Epilóg: O šest měsíců později

Konec této povídky představuje i ten můj… teda pokud jde o mou HP tvorbu. Strávila jsem s vámi na této stránce skoro rok, představte si, že přesně včera to byl právě rok, co jsem napsala první kapitoly Oblouku smrti… a byl to skutečně krásný a nezapomenutelný rok. Poznala jsem tolik nových lidí, tolik nových názorů a za tento čas Vám všem moc děkuji. Nejdu se loučit navždy… protože vím, že to bez vás nevydržím :D, ale jak už kdosi řekl, v nejlepším třeba skončit… tímto si dávám pauzu od psaní HP příběhů. Jak dlouhou? Sama nevím a nechci to ani odhadovat, protože kdo ví, co bude…

http://www.lucy1313.estranky.sk/

Na této mé nové stránce vás čekají nové příběhy, které nesouvisí s HP, věřím, že se tam na mnohé z vás budu moct těšit a tak neváhejte, právě dnes přibyla první kapitola nejnovějšího příběhu, tak hurá na něj.

A ještě jednou… DĚKUJI!!!



Slunce na obloze příjemně hřálo a byl den jako stvořený na výlet. Harry seděl s Eruannem u jezera a sledoval, jak se chlapec vznáší na koštěti asi metr nad zemí.

„Kdy už maminka přijde?“ zeptal se Eru a Harry pohlédl na svoje hodinky.

„Měla by tu být každou chvíli. Nechceš už to koště odložit a jít jí naproti?“ zeptal se Harry a chlapec neměl žádné námitky. Společně vykročili k hradu, kde probíhaly poslední zkoušky a zpoza dveří učebny lektvarů vyšla mladá dívčina se spokojeným úsměvem na rtech.

„Tak jak? Nebyli na tebe příliš zlí?“ zeptal se Harry a letmo ji políbil na přivítání.

„Nepohoršujte mi tu studenty, vy dvě hrdličky a mimochodem, kdy jsem já na ni byl zlý?“ ozval se hlas za jejich zády a profesor lektvarů si je přeměřoval s typickým úšklebem.

„Co já vím? Byla to spíš řečnická otázka. Tak jak jsi dopadla?“ zeptal se Harry své ženy a pevně ji k sobě přivinul, nedbajíc zvědavých pohledů studentů. Byl sice jejich profesor, přestože jen pomocný, ale v této chvíli ho zajímala jen ona.

„Výsledky budou až za pár týdnů, Harry,“ odpověděla s úsměvem a sklonila se k malému chlapci netrpělivě postávajícímu za Harrym.

„Tak co, půjdeme na tu zmrzlinu?“ zeptala se ho a očka dítěte rázem ožila.

„Vidím, že jsem tu zbytečný, tak teda půjdu. Mimochodem Ginny, tvůj lektvar byl bezchybný,“ ozval se Severus a když rychlými kroky kráčel směrem ke svému bytu, plášť za ním majestátně vlál jako obvykle.

„Takže to vypadá na excelentní výkon. To se musí oslavit,“ zkonstatoval Harry nadšeně a vedl svou malou rodinku ven z hradu, vstříc pěknému odpoledni.

„A důvod k oslavě není jen jeden,“ usmála se tajemně, ale když se chtěl zeptat, co má na mysli, vynořila se na cestě před nimi dvojice, která jim už z dálky mávala.

„Ahoj, co vy tady?“ zeptal se Harry překvapeně svého kmotra, který kráčel k hradu, ruku v ruce s Avelin.

„Přišli jsme se na vás podívat. Je Remus v škole?“ zeptal se Sirius a rozcuchal Eruannovi vlasy.

„Myslím, že ho tam někde najdeš, ale náš to… konec roku a závěrečné zkoušky,“ odpověděl Harry s úšklebem.

„Ještě že má tak skvělého pomocníka, že? No, ale když už jsme se potkali… chtěli bysme vás s Avelin pozvat na naši svatbu,“ oznámil jim radostně a Harry mu nadšeně blahopřál.

„Tak jsi ho teda vzala na milost?“ zeptal se mladé ženy a objal ji.

„Jako bys ho neznal. Jednou na mně upře ty svoje psí oči a jsem celá naměkko,“ zasmála se a vyvolala všeobecné pobavení.

„No ale… jestli mám přijít na tu svatbu, musíš mi něco slíbit, Siriusi,“ řekl Harry naoko vážně.

„O co jde?“ zeptal se starší muž a zpozorněl.

„Hlavně žádnou dračí družičku,“ ušklíbnul se Harry a Ginny smíchy vyhrkly slzy.

„Škoda, chtěl jsem Poseidona za svědka, ale že jsi to ty, Harry… požádám Remuse,“ odvětil nakonec a ještě chvíli se spolu bavili, dokud Eru nezačal netrpělivě přešlapovat z nohy na nohu a připomínat svému adoptivnímu otci, že mu slíbili zmrzlinu.

Když v ten večer seděli Harry a Ginny na pohodlném gauči v jejich bytě, který jim ředitel přidělil, vzpomněl si Harry na její záhadná slova.

„Jak jsi to myslela s tím dalším důvodem k oslavě?“ zeptal se najednou a ona se začervenala.

„Harry, víš já… jak by se ti líbilo, kdybychom měli vlastní dítě?“ zeptala se tak potichu, až Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, co právě řekla.

„Chceš říct… ty… my… my budeme mít dítě?“ koktal překvapeně.

„Myslím, že ano. Jsi rád?“

„Rád? Já jestli jsem rád? Ginny, jak se na něco takového můžeš ptát,“ nevěřícně kroutil hlavou. „Já… nevím, co na to říct. Miluji tě, Ginny a v této chvíli jsem ten nejšťastnější muž na světě,“ šeptl jí do ucha a něžně ji políbil.

„Jeeeeeeee, takže budu mít brášku nebo sestřičku?“ ozval se dětský hlásek od dveří, zpoza kterých vykukovala černá hlava.

„Ty ještě nespíš?“ podivili se oba.

„Ehm… nechce se mi,“ přiznal chlapec.

„Pojď sem,“ zavolal ho Harry a ukázal na místo mezi nimi. Eru ani chvilku nezaváhal a rázem byl u nich.

„Chtěl bys mít sourozence?“ zeptala se Ginny a jemně mu prohrabávala vlásky.

„Chtěl, ale…“ na chvilku se zarazil a zamračil se.

„Co se děje, Eru?“ zeptal se Harry a natočil se tak, aby chlapci viděl do očí.

„Když budete mít svoje miminko… budu moct zůstat s vámi?“ vyslovil svoje obavy a ani netušil jak, ocitl se v pevném objetí.

„I kdybychom měli pět dalších dětí, zůstaneš s námi. Máme tě rádi a jsi náš syn, ať se děje cokoli. Nikdy tě neopustíme, maličký,“ ujišťoval ho Harry a zdálo se, že to chlapci stačí.

„I já vás mám rád,“ odpověděl a zeširoka zívl.

„Je čas jít do postele, drobečku. Tak pojď,“ řekl rozhodně Harry a vzal chlapce do náruče, aby ho uložil do postýlky. Ještě hodnou chvíli po tom, co Eru usnul, ho pozoroval. Za poslední půlrok se jeho život od základů změnil. Oženil se, vychovával tohoto chlapce a teď jak se zdálo, bylo další dítě na cestě. Harry dospěl a věděl, co je pro něj v životě nejdůležitější a čeho se nikdy nechce vzdát. Rodina byla pro něj vším a teď víc než kdykoli předtím chápal otcovy obavy, když se na obloze jejich života začala stahovat mračna. Byl však rozhodnutý zahnat každou bouřku a doufal, že bude jeho rodina šťastná, tak jak si zaslouží.