Kapitola č.49: Je zpět!

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Harry se vrátil na ošetřovnu hned po té, co viděl vcházet Snapea do Siriusova domu. Tedy, dům nemohl vidět, protože byl zřejmě chráněn novým Fideliovým zaklínadlem, ale viděl svého učitele nenápadně zmizet. Bystrozoři byli na svých místech a měli sledovat každého, kdo v domě zmizí.

Chlapec ještě stále spal, když přišel a našel Ginny zaujatou rozhovorem s ředitelkou. Obě ho přivítaly úsměvem a když se zeptal na Jamese, vysvětlily mu, že šel do společenské místnostmi s kamarády a příjde později. Sedl si k nim a potichu rozebírali své plány. Seděl k Albusovi nejblíže a tak si prvý všiml slabého pohybu jeho prstů. Instinktivně ho chytil za ruku a potichu ho oslovil jménem, aby se probral. Ginny i Minerva také zbystřily a popošly blíže. Druhá chlapcova ruka spočinula v matčině a za velmi krátký okamžik se zachvěly jeho víčka. Otevřel oči a první, co uviděl, byly usměvavé, i když trochu ustarané, tváře rodičů.

„Mami, tati,“ byly jeho první slova a než stihl dodat něco víc, ocitl se v pevném objetí.

Ginny se po tváři kutálely slzy radosti a Harry si konečně opravdu oddechl a šťastně se usmíval. Minerva McGonagallová je dojatě sledovala, ale nechtěla nijak narušovat tuto rodinou chvíli, dokud jí Harry nepřesvědčil, aby se k nim přidala. Řekli Albusovi, že je to jeho prababička a ten neváhal, a šťastně jí objal. Byla překvapená, ale šťastná z toho projevu upřímné dětské radosti.

Zdálo se, že je Albus úplně v pořádku a plný energie. Madam Pomfreyová však rozhodla, že si ho tam ještě aspoň jednu noc nechá na pozorování. Všichni se upřímně zasmáli, když Albus obrátil oči v sloup a znak nesouhlasu s ošetřovatelkou. Během večera se objevil James v doprovodě s Nevillem a Georgem, kteří se také přišli podívat na malého pacienta. Chlapec svou veselou náladou nakazil všechny okolo a oni aspoň na chvíli zapomněli na starosti, které je čekají tam venku.

Těsně před večerkou dovnitř vtrhla naštvaná ošetřovatelka a vyháněla návštěvníky z místnosti. Nepomohly protesty učitelů ani ředitelky, madam Pomfreyová trvala na svém.

„Tati, zůstaneš se mnou?“ zeptal se Albus, když už byli všichni pryč, jen rodiče se ještě chtěli se synem rozloučit.

Oba upřeli své smaragdově zelené oči na ošetřovatelku a ta jen mávla rukou se slovy, že jí i tak nikdo neposlouchá. Ginny pochopila, že Al si chce s otcem promluvit a jen se nad jeho požadavkem usmála. Každému dala pusu na rozloučení a pospíchala za ředitelkou.

Harry se usadil pohodlně na postel tak, aby se mohl Albus o něj opřít a chvíli tak mlčky zůstali. Jako první přerušil ticho otec: „Řekl ti profesor Snape, co se stalo?“

Chlapec přikývl.

„Je to vůbec možné?“ zeptal se nesměle.

„Co konkrétně myslíš, synu?“

„No to, že bych mohl být zvláštní.“

„Ne mohl, ty opravdu jsi zvláštní,“ opravil ho Harry.

„Ale proč právě já?“ nechtěl věřit chlapec.

„Myslím, že tato otázka bude naší rodinu pronásledovat neustále,“ usmíval se Harry při vzpomínce, jak často myslel na to, proč právě on je tím Vyvoleným, co má zabít Voldemorta. „Určitě je ještě mnoho věcí, týkajících se naší rodiny, které nám zůstávají utajeny, Albusi.“ Myslel při tom na nedávno odhalené tajemství a na to, co by ho v budoucnosti mohlo ještě překvapit.

Z myšlenek ho vytrhl Alův hlas: „Profesor Snape mě bude učit,“ oznámil.

„Vím chlapče. Jsi si jistý, že s tím souhlasíš? Profesor dokáže být někdy opravdu... přísný,“ dokončil nakonec, i když původně ho napadlo množství jiných přívlastků.

„Byl bych raději, kdybys mě mohl učit ty tati, ale to nejde, že?“

„Máš pravdu, to bych nezvládl,“ přiznal synovi.

„Myslím tedy, že profesor Snape bude ten, který by mi mohl pomoct. Ale co když to nezvládnu?“ zapochyboval o sobě chlapec.

Harry si uvědomoval, jak moc je mu podobný nejen vzhledem, ale i povahou. I on o sobě vždy pochyboval. Proto nikdy neváhal a snažil se své děti povzbudit a zvedat jejich sebevědomí, kdykoli k tomu byla příležitost.

„Nepochybuji o tom, že to zvládneš, Ale,“ řekl přesvědčivě Harry, ale když viděl, jak se chlapec nadechuje aby něco namítl, položil mu prst na ústa, aby ho umlčel a dodal: „I kdyby ne, pro nás se tím nic nemění. Rozumíš Ale? Nic. Máme tě rádi takového, jaký jsi, neboť výjimečným tě nedělá jen ten dar, který máš, ale ty jsi pro nás výjimečný už jen tím, že jsi,“ dokončil a na důkaz svých slov dal synovi pusu na čelo.

Chlapec se usmál a už se nesnažil nic namítat. Pohodlně se uložil tak, aby cítil otcovu přítomnost a zavřel oči. Za chvíli bylo slyšet jeho tichý a pravidelný dech svědčící o tom, že usnul. Harryho myšlenky se vrátily k jeho vlastním rokům stráveným v Bradavicích. Nakonec usnul držíc syna v bezpečném objetí, jakoby se bál, že mu ho může někdo vzít.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se někde.

Harry se pomalu probral ze spánku a uvědomoval si nejasné obrysy místnosti na ošetřovně. Na židli vedle postele uviděl černou siluetu. Netrvalo dlouho, než si uvědomil, že jde o Snapa.

„Jak jste se sem dostal?“ zeptal se Harry rozladěně.

„I vám dobré ráno, pane Pottere. Jak vidíte, vaše posílené ochrany mi nezabránily dostat se do hradu,“ řekl Snape s úšklebkem na tváři.

„Jak je chlapci?“ změnil raději téma.

„Včera se vzbudil, přesně jak jste řekl. Je v pořádku. Madam Pomfreyová ho dnes pustí z ošetřovny,“ řekl potichu, aby nevzbudil spícího syna.

„Na Zmijozelův pokyn mám být přímo na hradě. Zabráníme tím odhalení, které by nepochybně přišlo, kdybych kvůli vaším lekcím nitrobrany musel chodit sem do školy,“ vysvětlil mu, proč pronikl do hradu.

„Proč Zmijozel změnil názor na to, aby jste byl přímo v hradu?“ byl zvědavý Harry a opatrně se při tom vykrucoval ze synova sevření.

„Povím vám co potřebujete vědět, ale nemyslím si, že je toho nejvhodnější místo. Mohli bychom jít jinam?“ navrhl Snape.

„Dobře,“ souhlasil Harry a vyšel na prázdnou chodbu za Snapem.

„Kam jdeme?“ zeptal se překvapeně, když ho Snape nevedl do podzemí, kde se nacházely jeho komnaty.

Neodpověděl, dokud se za nimi bezpečně nezavřely dveře jeho bytu. Harry tu nikdy před tím nebyl a byl příjemně překvapen, když viděl pohodlně a vkusně zařízenou obývačku.

„Posaďte se Pottere,“ ukázal na křeslo proti tomu, do kterého si sedl sám.

Harry se posadil a čekal, až Snape začne.

„Zmijozel se mi včera svěřil se svými plány. Prozradil mi, co hledal v Bulharsku a proč to hledal.“

Harry se zájmem poslouchal a nepřerušoval ho.

„Víte kde je zrcadlo z Erisedu?“ zeptal se ho profesor.

„Naposledy jsem ho viděl v prvním ročníku v té místnosti, kde byl ukryt Kámen mudrců,“ řekl Harry a nechápal, proč učitel mluvil právě o zrcadle.

„Nevím sice o tom, že by ho Brumbál od té doby někam přemístil, ale myslím, že by jste zrcadlo měl najít a dobře schovat, protože to je to, co Zmijozel hledá,“ vysvětlil mu a dopodrobna mu popsal vše, co se dozvěděl na schůzi.

„To je absurdní,“ zavrtěl hlavou Harry, když si poslechl celý plán se zrcadlem. „Tomu musíme zabránit.“

„Správně Pottere. Ukryjte zrcadlo, aby se k němu nedostal. Dalším úkolem bude naučit se mentálně bránit a pak necháte Zmijozela přenést Oblouk do hradu. Tady bude jediná příležitost Oblouk zničit,“ plánoval Snape.

„Jediný způsob, jak je zastavit, je zničit Oblouk. Zpět do Temnoty je nedostaneme, takže zase uváznou v mezisvětě?“ zeptal se Harry.

„Je to velmi pravděpodobné. Zmijozel je však živý a pokud ve chvíli, kdy Oblouk zničíte nebude v druhém světě, musíte ho zabít. To by však pro vás neměl být problém,“ řekl s náznakem sarkazmu.

„Zmijozelova vražda není to, co mě trápí,“ odpověděl potichu Harry.

„A co jiného by vás mohlo trápot? Předpokládám to, že zabráníte katastrofě?“

„Nemyslím, že se vám podaří přesvědčit Zmijozela, aby vás a Siriuse převedl zpět. Nechci, aby jste zůstali navěky v mezisvětě. Nesnesl bych to pomyšlení, že...“ nechal slova viset ve vzduchu.

„Vaše šlechetnost mě skutečně dojímá?“ posmíval se Snape. „Myslím, že právě Black by si to zasloužil za to, co chystá?“ zavrčel nakonec.

„Sirius něco chystá?“ zeptal se Harry překvapeně.

„Doteď byl zaměstnaný hledáním zrcadla a tak své plány musel odložit, naštěstí pro vás. Chystal se unést vašeho syna a vydírat vás. Po útoku na Albuse mu to Zmijozel zakázal, ale řekl, že vás zničí po kouscích a právě Black bude mít to potěšení vás zabít,“ dokončil Snape.

Harry ztěžka polkl. Nebyl schopný reagovat na tuto zprávu. Už si sice zvykl na fakt, že mu neustále jde někdo po krku, ale zpráva, že chtěli unést jeho syna jím otřásla.

„Jediná rozumná věc, kterou v této chvíli můžete udělat, Pottere, je ukrýt svou rodinu někam, kde jí nenajdou,“ radil mu Snape.

Harry přikývl, že rozumí a ještě stále trochu vyvedený z míry se chystal na odchod.

„Ve čtyři vás a Albuse čekám v komnatě nejvyšší potřeby. Tu na to nebude dost prostoru,“ řekl mu Snape dřív, než odešel. Pak zůstal hledět na zavřené dveře a pocítil něco, co k Potterovi nikdy předtím necítil. Lítost.