sobota 10. listopadu 2007

Kapitola č. 24: Loučení

Překlad a slohová stylizace - Ondřej Halámek

Mohlo být asi sedm hodin ráno, když se Harry vrátil zpět do Godrikova dolu, do domu svých přátel. Na východě bylo z okna vidět první nejasné slunečné paprsky, dopadající na třepotavou sněhovou pokrývku, která se rozprostírala po celém kraji. Několik osob dřímalo v křeslech. Byl tu Ron, George a pan Weasley.

Bill s Fleur a Viktorií se zřejmě ještě včera vrátili domů a podle kroků, které slyšel na poschodí, usoudil, že Hermiona s madam Pomfreyovou se starají o zraněného Viktora v některém z pokojů pro hosty.

Teddyho nikde neviděl, zřejmě ještě zůstal na ministerstvu, nebo se už vrátil domů za babičkou. U okna však nepokojně postávala malá ženská postava a hleděla do dálky. Když vstoupil krbem, otočila se tváří k němu.

V jejím výrazu četl zmatek a starosti. Stála tam nepohnutě, jen na něj hleděla. Namísto toho, aby k ní přešel, udělal pár kroků směrem k chodbě a vchodovým dveřím. Z věšáku sundal její dlouhý zimní kabát a podržel ho tak, aby si ho mohla obléct. Pomalým krokem k němu přišla a kabát si skutečně oblékla. Otevřel a podržel jí dveře, až se spolu nakonec ocitli na prázdné cestičce vedoucí mezi jednotlivými domy.

Bylo ještě velmi brzo a obyvatelé vesničky pokojně spali ve svých postelích, netušíc, že někde v dálce se něco děje. Nebýt událostí poslední noci, netušili by to ani oni. Jenže teď kráčeli ruku v ruce mlčky vedle sebe. Jak jim tuhý sníh vrzal pod nohama, zanechávali za sebou stopy. Zastavili se až na malém kopci na konci vesnice. Bylo chladno, proto si Ginny ještě více zachumlala do kabátu. Ovšem netřásla se jen zimou. Zavřela oči a chtěla, aby její myšlenky odvál vítr. Zakolísala a Harry ji pevně objal.

„Musíš jet ty?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

„Musím.“ dal jí za pravdu Harry.

„Doufala jsem, že se to už nikdy nebude opakovat. Že se nikdy nebudeme muset takto loučit.“ rozvzlykala se. Naposledy se takto loučili před dvaceti roky, kdy šel Harry hledat Voldemortovy viteály a nevěděl, zda uspěje nebo zda se vůbec vrátí. Potom se neviděli téměř rok a ona o něm neměla žádné zprávy. Netušila, jestli žije nebo ne. A teď se zdálo, že to bude to samé.

„Všechno bude v pořádku.“ snažil se ji upokojit.

„Jak to může být v pořádku? Ty budeš od nás vzdálený tisíce kilometrů a já tu budu umírat strachem, co s tebou je. Nebudu mít jistotu, že jsi v pořádku, a nebudu vědět, jestli vůbec žiješ. Když jsi šel do boje s Voldemortem, aspoň jsi věděl, co tě čeká. Ale teď? Víš, proti čemu stojíš?“ křičela na něj a jen horko těžko potlačila slzy. Podívala se mu do očí a on se zahleděl do těch jejích. Zakroutil hlavou.

„Ne, nevím. Vím jenom, že musím najít ten oblouk a zjistit, jak to zastavit dřív, než bude pozdě.“

„Dokud nebude pozdě, Harry? Ale co my? Co já a děti? Mohl bys jednou myslet i na nás a ne na celý svět?“
„Ginny, takhle nemluv. Sama víš, že chci jen vaše štěstí. Udělal bych cokoliv, abych viděl úsměv na tvojí tváři. Abych viděl děti, jak vyrůstají a jak jednou dosáhnou stejného štěstí, jaké jsem našel po tvém boku já. Ale ani jedno z toho bych nezažil, kdyby byl svět v ohrožení a my bychom žili v neustálém strachu. Rozumíš mi, Ginny, že?“ snažil se dál Harry.

„Ano, rozumím. Samozřejmě, že to musíš udělat, ale v hloubi svého srdci si přeji, abys nebyl ten zachránce kouzelnického světa a nemusel tak riskovat. Nechci tě ztratit, Harry."

„Neztratíš mě, Ginny. Vždy budu s tebou." rozhodně tvrdil Harry. Přikývla.

„Co mám teda dělat?“ zeptala se už trošku vyrovnanějším hlasem.

„Pošli chlapce zpět do školy. Zatím jsou v bezpečí. A ty s Lilly se přestěhuj k rodičům. Nechci, abys zůstala sama. A jak jsem ti říkal naposledy, kdyby to bylo nutné, vezmi děti a utečte ze země! Kamkoliv, kde budete v bezpečí!" zdůrazňoval.

Když mu přislíbila, že ho poslechne, vrátili se pomalým krokem do domu. Všichni už byli vzhůru a seděli v kuchyni, zatímco paní Weasleyová s Hermionou připravovaly snídani. Ginny se k nim ihned přidala a Harry vyšel po schodech, aby se podíval na Viktora.

Nepohnutě ležel na posteli a zdálo se, že je mu lépe. Madam Pomfreyová pobíhala po pokoji, kde měla na stolku porozkládané vše, co potřebovala.

„Jak mu je?" zeptal se věcně Harry přistupujíc k jeho lůžku.

„Zotaví se. Potřebuje ještě pár dní ležet, ale bude v pořádku. Měl štěstí, že se vám podařilo zastavit to krvácení. S ostatním jsem si poradila celkem lehko." řekla hrdě.

„Děkuji vám, madam. Věděl jsem, že se na vás můžeme spolehnout. Myslíte, že bude schopný si se mnou promluvit?"

„Je ještě slabý, potřebuje odpočívat." zamítla rázně.

„Možná zítra."

„Ale já s ním potřebuji hovořit hned teď. Večer musím odcestovat." trval si na svém Harry.

„Byla bych ráda, kdyby jste mi konečně vysvětlil, co se tu děje." odpověděla léčitelka mírně nakvašeně..

„Dokud si s ním nepromluvím, můžu vám říct jen tolik, že nás čekají velmi zlé časy." odpověděl vyhýbavě.

„Cože? Hádám jen... Voldemort?" překvapeně vydechla.

„Ne! Obávám se, že by to mohlo být ještě horší. Madam, potřebuji s Viktorem mluvit. Potřebuji vědět, co se děje, abych mohl co nejdříve podniknout všechny možné kroky proti hrozící katastrofě." prosil naléhavě.

„Dobře tedy, když to musí být." zamručela a dala Viktorovi vypít nějaký lektvar. Ten ihned zaúčinkoval a Viktor se probral. Chvíli byl ještě zmatený, ale jakmile Harryho uviděl, zklidnil se.

„Jak se cítíš, Viktore?" zeptal se ho s úsměvem.

„Bylo mi i líp, ale zvládám to. Harry, musíš jednat." řekl vážně a tvář se mu zkřivila bolestí.

„Pověz mi, co se stalo. Potřebuji to vědět." naléhal Harry. Rád by nechal přítele odpočívat, ale bylo velmi důležité, aby měl všechny dostupné informace, než se vydá na cestu.

„Byla už noc, když přepadli hrad. Vnikli tam celkem nepozorovaně. Nevím, jak se jim to podařilo, ale zjistil jsem to a šel jsem zjistit, co se děje." začal pomalu a na chvíli s odmlčel, aby nabral dech. Mluvení ho zjevně vyčerpávalo.

„Nebylo jich víc než pět, ale nevím, co byli zač. Ředitel byl zřejmě jejich spojenec, protože je vedl do té tajné místnosti s artefakty."

„Kdo to byl, Viktore? Musím to vědět!“

„Nevím, Harry. Měli těla z masa a kostí, ale vypadali tak...“

Zase ticho.

„Měli jakési prázdné tváře a vypadali jako... jako mrtví. V jejich očích se zračila strašná nenávist.“

„Dobře, Viktore, a co se stalo? Šel jsi za nimi?"

„Ano, ale uviděli mě. Než jsem se stihl bránit, nevím, co se stalo. Ani jeden z nich neměl hůlku. Jakoby ty kletby přicházely odnikud. Jen jsem cítil prudkou bolest a věděl jsem, že musím pryč."

„Ano, takže jsi přišel sem? Držel ses statečně, Viktore. Opravdu. Muselo to být velmi vyčerpávající se sem dostat. Ale zvládl jsi to a jsi tu v bezpečí, což je nejdůležitější."

„Harry, musíš to zastavit! Musíš tam jet!" naléhal zraněný.

„Udělám, co budu moci. Ty teď odpočívej. Madam Pomfreyová se o tebe postará a pak zůstaneš u Hermiony, rozumíš? Nevracej se do Bulharska!"

„Ale…“ snažil se něco namítnout, ale Harry byl neúprosný.

„Vypravím se tam dnes večer a uvidím, jak to tam bude vypadat. Pokusím se to srovnat, slibuji!"

Zkoumavě si hleděli do očí a Viktor nakonec přikývl, že rozumí. Přijal od ošetřovatelky upokojující doušek a ponořil se do spánku.

Byl už pozdní večer a Harry stál před krbem ve svém domě. Nebyl tu však sám. Obklopovala ho jeho rodina, kterou měl teď možná vidět naposledy. Ginny se neubránila slzám a děti měly ustrašené výrazy, protože dost dobře nechápaly, co se děje. Jejich otec jede na služebnou cestu, jako už mnohokrát. Ale i ony vycítily, že situace je jiná. Harry si klekl na jedno koleno tak, aby viděl svým synům do tváře. Přivolal si je k sobě, aby jim řekl poslední slova před svým odchodem.

„Než odejdu, potřebuji se ujistit, že maminku poslechnete na slovo. Chlapci, až budete ve škole, ne abyste vyváděli nějaké lotroviny. Dávejte si pozor a hlavně, ne abyste se v noci toulali po chodbách, rozumíte?"

„Co se děje, tati? Proč jsi tak vážný?" zeptal se James.

„Neptej se mě, chlapče. Jen, prosím, udělejte, o co vás žádám. Kdyby se ve škole stalo něco nezvyklého, běžte za strejdou Georgem nebo za Nevillem." pokračoval Harry.

„A ty, Lilly, srdíčko, dávej pozor na maminku, ano? Dej pozor, aby nebyla moc smutná." zašeptal do ucha děvčátku.

Pak je všechny jednoho po druhém objal, ujistil je, že je má rád, a že se určitě zanedlouho uvidí. Když přišel k Ginny, slova nebyla potřeba. Poslední polibky na rozloučenou a nakonec se od sebe museli odtrhnout.

„Ministerstvo kouzel." vyslovil Harry jasně a vstoupil do plamenů. Naposledy se ohlédl, aby se podíval na svoje nejdražší poklady, a zmizel.

7 komentářů:

Adele Lorienne řekl(a)...

Úžasný!!!
Už se těším na další kapču, která bude jak doufám, co nejdřív v češtině... :-)

Anonymní řekl(a)...

máš to moc pěkný,a doufám ,žě budou přibívat i další kapitoly v češtině

Anonymní řekl(a)...

suprový už se těším na další.....doufám že to bude co nejdřív...

Anonymní řekl(a)...

supr jen tak dáál

Anonymní řekl(a)...

prosim prosim dalsi kapitolky v CESTINE

Anonymní řekl(a)...

kdy bude další díl v češtině???

Anonymní řekl(a)...

Štve mě na tom, že Ron s Hermionou nejeli sním :o/ vždycky to byla nerozlučná trojice. škoda, docela mě to mrzí, o jejich děti se mohla postarat babička s dědeček :o))