středa 14. listopadu 2007

Kapitola č. 43: Varování

Překlad a slohová stylizace - IgMen

„Dobré ráno,“ pozdravila Ginny profesorku McGonagallovou a Lilly sedící u stolu plného jídla.

Bohatě prostřený stůl byl nejen potěchou pro oči, ale bezpochyby i lahodným potěšením pro žaludek. Jenže Harry toho dne neměl dobrou náladu, ani chuť do jídla. Téměř celou noc si v hlavě přehrával svůj rozhovor se Snapem. Myslel na to, co Zmijozel chystá, na to, že musí varovat Draca a hlavně, hlavně myslel na Siriuse a jeho důvody, kvůli kterým se přidal na stranu zla a chce ho zabít. Smrt. To bylo to, co ho trápilo ze všeho nejvíc. Už tolikrát se jí postavil z očí do očí. Byla pro něj vykoupením z bolestných vzpomínek, konečně by ho zbavila těch mučivých výčitek svědomí. Ale kvůli své rodině se nikdy nevzdá a bude bojovat ze všech sil do posledního dechu. Za svou rodinu.

Ginny si všimla jeho zamračeného výrazu. Vidličkou se zamyšleně přehraboval v jídle a díval se na vzor ubrusu. Ginny ho pohladila po ruce a zeptala se, co se děje.

Překvapeně na ní pohlédl a zjistil, že se nechal příliš unést vlastními myšlenkami a zapomněl, kde vlastně je.

„Nic, zlato. To bude v pořádku,“ ujistil jí a usmál se.

„Harry,“ přerušila je profesorka McGonagallová, „dnes bych se ráda vrátila do školy,“ oznámila rozhodně.

„Už se vám naše společnost omrzela, Minervo?“ zeptala se překvapeně Ginny. Přijala její návrh oslovovat se křestními jmény, ale z úcty ke své učitelce zůstala u vykání. Harry však stále trval na oslovení paní profesorka. Těžko by si představil používat jiné oslovení, než byl zvyklý za celé ty roky. Dokonce i Weasleyovy stále oslovoval pan a paní Weasleyovi, i když ho do své rodiny přijali už dávno předtím, než se oženil s Ginny. Zvyk je železná košile, dalo by se říct, a pro Harryho to platilo několikanásobně.

„Jistěže ne, bylo mi tu s vámi opravdu krásně, ale těch pár dní na odpočinek jsem plně vyčerpala a je na čase vrátit se ke svým povinnostem,“ usmála se. „Takže? Harry?“ zopakovala znovu, ale Harry byl duchem opět někde jinde.

„Co?“ zeptal se zmateně. „Aha, no, pokud na tom trváte, nemůžu vám bránit. Ale můžete počkat na mě? Musím si zařídit pár věcí a pak vás osobně doprovodím.“

„To není nutné. Zvládnu to,“ pokoušela se ho přesvědčit.

„Samozřejmě, že ano, ale byl bych raději. Prosím, počkejte na mě, dokud se nevrátím,“ naléhal.

„Dobrá tedy, zabalím si věci a počkám na tebe,“ souhlasila. Harry se zjevně něčím trápil a pokud trvá na tom, že jí chce doprovodit do Bradavic, nebude mu přidělávat další starosti. Prostě stráví ještě jeden krásný den ve společnosti Ginny a Lilly.

Harryho čekal skutečně náročný den. Nejprve musel informovat ministra o všem, co se dozvěděl od Snapea a hned poté chtěl navštívit Draca Malfoye.

Draco však nebyl doma, a tak jej přijala Helena. Na malou chvíli se v přijímacím salónu zjevila i Narcissa, ale měla dohodnutou nějakou schůzku, tak je nechala o samotě.

„Tak, co tě sem přivádí, Harry?“ zeptala se přímo, protože se tvářil opravdu vážně a přišel za Dracem, takže rozhodně nešlo o zdvořilostní návštěvu.

„Nemám příliš dobré zprávy. Přišel jsem vás varovat.“

„Varovat? A před čím?“

„Dracův otec se chce pomstít a neušetří nikoho z vás. Musíte se skrýt do bezpečí,“ vysvětloval jí Harry.

V tom však do salónu bez varování vkročil pán domu, Draco Malfoy. V návalu vzteku za sebou zabouchl dveře. Nelíbilo se mu, že našel svou ženu samu s jiným mužem a když zjistil, že jde o Pottera, vařila se mu krev v žilách.

„Co tu děláš?“ křikl a řítil se přímo k Harrymu. Chytil ho za límec košile a držel ho tak, aby mu hleděl přímo do očí. V šedých Dracových očích se odrážela nenávist a zloba, zatím co Harryho byly klidné a plné odhodlání. To Draca ještě víc naštvalo a chystal se mu jednu vrazit. Ale Helena se ho snažila zadržet. Jenže on, v návalu žárlivosti, nevnímal nic kolem sebe a vytrhl se jí tak prudce, až spadla na zem. Draco se konečně vzpamatoval a uvědomil si, co udělal. Rychle se sklonil ke své ženě.

„Heleno, promiň, to jsem nechtěl. Jsi v pořádku?“

Žádná odpověď. Jen v jejích očích se leskly slzy, které se jí z bolesti a smutku vtlačily do očí.

„Heleno, prosím, odpusť. Víš, že bych nikdy...“ nedořekl a v očích měl úzkost a strach. Strach z toho, co si jeho žena o něm pomyslí.

„Harry přišel za tebou, ne za mnou, ale nebyl jsi doma,“ řekla ledovým hlasem Helena, když se konečně posadila do pohodlného křesla.

„Harry? Jak dlouho se vy dva znáte? Jak dlouho mě podvádíš?“ zeptal se a znovu se dostával do varu.

„Přestaň kecat blbosti, Malfoyi,“ osopil se na něj už i Harry. „Nikdo tě nepodvádí.“

„Tebe jsem se neptal, Pottere, tak sklapni.“

„Draco, Harry má pravdu. Nepodvádím tě s ním ani s nikým jiným. Ty mi nevěříš?“ bránila se Helena.

„Tobě ano, ale tomu kreténovi ne,“ ukázal prstem na Harryho.

„Ten kretén, jak ho často nazýváš, sem dnes přišel, aby tě varoval. Opět ti přišel pomoct, ale ty jsi tak zaslepený svou nenávistí k němu, že to nedokážeš pochopit,“ křičela na něj Helena a neuvědomila si, že vstala a ocitla se těsně před svým mužem. „Vyslechni ho, prosím,“ zašeptala naléhavě. Snažila se ho obejmout, ale otočil se a poodešel k oknu. Nechal jí stát uprostřed salónu s rukama nataženýma dopředu. Nechala je volně klesnout podél těla a se slzami v očích odešla.

„Takto se chováš k vlastní ženě? K ženě, která tě miluje?“ kritizoval ho Harry.

„Nestarej se o to, jak se já chovám. Neopovažuj se mě soudit. Raději vyklop, o čem sis tu povídal s mou ženou,“ soptil Draco.

„Přišel jsem tě varovat, jak už říkala Helena. Tvůj otec...“

„Co je s mým otcem? Pokud vím, odpočívá v rodinné hrobce, jsi spokojený?“

„Draco, neříkej mi, že jsi neslyšel, co se děje. Nemůžu ti říct všechny podrobnosti, ale tvůj otec se vrátil a chystá pomstu.“

„Nechej mého otce odpočívat v pokoji. Nebudu tvrdit, že byl nejlepší otec na světě, nebo že byl svatý. Oba víme, že to tak není, ale nechej jeho památku na pokoji. Nedovolím ti o něm takto mluvit,“ křičel na něj stále rozzuřený Draco.

„Draco, vzpamatuj se. Tvůj otec je sice mrtvý, ale to mu nezabrání vrátit se a pomstít se ti za to, že jsi ho nechal v Azkabanu. Pokud chceš aspoň jednou v životě udělat něco správně, vezmi ženu, syna i matku a utečte, dokud máte čas,“ naléhal Harry, přesto že po tom Malfoyově výbuchu by se nejraději otočil na podpatku a nechal ho napospas osudu. Ale stát tu a domlouval mu, jak jen mohl.

„Vypadni z tohoto domu a už se nevracej,“ ukázal Draco prstem na dveře a ukončil tak Harryho úvahy o tom, jestli zůstat nebo odejít. Aspoň má čisté svědomí, že ho varoval. Teď je to jen na něm, jak se rozhodne.

Už byl skoro u vchodových dveří, když ho zastavila Helena.

„Myslíš to vážně? Hrozí nám nebezpečí?“ zeptala se.

„Přesvědč ho, nebo zachraň aspoň sebe a Scorpiuse,“ radil jí.

„Nemůžu ho opustit, Harry. Na to ho až příliš miluju,“ zašeptala.

Harry přikývl, že rozumí, a popřál jí hodně štěstí. Doufal, že nakonec Draco dostane rozum a budou v pořádku. Ale jeho instinkty říkaly něco jiného. Něco se děje. Právě teď.

Když se vrátil domů, Minerva už měla sbaleno a čekala jen na jeho návrat. Odmítl jídlo, které mu chtěla Ginny připravit, a řekl, že můžou vyrazit. Po tak krásném týdnu se jim loučilo dost těžko, ale slíbili si, že se zase brzy uvidí, a tak nakonec Minerva a Harry vyšli před dům a přemístili se na hranice pozemků školy. Harry cestou řekl ředitelce o Severusi Snapeovi a o tom, že se bude zdržovat v blízkosti hradu. Ta představa v ní vyvolala smíšené pocity, ale nic neřekla.

Byli už téměř u vchodu do hradu, když se ven vyřítil zadýchaný George.

„Harry, paní ředitelko, jsem rád, že jste to stihli tak rychle. Pojďte se mnou, madam Pomfreyová dělá, co může,“ řekl ustaraně a Harrymu se zvedl žaludek.

„Co se stalo, Georgi?“ zeptal se, když šel za švagrem směrem na ošetřovnu.

Ten se najednou zastavil a zkoumavě si je prohlédl.

„Ty... jsi nedostal zprávu?“

„Jakou zprávu, pane Weasley?“ přerušila je ředitelka.

George si povzdychl a sevřel ruce v pěst. Nevěděl, jak jim to říct.

„Harry, jde o Albuse. Před chvílí jsem ti posílal zprávu, aby jste sem co nejdříve přišli. Myslel jsem, že už o tom víš,“ řekl potichu a zraněně.

„Al? Co je s ním? Je na ošetřovně? Tak pojďme,“ pospíšil si Harry. Nevěděl, co má čekat. Kvůli nějakému menšímu zranění by ho přece George nevolal. Tak co se děje? Madam Pomfreyová dělá, co může, to řekl George a tvářil se tak vážně. Harryho naplnil pocit zoufalství, když otvíral dveře na ošetřovnu.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

super. prekladej te dal prosiiiiiim ja se ve sloventstine moc neviznam,ale dik aspon za kousek