Kapitola č. 34: Přívěšek ochrany

Severus stále ještě seděl u Brianovy postele, když přišel Albus a požádal ho o uklidňující lektvar nejen pro Ginny, ale i pro Erua. Ten chlapec zažil velký šok a bylo udivující, že se ještě psychicky nezhroutil po tom, co právě prožil třetí velký požár. Podal řediteli jeden z nejúčinnějších lektvarů a přidal k němu i Bezesný spánek. Sám na tom nebyl nejlépe, ale jemu by teď pomohlo jediné… chtěl zemřít. Měl to být on, ne Harry. Ten chlapec měl celý život před sebou a přece… zažil toho víc, než kdokoli jiný v jeho věku.

„Zůstaneš tu?“ zeptal se Calwen, která mlčky přikývla. Přehodil jí přes ramena deku a vtiskl jí polibek do vlasů. „Musím jít trochu na vzduch,“ oznámil jí a potichu vyšel z pokoje. Zastavil se až na schodech na verandě, kde se posadil a upřeně hleděl do tmy.

V dálce se matně míhala světla z pochodní a hůlek, jak jeho přátelé a kolegové prohledávali okolí vyhořelého domu. Hledali tělo chlapce, který už tolikrát přežil. On však nebyl schopný přidat se k nim. Bál se toho, co by mohl najít… toho co nechtěl najít.

„Smím si přisednout?“ zeptal se Albus a nečekajíc na odpověď si přisedl vedle něho a použil na oba zahřívací zaklínadlo. „Jak se cítíš, Severusi? Měl by sis také trochu odpočinout.“

„Když Lilly zemřela a já jsem si k sobě vzal Harryho, nikdy mě ani nenapadlo, jak to všechno dopadne. Přestěhoval jsem se s ním sem a v tom domě…“ zahleděl se na tlející trosky. „Na té louce za domem naháněl motýly a strašně se mračil, když mu nějaký uletěl rovnou před nosem. U toho lesíka se učil létat a… proč on, Albusi? Slíbil jsem, že ho ochráním a nedovolím nikomu, aby mu ublížil a přitom… já jsem mu ublížil nejvíc,“ mumlal zlomeným hlasem a skryl si tvář do dlaní. Cítil přítelovou ruku na svém rameni, ale nebylo nic, co by zmírnilo jeho bolest ze ztráty dítěte.

„Harry by s tebou nesouhlasil. Dal jsi mu všechno, co potřeboval a přestože vaše situace nikdy nebyla právě ideální, byl šťastný a hrdý na to, že je tvůj syn,“ chlácholil ho Albus a jeho hlas zněl stejně smutně.

„Měl jsem to být já…“

„Takto neříkej, Severusi. Máš rodinu, která tě potřebuje. Tvoje žena a syn…“

„A on ji snad nemá? Co si chudák to děvče počne? Stát se vdovou v den svatby… a ten malý… už dvakrát přišel o rodinu,“ zvolal zoufale a jeho oči byly naplněné takovou bolestí, jako ještě nikdy předtím.

„Pane profesore, rychle!“ ozvalo se od cesty a oba, Severus i Albus, seběhli po schodech a mířili k chodníku, kde stál Hagrid a v náručí nesl bezvládné tělo ptáka fénixe. „Ten výbuch ho musel vyhodit z domu. Našel jsem ho pěkný kus odtud směrem k lesu,“ vysvětloval poloobr.

„Pro Merlina,“ zašeptal Severus a vrhl se k němu. „Ještě dýchá!“ vykřikl a vběhl s ním do obýváku, kde ho položil na gauč. Přivolal si svou lékárničku a sklonil se nad Harryho, stále ještě přeměněného na zvíře.

„Nemůžu mu pomoct, dokud se nepřemění,“ zamumlal Severus a jemně ho pohladil po zničeném peří. „Harry… jestli mě slyšíš, prosím, přeměň se!“ žádal chlapce potichu a čekal, ale zdálo se, že ho nevnímá.

„No tak, Harry, už jsi v bezpečí. To jsem já, otec… prosím tě, synku, přeměň se, ať ti můžu pomoct!“ trval na svém a pocítil, jak se tělo pod jeho rukama napnulo a z ptačího se začalo formovat lidské.

„To je ono, výborně Harry, jen bojuj! Vydrž, postarám se o tebe,“ utěšoval ho Severus a jen co byla přeměna kompletní, pustil se do práce. Ne nadarmo byl vystudovaný léčitel a nejlepší odborník na lektvary. Trvalo asi hodinu, než ho dal alespoň trochu do pořádku a během té hodiny mu Albus zajistil soukromí. Naneštěstí byla Ginny v té chvíli pod vlivem velmi silného uklidňujícího prostředku a spala, takže jí nemohli říct, že Harry žije. Ti, kteří to však věděli, si nahlas vydechli a s napětím čekali, co bude dál.

„Teď to nevzdávej, Harry,“ přemlouval ho Severus, sedící u chlapce v bezvědomí. „Už nemáš zodpovědnost jen za sebe. Tam nahoře na tebe čeká tvoje žena a syn, a oba tě potřebují. My všichni tě potřebujeme…“ šeptal a hladil ho po ruce.

„Tati…“ ozval se tichý hlas a Harry otevřel oči.

„Tady jsem, Harry. Jak se cítíš?“ zeptal se a zkontroloval jeho stav.

„Jako by na mně spadl nejméně celý dům. Jsou všichni v pořádku?“ pokusil se vtipkovat, ale tvář se mu zkřivila bolestí.

„Že by to bylo tím, že na tebe skutečně spadl?“ ušklíbnul se Severus, ale neskutečně se mu ulevilo. Přiložil chlapci k ústům lahvičku s lektvarem proti bolesti a on se po chvíli uvolnil. „Všichni jsou v pořádku jen díky tobě. Brian je trochu potlučený a Eru s Calwen prožili šok, ale jsou v pořádku,“ ujistil ho.

„Děkuji,“ zašeptal unaveně a oči se mu zavíraly.

„Já děkuji. Zase sis hrál na hrdinu, ale nebýt tebe… zdá se, že ten tvůj ochranný přívěsek nebyl právě nejúčinnější,“ poznamenal a sáhl pod košili, kde na jeho hrudi odpočíval přívěsek z rohu jednorožce.

„Myslím, že právě naopak. Nebýt toho přívěsku, asi bys teď organizoval několikanásobný pohřeb,“ zamumlal Harry a Severusův výraz potemněl.

„Ty jsi věděl, že je venku z Azkabanu?“ zeptal se, poukazujíc na Luciusovu úlohu v jejich neštěstí.

„Tonksová mi to pověděla dnes v kostele,“ přiznal unaveně a jejich pohledy se setkaly. „Promiň, ale myslel jsem, že to do zítra počká. Nechtěl jsem ti zkazit den.“

„Tím se netrap, i kdybych to věděl, tomu co se stalo, bych zřejmě nezabránil. Ale přísahám, že to tomu bastardovi nedaruji. Kdyby se vám něco stalo…“ zarazil se. Nechtěl na to ani pomyslet.

„Jsme v pořádku, na ničem jiném nezáleží a Malfoy zaplatí, to se neboj,“ ujistil ho Harry a jeho hlas slábl. „Tati… kde je Ginny?“ zeptal se a prosebně na něj pohlédl.

„Dal jsem jí něco na uklidnění a asi spí. I ty bys měl. Přijde za tebou hned, jak to bude možné,“ slíbil a sledoval, jak se Harryho tvář uvolnila.

Trvalo pár dní, než se všichni vzpamatovali z této nešťastné události, ale podařilo se jim to především díky podpoře přátel a příbuzných. Jejich největším společným darem těchto Vánoc byl fakt, že jsou živí a šťastní. A když se Severus s Harrym dozvěděli, že Lucius Malfoy bude hnít v Azkabanu až navěky, bez ohledu na to, koho podplatí, zdálo se, že jejich štěstí je dokonalé.