Kapitola č. 30: V poslední chvíli

Překlad a slohová stylizace - Ondřej Halámek

V to ráno, kdy ještě nic netušící Ginny seděla se svojí matkou a přítelkyněmi u čaje, se v jedné osamělé jeskyni v Bulharsku Harry s Arnoldem chystali opustit svoje dosavadní stanoviště a jít opět o kousek dál. Všechny věci už měli sbalené a poslední přípravy hotové. Jen zahladili stopy jejich dvoudenního pobytu. Došly jim i zásoby mnoholičného lektvaru. Potřebovali najít bezpečné místo, kde by se mohli usadit na tak dlouho, než připraví nový lektvar. Jenomže na tuto cestu jim už žádný nezůstal a ani cesta vzduchem nebyla bezpečná. A navíc potřebovali nějaké jídlo. Rozhodli se proto zajít do malé vesničky u cesty.

Zezačátku se vše zdálo být v úplném pořádku. Zahalení v pláštích a s kápěmi na hlavě se snažili být nenápadní, když nakupovali. Doplnili to, co jim chybělo a byli již téměř na konci dědiny, když tu se stalo něco neočekávaného. Obloha, do té chvíle jasná a bez jediného mráčku, najednou potemněla. Nad poli se začal šířit chlad a mlha, která pohlcovala vše, co jí přišlo do cesty. Oba bystrozoři nenápadně vytáhli své hůlky.

Ta mlha a chlad byly jen předzvěstí toho, co se blížilo. Lidé v dědině, netušíc co se děje, utíkali domu a zavírali okna na petlice. Mozkomory, kteří se blížili, nemohli vidět. Jenomže Harry s Arnoldem ano a také oni jediní s nimi mohli bojovat. Doteď se drželi v ústraní a jen v opravdu nutných případech se účastnili přímých bojů. Teď však byla situace jiná. Nebyl tu nikdo kromě nich, kdo mohl tato monstra odehnat. Stačilo přece tak málo. Jedna šťastná vzpomínka a jedno zaklínadlo. Harry ho použil už tolikrát. Nezaváhal.

„Expecto Patronum!“ zakřičel jasně a odehnal první blížící se postavy v dlouhých pláštích.

Arnold následoval jeho příkladu a společnými silami se jim podařilo mozkomory zahnat. „Kde se tu vzali mozkomoři?“ zeptal se Arnold.

„Myslel jsem, že jsou stále pod kontrolou.“

„Vypadá to, že už ne. Salazar Zmijozel zřejmě posilnil řady svých přívrženců. A vypadá to, že v tom bude pokračovat. Musíme ten oblouk najít co nejdříve“

„Ale jak? Hledáme už několik měsíců.“

„Něco nám uniká. Vím, že ano. Jsme tomu blízko, ale stále nám uniká podstata.“ hovořil Harry sám pro sebe. Ale z jeho myšlenek ho vytrhl Arnold.

„Harry, myslím, že bychom měli zmiznout. Tohle nevypadá dobře.“ řekl a ukázal na kopec v dálce, odkud se cosi blížilo.

„Musíme ochránit vesnici. Tomuto se sami neubrání. Rychle, kouzla!“ rozhodl Harry a už ze sebe chrlil jedno zaklínadlo za druhým. Arnold dělal to samé a stále se otáčel za sebe, odkud se TO blížilo.

„Co to krucinál je?“

„Myslím, že to co nevidět poznáme. Rychle, schováme se sem.“ ukázal Harry na velký balvan nedaleko a rozběhl se k němu. Doběhli tam opravdu na poslední chvíli. Začali se blížit další a další mozkomoři a s nimi asi tucet dalších postav, zahalených v černých pláštích. Zastavili se před jejich obrannými kouzly, protože nečekali žádný odpor. Pojednou se mezi nimi ozval tichý naštvaný šepot. Harry, skrytý za kamenem, si nyní své protivníky mohl prohlédnout zblízka. Ještě nikdy se k nim nedostal blíže než teď.

Postavy se vznášely ve vzduchu. Pohybovaly se nehlučně a každý z nich byl zahalený v jakémsi mlžném oparu. To byla ta mlha, která se spolu s chladem šířila všude kolem. Harry cítil velkou nenávist, kterou tyto postavy okolo sebe šířily, a tušil že to budou ti, kteří byli uvěznění v mezisvětě. Pak si jeden z nich stáhl kápi a promluvil k ostatním chraplavým hlasem plným zloby a nenávisti. I když mu Harry neviděl do tváře, ten hlas poznal. Po všech těch letech doufal, že ho znovu uslyší, že znova uvidí jeho oči a uvidí ten laskavý úsměv. A teď tu stojí nedaleko něj, hlas plný zlosti, rozhodnutý zabíjet a nezastavit se před ničím.

„Prolomte obrany a najděte ty, co jsou za to zodpovědní! Nemohou být daleko.“ řekl jejich vůdce. Ne, toto se nikdy nemělo stát. To musí být jen zlý sen, pomyslel si Harry. Ale když se postava bez kápě přiblížila ke kameni, v chabém paprsku měsíčního světla, které jakoby zázrakem proniklo mlhou, uviděl jeho tvář a neměl pochybnosti. Úzká tvář lemovaná delšími hnědými vlasy. Tvář poznačená roky prožitého utrpení. Teď mu došlo, že nejde o sen. Je to skutečnost a on s Arnoldem nemají šanci uniknout. Mozkomoři je vycítí a budou odhaleni. Musí bojovat ze všech sil. Naznačil Arnoldovi, aby se připravil, a na Harryho signál vyskočili zpoza kamene.

Na otevřeném prostranství se strhl zmatek. Dva kouzelníci bojovali sami proti mozkomorům a těmto záhadným bytostem. Jejich šance na úspěch byla minimální, ale nevzdávali to. Harry opět odehnal několik mozkomorů a snažil se soustředit na vznášející se postavy.

Cítil, jak ho těsně minulo několik kleteb. Neslyšel však nikoho z nich vyslovit jediné slovo. Ani hůlku žádný přízrak neměl. Vyslal několik obranných a útočných kouzel směrem k postavám, ale ty jimi prošly, aniž by měly nějaký efekt. Přízraky utvořily kruh okolo obou mužů.

Postavy v pláštích nepoužívaly tak prostý nástroj jako byla hůlka. Vše ovládaly jen svou vůlí, a tak bylo těžké odhadnout, jakou kletbu právě použijí. Ještěže existuje širokospektrá štítová kouzla, kterými se Harrymu většinu z nich podařilo odrazit. Ale jedna z nich se přeci jen dostala skrz. Arnold zaječel a svezl se k zemi. Zůstal nehybně ležet a nejevil žádné známky života.

Když se Harry ohlédl, aby zjistil, jestli mu ještě může pomoci, prošlo jedno kouzlo jeho oslabeným štítem a zasáhlo ho do břicha. Bolestí vykřikl a padl vedle bezvládného těla. Instinktivně si sevřel ránu a chtěl se přenést, ale další kletba ho přinutila vyčarovat nový štít.

Postava bez kápě, doteď stojící v pozadí, jediným slovem zastavila útok a přiblížila se k Potterovi.

‚Teď mám šanci, řekl si Harry. Musím se přenést, jinak je konec.‘ Ale pohled na blížící se postavu ho ochromil. Ten muž se chystal skončit tuto hru. Harry se mu podíval do očí a tichým hlasem zašeptal:

„Siriusi, prosím.“

Muž se překvapeně zastavil, ale vražedný výraz z jeho tváře nezmizel. Upřeně se na ležícího zahleděl a v jeho očích se mihlo cosi jako náznak poznání a ještě něco, co však Harry nedokázal identifikovat. To, co se stalo potom, připadalo Harrymu jako ve zrychleném filmu. Jediným posunkem vydal Sirius příkaz na ústup a všechny postavy začaly skutečně ustupovat. O chvíli později tam po nich nezůstalo nic kromě dvou bezvládných těl.