sobota 10. listopadu 2007

Kapitola č.18: Bitva a hádka

Překlad a slohová stylizace - Ondřej Halámek

Čas plynul rychle a rok se pomalu přehoupl do dalšího ročního období. Slabé slunce bylo zahaleno hustými mraky, ze kterých nyní padaly drobné sněhové vločky jemnější než pírka a líně klesaly k zemi. Nejdříve padalo jen pár osamělých bílých turistů, ale o chvíli později jich přibývalo a přidávali se ke svým druhům na zemi. Tancovali ve větru tak dlouho, dokud ladně nedopadli na zem. Společně halili krajinu do svého bílého pláště, pod kterým mohla spokojeně spát a čerpat síly, dokud ji opět nevzbudí sestra Vesna.

Když se Albus ráno vyklonil z okna, nebylo přes padající sníh nic vidět. Teple se oblékl a s Arniem počkal ve společenské místnosti na Rose, která po deseti minutách seběhla dolů a nesla si dvě knížky. Nasnídali se ve Velké síni, pak se rozběhli i s ostatními studenty po školních pozemcích a započali tradiční velkolepou sněhovou bitvu.

Vždy byly dvě a dvě koleje proti sobě. A protože se obyčejně hádali, kdo bude s kým, celou bitvu soudcoval George Weasley, který navíc tvrdil, že u toho musí být nejméně jeden profesor, kvůli případným lehkým zraněním, omrzlinám apod. Losem pak určil dvě bojující strany. Na konci rozřazení stál na jedné straně velký zástup nebelvírských a mrzimorských, a proti nim se postavil stejný počet studentů, tentokrát z Havraspáru a Zmijozelu. Pár havraspárských sice mělo zvednuté obočí, když vidělo, koho jim los určil, ale od Voldemortova pádu se řevnivost mezi kolejemi postupně a úspěšně smazávala, takže se s tím smířili. Vánoce měly být za týden a na tento víkend se naplánovala každoroční sněhobitva. Všichni se na ni těšili, protože to byla opravdová zábava a navíc mohli využít svých dosavadních schopností a poznatků ze studia takříkajíc v praxi.

Těsně před tím, než to vypuklo, se na jednom konci bojiště sešel těsný hlouček žáků Nebelvíru a Mrzimoru. Al a jeho přátelé se účastnili bitvy poprvé a tak taktiku a strategii bitvy nechali na těch starších. Nakonec se rozhodlo, že útočná skupina se rozdělí do tří praporů. První mrzimorský a druhý nebelvírský, měli jít každý z jedné strany a snažit se dobýt opevněnou ledovou pevnost svými kouzly zboku. K tomu se hodilo Incendio a ani jiskry vyvolané formulí Relashio nebyly špatné. Do čela mrzimorského praporu se postavil sedmák Andrew Nogan, nebelvírské vedl i přes svůj relativně nízký věk bratr Albuse, James. Na plánu jak dobýt druhou pevnost, pracoval dlouho. Už od bitvy v prváku. Tenkrát prohráli svou zástavu a museli se vydat na milost a nemilost nepřátelům. Letos si ovšem James umínil, že když už dostal důvěru, a může velet jedné skupině, povede je dobře a vyhraje. Třetí a nejdůležitější útočnou skupinu vedla dvojčata Baggerova z Nebelvíru.

Toto byla útočná síla, ta obranná měla svůj základ ve studentech převážně čtvrtého a šestého ročníku. Během chvilky se na obou stranách vztyčily ledové hradby a vše mohlo vypuknout. George Weasley stál uprostřed bitevního pole a zavolal k sobě velitele jednotlivých skupin. Za havraspársko-zmijozelskou skupinu přišel Greg Fitz ze Zmijozelu a proti němu se postavil velitel prvního útočného praporu mrzimorských, Andrew Nogan.

„Takže, pánové,“ řekl George, podal jim každému zástavu, vlajku, o kterou se bojovalo, a přátelsky na ně mrkl, „nechci tu dnes vidět žádná zranění. Nechme madam Pomfreyovou vydechnout, ano?“

„Dobře, bereme v úvahu, vyřídíme to na našich stranách.“ přikývli kapitáni, podali si ruce a odkvačili každý za svými spolubojovníky. Andrew předstoupil před svůj tým v červených a žlutých barvách a předal vlajku Rose, která ji střežila v srdci jejich pevnosti. Zástavu týmu vždy střežil nějaký mladý student. Obvykle to bývali žáci prvního nebo druhého ročníku. A protože při minulé bitvě neobstál mrzimorský „hlídač“, zkusila to ona.

„Na tři začneme! Je to jasné?“ zvolal George Weasley. Ozvalo se souhlasné mručení. „Raz, dva, čtyři...,“ když se nikdo nepohnul, profesor obrany proti černé magii se jen ušklíbl a vykřikl, „TŘI!“

Nato se mezi opevněními rozpoutala hotová sněhová bouře. Hlavní úderné jednotky zmijozelských posílené několika lidmi z Havraspáru nečekaly a okamžitě zaútočily na hradbu střeženou nebelvírskými čtvrťáky. Greg Fitz to rozehrál skvěle. Zdánlivě se nezajímal o hradbu, naoko pouze bránil svoji útočnou řadu a pomalu postupoval kupředu, ovšem ukázalo se, že jím vyvolané Incendio, posílené řadou jeho spolubojovníků, odhalilo slabiny ledové zdi stojící před nimi, a ta počala tát. To by ovšem nesměli být student Nebelvíru, aby se nevrhli do boje před svůj val a nebránili ho stůj co stůj. K Rosie ze prozatím nedostanou.

Zatímco nebelvírsko-mrzimorská blokáda úspěšně odolávala Gregu Fitzovi a jeho útočné síle, na druhou stranu pronikali Andrew Nogan s Jamesem. Andrew to měl těžší, protože jeho stranu bránili skvěle vycvičení harvraspárští, kteří mu moc šancí na úspěch nedávali a z Andrewova praporu zbyly trosky. Proto se ty zbytky, které odolaly zaklínadlům koleje havrana, pod slábnoucími štíty stahovaly přes bojiště příčně na druhou stranu poskytnout Jamesovi pomoc zprava. Bohužel ovšem uprostřed pole, když už si myslel, že to doběhnou bez úhony, smetla Andrewa sněhová vlna a nadobro ho zasypala. Tak zůstal do té doby, než ho George vysvobodil a odeslal ho do ošetřovatelského stanu za ostatními prokřehlými studenty. James proto stmelil tyto dva útočné bloky a dále se probíjel přes pravou část pevnosti.

Ani Albus nezahálel. S Arniem byli jako jediní prváci ve sněhové smršti před valem a bránili pochodu útočících havraspárských. Stáli k sobě zády a zvedali okolo sebe hory sněhu, ve kterých se ohnivá kouzla útočníků ztrácela. Jako patron nad nimi byla Holly Darkeová z Mrzimoru, která kouzelnými štíty pomáhala svým kamarádům z útoku dostat ze zpět pod křídla pevnosti a trochu načerpat potřebné síly. Rose se zatím stále nikdo nedotkl.

Dvojčata Baggerova, Chris a Nickie, nebelvírští páťáci si vzali na paškál hlavní zeď nepřátelského valu. Nebyla mistrovsky silná, ale vůle a společný cíl zmijozelských a havraspárských dělala své. Bylo takřka nemožné se tam dostat. I James zprava ztrácel dech. Navíc z jeho eskadry zbylo jen šest lidí, a tak se k Chrisovi a jeho sestře připojil. Bylo nezbytné ustoupit. James chtěl sice bojovat dál, ale Nickie ho přesvědčila, aby se také stáhl. Hradba pod vedením Holly Darkeové se najednou dočkala té největší posily, jakou mohla v té chvíli dostat. James při ústupu ještě zaštítil Ala s Arniem, aby se i oni mohli přidat k ustupujícím.

Ovšem nebylo to snadné. Sice jich bylo více a tím měli větší šanci ubránit se havraspársko-zmijozelskému nátlaku, jenomže když útočníci spatřili stahující se voj, zajásali a začali bušit do ledových stěn o to tvrději. K Holly se teď přidal Albus a zatímco společně krouživě bránili pevnost, Chris a James, kteří se stali hlavou nové a poslední útočné formace, svolávali všechny ostatní, co se ještě drželi na nohou, aby pomohli ve finálním tahu. Bylo potřeba dostat se do té zpropadené pevnosti druhých a zmocnit se modrozelené vlajky, jenže nebyl čas. Greg Fitz chytil druhý dech a našim bránícím začalo téct do bot. Nakonec se shodli na prvním plánu, který je napadl. Měli jen jeden pokus, a proto to muselo být všechno tip ťop.

Rose měla jít s nimi. Předpokládali, že zmatou soupeře natolik, že nebudou vědět, kdo tu vlajku vlastně drží. Podmínkou této taktiky ovšem bylo někoho obětovat. Přihlásili se k tomu Holly s Albusem, přestože James hlasitě protestoval.

„Ale, to nemůžeš udělat, sakra, nemůžu tě tu nechat samotného!“ křičel, aby přehlušil hluk dopadajících kouzel na val.

„Jamesi, nech mě tu. Vím moc dobře, jak ses na dnešek připravoval! Nechci tě o to připravit. Běž a vyhraj to, ano? Až mě s Holly najdou, budou si myslet, že já jsem ten prvák, který hlídá zástavu. To vám všem poskytne dostatek času prodrat se až k nim do pevnosti, Rozumíš? Rozumíš, brácho?“ odsekl Albus.

Chvíli si hleděli do očí, pak James přikývl, plácli si a Albus osaměl. Holly k němu za chviličku přiběhla s tím, že všichni bezpečně a hlavně nepozorovaně opustili pevnost a že můžou začít pomalu oslabovat štíty. Začali tak dělat a postupně se k nim zmijozelští a havraspárští dostávali blíž a blíž. Poslední vzdor přišel, když Holly zaštítila Albuse, aby mu nebyla zima a kouzlem z něho udělala jakéhosi živoucího sněhuláka. Sama se potom přestala bránit. Okamžitě ji odhodila tlaková vlna a Holly byla mimo hru.

Gregovi přívrženci radostně zavýskli, protože si skutečně mysleli, že zlomili veškerý odpor a našli „hlídače“ a ani jim nebylo divné, kam se všichni poděli. Dostat se pod poslední Hollyino kouzlo jim zabralo hodnou chvíli, ale když se před nimi přece jen Al otřepal od sněhu a ukázal jim prázdné ruce, zbyly jim jen oči pro pláč, neboť z druhého konce bojiště se ozvala rána jako z děla.

To James s Chrisem prolomili spojenými kouzly Bombardo ledový havraspárský val. Zmijozelská obrana byla vyřazená a z havraspárských se drželo na nohou už jen několik statečných. Nyní to už byla hračka. Ti útočící, kteří se v bouři kouzel a sněhu neztratili, nezranili a nebyli nějak jinak posláni do ošetřovatelského stanu, se shlukli okolo prvňáka, který křečovitě svíral modrozelenou vlaječku. Chris, který to už zakusil, se o ten pocit vítězství chtěl podělit i s Jamesem. Byla to jeho první výhra, a tak zástavu uzmul jako první a vítězoslavně s ní zamával nad hlavou. Bylo to skvělé. Bylo to úžasné. Vyhrál, oni vyhráli. Dokázali to. V objetí a divokém křepčení se vítězná strana shromáždila u stanu, kde na ně čekal rozhodčí. I havraspársko-zmijozelská strana přišla a Greg Fitz, ač by to do něj možná nikdo neřekl, si upřímně potřásl rukou s Chrisem i Jamesem.

„Tak, letošní Sněhobitvu máme za sebou. Mám to potěšení vyhlásit její vítěze. Kořist získali nebelvírští společně s mrzimorskými, a proto každý z nich obdrží pro svou kolej dvacet bodů!“ než to dořekl, zaznělo hromové hurá a všichni se jali oslavovat.

Vítězná strana vždy došla ocenění. Dostali dvacet bodů za každého, kdo se udržel na nohou. Ti, kteří zůstali na bojišti z druhé skupiny, dostali po jednom bodu. James s Chrisem podepřeli ještě lehce se třesoucího Andrewa Nogana, velitele vítězného týmu a hrdě kráčeli vyšlapanou cestou ve sněhu k hradu.

Rose, Arnie a Albus se vydali navštívit Hagrida v jeho chalupě nedaleko Zapovězeného lesa. Zahřáli se horoucím čajem, který jim klíčník uvařil, avšak zdvořile odmítli nabízené sušenky, které vypadaly, že jsou stejně tvrdé jako obyčejně.

Za obzorem se začalo stmívat a tma postupovala rychle i k Bradavicím. Hagrid je doprovodil do hradu, kam šel beztak na večeři. Po jídle, když už se Rose s Arniem chystali do společenské místnosti Nebelvíru, aby mu pomohla s nějakými úkoly, se Albus ještě chtěl ujistit o pár věcech, které napsal do eseje v lektvarech. Tak se rozdělili a každý zamířil jiným směrem.

V knihovně nebyl téměř nikdo, jen světlovlasý chlapec sedící u jednoho stolu. Se zaujetím něco četl a usmíval se přitom. Al ho hned poznal. Byl to prvák ze Zmijozelu, se kterým mívá hodiny lektvarů a obrany proti černé magii, Scorpius Malfoy. Albus viděl, že chlapec vzhlédl od knihy, aby se podíval, kdo přišel. Jakmile ho ale spatřil, ještě více se za knihu skryl a nevěnoval mu pozornost. To Albuse mrzelo. Sice neměl zmijozelské příliš v lásce, opravdu byli někdy neskutečně sprostí, ale tento chlapec byl jiný. Nevybočoval z jejich řad, ale ani se k nim nepřidal, když někoho zesměšňovali a ponižovali. Dokonce ani na chodbách nikdy neprovokoval a většinu času trávil osamělý v knihovně. Bylo to divné, pomyslel si Albus. Chtěl ho poznat víc, ale nevěděl, kde začít. Zaprvé to byl přece jen Malfoy, o jeho rodině toho doma slyšel hodně, a moc lichotivé to nebylo, a zadruhé byl ze Zmijozelu, jeden z těch, které kdysi ostatní koleje na škole nejvíce nenáviděly.

Zavrtěl hlavou a přešel k polici, kde našel potřebnou literaturu. Madam Pinceová ho upřeně sledovala, jako kdyby ho podezřívala, že se znovu pokusí něco vyvést. Ale ty bomby hnojůvky před časem, to byl Jakešův nápad a on se k tomu bohužel nechal přemluvit. Vzali knihy a posadil se ke stolu nedaleko Scorpiuse. Vytáhl z tašky svoji esej a začal pracovat. Asi půl hodiny nebylo slyšet nic krom škrábání brku nebo otáčení stránek. Když měl práci hotovou, vzal z police jinou knihu, tentokrát tu, která ho zaujala a chtěl se pustit do čtení. V tom se za ním ozval tichý hlas.

„Viděl jsem tě létat. Famfrpál ti jde, jsi opravdu dobrý.“ řekl s uznáním blonďatý chlapec
„Díky, myslím, že jsem měl jen štěstí. Rozhodně ještě musím hodně cvičit.“ odpověděl Albus a byl rád, že ho Scorpius oslovil. Mimo vyučování spolu nikdy nemluvili a i tam jejich rozhovoru bylo poskrovnu.

„Jsi příliš skromný. Myslím, že jsi přinejmenším stejně dobrý, jako tvůj otec.“ oponoval mu Scorpius a sedl si na stoličku naproti němu.

„Tvůj otec byl také chytač, že? I ty teda hraješ?“ byl zvědavý Albus.

„Ne, mám strach z výšek a proto se bojím létání. Můj otec je z toho zklamaný, ale snaží se nedávat to najevo. Očekával, že budu stejný jako on, ale já se víc zajímám o knihy a umění, než o sport. Přesně jako moje máma.“ při zmínce o matce se mu oči radostně rozzářily.

Tehdy si Al uvědomil, že vlastně nikdy neviděl mladého Malfoye na hodinách létání. Zřejmě byl od nich kvůli svému handicapu osvobozený.

„Ale vynikáš v jiných věcech. Pozoroval jsem tě na vyučovaní a tam to jde zase tobě. Já se sice snažím, ale nejde mi to tak, jako tobě nebo Rosie.“ zoufal si Al.

Chlapci si vyměnili chápající úsměvy a začali si povídat, jakoby byli staří přátelé. Oba byli nadšení, ale tento pocit neměl trvat příliš dlouho. Aspoň ne dnes.

Do knihovny vešel James a pohledem hledal svého bratra. Když ho uviděl bavit se s Malfoyem, nahněvaně přišel k nim a přes zaťaté zuby procedil: „Co tady děláš s ním, Albusi?“ rukou ukázal na Scorpiuse.

Chlapci si vyměnili překvapené pohledy a nakonec Albus potichu odpověděl:

„Povídáme si, je to můj přítel.“

„Tvůj co?“ téměř zakřičel James a vysloužil si tak zlostný pohled madam Pinceové. „Je to Malfoy.“

„Já vím a co má být?“ byl nahněvaný i Albus. Jestli něco nesnášel, tak to, aby někdo za něj rozhodoval, s kým se může kamarádit a s kým ne. Rodinu si nevybíráme, ale přátele ano a on se právě rozhodl, že Scorpius mezi ně patří, ať si jeho bratr říká, co chce.

„Jen tolik, že Potter se nemůže kamarádit s Malfoyem.“ zlostně odsekl James a násilím ho tahal pryč z knihovny.

„A ty se nepřibližuj k mému bratrovi! Dej mu pokoj, je ti to jasné?“ zakřičel ještě na Scorpiuse, který celou scénu s napětím pozoroval. Už to vypadalo, že by si s Abusem mohli rozumět, jenže teď s ním Al zřejmě nepromluví ani slovo. Bratr mu určitě vysvětlí, že kvůli rivalitě Potterových a Malfoyových nemůže být mezi nimi nic kromě nenávisti a pohrdání a on bude zase bez přátel. Když se zavřely za hádajícími se bratry dveře, smutně se vrátil ke své knize a četl dál.

„Albusi, pochop to. Nemůžeš se s ním bavit.“ pokračoval v protestech James, jen co byli na chodbě sami.

„Můžu se bavit s kým chci.“ vytrhl se mu Albus a rozběhl se tmavou chodbou k nebelvírské věži nevnímajíc bratra, který za ním volal, aby počkal. Zastavil se až ve své ložnici. Lehl si do postele a schoulil se do klubka. Nechápal bratrovu reakci, vždyť Scorpius za nic nemůže, a proto není důvod, proč by nemohli být kamarádi. Rozhodl se nebrat Jamesova slova vážně. Chtěl rozvíjet nově vzniklé přátelství i nadále, ale věděl, že na to budou muset jít opatrně a možná budou nuceni si povídat tajně. Alespoň zatím. A pak se uvidí. Určitě by se měl svěřit otci. Ten mu vždy dobře poradil. S touto myšlenkou se Albus ponořil do blahodárného spánku, který ho zbavil všech starostí.

S ránem se ovšem všechny vrátily a s nimi i zlost na bratra. Když za ním přišel do ložnice, aby se omluvil, hodil po něm Albus první, co mu přišlo pod ruku. James to pochopil a nechal ho samotného. Dokonce ani Arnie nebyl úspěšný, když ho přišel zavolat na oběd, protože Al nepřišel na snídani. Chtěl být sám a přemýšlet.

Přešel k oknu a mlčky pozoroval padající vločky. Tak moc si přál, aby už byl doma. Bylo mu smutno. Naštěstí už budou Vánoce a oni za pár dní pojedou domů. Pohlédl na ručně vyrobený kalendář, na kterém si zaškrtával dny do odjezdu Bradavického expresu. Bylo už zřejmě po obědě, protože venku se začali rojit studenti. Někteří se koulovali, jiní se jen procházeli a snažili se vyhnout letícím sněhovým koulím řítícím se ze všech stran. Albus venku rozeznal siluety bratra a jeho kamarádů. Jen jedna osoba nebyla v dohledu. Albus předpokládal, že ví, kde by ji našel a tak se vyřítil z ložnice a zamířil ke knihovně.

Nemýlil se. Scorpius se tu schovával před zraky všech a četl si v nejvzdálenějším koutě. Když se k němu Al přiblížil, chlapec znervózněl.

„Ahoj.“ usmál se Albus a přisedl si ke stolu.

„Chtěl bych se ti omluvit za to Jamesovo včerejší chování. Nevím, co to do něj vjelo, choval se jako blázen.“ řekl a myslel to opravdu upřímně.

Scorpius nevycházel z údivu. Možná nakonec přece...

„Myslíš, že bychom mohli pokračovat tam, kde jsme včera skončili?“ navrhl s nadějí v hlase mladý Potter a podíval se na chlapce sedícího naproti.

„Takže ty bys opravdu... stál o moje přátelství?“ zeptal se ten druhý pro jistotu.

„Jestli ty stojíš o moje?“ souhlasil Albus.

„Samozřejmě, že chci být tvůj přítel, ale...“ zamyslel se na chvíli a přemýšlel jak to říct, aby to Albus nepochopil zle.

„Možná by bylo lepší, kdyby nás zatím spolu moc neviděli. Po tom, jak reagoval tvůj bratr...“ nedopověděl, protože uviděl spokojený výraz v Alově tváři. Právě totiž vyslovil nahlas to, o čem jeho nový kamarád přemýšlel u sebe v ložnici. Porozuměli si bez dalších slov a když ani jeden neměl, co dodat, zahloubali se každý do své oblíbené knihy a užívali si při tom nádherného pocitu, který je naplňoval. Byla to radost z toho, že našli další spřízněnou duši.

8 komentářů:

cat řekl(a)...

nechci být za rýpalku,ale Jakeš je kdo?

Anonymní řekl(a)...

chyba prekladatele autorka myslela jamese

kiki řekl(a)...

a padající bílí turisti v prvním odstavci jsou taky zdařilej kousek! a jak se k nim postupně přidávali další! málem jsem si krupla! ;o)

Leanna řekl(a)...

Škoda, že jsme se nedozvěděli o tom, jak dopadl Fampfrpál :( :/... A pořád pleteš Jamese s Jakešem :D

ma--k řekl(a)...

moc se mi to líbí a ten jakeš, z toho nemůžu...ti turiti na začátku :-D

Lenka řekl(a)...

je to good akorát jsem nepochopila to že začali padat turisti.BNeměly to bejt listy???????

Anonymní řekl(a)...

jj knizka je super.. libi se mi to ;) .... a ty turisti... by se dali vysvetlit jako tzv. knizni obrat .... tím myslím par bilich turistu ... (pár osamnělých vloček) nebo neco v tomhle stylu neumim to vysvetlit :-d (ale to spis zalezi na tom jestli to autorka tak myslela nebo to byl pouze preklek ... moznosti je dost :-D

Káťa řekl(a)...

Oceňuji práci autora. Jako češtinářka mám sice určité výhrady, ale slohově je to ohromující. Je to snad první kapitola. kde jsou podrobně popsány "hrátky" nebo "taková ta omáčka okolo", když to tak nazvu. Předtím bylo pouze lehce naznačeno, co se dělo, tentokrát to však bylo rozepsáno. A právě tímto se styl psaní velice podobá stylu paní Rowlingové. Jediné, co by se mohlo ještě vypilovat je popis - krajiny, místností, prostředí a méně důležitých dějů. Mimochodem ti turisté na začátku - brilantní nápad!!