sobota 10. listopadu 2007

Kapitola č. 27: Jméno

Překlad a slohová stylizace - Ondřej Nahálka

Dny ubíhaly jako voda a tak jako písek v přesýpacích hodinách, zrnko po zrnku, ubíhaly životy lidí v Bradavicích. Naše mladá čtveřice nyní trávila mnohem více času čajovými dýchánky u Hagrida, vyprávěním příběhů o tom, co zahlédli na Pobertově plánku a jak se James pod rouškou neviditelného pláště vydává po hradu. Jakákoliv jiná historka, jak Protiva prohání Filche, vyvolávala neuvěřitelné výbuchy smíchu.

Právě skončila hodina přeměňování. Albus vyběhl ze dveří, ale kousek od nich ho zarazil hlas profesorky McGonagallové. Otočil se a s udiveným výrazem zamířil ke katedře, na které ležela řada odevzdaných domácích úkolů.

„Potřebuji pomoci s těmito pergameny, Albusi. Odneste je hned teď do mé kanceláře a počkejte, dokud nepřijdu.“

„Ano, paní profesorko.“ odpověděl a sesbíral všechny do náruče. Nechápal, proč si vybrala zrovna jeho a proč musí čekat, než přijde do pracovny. Podobnými úvahami se dlouho nezaobíral, zvlášť pod přísným dohledem samotné ředitelky. Ta se sama pro sebe usmála, koneckonců mohla svitky poslat krbem a nebo se pro ně vrátit později, takže v tom musel být skrytý úmysl. Již delší dobu ji Brumbál přesvědčoval, aby ho pod jakoukoliv záminkou zavolala, že by Ala rád poznal. A nejinak to jistě cítil i Snape.

Albus vešel do pracovny a přistoupil ke stolu, aby svitky položil. Po té se rozhlédl, nikdo jiný tu nebyl, jen hromada zvláštních portrétů, povalujících se knih a prosklená vitrína, v níž stála řada famfrpálových trofejí, ocenění Merlinovým řádem a vyznamenání studentů. Bylo zvláštní mezi nimi zahlédnout i ocenění svého otce. V ten okamžik si někdo v místnosti znatelně odkašlal.

„Máte nějaký důvod k tomuhle slídění, mladý muži?“

„Ale..Severusi. Neděste nám hosta.“ zazněl o dost přívětivější hlas. Jak Albus viděl, oba vycházely ze dvou portrétů, které visely nad stolem.

„Do…. Dobrý den.“

„Nuže, chlapče, posaď se přece.“ odpověděl mile vypadající muž ve fialovém hábitu a hleděl na něho zpoza půlměsícových brýlí.

Albus se posadil do pohodlného křesla naproti a čekal, co se bude dít. Byl trochu nervózní.

„Laskavě nám vysvětlete, co tu děláte!“ řekl muž v černém a jeho studené oči probodávaly Ala skrz na skrz.

„Paní ředitelka mě poslala, aby přinesl tyto eseje. A pak že tu mám počkat.“ odvětil a zahleděl se na špičky své obuvi.

„Jak se jmenujete?“ pokračoval kouzelník s mastnými vlasy a dlouhým nosem.

„Ale, Severusi, drahý příteli, nemyslíš, že tato otázka je poněkud zbytečná?“ zareagoval kouzelník ve vedlejším portrétu.

Snape si chlapce již nepřeměřoval, věděl celou dobu, s kým má tu čest, jen to chtěl slyšet.

„Na něco jsem se ptal. Ale vidím, že jste stejně nemožný jako váš otec. Ani vy nedokážete odpovědět na tak jednoduchou otázku.“

„Jmenuji si Albus Severus Potter, pane. A když dovolíte, vy musíte být profesor Snape. A vy profesor Brumbál.“ přerušil ho Albus rozhodným tónem.

„Velmi dobře, můj chlapče. Nepochybuji, že jsi o nás už slyšel.“ usmál se Brumbál. Snape se za to nezmohl ani na slovo.

„Ano, pane. Všichni z rodiny mi o vás vyprávěli.“ odpověděl a vrhl svůj nevinný pohled směrem ke Snapovi.

„Pche, to si vcelku živě dokážu představit.“ usmál se Snape.

„Nenáviděl mě a já jeho. Proto nechápu, co tím sledoval, že vás po mě pojmenoval. Chce se mi snad vysmívat?“ pokračoval.

„Máte pravdu, o hodinách lektvarů jsem zaslechl, ale není pravda, že by se vám můj otec vysmíval.“ bránil se Al. Nevěděl, kde se v něm ta kuráž vůbec bere.

„Jsem nesmírně hrdý na svoje jméno a doufám, že se jednou alespoň zčásti vyrovnám jeho předešlým nositelům.“ pověděl. To bohužel bylo jako výstřel do prázdna. Severus Snape doslova oněměl úžasem.

„Já vím,“ pokračoval chlapec, „že to bude těžké, jsem prý pojmenovaný podle dvou nejlepších ředitelů této školy. Můj otec vždy tvrdil, že jste byl ten nejodvážnější muž, jakého kdy poznal. Hovořil o vás s velikou úctou.“

Snape samým překvapením zapomněl zavřít ústa. Po chvíli se ale vzpamatoval, zamumlal něco pod nos a přikryl svoji tvář knihou, která ležela poblíž. Brumbál se na chlapce dlouze zadíval.

„Věřím, že by na tebe byl otec hrdý už nyní.“ pravil do jeho smaragdově zelených očí. Po té se opět na chvíli odmlčel a přemýšlel. Zhruba za pár minut se s ním opět dal do rozhovoru o tom, jak se mu líbí na škole, co famfrpál a tak. Než se stihl dotázat na něco dalšího, do místnosti vstoupila profesorka McGonagallová.

„Ááá, takže jste se seznámili.“

„Ano, madam.“ odpověděl Albus.

„V pořádku, děkuji vám za pomoc. Ale ještě něco. Odevzdejte, prosím, tuto zprávu řediteli vaší koleje.“ pověděla a podala mu další svitek pergamenu.

„Rozumím, madam, je to všechno?“ zeptal se uctivě.

„Jistěže, můžete jít.“

„Děkuji. Nashledanou.“

Ve dveřích se ještě naposledy otočil a svůj pohled upřel ke dvěma portrétům.

„Jsem rád, že jsem měl možnost vás poznat.“

„Nápodobně, chlapče.“ zamával mu Brumbál.

Za Snapova obrazu se ozvalo jen neurčité zavrčení, po kterém Albus opustil místnost.

2 komentáře:

mixi řekl(a)...

jestli byste chtěli mohl bych pomoct s prekladanim(precetl sem si to slovensky a bylo dost jednoduchy)

Anonymní řekl(a)...

tak to preloz nekam to dej a hod sem odkaz :D je to covece nejaky pomaly