Kapitola č. 31: Vyrovnat se s čím?

„No konečně, už jsem si myslel, že jsi na mě zapomněl,“ přivítal ho Sirius se širokým úsměvem a vedl ho dovnitř.

„Já na tebe? Tak lehce se mě nezbavíš, ale slyšel jsem, že ty se někam chystáš, je to pravda?“ zeptal se Harry bez okolků a vděčně přijal nabízený čaj.

„No… vlastně ano. V rezervaci, kde pracuje Charlie, je jedno volné místo a myslím, že bych tam mohl být užitečnější než tady. Remus si poradí a na těch pár dní, co bude indisponovaný, ho zastoupí tvůj otec,“ odpověděl zamyšleně.

„Myslím, že na zástupy si Brumbál najde nového pomocného učitele,“ řekl Harry s tajemným úsměvem.

„I to je možné. Jen doufám, že to nebude nějaký idiot nebo semetrika, to by mi Remus asi neodpustil,“ přiznal a při pomyšlení na nejrůznější varianty se mu úzkostí sevřel žaludek.

„Doufám, že nejsem až takový idiot, za jakého mě možná někteří považují a přestože tě nenahradím dostatečně, snad Remus nebude nic namítat.“

„Cože? Albus to místo nabídl tobě?“ zeptal se šokovaný muž.

„No… ano, teda… snad ti to nevadí. Kdybys chtěl zůstat, nebo by ses vrátil, tak to místo nepřijmu…“

„Ne, Harry! Jestli ti ho Albus nabídl, já nemám žádné námitky. Mám z toho radost, že se to vyřeší tak jednoduše… Remus bude nadšený,“ ujistil ho a na jeho tváři se objevil spokojený úsměv.

"A otec mě bude mít neustále pod drobnohledem… jsem si jistý, že on je s tímto vývojem také spokojený,“ zašklebil se mladší kouzelník a zkoumavě si prohlížel svého kmotra. „Ale slyšel jsem, že když jsem tu nebyl, nezahálel jsi a našel sis známost. Brumbál naznačil něco o tom, že i ona je důvodem tvého odchodu, tak jak je to?“ zeptal se a užíval si pohledu na Siriusovy rozpaky.

„Jak bych to… ona si našla mně a pak zase já ji. Víš, je to trochu složité, ale máš pravdu, ten odchod s ní souvisí. Pracuje v té samé rezervaci jako Charlie a přestože není jisté, že se dáme dohromady, chtěl bych jí být nablízku,“ odpověděl ostýchavě, poukazujíc na skutečnost, že od Avelin stále ještě nedostal odpověď na to, jestli dá jejich vztahu šanci.

„A jsme doma,“ zašklebil se Harry a hodil po Siriusovi nadšený pohled. „Doufám, že ji přivedeš na svatbu,“ dodal.

„Svatbu? Myslíš, že mě tvůj otec pozve?“

„Jestli ne on, tak já určitě,“ odpověděl rozhodně.

„Počkej, Harry! Cením si toho, ale o tom, koho si Snape pozve na svatbu, ty nerozhoduješ a já se nechci cpát tam, kde o mně nestojí,“ kroutil hlavou a sledoval Harryho, který si překřížil ruce na prsou stejně, jako to dělává Severus.

„Tak za prvé, nejen já, ale i můj otec budeme rádi, jestli naše pozvání přijmeš a za druhé, když se budu ženit i já, mám stejné právo na výběr pozvaných hostí jako on. A nemysli si, že se z toho vyvlečeš,“ varoval ho chlapec a musel se smát při pohledu na Siriuse, který údivem zapomněl zavřít pusu.

„Ty… ty se budeš ženit? Kdy?“

„Severus navrhl, abychom to uspořádali najednou, takže proto jsem včera běžel za Ginny a dohodli jsme se, že to bude přes vánoční prázdniny. A počkej, až zjistíš, proč se dnes vracím do Afriky,“ neodpustil si Harry, ale když viděl vystrašený výraz v jeho tváři, rychle mu to vysvětlil.

„Tak to je… no… tohle jsem vážně nečekal,“ přiznal nakonec Sirius a nevěřícně kroutil hlavou.

„Víš, že Severus se na to tvářil podobně? Chtělo by to zvěčnit ten okamžik, když otci dojdou slova a nasadí takový výraz, jako teď ty,“ dobíral si ho chlapec a zkontroloval čas. „Promiň, Siriusi, ale budu už muset jít. Mám se sejít s ředitelem a potřebuji, aby mi otec pomohl s přenášedly. Teď, když vím, kam jdu, nebude mi jen cestování trvat skoro měsíc.

„Jasně, tak jen běž a těším se na toho tvého... syna... u Merlina, to zní tak… zvláštně cize,“ povzdechl si starší muž a vyprovázel Harryho ke dveřím.

„Neboj se, zvykneš si,“ ujistil ho Harry a běžel do ředitelny.


Albus Brumbál už Harryho netrpělivě očekával a se zájmem si vyslechl celý příběh od Harryho odchodu, až po jeho návrat.

„Vskutku zajímavé, chlapče. Vždy jsem říkal, že jsou v tobě ještě netušené schopnosti,“ usmál se stařec dobrosrdečně a Harry cítil, jak jeho tvář začíná od tolika chvály červenat.

„Nemyslím, že by to bylo něco výjimečného, pane. Na mém místě by to udělal každý,“ oponoval.

„O ne, drahý chlapče. Ne každý má tolik odvahy a odhodlání obětovat vlastní život pro druhého. Předpokládám, že o tom nechceš svému otci říkat.“

„Ne pane, ocenil bych, kdyby tento rozhovor zůstal jen mezi námi. Nechci, aby o tom někdo věděl a on už vůbec ne,“ souhlasil Harry.

„Pravda. Ale uvědom si jednu věc, Harry. Jak to dopadlo, když před tebou otec zatajil jeho příhodu s vlky? Cítil ses podvedený a myslel sis, že ti nedůvěřuje. Jak myslíš, že se bude cítit, když uděláš to samé, za co si do tebe vysloužil výčitky?“ zeptal se ředitel a jeho tvář byla najednou velmi vážná.

„Pane, když dovolíte, já... je v tom trochu rozdíl. Otcovo rozhodnutí neříct mi to, ho skoro stálo život. Nemyslím tehdy, ale teď. Kdybych nevěděl, co se mu stalo, nemohl bych mu pomoct. Kdyby mi to řekl dřív, nemusel bych přijít v poslední chvíli. A pokud jde o mně… kdyby věděl, co jsem zamýšlel… nevím, jak by se s tím vyrovnal,“ zamumlal Harry potichu.

„Vyrovnal s čím, Harry?“ ozval se hlas za ním, až chlapec poskočil. S očima rozšířenýma překvapením pohlédl na svého otce, který vešel do ředitelny, aniž by si toho kdokoli všiml a propaloval svého syna pohledem.

„Tati, co tu děláš?“ zeptal se přiškrceným hlasem.

„Hledal jsem tě. Chtěl jsi přece, abych ti pomohl s těmi přenášedly a když jsem věděl, že jsi tady… ale neměň téma. S čím bych se podle tebe nevyrovnal? Co mi tajíš? Má to něco společného s tím, co jsi dělal v Africe?“ zeptal se a jeho tón nesnesl námitky.

„Tati, prosím… o nic nejde. Je to za mnou a všechno je v pořádku, tak to tak nech,“ prosil Harry, ale Severus zakroutil hlavou.

„Ne, Harry. Vzpomínáš si, co jsi mi před časem říkal? Jsme rodina, otec a syn a co se týká mně, týká se i tebe. Chtěl jsi, abych k tobě byl upřímný a já chci to samé do tebe. Měl jsi tehdy pravdu a já chci, abys mi to pověděl,“ řekl tichým, vážným hlasem s rukou položenou na Harryho rameni.

„Nechci tě tím zatěžovat, tati. Máš svých starostí víc než dost,“ nevzdával to chlapec, ale neměl odvahu pohlédnout mu do očí.

„Neříkej mi, s čím si mám a s čím nemám dělat starosti. O co jde?“ zeptal se přísněji, ale Harry stále zarytě mlčel a tak se rozhodl trochu ho k tomu povzbudit.
„Harry, ať se stalo cokoli, jsi můj syn a není nic, čím bys mě zklamal nebo pobouřil. Můžeš mi říct cokoli,“ ujišťoval ho a nepříjemné tušení v něm rostlo.

„Já nemůžu…“ hlesl Harry a odvrátil se od otce.

„Harry, nerozšiřuj mezi námi propast, kterou jsem já otevřel tím, že jsem k tobě nebyl úplně upřímný. Chci, aby to mezi námi bylo takové jako kdysi, vzpomínáš si? Nechci tě ztratit,“ žádal Severus, sám překvapený slovy, které vyšly z jeho úst.

„A o to právě jde. Skoro jsem… nechtěl jsem ti ublížit, ale zdálo se to jako jediná možnost. Myslel jsem, že je to jediná možnost, jak tě zachránit. Byl jsem už rozhodnutý ale…“ přiznal nakonec Harry zlomeným hlasem, uvědomujíc si, že tímto přiznáním zasáhne přímo do živého.

„O čem to mluvíš, Harry?“ zeptal se Severus a až teď si uvědomil, že jsou tu sami. Albus se kdoví kdy z ředitelny vytratil a nechal otce se synem osamotě. Učitel lektvarů přešel k chlapci a otočil si ho tváří k sobě.

„Ten chlapec, kterého chci přivézt z Afriky… říkal jsem ti, že jsem ho zachránil, ale nevíš jak. Já jsem… byl jsem v hořícím domě a měl jsem odtud něco přinést, ale… nemohl jsem to najít a věděl jsem, že když to nezískám, ztratím tak poslední naději na pomoc pro tebe. A tak jsem…“ nedokázal to vyslovit, ale sevření jeho ramene zesílilo v okamžiku, když jeho otci došlo, jak blízko byl tomu, že o něj skutečně přišel.

„Ale byl tam ten chlapec a nemohl jsem ho tam nechat. Vynesl jsem ho a…“ pokračoval Harry rychle.

„Zachránil sám sebe,“ dokončil za něj Severus nepřítomně a ztěžka dosedl do volného křesla. Harry na něj hleděl s obavami, a když si Severus skryl hlavu do dlaní, přešel k němu a sedl si k jeho nohám.

„Nechci, aby ses tím trápil, tati. Jsem tady, jsem v pořádku, jak vidíš a dokonce do rodiny přivedu nového člena. Všechno dobře dopadlo,“ uklidňoval ho Harry a čekal, než na něj pohlédne.

„Proč jsi to všechno dělal, Harry? Kdybys v tom domě zůstal, nikdy… opakuji, nikdy bych si neodpustil, že jsi tam zemřel kvůli mně. Říkáš, že mně nechceš zranit, ale právě toho bys tím dosáhl,“ odvětil Severus trpce.

„Vzpomínáš si, jak jsi mi včera řekl, že jsi nikdy nelitoval svého rozhodnutí vzít si mně k sobě? Já nikdy nebudu litovat svého rozhodnutí jít do Afriky a udělat všechno pro to, abych dosáhl svého. Tak jako jsi ty šest let strávil skrýváním se, abys zachránil mně. Je to náš úděl, chránit jeden druhého a tak to má být,“ nedal se Harry a na dlouhou chvíli si hleděli do očí.

„Už to prosím nikdy nedělej,“ požádal ho Severus, přestože věděl, že to od Harryho nemůže žádat a on mu to nemůže slíbit. Oba rozuměli tomu druhému a věděli, že se s tím musí smířit. Najednou Harry sáhl do kapsy a vyndal z ní přívěsek, který mu dal Kovu. Byl to ten s rohem jednorožce a vložil ho otci do dlaně.

„Přívěsek z prvního rohu mladého jednorožce. Získal jsem ho jako dar při první úloze, během které se ze mě stal animág. Má chránit svého nositele i celou jeho rodinu. Ať ti dobře slouží,“ řekl a Severus dlouhou chvíli překvapeně hleděl na věc ve své dlani.

„To nemůžu přijmout. Dostal jsi ho ty, měl bys…“

„Je to můj svatební dar,“ dodal Harry a Severus přikývl.

„Děkuji,“ řekl nakonec zastřeným hlasem a podal Harrymu dvě přenášedla. Jedno do Afriky, do městečka, které bylo posledním záchytným bodem před pouští, ve které se nacházela chata léčitele, druhé mělo Harryho přenést zpět do Prasinek.

„Měl bys už jít. Neměl bys toho malého nechat dlouho čekat,“ poradil mu Severus a Harry na něj vděčně pohlédl. Vzal si přenášedla a s otcem v závěsu se vydal na cestu ven z hradu.