Kapitola č. 40: Rodina

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Přesně jak předpokládal, na stole se mu hromadily kopie hlášení. S povzdechem sedl za stůl a pustil se do jejich čtení a třídění. Těsně před obědem za ním přišel Kingsley, aby ho osobně informoval o některých důležitých věcech, které se za poslední měsíc udály, a dohodli se na dalších plánech. Samozřejmě, že Kingsley doporučil, aby si Harry také vzal pár dní volna, ale to se mu nepodařilo. Nakonec Harry souhlasil aspoň s tím, že denně osobně zkontroluje Bradavice a bude pracovat doma.

Kdyby ho Kingsley potřeboval, ihned ho kontaktuje. Takže tím Harryho povinnosti toho dne skončily a ministr ho téměř doslova vyhnal domů. Weasleyovi i Ginny s Lilly se toho dne těšili z jeho společnosti při večeři.

„Paní Weasleyová, chtěl bych vás poprosit, jestli byste mi nemohla zabalit trochu jídla. Máme doma hosta a vzal bych mu něco na večeři, až půjdu zkontrolovat, jestli mu něco nechybí.“ prosil Harry.

Jen on a Ginny zatím věděli, o koho jde.

„Ale jistě, Harry. Hned ti něco připravím.“ řekla, rychle vstala od stolu a dala se do práce.

Harry s Ginny zatím odešli do obývačky, kde je nikdo nerušil.

„Tak jak?“ zeptala se konečně, když osaměli.

„Musel jsem jí dost dlouho přesvědčovat, ale nakonec se mi to podařilo. Souhlasila s tím, že kdyby něco potřebovala, určitě ti dá vědět, ale i tak by jí určitě potěšila nějaká společnost přes den. Co kdybys za ní zítra zašla?“ navrhl Harry.

„Zítra za ní určitě zajdu, řekni jí to a pozdravuj ji!“ usmála se Ginny a políbila ho.

„Tady to máš, Harry.“ vyrušila je Molly a podávala mu balíček s jídlem. „Použila jsem ohřívací kouzlo, takže nebude potřeba to ohřívat.“ poučila ho.

„Děkuji. Tak já už půjdu, abych našeho hosta nenechal čekat.“ mrkl Harry na Ginny. „Nemusíš na mě čekat, nevím, jak dlouho se zdržím,“ dodal těsně předtím, než vstoupil do zelených plamenů.

Minerva McGonagallová se v domě cítila velmi zvláštně, tak nějak cize. Když jí Harry nechal samotnou, chvíli nervózně stála na místě. Nakonec vyšla po schodech a otevřela dveře do pokoje pro hosty. V rohu místnosti stála postel, která lákala návštěvníka, aby si do ní lehl a nechal odpočinout své unavené tělo. Vedle ní stál nízký noční stolek a na něm lampička, pokud by host chtěl před spaním oblažit svou mysl nějakou literaturou.

Místnosti převládalo velké okno s nádherným výhledem do právě se probouzející zahrádky, kde se zelenala první tráva a ze země vykukovaly první kvítky. Pod ním stál obyčejný dřevěný psací stůl, který však dokonale posloužil svému účelu. Příjemný celkový dojem, který vzbuzoval tento jednoduše zařízený pokoj, doplňovala velká dubová komoda a zrcadlo stojící vedle ní.

Profesorka si vyložila svých pár věcí do komody, některé osobní předměty položila na noční stolek a na věšák stojící vedle dveří si zavěsila cestovní plášť. Pokoj už nepůsobil tím prázdným dojmem jako na začátku a naopak vypadal útulně. Ten, kdo ho zařizoval, se nesnažil ušetřit, ale řídil se heslem: „V jednoduchosti je krása.“

A pokud by se pokoj měl používat dlouhodoběji, rozhodně tu bylo hodně možností na vylepšení podle požadavků uživatele. Účinek lektvaru na spaní ještě úplně nepominul a profesorka se od rána cítila trochu ospalá. Stejně neměla co na práci a dům byl tichý a osamělý, tak nakonec poslechla radu a na chvíli si zdřímla.

Po třech hodinách vydatného spánku se cítila mnohem lépe a rozhodla se prohlédnout si dům. Prošla kolem dveří ložnice, ale nevstoupila tam. Za to otevřela dveře jednoho z chlapeckých pokojů a rozhlédla se. Předpokládala, že patří Jamesovi. Po stěnách byly vylepeny plakáty oblíbeného famfrpálového družstva a i jiné předměty v místnosti svědčily o tom, že tu žije nadšenec tohoto sportu. Jak jinak. V této rodině to bylo úplně normální. Na poličkách byly trochu rozházené různé žertovné předměty, zřejmě z dílny bratrů Weasleových. Minerva dobře věděla, že James je velmi živý a energický chlapec a tento pokoj tomu skutečně odpovídal.

Oproti tomu Alův pokoj svědčil o jeho klidné povaze. Na nočním stolku stály fotografie rodičů a sourozenců. V knihovničce byly přesně seřazené nejrůznější knihy, a že jich nebylo málo. Potěšila jí harmonie, která z pokoje vyzařovala.

Nakonec jí zůstal pokoj nejmladší členky rodiny, kterou doteď poznala jen z vyprávění a fotek. Zatajila dech, když otvírala dveře. Pokoj byl v dokonalém souladu s její majitelkou. Rozhodně tu bylo nejvíce hraček, hlavně těch typicky holčičích. Uprostřed místnosti stála dokonalá zmenšenina Bradavického hradu. Fascinovaně si prohlížela jednotlivé části a žasla nad tím nápadem. Nejen, že byl hrad do detailu propracovaný, ale dokonce se vevnitř pohybovaly malé postavičky.

Stěny pokoje byly polepené obrázky různých víl, elfů a jiných zvláštních bytostí, které kouzelníci jen zřídka viděli ve svém světě. Vytvořili si totiž vlastní svět daleko od veškerého zla a žili si v něm v dokonalé souhře harmonie a lásky. Aspoň to tvrdí legendy.

Minerva se ještě chvíli kochala pohledem na dětský pokoj, který jí připomněl vlastní, opravdu šťastné dětství. Škoda, že část života musela strávit sama a opuštěná. Ale teď...

Je to vůbec možné, aby na sklonku života mohla být i ona šťastná? Možná přece jen platí, že čas hojí všechny rány, uvažovala v duchu a přesunula se do přízemí. Právě si prohlížela pohyblivé fotky uložené na krbové římse. Fotky šťastné, milující se rodiny. Uprostřed trůnila jedna z nejkrásnějších. I ona vzpomínala na tu událost. Měla to potěšení zúčastnit se svatby svého vnuka. Fotka zobrazovala Harryho v černém společenském hábitu a Ginny v jemných volánkových šatech. Stáli ve společném obětí, zamilovaně se na sebe dívali a usmívali se na své přátele. Zvláštní, co dokáže vyjádřit jedna fotka. Minervě McGonagallové nejenže přinesla pěkné vzpomínky na daný den, ale také smutné, které ji tak trýznily. Bolest z odloučení od vlastní rodiny a syna, následně Jamesova a Lillyina smrt a strach o Harryho, který jí pronásledoval po celé ty roky. Přesně tyto pocity se jí vracely, když tu takto stála, dívajíc se na fotku novomanželů.

Ale teď je přece všechno jiné. Najednou jí to přišlo jen jako děsivá noční můra a ona jakoby se právě vrátila do skutečného života. Z dalších vzpomínek jí vytrhl zvuk plamenů a vystoupil z nich ten, na kterého v posledních dnech myslela téměř neustále. Harry se na ni usmíval a popřál jí pěkný večer.

„Vypadáte lépe. Oddechla jste si aspoň trochu?“

„Ano, cítím se už opravdu lépe.“ přisvědčila klidným a vyrovnaným hlasem.

Ráno si uvědomila, jak sentimentálně se teď chová a přinutila se opět najít v sobě potřebnou rovnováhu.

„To rád slyším. Přinesl jsem vám něco na večeři. Určitě už musíte mít hlad, i když nějaké zásoby jste v kuchyni snad našla.“ odpověděl a začal vybalovat večeři, co mu zabalila Molly Weasleyová.

„Máte to tu opravdu velmi pěkné, Harry.“ zhodnotila, když spolu hovořili.

„Děkuji. Za to vděčím Ginny. Všechno to tu zařídila téměř sama ještě v době, kdy jsem byl pracovně velmi vytížený. Je opravdu skvělá.“ přikývl s úsměvem.

„O tom nepochybuji. Tvá práce je jistě stále časově velmi náročná. Ginny s tebou musí mít obrovskou trpělivost.“

„To máte pravdu. Bohužel jí to sám neulehčuji.“ povzdychl si.

„Ona to určitě chápe a má tě velmi ráda, takže to zvládne.“ ubezpečila ho profesorka.

„Ano, Ginny je opravdu velmi silná. Chtěl bych... tedy pokud by vám to nevadilo, rád bych se dozvěděl víc. O vás, o svém otci a podobně. Nikdo mi o něm moc nevyprávěl, ale jsem si jistý, že jste ho pozorně sledovala a víte toho o něm dost.“ začal Harry, ale hned dodal: „Ale pokud se na to ještě necítíte, pochopím to.“

„Harry, musím se ti opravdu omluvit za ten včerejšek. Bylo toho na mě příliš. Normálně se takto nenechávám unést.“ chystala se vysvětlit, ale Harry jí posunkem ujistil, že to není potřebné. „Myslím, že ti toho o Jamesovi můžu říct dost.“ usmívala se a zavzpomínala na některé veselé příhody z těch dob. Chystala se právě něco říct, ale plameny v krbu se opět rozzářily a osvětlily její tvář. V plamenech se vznášela hlava George Weasleyho. Neskrýval překvapení, když uviděl ředitelku sedící v křesle v Harryho obývačce, ale na nic se neptal. Zdvořile jí pozdravil a podíval se směrem k Harrymu.

„Mohl bys na chvíli přijít sem do školy?“ zeptal se stručně.

„Stalo se něco, Georgi?“ zeptala se ředitelka ustaraně.

„Ne, nebojte se. Všechno je v nejlepším pořádku, ale profesor Snape trvá na tom, že musí ihned mluvit s Harrym.“ objasnil.

„Neřekl o čem?“ zeptal se Harry překvapeně, ale bez meškání se postavil a chystal se vstoupit do plamenů.

„To tedy neříkal, ale svým nejjedovatějším hlasem mi oznámil, že pokud stojíš o jeho pomoc, je v tvém vlastním zájmu, aby jsi přišel co nejdřív a neobíral ho o jeho drahocenný čas.“ tlumočil George slova profesora lektvarů.

„Hned přijdu, Georgi. Řekni profesorovi, že jsem na cestě. Děkuji.“ odpověděl Harry a sledoval mizící hlavu v plamenech.

Otočil se k profesorce McGonagallové s omluvným úsměvem.

„Obávám se, že se budeme muset rozloučit. Předpokládám, že mě profesor Snape zdrží déle, takže vás potom už nebudu rušit. Ale hned ráno se za vámi přijde podívat Ginny a bude vám dělat společnost.“ řekl nakonec.

„O mě si starosti nedělej a běž za svými povinnostmi. A k té společnosti. Byla bych ráda, kdybych vás neomezovala a vrátili jste se do svého domu všichni.“ vyjádřila svůj názor ředitelka.

„Řeknu o tom Ginny a zítra uvidíme.“ přikývl a popřál jí dobrou noc.

Pak už skutečně vhodil letaxový prášek do krbu a zvolal: „Ředitelna v Bradavicích.“

O chvíli později už seděl v křesle za ředitelčiným stolem a nechal se propalovat černýma očima hrůzu nahánějícího učitele.