středa 14. listopadu 2007

Kapitola č. 42: Noční návšteva

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Následující dny probíhaly překvapivě klidně. Harry denně navštěvoval Bradavice a vše bylo v pořádku. Spolu s Ginny a Lilly se zase načas rozloučili s Weasleyovými a vrátili se domů, do Godrikova dolu, kde si začali budovat nový vztah s ředitelkou Bradavic, Minervou McGonagallovou. Ta s Ginny strávila většinu času a velmi dobře si s ní rozuměly. Profesorka postupně ztrácela zábrany, které zprvu pociťovala v cizím domě, a přijala fakt, že je s rodinou, která ji skutečně chce přijmout mezi sebe.

Harry trávil hodně času ve své pracovně, kde kontroloval stará i nová hlášení svých kolegů. Kromě toho každou chvíli, kterou nevěnoval své rodině, četl knihu, již si půjčil z Bradavické knihovny. Zjistil, že kdyby ji použil před několika lety, mohl nitrobranu zvládnout docela mnohem lépe. Teď, když ji zvládal aspoň trochu, se snažil díky knize zlepšovat. Chtěl Snapeovi dokázat, že není zas tak neschopný a předvést mu své schopnosti při první možné příležitosti.

Ta se mu měla naskytnout ještě téhož večera. Byl to už druhý den, co měl Zmijozel uskutečnit svůj plán, a Harry čekal, jestli se neobjeví ten, koho očekával. Před půlnocí se ozvalo zaklepání na okno podle dohodnutého signálu. Otevřel okno a do jeho pracovny, která byla ponořena v úplném tichu a tmě, vlezla vysoká, štíhlá postava v dlouhém černém plášti. Jakmile byla vevnitř, odložila postava svůj plášť a posadila se do křesla. Voskovitá, nažloutlá pleť ostře kontrastovala s mastnými černými vlasy, které jí lemovaly. Vypadal chudší než obyčejně. Jeho oči byly stejně černé a neproniknutelné jako vždy, i když... cosi jim chybělo. Tu životní jiskru, která se odráží v očích každého člověka, se Harrymu nepovedlo zahlédnout a také výraz tváře byl jakýsi mdlý. Pohled na něj vzbuzoval ještě vetší hrůzu než obvykle, ale Harry odolal pokušení roztřást se při představě, že sedí v jedné místnosti s mrtvým.

„Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravil zdvořile, jen co se usadil proti němu.

„Pane Pottere,“ odpověděl a jen neurčitě kývl hlavou na pozdrav.

„Co je nového?“ zeptal se Harry přímo.

„Zmijozel byl opravdu potěšen, když slyšel o mém rozhodnutí. Pověřil mě sledováním situace v Bradavicích.“

„Kde se budete zdržovat? Někde na pozemcích, v lese či přímo na hradě?“

„Samozřejmě, že bych mu byl nejvíce platný na hradě, ale souhlasil, že v případě školy musíme postupovat opatrně, a tak dočasně bude mým domovem místo, kde mě Voldemort zabil. To místo, které jsem nenáviděl už od doby, co se tam skrýval ten vlkodlak,“ odfrkl a navzdory tomu, že mimika jeho tváře nic nevyzařovala, hlas vypověděl všechno. Byla v něm cítit zlost a nenávist.

Harrymu se při tom pomyšlení trochu sevřelo hrdlo. On byl ten, kdo poslední pohlédl do jeho očí těsně před tím, než zemřel. Nerozuměl tomu, co v té chvíli cítil, ale nyní věděl, že to byla skutečná, nefalšovaná lítost. Zahnal tyto vzpomínky a vrátil se k jejich aktuálnímu problému.

„Podařilo se vám tak jednoduše získat jeho důvěru?“ zeptal se a raději nereagoval na Snapeovu předešlou poznámku. Nevěděl by, co na to říct.

„Zřejmě se o mně doslechl z různých zdrojů, hlavně od smrtijedů a považuje mě za jednoho z nejvěrnějších.“

„Takže ho nezajímalo, kdo a hlavně proč vás zabil?“ nevěřícně kroutil hlavou Harry.

„Jistěže se ptal. Když jsem mu řekl pravý důvod, který mi řekl sám Temný pán, zřejmě ho uspokojilo vědomí, že jsem nebyl potrestán za zradu,“ odpověděl pohrdavě.

„Takže vám věří. To je opravdu velmi dobře,“ konstatoval Harry.

„On ani nemá jinou možnost, než nám všem věřit. Sice je jediný, kdo nás může vyvést sem nebo zpět, ale jako živý, a věřte mi, že on živý opravdu je, nám mrtvým nemůže nic udělat. Rozkazuje nám, ale nemůže nás ovládat. Kdybychom se proti němu vzbouřili, neměl by nejmenší šanci. Maximálně by nás poslal zpět, odkud jsme přišli,“ vysvětloval Snape.

„Ale jaká existuje šance, že by se nám podařilo někoho přesvědčit ke vzpouře?“

„Myslel jsem, že konečně používáte mozek, Pottere. Není žádná reálná šance, že by se někdo vzbouřil. Kdokoli by se o to pokusil, vrátil by se zpět a přijde o možnost kochat se utrpením, které by tu mohl způsobit. Raději budou slepě následovat jeho, než přijít o tu zábavu,“ jeho hlas byl plný ironie a Harry si v duchu představoval škleb, který by za normálních okolností nasadil. Jeho tvář však byla i nadále bezvýrazná. Bylo těžké si toho nevšimnout, a tak se Harry raději díval jinam.

„Je mi to úplně jasné. Když už mluvíme o jeho důvěře, má kolem sebe podobně jako Voldemort okruh svých nejvěrnějších, nebo jsou všichni na stejné úrovni?“ ptal se dál a nenechal se vytočit jeho hrozivým hlasem.

„Ano, nejblíže jsou mu ti, co byli v nejužším kruhu Temného pána. Můžou mu totiž poskytnout hodně užitečných informací a on toho využívá.“

„Takže můžu hádat? Bellatrix Lestrangeová, Lucius Malfoy a pár dalších. Dovolím si tvrdit, že vy také patříte nebo budete patřit mezi ně. Ještě někdo důležitý?“ chtěl vědět Harry.

„Máte pravdu. Netrvalo dlouho a opravdu mě do svých plánů zasvětil. Ovšem jeho pravou rukou, dá se říct, je...“ v tom se zarazil. Výraz tváře opět jako kamenná maska, ale hlas už nebyl tak zlostný a ironický. „Největším jeho přívržencem je Black,“ řekl potichu.

Harry nechápal změnu jeho chování. Myslel, že právě tuto informaci mu Snape vyštěkne do tváře s největším potěšením. I s dodatkem, že on vždy věděl, že to prašivé psisko se jednou ukáže v pravém světle a ten čas právě nastal. Ale ne, ani jedno z toho se nestalo. Harry za to byl vděčný. Už jen představa, že musí bojovat proti Siriusovi, ho děsila.

„S tím vlastně souvisí i další věci, o kterých by jste měl vědět,“ pokračoval Snape. „Oblouk je momentálně umístěný v jejich hlavním sídle. To už není nikde v zahraničí, ale přímo v Londýně. Zmijozel by chtěl oblouk co nejdříve přemístit do Bradavic, ale nejprve potřebuje informace. Ty mám získat já.“

„Co s ním chce dělat v Bradavicích?“

„Zřejmě tam ve vhodné době vyvést další, které se mu povede přesvědčit, a pak se zmocnit hradu. Pak dokončit to, co začal před dávnými časy. Podobně jako Temný pán chce očistit svět od nečistokrevných kouzelníků a vytvořit nový svět.“

„Jak nápadité. To opravdu nikdo z nich nemá jiné cíle, než zachovat čistou krev?“ pohoršoval se Harry, i když věděl, že právě Salazar Zmijozel byl první, kdo s touto posedlostí přišel. Voldemort jen pokračoval v tom, co začal někdo dávno před ním a využil to proti svému otci. Snape na to nereagoval.

„Kde je jejich hlavní sídlo?“ zeptal se nakonec.

„Myslím, že jedno z vašich oblíbených míst,“ řekl Snape s důrazem na slově oblíbených.

Takže to znamenalo, že to místo je pro Harryho asi stejně oblíbené, jako pro Snapea Chroptící chýše. Došlo mu, které místo má na mysli. Po Siriusově smrti to místo opravdu neměl rád, přestože v něm před dvaceti lety strávil nějakou dobu s Ronem a Hermionou. Předpokládal, že když Sirius bude na Zmijozelově straně, budou používat Grimmauldovo náměstí č.12. Jeho předpoklad se ukázal být správný, Snape to právě potvrdil.

„Děkují vám za cenné informace. Za takovou krátkou dobu je jich skutečně víc, než jsme zjistili my za několik posledních měsíců.“

„Jsem si toho vědom, Pottere. Vaše vlastní neschopnost vás nutí žádat o pomoc mě a to mě nesmírně těší,“ samolibě poznamenal Snape.

„Pokud dovolíte, ještě by mě zajímala jedna věc. Co se týká některých útoků na jednotlivé vesnice, či konkrétně na rodiny, nevíte o tom něco? Jsou v tom plány Zmijozela nebo nechává svým přívržencům volnost k těmto činům?“

„Je vám doufám jasné, že když budu sledovat Bradavice, nebudu vám moci poskytovat informace týkající se jiných plánů, protože do nich nemusím být zasvěcen?“

Harry přikývl. Byl si vědom této omezené pomoci, ale v každé válce se musí počítat s nevinnými oběťmi a přesto, že si to Harry nechtěl připustit, musí s nimi počítat i on. Doufal, doslova věřil tomu, že Snapeova pomoc v Bradavicích bude rozhodující v konečné bitvě.

„Tak tedy, zatím se mi podařilo zjistit, že většina útoků byla organizována svévolně bez jeho příkazů. Nechává jim volnost v uspokojování svých zvrhlých pohnutek a v jejich snaze pomstít se. Kromě útoku na bulharské ministerstvo a školu, které organizoval on sám, se stali oběťmi jen ti, kteří si zasloužili pomstu,“ řekl chladným hlasem. Při slovech „zasloužili pomstu“ se Harry mírně zatřásl.

Kdo rozhoduje o tom, kdo si pomstu zaslouží a kdo ne?

„Tušíte, proč ty útoky na ministerstvo a Kruval?“ zeptal se opět Harry.

„Vím jen to, co vy, že něco hledá a stále nenalézá. Tam, kde předpokládal, že to bude ho zklamali, a neustane, dokud to nedostane.“

„Dobře. Je ještě něco, co bych měl vědět?“ zeptal se, ale myslel, že je to všechno, co z profesora dostane.

„Vlastně... nevím, jestli bych měl...“ váhal Snape, ale Harry zbystřil pozornost a trval na tom, že to chce vědět.

„Nemůžu to tvrdit s jistotou, ale jsou náznaky toho, kdo by mohl být dalším cílem útoku,“ ztišil hlas natolik, že Harry musel napínat sluch, aby vůbec něco zaslechl.

„Vy víte, kdo by mohl být další obětí a nevíte, jestli mi to máte říct? Myslel jsem, že jste na naší straně, profesore. Toto je pro nás jedna z nejcennějších informací a vy to víte,“ rozčílil se Harry.

Jak mohl Snape pochybovat, jestli mu to má říct?

„Pokud si to přejete, povím vám, na koho se chystá další útok. Nevím kdy, ani kde, ale Lucius se rozhodl pomstít Dracovi za to, že ho nechal zhnít v Azkabanu. Nevím, jak moc vám záleží na životě Draca Malfoye. V době, kdy jsem mohl být svědkem vašeho láskyplného přátelství jsem měl pocit, že byste byl raději, kdyby v Azkabanu skončil se svým otcem,“ vrátil mu Snape hlasem ostrým jako břitva.

„Tak proto jste mi to nechtěl říct? Myslíte, že když jde o Malfoye, bude mi to jedno a nechám ho zabít? Dokonce by mě to mohlo potěšit? Děkuji vám, profesore, že máte o mně tak dobré mínění,“ řekl naštvaně Harry. „Dovolte mi vám vysvětlit věc, kterou jste bohužel nemohl vidět a dokonce ani tušit. To, že Draco Malfoy a jeho matka neskončili v Azkabanu, je moje zásluha. Já jsem před soudním Starostolcem svědčil v jejich prospěch a přesvědčil ministra, aby je očistil od všech obvinění. Stejně, jako jsem dělal vše, co bylo v mých silách, abych očistil i vaše jméno, ale neděkujte mi. Vždyť jsem jen ten prokletý Potter, co neumí namíchat ani nejobyčejnější lektvar a místo mozku mám v hlavě piliny,“ křičel Harry a byl rád, že než Snape přišel, použil Silencio, protože jinak by vzbudil všechny v domě.

Po tomto náhlém výbuchu se několikrát zhluboka nadechl a snažil se uklidnit. Pak řekl klidným a pevným hlasem: „Promiňte, nechal jsem se unést. Nedávno jsem se smířil s myšlenkou, že můj syn našel přítele v synovi Draca Malfoye a po návratu z Bulharska jsem se seznámil i s jeho manželkou. A i když s tím Malfoy nesouhlasí, ona je přítelkyní mé ženy. Stále si myslíte, že klidně nechám Luciuse Malfoye, aby se svému synovi pomstil tím, že zabije jeho a nepochybně i celou jeho rodinu?“

„Co tedy budete dělat? Poskytnete mu osobního strážce?“ posmíval se Snape, ale nebyl to jeho obvyklý výsměch.

„To bychom museli poskytnout osobní ochranu každému členu rodiny bývalého smrtijeda a to není v naší moci. Ale můžu ho varovat a pomoct mu skrýt se i s rodinou. Pokud tedy ten blbec mojí pomoc přijme,“ dodal Harry.

„V tom případě však nezapomínejte na ochranu vlastní rodiny, pane Pottere, protože je vám snad jasné, že vy jste v jejich seznamu na prvním místě,“ řekl Snape a Harry se divil, když v jeho hlase nenašel žáden náznak sarkasmu. „Není smrtijed, který by se vám netoužil pomstít a v jejich čele, bohužel pro vás, stojí opět Black.“

„Sirius mě chce zabít? To si nemyslím. V Bulharsku jsem přežil jen díky němu. Nechal mě žít,“ protestoval Harry.

„Vaše smrt by pro ně nebyla dostatečným zadostiučiněním. Chtějí vás vidět na kolenou, zlomeného, trpícího,“ pokračoval Snape nemilosrdně.

„Myslím, pane profesore, že vy mi budete nejlépe rozumět, když řeknu, že pokud by můj život nebo životy mých blízkých nebyly denně v ohrožení, nebyl by to Můj život. Já nemůžu utéct z boje, ani vy jste se nevyhnul, takže mi rozumíte...“ řekl Harry a rozhodl se, že chce raději změnit téma.

Bylo už sice velmi pozdě, ale připomněl Snapeovi slíbené lekce nitrobrany. Podle jeho zavrčení soudil, že by udělal raději cokoli, než znovu začínal nitrobranu zrovna s ním. Nakonec přece jen použil Legillimens. Nevaroval ho, nepoužil hůlku, ani nevyslovil zaklínadlo. Použil přímý mentální útok, tak jak Harry zažil v Bulharsku. Počítal s tím a tak ho Snape nezaskočil. Celkem úspěšně se mu ubránil a vytlačil ho ze své mysli.

„Vidím, že jste se naučil zvládat nitrobranu aspoň obstojně dobře. Rozhodně však máte co dohánět. Jen každodenním uzavíráním mysli docílíte požadovanou zdatnost a pak můžeme začít s mentálním bojem,“ konstatoval Snape.

„Za jak dlouho myslíte, že to zvládnu?“ zeptal se Harry.

„V zájmu nás obou doufám, že co nejdříve. Ale záleží to jen na vás, Pottere, jak poctivě budete cvičit. To je základ úspěchu.“

Harry přikývl, Snape vstal z křesla a nemotorně si oblékl plášť. Dohodli se na další schůzce v Bradavicích nedaleko Zapovězeného lesa za dva dny. Pokud by se do té doby stalo něco důležitého, vědí, kde jeden druhého najdou. S tím se rozloučili a Snape opět oknem vykročil do tmavé noci. Vlastně se vznášel nad zemí, zahalený v hustém oblaku mlhy.

Severus Snape se toho večera nevrátil tam, kam měl. Zamířil rovnou do Bradavic a tam nepozorovaně proklouzl bystrozorům až do tmavého podzemí. Doufal, že Křiklan zachoval alespoň část jeho soukromé laboratoře. Potřeboval něco udělat se svým tělem. Jen těžko ho ovládal, svaly byly ztuhlé a ochablé. Pohyboval se jako nějaký nemotorný troll a při tom pomyšlení se mu dělalo zle. Několik balzámů a mastí, které kdysi sám vyrobil, by mohlo zabrat. Některé z nich byly podobné těm, co se používají na mumifikaci, ale i to je lepší než nic. Byl potěšen, když našel laboratoř v neporušeném stavu. Hrubá vrstva prachu pokrývala jeho zásoby a pracovní stůl. Pomůcky byly zabaleny v koženém pouzdře a tak všechny nože, škrabky a stěrky zůstaly v perfektním stavu. Dokonce i jeho zásoby lektvarů zůstaly tam, kde byly.

Použil několik potřebných mastí, aby trochu uvolnil svalstvo a pak, již s o hodně lepší koordinací, se pustil do přípravy potřebného lektvaru. Netušil, jestli se mu to podaří, ale koneckonců neměl co ztratit.

3 komentáře:

Svolinka řekl(a)...

Je to super příběh ae mohlo už by to být česky.Nemám z toho to samé jako když to čtu česky

Anonymní řekl(a)...

je to fakt dobrý,
moc se mi to líbí

IgMen řekl(a)...

Jak už jsem kdesi psal: česky to je, ale Jerrry krapet nestíhá...