středa 14. listopadu 2007

Kapitola č. 50: Jeden velmi dlouhý den

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Cestou z podzemí potkal oba chlapce, kteří šli s kamarády na snídani. Popřál jim všem pěkný den a řekl Albusovi, aby na něj po skončení vyučování počkal ve společenské místnosti. Nakoukl do Velké síně a když tam neviděl Ginny ani ředitelku, šel za nimi do ředitelny, kde právě dopíjely kávu.

„Dobré ráno,“ pozdravil.

„Ahhoj Harry,“ řekly téměř sborově.

„Je něco nového?“ zeptala se profesorka.

„Vlastně je,“ řekl a posadil se do prázdného křesla. „Musím vám oznámit, že komnaty profesora Snapea nejsou prázdné.“

„Jak? To není možné. Od jeho smrti tak každý odmítl být a vše zůstalo, jak bylo. Nikdo tam nebydlí,“ protestovala ředitelka.

„Profesor Snape se vrátil a bude tam opět bydlet. Je v našem zájmu nechat ho přímo v hradu, paní profesorko. Věřím, že se nebude ukazovat, ale přece jen bych o tom informoval učitele i své bystrozory, kdyby ho někdo zahlédl, souhlasíte?“ vysvětloval Harry.

Minervě se ta myšlenka nelíbila, ale neměla na výběr. Severus, nechť to vypadalo v minulosti jakkoli, vždy byl a znovu je na jejich straně.

„Před začátkem vyučování to oznámím ve sborovně. Jen doufám Harry, že víš co děláš,“ řekla nakonec.

„V to doufám i já,“ povzdychl si. „Ještě něco. Nevíte náhodou, kde je zrcadlo z Erisedu?“ zeptal se.

„Naposledy bylo v místnosti, kde byl ukryt Kámen mudrců, pokud se nemýlím,“ odpověděla překvapeně.

„Myslíte, že ho od té doby profesor Brumbál nepřemístil?“ ujišťoval se Harry.

„Jistá si tím nejsem, ale můžeme se ho zeptat. Mám ho zavolat?“ zeptala se a už se chtěla obrátit k prázdnému rámu.

„Zatím ne. Myslíte, že bych si mohl o samotě promluvit s Ginny? Pak bych si promluvil s profesorem Brumbálem,“ zastavil jí Harry.

„Jistě. Já tedy zatím oznámím učitelům zprávu o Severusově přítomnosti. Buďte tu jako doma,“ řekla jim s úsměvem a odešla.

„Co se děje Harry?“ zeptala se Ginny, když se jeho tvář zamračila ještě víc.

Pohlédl jí do očí a ona mu mohla vidět téměř na dno duše. Strach, smutek, bolest. Vzala ho za ruku a tím ho povzbudila, aby jí to konečně řekl.

„Musíš s dětmi odejít,“ řekl nakonec.

Ginny se zarazila.

„Co to říkáš Harry? Neopustím tě, teď ne, na to zapomeň,“ protestovala rozhodně.

„Ginny, poslouchej mě chvíli. Je to nutné. To nejlepší, co můžeme udělat, abychom ochránili tebe a děti.“

„Harry, já se od tebe nehnu na krok. Budu ti stát po boku v dobrém i zlém, vzpomínáš si? Před dvaceti lety jsem podle vás byla příliš mladá, abych bojovala. Zvládla jsem to Harry. Víš, že to dokážu,“ neustávala v protestech.

„Nepochybuji o tvých schopnostech, Ginny. Ale pochop, nemůžeš tu zůstat, ty ani děti. Sirius chystá pomstu horší, než jsem myslel. Chtěl unést chlapce a kdo ví, co dalšího má v plánu, rozumíš? Chce mi vás všechny vzít, než mě zabije,“ naléhal a prosebně šeptal Harry. „Prosím, Ginny. Nebudu klidný, dokud nebudete v bezpečí.“

„Schováme děti, ale já zůstanu s tebou,“ nesouhlasila stále. „Já vím,“ dodala po chvůli rezignovaně. „Asi je zbytečné se ptát, zda půjdeš s námi.“

Harry sklonil hlavu a nedokázal jí pohlédnout do očí. Nic by si nepřál víc, než jít s nimi, ale nemohl. Ginny ho něžně pohladila po tváři a řekla, že rozumí a udělá vše, aby ochránila děti.

„A sebe,“ dodal Harry.

„Kdy a kam?“ zeptala se nakonec už smířená s tím, že bude muset Harryho zase načas opustit.

„To ještě nevím, ale něco vymyslíme. Myslíš, že se mi podaří přesvědčit Hermionu, aby šla s tebou?“ zeptal se Harry, ale oběma jim bylo jasné, že Ron s hermionou se od Harryho neodloučí. Provázeli ho na každém kroku a do všeho se pouštěli s ním.

„Vezmu sebou i Huga a Rose, pokud budou chtít,“ odpověděla mu Ginny místo toho.

„Nechci, abys tam byla sama. Neville určitě bude souhlasit, aby s tebou šla Lenka,“ navrhl nakonec.

„Určitě. To by bylo fajn,“ řekla mu se smutným úsměvem. Věděla, že i on se trápí a nechtěla to dělat horší, než to je.

„Vrátíme se spolu večer domů?“ chtěla vědět.

„Ve čtyři máme s Albusem lekci se Snapem a pak jsem jen tvůj. Zabavíš se tu do té doby nějak? Pak zajdeme pro Lilly a půjdeme domů,“ plánoval Harry.

„Nechme Lilly ještě jednu noc u Rona a Hermiony a dopřejme si jeden večer jen my dva. Bez dětí, bez starostí, jen ty a já. Kdoví, kdy zase budeme spolu,“ přemlouvala ho Ginny a on neměl důvod protestovat. Objal ji a políbil.

„Teď bych si měl promluvit s Brumbálem,“ řekla a jen velmi neochotně jí pustil.

Popošel k prázdnému rámu a vyslovil zaklínadlo, které použila před časem profesorka McGonagallová. Brumbál se vrátil téměř hned.

„Vítejte děti. Jak vám může posloužit váš starý ředitel?“ usmíval se na dvojici.

„Dobrý den, pane řediteli,“ pozdravila ho Ginny, který neměla tak často příležitost s ním mluvit.

„Vítejte Ginny. Vypadáte opravdu úžasně. Jsem si jistý Harry, že ti jí závidí nejeden muž,,L lichotil jí Albus.

„Opravdu, je co závidět. Je to největší poklad mého života,“ přisvědčil Harry a Ginny začala rudnout.

„Ale asi jsi mě volal z jiného důvodu, než aby jste mě pozdravili. Ta co se děje Harry?“ zvážněl ředitel.

?Potřebuji vědět, kde je zrcadlo z Erisedu, pane,“ informoval ho Harry a vysvětlil mu vše, co se dozvěděl od Snapea.

„Zrcadlo je tak, kde jsi ho viděl naposledy, Harry. Jsou sice zrušeny ty ochrany, které jsi musel jako chlapec překonat, ale jsou tam nové. Věřím, že si s nimi hravě poradíš, pokud bys ho chtěl dát jinam,“ řekl Brumbál.

„Zkontroluji to a pokud by bylo potřeba, přidám ještě něco, ale zrcadlo nechám kde je. Bylo by zbytečné ho přesouvat.“

„Také si myslím,“ souhlasil bývalý ředitel. „Harry, myslím, že bys měl začít používat starodávnou hůlku. Hlavně pokud chceš zničit Oblouk úplně. Udělal jsi dobře, že jsi poslechl přátele a nechal si jí u sebe, ale je na čase dát jí šanci. Sloužla mi opravdu dobře a věřím, že tobě bude také,“ řekl Harrymu.

„Nejsem si jistý, pane, jestli jí chci používat. Byl bych raději, kdyby zůstala, kde je,“ oponoval.

„Jistě, rozumím tomu, ale přemýšlej o tom chlapče. Možná by ti mohla pomoct.“

„Myslíte, že bych s jeho pomocí mohl zařídit, aby jste i vy přešel zpět do našeho světa a pomohl nám?“ zeptal se Harry a zažehla se v něm nová naděje.

Brumbál se však zatvářil velmi vážně a zamračil se.

„I kdyby se ti to podařilo Harry, nemyslím, že je to dobrý nápad. Mrtví jsou kde mají být a není správné na tom něco měnit. Kdyby jsi vytvořil průchod pro své blízké, určitě bys nechtěl, aby tě zase opustili, když bude po všem. A nejen ty, ale i další, jejichž blízcí by se vrátili by trpěli jejich opětovnou ztrátou, nemyslíš?“ vysvětloval Brumbál.

Harry se při těch slovech zastyděl. Věděl, že si nemá zahrávat s životem a smrtí, ale vidět je zase všechny, obejmou je a mluvit s nimi bylo tak lákavé. Rozuměl však, co měl Brumbál na mysli a slíbil, že neudělá žádnou podobnou nerozvážnost.

„Ty to zvládneš Harry. Vím, že ano,“ povzbuzoval ho Albus a Ginny se k jeho podpoře připojila a objala svého muže.

Nakonec Harry poděkoval za potřebné informace a rozloučil se.


Zbytek dne strávila Ginny s ředitelkou, když měla volnou hodinu, nebo s Lenkou, na které začínalo být vidět rostoucí bříško a těhotenství jí ještě víc přidalo na kráse.

Harry si zase plnil své povinnosti. Kontroloval lidi na ministerstvu, poslouchal hlášení od bystrozorů, kteří sledovali Grimmauldovo náměstí 12 i od těch ze školy. Samozřejmě v Bradavicích strávil nejvíc času. Kolem třetí, bylo už po vyučování, šel do Nebelvírské společenské místnosti, kde se na něj chlapci vrhli. Chvíli si povídal s Jamesem, vrátil mu neviditelný plášť a jelikož měli s Albusem ještě čas, šel za Nevillem, který právě přišel na kontrolu a zamával Harrymu na pozdrav.

„Ahoj Neville. Poslyš, musím odtud chlapce odvést do bezpečí. Ginny půjde s nimi a mě napadlo, jestli bys nechtěl, aby se k nim Lenka přidala.“

Neville se na Harryho překvapeně podíval.

„Není to tu už bezpečné, když bereš děti pryč? Škola se bude zavírat?“ zeptal se překvapeně.

„Ne Neville. Nemyslím, že se škola zavře. Zatím máme nějaký čas, aby jsme ji pořádně zabezpečili a nikdo ze Zmijozelových lidí by sem neměl přijít. Ale chystají se mě nějakým způsobem vydírat rodinou a já nechci nic riskovat, rozumíš? Tak chceš, aby se k nim Lenka přidala?“ naléhal na něj Harry.

„Rozhodně. Už dávno jsem jí říkal, že by měla jít pryč a vyhnout se stresu, ale nechtěla o tom ani slyšet. Když však půjde Ginny, myslím, že se mi jí podaří přesvědčit. Mohli by být u mé babičky. Použijeme Fideliovo zaklínadlo a pokud bude třeba, ještě jiné, a určitě tam budou v bezpečí,“ navrhl Neville.

„To by bylo skvělé kamaráde. Ještě jsem totiž nevymyslel, kam je ukrýt a toto bude ideální,“ souhlasil. „Dobrá tedy, musím teď ještě něco zařídit. Zítra dohodneme podrobnosti a zatím by jsi mohl s Ginnyinou pomocí přesvědčit Lenku. Ginny je u vás. Popros jí, aby mě tam počkala, než se vrátím,“ prosil ještě Harry a chystal se s Alem na odchod.

Albus byl cestou ke Komnatě nejvyšší potřeby jakýsi zamyšlený, skoro smutný.

„Co se děje Ale? Jde o ty lekce?“ vyzvídal Harry.

„Ne tati. Jen, dnes jsem nikde neviděl Scorpiuse. Vlastně jste mi neřekli, co se mu stalo. Je v pořádku že?“ ptal se nesměle.

„Je v pořádku. Zachránil jsi svému příteli život, ty můj malý hrdino. Byl tu dokonce i jeho otec, chtěl ti osobně poděkovat,“ ujišťoval ho Harry.

„Opravdu? Ale vždyť pan Malfoy nás nemá rád. Scorpius mi říkal, že mu přes Vánoce zakázal se se mnou kamarádit,“ vzpomněl si Albus a znovu posmutněl.

„Draco Malfoy zjistil, že jste opravdu kamarádi a ví, že nebýt tebe, Scorpius by dopadl hůř. Dokonce se mi omluvil a už je to v pořádku,L opravil ho otec.

„Tak tedy, proč za mnou dnes Scorpius nepřišel? Nikde jsem ho neviděl.“

„Scorpius odešel ze školy se svým otcem. Musel, protože mu stále hrozilo nebezpečí. A to stejné uděláte i vy,“ řekl Harry a zastavil se. Klekl si na jedno koleno, aby viděl svému synovi do očí. „Albusi, odejdete všichni s maminkou schovat se, aby jste byli v bezpečí a jen co to bude možné, přidám se k vám a vrátíme se zase domů. Ale slib mi něco.“

„Co tati?“

„Vím, že jsi chtěl pomoct kamarádovi, ale skoro jsme tě ztratili, chlapče. Musíš být opatrný a nepouštět se do nebezpečných situací, je to jasné?“ naléhal Harry a čekal na synův slib.

„Dobře tati. Pokusím se, ale co když...“

„Albusi, vím, co myslíš, ale pokud to nebude opravdu nutné, vyvaruj se toho, dobře?“ povzdychl Harry, protože věděl, jak těžké je ten slib dát. On sám se se vrhal do nebezpečí, když se snažil někoho zachránit. Pomyslel si, že ten záchranářský komplex, jak tomu říká Hermiona, musí být dědičný. „Tak už pojďme, jinak nás profesor Snape bude proklínat dřív, než vůbec začne hodina,“ smál se Harry a Albus se k němu přidal.


„Pozdě, jako vždy, pane Pottere,“ přivítal je jedovatě Snape.

Harry se v duchu zašklebil jako tolikrát předtím, když ho učitel napomínal za pozdní příchody, nebo něco jiného. Rozhlédl se po místnosti, kterou vyvolal Snape a měla sloužit k jejich lekcím. Nejprve sice trochu pochyboval, že vůbec bude fungovat po tom, co jí na konci sedmého ročníku při boji s Voldemortem zapálil Crabbe, ale zdála se neporušená. Teď byla kruhová a ne příliš velká. Na zemi byly tři měkké podušky na sezení. Okolo nich nebylo nic, ale stěny vymalované na zeleno působili velmi uklidňujícím dojmem.

„Posaďte se,“ vyzval je Snape a ukázal na podušky. „Začneme s Albusem,“ rozhodl a obrátil svou pozornost na chlapce. „Vzhledem k omezenému času vyhrazenému naším lekcím bych tě měl naučit, jak můžeš cvičit sám. Myslím, že na to budeš mít dost času,“ řekl Snape svým hlubokým, ale uklidňujícím hlasem.

Harry takový tón u Snapea v životě neslyšel a upřímně nad tím žasl, ale nedovolil si nic říct.

„Takže Albusi, víš, jak jsme to udělali naposledy? Podej mi znovu své ruce a zavři oči,“ přikázal mu. Když byli oba připravení, Snape promluvil o něco drsnějším hlasem. „Můžete s námi procvičovat očištění mysli, pane Pottere.“ A pak zase věnoval všechnu svou pozornost jen Alovi. „Na nic nemysli. Nech své myšlenky odplout pryč. Nemysli, Albusi. Jen buď,“ povzbuzoval ho.

Albus se soustředil na jeho slova a snažil se dělat, co mu přikázal. Hlavou se mu míhaly vzpomínky jedna za druhou, ale on se snažil od nich odpoutat. Postupně je přestával vnímat a jediné, na co se soustředil, byl Snapeův klidný hlas. Najednou si přestal uvědomovat i svou existenci a ocitl se v jakési prázdnotě. Obklopovalo ho hluboké ticho. Snape tu byl s ním.

„Výborně, podařilo se ti to neuvěřitelně rychle,“ pochválil ho. „Tady to je tvá mysl,“ ukázal na prázdnotu. „Když jsi šťastný, bude tě obklopovat prostor, ve kterém se budeš šťastný cítit, když smutný, bude to naopak. Ale očištěná mysl je zbavená všech emocí a prázdná. Žádné vzpomínky, žádné pocity. Tak to má být,“ na chvíli se odmlčel.

„Teď se musíš soustředit na sebe. Musíš se ponořit hlouběji do svého nitra a zjistit, odkud vychází ta síla, co tě dělá tím, kým jsi. Zkus to, Albusi,“ vyzval ho.

Chlapec nevěděl, co má dělat. Snažil se vnímat, jestli neucítí nějaký zvláštní pocit vevnitř, ale ne. Začal se soustředit ještě víc a ponořit se hlouběji do své duše. Bylo to tam. Kdesi velmi daleko, ale bylo. Viděl slabou záři kdesi v dálce. Řekl o tom profesorovi a ten souhlasil, že to bude to, co hledá. Albus se soustředil, protože se k tomu chtěl přiblížit, ale Snape ho zadržel. Řekl, že je čas skončit a budou pokračovat jindy. Když otevřeli oči, uviděli Harryho, který v němém úžasu sledoval, co se dělo vedle něj.

„Je neslušné zírat takto s otevřenými ústy, pane Pottere,“ napomenul ho Snape napůl pobaveně, napůl pohoršeně.

„Promiňte. Já jen... já... ale nic,“ vzdal to nakonec Harry.

„Pdařilo se ti to opravdu velmi dobře, Albusi. Než půjdeš spát, opět procvičuj očištění mysli. Nic víc není třeba, jen očištění. Zítra přistoupíme k dalšímu kroku,“ přikazoval Snape.

„Takže to zvládnu?“ nadšeně se zeptal Albus, který byl upřímně potěšen svým úspěchem.

„Nepochybně lépe, než tvůj otec,“ poznamenal Snape a pohlédl na Harryho. „Tak co, pane Pottere, podařilo se vám úplně očistit svou mysl?“ zdvihl obočí a čekal na odpověď. Harry jen něco zamumlal, což Snapea pobavilo. „Takže zítra ve stejnou dobu, pane Pottere. Dnes toho máme nepochybně všichni dost i bez vaší lekce. Na tu bude potřeba o trochu víc času, pokud se nemýlím.“

„Máte pravdu, pane profesore. Tak tedy, na shledanou zítra,“ rozloučil se Harry a s Albusel vykročil směrem k Nebelvírské věži.

Albus nadšeně vyprávěl otci o tom, jak se mu podařilo uspět už na první lekci a Harry nevycházel z údivu. Měl ze syna radost a dokonce věděl, že Snapeovi může věřit. Nebude si vylívat zlost na Alovi kvůli tomu, že jeho nenávidí. Naopak to vypadá, jakoby si Albuse oblíbil a to mu stačilo.

Rozloučil se s chlapci a zašel k Nevillovi, aby se mohl s Ginny konečně vrátit domů. Byl to opravdu dlouhý den a on byl rád, že se může na chvíli odpoutat od všech problémů a strávit večer se svou životní láskou.

1 komentář:

Aisha Stará řekl(a)...

Hezkýýýý!!!!!!!!!:-D