středa 14. listopadu 2007

Kapitola č. 48: Grimmauldovo náměstí 12

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Severus Snape vkročil do důvěrně známého domu. Ale jak se mohl už při první návštěvě přesvědčit, od doby, kdy ho používali jako hlavní štáb Řádu, udály se tu menší změny. Portrét Blackovy matky nebyl zakrytý a nevykřikoval hnusné nadávky. Neměl k tomu důvod, když téměř celá Blackova rodina byla vyvedena z temnoty. Karta se však obrátila a teď po boku svých rodičů nestál Regullus, ale Sirius. Teda ta jeho část, která byla dlouhá léta vězněna v mezisvětě.

Když vešel do prostorného salónu, který velmi vhodně sloužil této schůzi, postávalo tu už asi třicet mrtvých, zejména smrtijedů, včetně Luciuse a Bellatrix. Stroze jim kývl na pozdrav a ustoupil do nejtmavšího kouta místnosti. Když se znovu rozhlédl, viděl asi deset dalších spojenců, ale tito byli živí. Neměl moc času na přemýšlení, neboť v tom okamžiku vešel do místnosti Salazar Zmijozel a všichni ztichli. Mírně se uklonili a počkali, dokud se pohodlně neusadil v křesle tak, aby na všechny viděl.

Vítejte přátelé,“ přivítal je starý chraplavý hlas. „Jsem rád, že jste přišli. Jak jsem už některým z vás stihl oznámit, ve světle událostí posledních dní jsem byl nucen trochu pozměnit naše plány a také zavést opatření,“ řekl tichým, ale ostrým hlasem. Pohlédl na Luciuse a ten pod jeho vyčítavým pohledem sklonil hlavu a upřeně hleděl do země. „Ano Luciusi. Víš, co jsi způsobil. Tentokrát budu shovívavý. Jsem si vědom vlastní chyby, když jsem vám dal ve všem volnost. Ale ať se podobné chyby neopakují!“ pohrozil a jeho slova nepatřila jen Luciusovi, ale všem okolo. „Od této chvíle se nikdo z vás ani na krok nepřiblíží škole, dokud to nenařídím!“ rozkázal. „Oh, promiň Severusi. Samozřejmě s výjimkou tebe,“ dodal rychle a zlověstně se usmíval na profesora lektvarů. Ten přikývl na znak porozumění. „Vy ostatní také znáte své úkoly. Jaké jsou zatím výsledky?“ chtěl vědět a čekal, než se někdo z nich odváží promluvit.

Nakonec si vzala slovo Bellatrix, která využila příležitosti. Úlisným hlasem, avšak bez nejmenší změny výrazu tváře, promluvila: „Můj pane, podle vašich rozkazů vybíráme nejprve ty, u kterých předpokládáme úspěch a získali jsme tak pár cenných spojenců. Ale byli i tací, co vzdorovali. Chudáci...“ řekla a v jejím hlase byla cítit obrovská neupřimnost.

Salónem se rozlehl její ďábelský smích, ke kterému se přidalo i několik dalších. Kdyby Snape tak dokonale neovládal nitrobranu a sebeovládání, asi by se otřásl z toho smíchu, který vycházel z bezduchých těl s kamennými maskami a prázdnými pohledy. Při tom pomyšlení byl rád, že jeho lektvar funguje a on dokáže ovládat své svaly a mimiku.

Když smích utichl, Salalzar opět promluvil: „Bello, Bello. Jsem si jistý, že to byla opravdu skvělá zábava, ale nezapomínej, že nechci zbytečně prolévat čistou krev, pokud to není nutné. Až obsadíme školu a pak i ministerstvo, bude to velmi, velmi jednodušší. Odstraníme z cesty všechny, kteří by mohli překazit naše plány a vítězství bude konečně naše. Ovládneme svět.“

„Ano pane,“ dychtivě souhlasila Bellatrix a posadila se na zem vedle jeho křesla, aby mu mohla být nablízku. „Dovolte mi zabít ho. Zabít Harryho Pottera,“ prosila.

„Ne Bello. Víš, že toto potěšení chci dopřát někomu jinému,L káral jí Salazar. „Chce ho zničit po kouscích, než ho nakonec zabije,“ vysmíval se.

„Ale jak, pane? Zkoušeli jsme toho opravdu hodně, ale on ne a ne se zlomit,“ protestovala Bellatrix.

„LÁSKA,“ pohrdavě řekl Zmijozel. „Přesně tak. To, co ho vždy tak chránilo bude to, co ho nakonec zničí,“ ušklíbl se stařec.

Než stihl vysvětlit víc, dveře do salónu se otevřely a v nich stál ten, který zatím chyběl. Sirius Black.

„Promiňte, můj pane. Zdržel jsem se...“ začal rychle vysvětlovat.

V pořádku Siriusi. Co máš pro mě nového?“ přerušil ho Zmijozel.

„Stále žádné stopy. Po tom zrcadle nikde ani náznak,“ přiznal Sirius.

Salazar Zmijozel se zamračil.

„Kde by tedy...“ zamyslel se. Zřejmě ho něco napadlo a zkoumavě se zahleděl na Snapea. Ten mu pohled opětoval. „Dobrá tedy,“ řekl nakonec. „Myslím, že vše potřebné bylo řečeno. Držte se mých pokynů a podávejte mi hlášení jako obyčejně!“ rozkázal a naznačil, aby se rozešli, kam mají.

„Severusi, ty ještě počkej!“ zastavil ho, když už byl téměř ve dveřích.

V salónu teď zbyl jen Salazar Zmijozel, Sirius Black a Severus Snape. Dva mladší muži se probodávali pohledy. I když teď byli zdánlivě na jedné straně, jejich vzájemná nevraživost přetrvávala. Snape věděl o rozdvojení Blackovy duše od Brumbála a i když věděl, že je to možné, nechápal jeho chování. Jeho nenávist k Potterovi.

„Severusi, doteď nebyla možnost říct ti o jistých věcech, ale myslím, že bys nám mohl pomoct,“ promluvil Zmijozel.

„Jak bych vám mohl pomoct, pane?“ vyzvídal Snape.

„Siriusi, vysvětli našemu příteli o co jde,“ vyzval Salazar druhého muže.

Sirius se velmi mračil a jen neochotně začal Snapeovi vysvětlovat: „Je něco, co potřebujeme najít, Snape. Zrcadlo, které člověku ukáže to, po čem nejvíc touží. Hledali jsme ho v Kruvalu i na bulharském ministerstvu, ale nikde není,“ vysvětloval Sirius, ale Snape stále nerozuměl všemu. Pochopil, že hledaným předmětem je zrcadlo z Erisedu, které je v Bradavicích. Tedy aspoň bylo, za dob Brumbála.

Můj pane, jde snad o nějaký významný artefakt černé magie? Zajisté, slyšel jsem o něm, ale nemyslím, že by měl ještě jiné vlastnosti, které by vám mohly být užitečné,“ pokoušel se Severus nenápadně dozvědět víc.

„Ale ano Severusi. Může mi to posloužit víc, než si myslíš. Nejde sice o černou magii, kterou v sobě to zrcadlo ukrývá, ale je opředeno starodávnými kouzly. S jeho pomocí bych mohl vytvořit další průchod mezi našimi světy, Severusi. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak to udělat a myslím, že jsem na to přišel. Jak se to podaří, zrcadlo bude magicky ve spojení s obloukem a oba vstupy budou volně průchodné. Už nebudu muset přecházet z jednoho světa do druhého, abych vyvedl své pomocníky. Navíc druhý vchod může být umístěný kdekoli, takže to jen urychlí získání vlády nad světem,“ usmíval se Zmijozel, když učiteli lektvarů vysvětloval své plány.

„To bude nepochybně velký úspěch pane, ale nebojíte se, že až budou vchody volně průchodné, dostane se zpět někdo, kdo by se proti vám mohl postavit? Živí proti nám nemají nejmenší šanci, ale mrtví by mohli bojovat...“ protestoval Snape.

„To nech na mě, Severusi. Vchody budou průchodné jen pro ty, kterým to sám povolím, to se dá zařídit velmi jednoduše. Ale teď, proč jsem ti to vlastně řekl. Zrcadlo bylo kdysi dávno v Kruvalu a myslel jsem že tam stále je. Ale současný ředitel školy o něm nic nevěděl a stopy nás nikam nezavedly. Tady Sirius po něm neustále pátrá, čímž od zdržuji od jeho vlastního potěšení, ale je opravdu trpělivý,“ pochválil Siriuse a ten se samolibě zašklebil.

„I když Sirius ještě neví o novinkách. Věci se mají tak příteli, že budeš muset upustit od chystaného únosu a počkat na jinou příležitost,“ oznámil mu Zmijozel s předstíranou lítostí.

„Co se stalo můj pane? Myslel jsem, že v tomto směru máme volnost. Souhlasil jste s mým plánem. Sám jste řekl, že únosem Potterova syna hu budeme držet v šachu,“ rozčiloval se Sirius a z očí mu sršely blesky.

„Ano, ano, uklidni se. Neřekl jsem ti ještě, že Potterův syn teď leží na ošetřovně, protože ho zasáhla Malfoyova kletba. Naneštěstí pro nás to znamená větší ochrany kolem školy a odklad plánů. Takže pro tebe platí to, co pro ostatní, nesmíš se k hradu přiblížit,“ řekl Zmijozel klidně.

„Ale pane...“ protestoval Black.

„Žádné ale, Siriusi. Uděláš, co jsem řekl. Harry Potter dostane, co si zaslouží, o to se postarám a ty budeš mít to potěšení ho zabít, to ti slibuji.“

Sirius jen klidně přikývl a víc se nehádal. Věděl, že jeho pán má pravdu a on se musí podvolit.

„Takže Severusi. Vraťme se k zrcadlu. Napadlo mě, jestli neexistuje možnost, že by se zrcadlo nalézalo v Bradavicích,“ vrátil se Zmijozel k původnímu tématu rozhovoru.

„Proč myslíte pane? Nevzpomínám si, že bych o tom někdy slyšel, ale můžu se pokusit to zjistit,“ lhal přesvědčivě Snape a udržoval svou mysl uzavřenou.

Zmijozel zkoumal jeho výraz a skutečně se pokusil o nitrozpyt. Snape byl však tak dobrý, že Zmijozel ani nepostřehl, že mu Snape úspěšně odpírá nejdůležitější věci, tak jak to dělal roky a roky u Voldemorta. Zmijozel se spokojeně usmíval, protože získal pocit, že nad tím mužem má kontrolu a nijak ho nemůže podvést. Snape naopak využil příležitost ve svůj prospěch.

„Pane, pokud mám prohledat hrad a najít to zrcadlo, nebylo by lepší, abych byl přímo v hradu? Přes den není velmi bezpečné potloukat se po pozemcích.“

„Myslíš, že na hradě najdeš místo, kde by jsi se mohl nepozorovaně ukrývat?“

„Určitě pane. Navíc si myslím, že s novými posilami bude těžší se do hradu dostat opakovaně,“ pokračoval ve svých argumentech Snape.

Zmijozelovi se zřejmě myšlenka, že Snape bude přímo v hradu, líbila. Když už bude muset plány oddálit, bude dobré mít někoho přímo na místě.

„Máš pravdu Severusi. Najdi si v hradu místo, kde si tě nikdo nevšimne a dělej, co máš. Myslím, že pokud se do té doby nestane nic podstatného, stačí když mi podáš hlášení za týden. Pokud by jsi ale našel zrcadlo, nebo zjistil cokoli podstatného, chci to vědět okamžitě.“

„Zajisté, můj pane,“ odpověděl Snape a Zmijozel mu naznačil, že může jít.

Už byl ve dveřích, když zaslechl, jak Zmijozel promluvil k Siriusovi: „A my, můj příteli, musíme vymyslet způsob, jakým zabráníme Potterovi zničit Oblouk.“

Severus byl už na odchodu, když ho zastavil něčí hlas. Byl to Lucius.

„Zločinec se vždy vrací na místo činu, že Severusi?“ začal ho provokovat.

„Máš pravdu Luciusi. A neschopnost jak vidím neopouští člověka ani po smrti, jak se zdá,“ vrátil mu Snape se zlomyslným úšklebkem.

Kdyby Lucius mohl, zlostně by sevřel rty. Takto však jen bez jakékoli změny, jen s velmi naštvaným hlasem, řekl: „Nemyslím si, že by v tomto případě bylo na škodu, že jsem netrefil svůj hlavní cíl. Odnesl to přece Potter ne? Pokud to ten bastard vůbec přežije, bude do konce života postižený. Další krutá rána osudu pro pána Zachránce Pottera,“ vysmíval se.

Snape zůstal navenek klidný, ale uvnitř něj to vřelo.

„Vlastně se mýlíš, Luciusi. Netrefil jsi pořádně ani toho Pottera a přežije to bez následků. Jak říkám, neschopnost se nedá léčit. Na shledanou, Luciusi,“ ušklíbl se a nechal za sebou stát užaslého Malfoye, když vykročil do tmavé noci.

Byla už skoro půlnoc, když se Severus Snape vrátil. Nezdržoval se zbytečně v Chroptící chýši a šel rovnou do hradu. Bylo to těžší, dostat se tam nepozorovaně, ale podařilo se mu to a nepozorovaně se dostal ke svým starým komnatám, které používal v době, kdy tu učil. Křiklan naštěstí trval na tom, že si zařídí bydlení na jiném místě a tak zůstal beze změny. Konečně byl doma. Známé prostředí ho uklidňovalo a on začínal pociťovat úvahu. Chtěl by se zajít podívat za chlapcem, už by se měl vzbudit z magického spánku, ale něco mu říkalo, aby počkal do rána a nechal rodinu, aby si tuto chvíli užila o samotě.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Teda, nedovedu si představit Siriuse, který by chtěl zabít Harryho, ale jinak fakt supr čtení :-)