sobota 10. listopadu 2007

Kapitola č. 17: Překvapení

Překlad a slohová stylizace - Ondřej Nahálka

Sobotní ráno bylo jedno z nejkrásnějších, jaké Harry za poslední týdny vůbec zažil. Všude kolem panoval naprostý klid. Opatrně vyklouzl z postele a tiše sešel po schodech do kuchyně připravit něco k snědku.

Hotové jídlo naskládal na podnos, vykouzlil do modravé vázy několik květin, které mu vyrostly přímo před očima, a směřoval zpět do ložnice. Cestou zahlédl Lilly, která zvědavě pokukovala ze dveří. Zřejmě ucítila nádhernou vůni, linoucí se ze snídaně.

Když se vrátil do postele, Ginny již byla vzhůru. Opatrně tedy položil podnos vedle ní a políbil ji na tvář. Po té jí zašeptal, jestli by jí nevadilo zůstat s Lilly na pár hodin o samotě, jelikož si potřebuje promluvit s Brumbálem.

Ginny mu pohlédla do očí a usmála se. Bylo jí jasné, že jde o záminku. Měla sto chutí mu říci, že ho nikam nepustí, ale odolala svému pokušení. Přivoněla ke květinám a souhlasila. Harry ji ještě chvíli sledoval, ale po chvíli se postavil a vydal se k velké dřevěné skříni, odkud vyndal cestovní plášť. Převlékl se a naposledy své oči upoutal k své rodině, která se coby mávnutím rozplynula a nohama dopadl do staré známé, trávou prorostlé a lesní vůní prosycené půdy v Bradavicích.

Po té, co se přemístil, rozhlédl se kolem.

„Harry!“ zvolal Hagrid a zamával na něj.

„Hagride!“ odpověděl Harry nadšeně a počkal, až ho dohoní.

„Jak se máš?“ pověděl a zeširoka se usmál, hledíc do obrovských srdečných očí.

„Ále, ujde to, však víš, jak to tu chodí. Pořád se něco děje.“

„Jasně, už jsem slyšel, že ti James s Alem nedají vydechnout.“ řekl Harry.

Hagrid se zašklíbl a trochu Harryho popíchl.

„Povím ti, v porovnání s váma to jsou doslova andílci.“ pověděl a doslova se rozesmál.

„Měl si vidět, jak se tvářili, když jsme šli do lesa. Ale neboj, se mnou byli v bezpečí.“ dodal.

Harry věděl, v jakém bezpečí je člověk s Hagridem, ale neřekl vůbec nic.

Bok po boku dorazili až k hlavní bráně, kde se rozloučili, a spěchal na třetí poschodí k soše kamenného chrliče, za kterou vedlo točité schodiště do ředitelny. Zaklepal a počkal, dokud ho profesorka McGonagallová nevyzve. Po té vešel do místnosti.

„Dobrý den, Harry. Tak konečně zpátky z Kruvalu?“ zeptala se zdvořile.

„Ano, vrátil jsem se včera, myslel jsem, že byste si rádi poslechli, co jsem zjistil.“ odpověděl Harry.

Profesorka přikývla.

Harry se dal do vyprávění o tom, co se po jeho příchodu do Kruvalu odehrálo. Brumbál souhlasil s jeho názorem, že artefakty, které tam našel, nejsou přímo hrozbou, ale pochválil jej za to, že přeci jen myslel na bezpečnost a zajistil ochranná kouzla. Vedle něj Snape zavřel ironickou poznámku o tom, že takhle by to udělal každý kouzelník se špetkou rozumu, ale nikdo si toho nevšímal.
Jejich rozhovor byl skoro u konce, a tak se Harry nadechl, aby nabral odvahy, a pomyslel na zvláštní žádost. Nebyl si jistý, zda-li jí McGonagallová vyhoví, věděl, jak dokáže být přísná.

„Paní profesorko, já.... víte....“ zakoktal Harry. Připadal si jako malý chlapec.

„Ano, Pottere? Máte na srdci něco důležitého?“ zeptala se pobaveně.

„Vlastně jsem vás chtěl o něco požádat. Vím, že se dnes koná první famfrpálový zápas.“

„To máte pravdu, Nebelvír proti Zmijozelu. Určitě si dobře pamatujete, že to byly vždy nejočekávanější zápasy.“ přikývla a tvářila se úplně nevinně, jakoby netušila, kam Harry svými poznámkami směřuje.

„Zvláště, když jsem hrál proti Dracovi.“ pomyslel.

„Tak tedy, myslel jsem.. vím, že se rodiče na zápasy dívat nechodí, ale myslíte, že by se dala udělat výjimka?“ dodal.

„Pottere.“ začala profesorka zostra.

„Aach.“ pomyslel si Harry.

„Takže je na řadě přednáška, proč jsem si jen nevzal otcův neviditelný plášť a nešel na zápas potají ?“ nadával v duchu.

„Jsem si jistá, že oba velmi dobře známe školní předpisy.“ pokračovala.

„Ale ve vašem případě si myslím, že se obcházely vždy a všude. Takže nevidím důvod, proč bychom to nemohli udělat i dnes.“ dodala s šibalským úsměvem.

„Vlastně jsem dostala velmi dobrý nápad, ve kterém mi vaše účast přijde vhod. Takže, pokud souhlasíte, mohli bychom se nyní přesnout k šatnám. Myslím, že je nejvyšší čas, potřebuji ještě hovořit s profesorem Weasleym.“

Harry nadšené přikývl, i když se stále vzpamatovával ze šoku, který mu McGonagallová svou změnou názoru přivodila. Když se za ním zavíraly dveře, zaslechl naštvaný hlas učitele lektvarů:

„To by nebyl Potter, aby neměl nějaké výsady.“

Cestou k šatnám potkali řadu studentů, kteří se hrnuli na stadion, aby povzbuzovali své spolužáky. Všichni byli velmi napjatí. Nejen, že šlo o důležitý zápas, ale Nebelvír měl primiéru nového týmu.

„Jsem si jistá, že byste rád podpořil družstvo, než hra začne.“ pověděla McGonagallová, když zastavili před Nebelvírskými šatnami. Harry souhlasil a vešel dovnitř. Ona s ním však nešla, namísto toho zastavila kolemjdoucího George Weaslyho a něco mu pošeptala.

Harry netušil, co, ale když viděl Georgův úsměv, bylo mu jasné, že se něco chystá. Nedokázal si ani představit, co by to mohlo být, a tak jen pokrčil rameny.

Uvnitř místnosti se rozhostilo ticho a vzápětí jej vystřídala obrovská vlna nadšení. Nikdo nevycházel z údivu, když se zjevil Harry Potter, nejznámější a nejlepší chytač Nebelvíru v historii Bradavic.

James a Albus přišli k otci a optali se, co tu dělá.

„Přece si nenechám ujít váš první zápas.“

Chlapci se usmáli, ale jelikož už nebyl čas na dlouhé rozhovory, zařadili se mezi ostatní hráče. Stáli tam a sledovali jej, jakoby na něco čekali, a tak jim popřál hodně štěstí a odvahy.

„Takže, vyjděte na hřiště a pusťte se do boje!“ ozvalo se bojovným hlasem. Harry ten hlas znal, a tak jej nepřekvapilo, když se otočil a uviděl Nevilla. Vyměnili si všeříkající pohledy a po té už jen sledovali, jak družstvo kráčí ven ze šaten.

„Měl by si už jít.“ pověděl mu Neville a na tváři měl stejný výraz, jaký viděl u ředitelky.

„McGonagallová ti drží místo vedle sebe.“

„Neville, že vy něco chystáte?“ zeptal se Harry podezřívavě a byl rozhodnutý to z Nevilla dostat.

„No tááák, pověz mi to, prosím.“

„Ale no tak, Harry, přece by ses nebál.“ řekl a popohnal ho ven z šatny.

Když dorazili k tribunám, profesorka McGonagallová povstala a zesíleným hlasem za pomoci kouzla Sonorus přivítala všechny studenty a vyučující.

„Vítám vás, všechny, na zahájení další sezóny. Bývá dobrým zvykem, že se hra zahájí za několika slov ředitele, ale pro dnešek mám milou povinnost toto privilegium předat někomu mnohem způsobilejšímu. Někomu, kdo dal této hře úplně jiný rozměr.

V tom momentu to Harrymu došlo, skoro mu to vyrazilo dech. Cítil, jak mu tvář hoří vzrušením.

„Vážení učitelé, milí studenti. Dovolte mi mezi námi přivítat bývalého studenta a vašeho spolužáka, jednoho z nejlepších chytačů v dějinách naší školy, Harryho Pottera.“

Tribunou se ozval obrovský aplaus. Když potlesk a nadšené výkřiky utichly, Harry vstal, odkašlal si a postavil se vedle McGonagallové. Po té využil kouzla Sonorus.

„Děkuji vám pěkně, paní ředitelko, za milé přivítání.“ pověděl a vrhl jejím směrem vyčítavý pohled.

„Nejsem moc velký řečník, a tak to zkrátím. Nevím, jestli je pravda, že jsem byl jeden z nejlepších, ale vím, že jsem do každého zápasu šel naplno. Každopádně bych vám všem, co se účastní, chtěl popřát hodně štěstí, budete ho potřebovat. Tedy pokud nechcete, jako já, skončit po hře na ošetřovně.“

Jeho slova přerušila salva smíchu.

„Taktéž přeji těm, co se přišli podívat a podpořit své týmy, strhující a jedinečný zážitek. A teď se konečně pusťme se do hry.“

Vlna potlesku prosvištěla publikem a obě družstva konečně vzlétla do vzduchu. George odpískal začátek zápasu.

2 komentáře:

Aisha Stará řekl(a)...

Dost hezka kapitola

Anonymní řekl(a)...

Do Bradavic se nikdo nemuze premistit... Ale jinak je to vlastne celkem fajn pribeh... ;)