Kapitola č. 32: Dar z nebes

Ještě v ten samý večer Harry našel, co hledal. Malá chatrč byla přesně tam, kde mu jeho mapka ukázala a přestože už bylo pozdě, dveře se otevřely a z nich vyběhl malý chlapec se šťastným úsměvem na rtech.

„Harry, ty ses vlátil,“ jásal chlapec a vrhl se mu okolo krku s takovým nadšením, že skoro upadl.

„Ahoj, kamaráde. Jak se máš?“ zeptal se Harry a rozcuchal mu vlasy podobně, jako to kdysi dělával Severus.

„Dobže, už jsem še nemohl dočkat,“ šišlal chlapec a když Harryho obdařil dalším ze svých úsměvů, odhalil řadu zubů, ve které dva chyběly a způsobovaly to směšné šišlání.

„Ty jsi věděl, že přijdu?“ zeptal se Harry a překvapeně a pohlédl na starého léčitele, který stál ve dveřích a se zájmem je pozoroval.

„Samozřejmě, že to věděl. Přece jsi mu to slíbil tu noc, kdy jsi ho sem přivedl,“ ozval se muž a Harry se začervenal.

„Myslel jsem, že spí a neslyší mně,“ přiznal.

„Věru ne. Slyšel každé tvé slovo a každým dnem čekal, kdy se konečně ukážeš, že Eruanno?“ otočil se na chlapce, který nadšeně přikyvoval a vedl Harryho do chatrče.

„Promiň, že jsem tě nechal tak dlouho čekat, ale měl jsem nějaké povinnosti,“ řekl Harry téměř lítostivě, ale chlapec, Eruanno, se mu vyhoupl na kolena a zdálo se, že je navýsost spokojený.

„Teď mě už vezmeš s sebou?“ žádal a Harry žasl.

„Chtěl bys jít se mnou a bydlet u nás?“ zeptal se potichu a sledoval chlapcovu reakci. Myslel, že ho bude muset přemlouvat a slibovat, ale on jakoby netoužil po ničem jiném, než být s tím, kdo ho zachránil z plamenů.

„Kde bydlíš? A jši tam šám?“

„Ne, nejsem sám. Za pár týdnů se budu ženit a jedno velmi pěkné a milé děvče se stane mojí ženou. Budeme rodina,“ vysvětloval trpělivě.

„Budeš můj nový otec a ona moje máma?“ neustával chlapec s otázkami a Harry nevěděl, co na to říct. S prosbou o pomoc se pohledem obrátil k šamanovi a ten jen s úsměvem přikývl.

„Budu v první řadě tvůj kamarád, a když si budeš přát, můžu být tvým otcem. A Ginny, tak se jmenuje to děvče, tě bude mít ráda, jako by byla tvoje matka. A oba máme své rodiče a kamarády, kteří tě budou mít určitě velmi rádi a už se na tebe těší,“ odpověděl po chvilce Harry a malý Eruanno se k němu přitiskl a objal ho okolo pasu.

„Kdy mě za nimi vezmeš?“ zeptal se nakonec ospale a Harry ho pevně objal.

„Jen co si trochu odpočineš a rozloučíš se,“ slíbil a vtiskl mu letmý polibek do vlasů.

Byl to zvláštní pocit, držet v náruči dítě, které si přeje, abyste byly součástí jeho života, a které chce být součástí toho vašeho. A přestože Eruanno nebyl Harryho syn, tento krátký okamžik a chlapcova upřímnost a nadšení způsobili, že mladý muž neměl nejmenší pochybnosti o svém rozhodnutí. Chtěl se o něj starat, chtěl mu dát domov, lásku, oporu a všechno ostatní, co dítě potřebuje. Mohl pochybovat o tom, jestli to bude stačit a jestli mu bude dobrým otcem, ale s oporou, kterou mu v jeho rozhodnutí poskytl Severus a jeho prostřednictvím i Calwen, věděl, že pro něj všichni udělají, co bude v jejich silách. A Harry se rozhodně nehodlal vzdát.
Druhý den bylo třeba vyřídit pár formalit na africkém konzulátu, kde musel Harry podepsat takovou horu papírů, o jaké se mu ani nesnilo. Avšak, nezdálo se, že by mu někdo z Oddělení sociální péče o děti a mládež pro kouzelnický svět chtěl dělat problémy a po tomhle už stačilo jen dořešit věci na Ministerstvu kouzel v Londýně. Rozhodl se zatím pro svěření do péče a se samotou adopcí počkat na to, jestli s tím chlapec bude souhlasit. Harry v tom však do budoucna neviděl problém, když se malý Eruanno nemohl dočkat okamžiku, kdy pozná svou novou rodinu.


Večer, když se loučil s Kovu, měl v očích slzičky, ale odhodlaně chytil Harryho ruku a souhlasně přikývl, že je připravený. Harry si ho přitáhl blíže k sobě, aby ho pevně držel při přenášení a oba se chytili staré škatule, která je měla přenést až domů. Když se ocitli v Prasinkách, obestřela je tma. Jen v dálce zářila světélka z hradu čnějícího na kopci.

Chlapec byl z cesty unavený a tak ho Harry vzal do náručí a neslo ho. Jen co poslal svého Patrona se vzkazem pro otce, aby je čekal u brány, pocítil, jak drobné tělíčko ochablo a Eruannova hlava spočinula na Harryho rameni. Probral se jen na chvilku, když si ho vzal Severus a tak převzal břemeno svého syna. Tichou nocí tak spolu kráčeli k hradu a v něm zamířili ke sklepením, do Severusova bytu.

Právě chlapci svlékal plášť, který podle velikosti určitě patřil Harrymu a vzpomněl si na to, jak kdysi zmenšoval své vlastní hábity, aby je přizpůsobil synovi. Chlapec s vlasy stejně černými jako on a Harry na chvilku otevřel oči a zahleděl se na neznámého muže.

„Kdo jši?“ zeptal se zvědavě a zpoza Severuse vykoukla Harryho hlava.

„To je můj otec, ten, o kterém jsem ti vyprávěl, vzpomínáš si?“

„Aha, už vím, ten co šiš myšlel, žes nezachlánil, když jsi zachlánil mně,“ odpověděl chlapec s vážnou tváří a natáhl ručku k Severusově tváři. Ten na chvíli strnul, ale když se jemná dlaň dotkla jeho čela, vrásky se vyhladily a jeho tvář nabyla klidného výrazu, jako už dávno ne. „Když on je můj otec a ty jši jeho otec, to jši aši můj děda,“ zkonstatoval chlapec klidně a na tváři se mu rozšířil spokojený úsměv.

Na dědu jsem ještě trochu mladý, pro tebe budu Severus, a jak se jmenuješ ty?“ zeptal se Severus náhle a zpražil Harryho, kterému cukaly koutky úst, pronikavým pohledem.

„Eluanno,“ odpověděl chlapec hrdě, ale Harry ho opravil.

„Eruanno,“ řekl tiše a usmál se na chlapce. Severus se na něj upřeně zahleděl. Eruanno… ano, to jméno chlapce přesně vystihovalo. Byl přesně tím, čím ho nazvali, darem z nebes. Jen díky němu se Harry vrátil domů.

„Takže Eru,“ řekl a záměrně mu jméno zkrátil. Přísně na něj pohlédl a čekal, než bude mít jeho plnou pozornost. „Vítám tě v naší rodině a doufám, že se ti u nás bude líbit. Ale teď je nejvyšší čas jít spát a věř mi, já nejsem tak tolerantní jako tvůj budoucí otec, takže…“ nechal zbytek věty doznít a Eru souhlasně přikývl. Zašeptal přání na dobrou noc a zavřel oči. Za chvilku už byla jeho tvář uvolněná a on klidně spal.

„Při pohledu na něj by jeden nevěřil, že to není tvůj syn. Dokonce i oči by mohl mít po Ginny,“ zkonstatoval později Severus, když seděli s Harrym osamotě a oba věděli, že odteď jejich životy naberou jiný směr.


V ten samý večer však všude nevládla taková pohoda, jako mezi nimi. Téměř nikdo netušil, co se odehrává v jedné z místností mezi Tonksovou a jejím kolegou, Kingsleym Pastorkem.

„To přece nejde, víš, jaké by to mělo následky? To přece nemůžeme dopustit,“ rozčilovala se mladá žena a divoce přitom gestikulovala rukama.

„Tiše, Tonksová, jinak nás prozradíš,“ zavrčel v odpověď muž tmavé pleti. „Mně se to nelíbí o nic víc než tobě, ale musíme být opatrní. Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Kdyby to vyšlo na povrch, byla by z toho velká aféra a to si nemůžeme dovolit,“ mumlal tiše.

„Neměl by o tom vědět aspoň Brumbál a Harry se Severusem?“

„Zbláznila ses? Víš, jak by zareagoval Harry, o Snapeovi nemluvě. Ale máš pravdu pokud jde o Albuse. On jediný by to ještě mohl zastavit,“ uvažoval starší a zkušenější bystrozor a oba si vyměnili mnohoznačné pohledy.