středa 14. listopadu 2007

Kapitola č. 44: Pomsta

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Harry vpadl na ošetřovnu. V závěsu za ním přiběhli George s ředitelkou. Na jedné posteli, která neměla zatažené závěsy, seděl malý blonďatý chlapec s rukou zavěšenou na obvazu a náplastí na tváři. Tvářil se trochu zmateně, ale jinak se zdálo, že je v pořádku. Stále však hleděl na zatažený závěs vedlejší postele a sledoval stín madam Pomfreyové, který neustále pobíhal z jedné strany na druhou.

„Scorpiusi, jsi v pořádku?“ zeptal se George a popošel k chlapcově posteli.

Chlapec jen mlčky přikývl a dál hypnotizoval závěs. Nespouštěl z něj zrak. Harry ho vnímal jen trochu, protože jeho pozornost plně přitahoval zatažený závěs. Opatrně ho odhrnul tak, aby mohl nahlédnout dovnitř. Jeho syn ležel na posteli a spal. Aspoň to tak vypadalo. Žádná povrchové zranění, žádné odřeniny, nic. Harry už téměř vydechl úlevou, ale slova ošetřovatelky vrátila ten padající kámen z jeho srdce zpět.

„Je mi líto pane Pottere,“ zašeptala. „Víc pro něj teď udělat nemůžu.“

„Co?“ hlesl a přistoupil k posteli, na které bezvládně leželo chlapcovo tělo.

Pohladil ho po vlasech a druhou rukou sevřel jeho drobnou, chladnou ručku. Dýchal mělce a nepravidelně. Občas sebou jeho tělo trhlo a stále byl v bezvědomí.

Co se stalo? Mluvte konečně!“ zvolal zoufale, ale nespouštěl oči ze syna.

Držel ho za ruku a když se jeho tělo opět křečovitě napnulo, jeho srdce se sevřelo také. Minerva s Poppy stály u konce postele a stejně zoufale hleděly na chlapce a prožívaly s Harrym jeho bolest. George se zhluboka nadechl, aby vysvětlil, co se stalo.

„Nevíme přesně, co se stalo, Harry, ale našli jsme Ala se Scorpiusem v jedné z chodeb vedoucích do podzemí. Oba leželi na zemi. Albus... on se celý třásl jakoby v nějakém záchvatu...“ vysvětloval a rukou si prohrábl vlasy. Nevěděl, jak pokračovat. „Podle toho, co nám řekl Scorpius, ho chtěl někdo napadnout a Al ho v poslední chvíli odstrčil, ale zasáhlo to jeho.“

„Takže to bylo mířeno na toho druhého chlapce?“ zeptal se Harry tichým hlasem.

George přikývl.

„Je v pořádku? Můžu s ním mluvit?“ zeptal se madam Pomfreyové.

„Pane Pottere, ten chlapec za nic nemůže. Nechte ho odpočívat!“ protestovala ošetřovatelka.

„Poppy, Harry si s ním chce jen promluvit. Neměj strach. Potřebujeme vědět, co se stalo,“ pokusila se jí přesvědčit ředitelka, a tak za chvíli už Harry seděl u postele Scorpiuse Malfoye.

„Ahoj, ty jsi Scorpius?“ zeptal se a přinutil se trochu usmát.

Chlapec vystrašeně přikývl.

„Já jsem Albusův otec. Al mi přes prázdniny o tobě hodně vyprávěl. Zdá se, že jste opravdu dobří přátelé. Je to tak?“

„Ano pane,“ zašeptal chlapec.

„Poslyš chlapče, Alovi teď není nejlépe, ale možná by jsme mu mohli pomoct, kdyby jsme věděli víc o tom, co se vlastně stalo. Pomůžeš mi?“ prosil s nadějí v hlase.

„Já nevím, co se stalo. Šel... šel jsem z knihovny. Dělali jsme s Alem společně úkoly a... myslím, že jsem si zapomněl nějakou knihu a Al mi jí chtěl vrátit, ta na mě zakřičel, abych počkal,“ přemýšlel chlapec. Harry jen přikývl a nechal chlapce, aby pokračoval. „Nevím odkud se tam vzala ta postava. Celá byla zahalená v černém plášti, bylo to divné. Byla... jakoby se vznášela... já nevím,“ plakal Scorpius.

„Jen klid. Já jsem také ty postavy viděl. Vím, co jsou zač. Ale řekni mi, co udělala ta postava? Viděl jsi její tvář? Prosím, zkus si vzpomenout.“

„Byl to... ale to není možné. On přece už zemřel. To nemohl být on.“

„Kdo Scorpiusi, kdo? Řekni mi to, prosím,“ naléhal Harry.

„Viděl jsem jen jeho fotku doma na krbu. Říkali, že je to můj děda. Ale ten přece zemřel ještě před Vánocemi. Nemohl to být on,“ nevěřícně kroutil hlavou chlapec.

„Měl ten muž dlouhé blond vlasy? A byl podobný tvému otci?“ zeptal se dychtivě.

„Ano, vy... vy ho znáte?“ žasl Scorpius.

„Ano, znám. Dobrá tedy a co bylo pak?“

„On, natáhl ke mě ruku, jakoby mě chtěl chytit, ale pak na mě jen namířil prstem a... a víc nevím, protože mě někdo zezadu odstrčil na bok a já se hlavou bouchl o stěnu. Víc opravdu nevím, pane.“

„Věřím ti, jen klid. Teď by jsi měl odpočívat, aby jsi se mohl co nejdřív vrátit do školy a být s kamarády,“ povzbuzoval ho Harry.

„Bude Al v pořádku? Je to všechno moje chyba?“ plakal chlapec.

Harry věděl, že ho trápí výčitky svědomí. Posadil se na jeho postel a chytil ho za ruku.

„Není to tvoje vina. Nijak jsi tomu nemohl zabránit. A teď, když jsi mi řekl co se stalo, doufám, že najdu způsob, jak Albusovi pomoct. Jen to možná chvíli potrvá,“ ujišťoval ho.

Chlapec přestal plakat a pohlédl do smaragdově zelených očí, které ho uklidňovaly.

„Budu za ním chodit na návštěvu každý den,“ slíbil nakonec a Harry s mírným přikývnutím vstal z postele.

Přešel za závěs oddělujíc jeho syna od ostatních. Ředitelka seděla u chlapcovy postele a podobně jako Harry před chvílí ho držela za ruku. George tupě zíral z okna. Madam Pomfreyová se věnovala druhému pacientu.

„Necháte mě s ním o samotě?“ požádal Harry.

Minerva se už chystala odejít, když jí Harry chytil za ruku.

„mohla by jste... Ginny bude určitě vystrašená... ví, že se něco stalo,“ šeptal potichu, hlas se mu lámal.

Profesorka sevřela pevně jeho ruku a ujistila ho, že hned osobně zajde za Ginny.

„Pane Weasley, ještě chvíli to budete muset jako zástupce vydržet,“ řekla mu a zmizela za závěsem.

„Promiň Harry. Toto se nemělo stát. Nezvládl jsem to,“ omlouval se George.

„Přestaň. Ty za to přece nemůžeš. Rozestavěl jsem po škole tucty bystrozorů, to oni měli dávat pozor. Ale i kdyby Malfoya odhalili, nic by proti němu nezmohli. Jediná myšlenka, jediný pohled a byli by mrtví. A ty taky. Netrap se tím.“

„To mi říkáš ty? Ty, který se celý život obviňuješ z toho, čemu jsi nemohl zabránit?“

„Já vím, Georgi, prosím, nechme to tak. Já... dokud žije, je ještě šance... jen musím zjistit, jak mu pomoct.“

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se George už na odchodu.

„Vlastně, potřeboval bych sehnat mnoholičný lektvar. Myslíš, že bys mohl...?“

„Jasně Harry. To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat,“ přikývl a odešel.

Harry s Albusem osaměl. Madam Pomfreyová ho přišla zkontrolovat.

„Co s ním vlastně je?“ zeptal se.

„To ani já netuším. Je to hluboké kóma vyvolané nějakou kletbou. Nevím, o co by se mohlo jednat. Nanejvýš, ty křeče, utlumila jsem je lektvarem na minimum, ale i tak jsou příliš časté. Nebudu vám lhát Harry. Můžou být známkou poškození mozku. V takovém případě...“ nedořekla a tiše odešla.

„Ale, můj malý... cos to vyved? Můj malý, statečný hrdino. Prosím tě, chlapče, vydrž. Přijdu na to, jak ti pomoct, jen vydrž a bojuj. Jsem tu s tebou. Slyšíš Ale? Jsem při tobě,“ šeptal mu do ucha a hladil ho po střapatých černých vlasech. Slzy v očích se mu leskly, ale potlačoval je, jak mohl.

„Je mi to líto...“ zaslechl za sebou hlas, který dobře znal. Byl to ten, který dnes odmítal věřit jeho varování a možná proto je teď jeho syn tady v takovém stavu. „Poslyš Pottere. Já... nevím, co bych ti měl říct. Toto se stalo, protože se snažil pomoct Scorpiusovi... Zachránil mu život.“

„Já vím Draco. Tvůj syn mi to všechno řekl. Byl to tvůj otec a přišel si pro něho. Ne pro mého syna, ale pro tvého. Ale dopadlo to naopak. Teď už mi konečně věříš?“

„Harry, opravdu mě to mrzí,“ řekl Draco tiše, ale velmi upřímným hlasem.

Tato událost úplně změnila jeho pohled na věc a konečně musel uznat, že Harry se snaží zapomenout na minulost. Je na čase, aby udělal to samé.

„Draco, poslechni mě konečně. Vem svou rodinu a utečte, dokud je ještě čas. Znáš svého otce. Ten se před ničím nezastaví,“ opakoval Harry svou radu a doufal, že aspoň teď ho poslechne.

„Nikdy nezapomenu, co jsi pro mou rodinu udělal, Harry. Ty a tvůj syn. Prosím, přijmeš mou omluvu za všechny ty roky?“ popošel k němu a nabídl mu ruku na znak smíření.

Harry toto gesto přijal.

„Hlavně už vypadni, aby to všechno nebylo zbytečné. Pozdravuj Helenu,“ rozloučil se Harry a zanedlouho potom, co se Draco se svým synem přenesl krbem, přišla Ginny s ředitelkou. Beze slova přešla k posteli a stejně jako Harry předtím, i ona svého syna hladila a utěšovala. Harry k ní zezadu přistoupil a objal jí. Teď musí být oba silní, aby to společnými silami zvládli. Pevně jí držel a společně seděli u postele jejich syna. Opírala se o něj a slzy jí stékaly po tváři. Po chvíli jí však od sebe odstrčil a vysvětlil jí, že musí něco zařídit. Něco, co by mohlo Alovi pomoct, doplnil, když uviděl pochybnost v jejích očích.

Vzal mnoholičný lektvar a od Jamese si půjčil neviditelný plášť. Řekl mu, že je jeho bratr na ošetřovně, ale zakázal mu tam chodit. Zašel i do Alovy ložnice a bez problémů našel Pobertův plánek. S touto výbavou zamířil k tajné chodbě vedoucí do Chroptící chýše. Severus Snape tu nebyl, ale neviděl ho ani nikde v hradě. Bude tedy muset počkat, dokud se nevrátí. Posadil se na starou rozbitou postel a čekal.

4 komentáře:

Adelhaida řekl(a)...

Tak to je maras, fakt mazec§Všechna čest té, co to napsala
Je to skoro k nerozeznání od originálu
Seš fakt super spisovatelka, jen tak dál :-)

Zebra řekl(a)...

Má úcta :)

Anonymní řekl(a)...

Nevím kdo to napsal,ale vím na 100%,že to psal/psala profesionál/profesionálka.Jen Ti chci něco poradit-zajdi za nějakým spisovatelem nebo za někým kdo by tě mohl doporučit a nech ty knihy co máš tady vytisknout!!!!!Má úcta.POKRAČUJ DÁL! Jsi skvělý/skvělá.

Milada řekl(a)...

to nemuže to nechat vytisknou a udělat z toho knihu dokud nebude mít souhlas rowlingový .. jinak by porušila autorský práva protože použila její námět, jména, místa atd :)