Kapitola č. 25: Zkouška ohněm

V tu noc Harry ani oka nezamhouřil. Navzdory chladu, který v noci vládl, zůstal celou dobu venku a nespouštěl zrak z měsíce, který se na obloze skvěl jako gigant. V duchu byl se svým otcem, ale nejistota, která ho sžírala, byla nesnesitelná. Když se pak na obzoru začalo rozednívat, mísil se v něm strach s úlevou. Stále však seděl na zemi a zamyšleně hleděl do neznáma.

Najednou pocítil čísi ruku na svém rameni, a když vzhlédl, jeho pohled se střetl s pohledem starého léčitele. Ty oči byly pro něj stále ještě záhadou, ale na druhé straně měl pocit, že jsou mu čímsi blízké a známé. Možná to bylo pochopením, které v nich našel, když ho Kovu vyzval, aby ho následoval.

„Neměl bych to dělat, ale tvoje srdce je v této chvíli přeplněné bolestí a trápením. Mou úlohou je sice podrobit tě zkouškám a nijak ti v nich nepomáhat nebo je ulehčovat, ale jestli se těchto pocitů nezbavíš, budou ti stát v cestě při plnění poslední, nejtěžší zkoušky ze všech.“ řekl Kovu a vedl Harryho k malému jezírku za chatrčí. Harry si byl téměř jistý, že ho tam nikdy předtím neviděl, ale muž se kterým tu byl, je přece sám o sobě jedna velká záhada. Nebýt toho, že je chlapec kouzelník, asi by ho mizící a znovu se objevující jezírka zarazily, ale on věděl, že v jejich světě je možné skutečně všechno.
„Co je to za zkoušku?” vyzvídal a sedl si vedle něj, na místo které mu ukázal.

„To se už brzy dozvíš. Teď však…“ řekl a natáhl dlaně, poznamenané věkem, nad hladinu. Jeho tichá slova k Harryho uším doléhala jako tóny jemné melodie, když odříkal jakési staré latinské kouzlo.

„Exhibeo pectus in odyne guid agitur de per- propinquus.”

(Ukaž srdci ztrápenému, co přežívá blízké jemu.)

Najedou se hladina jezírka začala čeřit a Harry ohromeně sledoval, jak se na ní vytvářejí jednotlivé obrazce, když najednou… Harryho srdce se na okamžik zastavilo, když na zemi v Chroptící chýši uviděl ležet tělo svého otce, stejně nehybné jako před časem v domě na Praděrské ulici.


Remus Lupin se právě vzpamatovával ze své přeměny a s lítostí pohlédl na svého kolegu, stále ještě znehybněného a v bezvědomí.

„Měl bys ho pustit. Je ti jasné, že až se probere, bude zuřit,” varoval Siriuse, který jaksi nerozhodně postával vedle Severusova těla.

„Na jeho nálady si člověk po čase zvykne, ale… myslíš, že bude v pořádku? Viděl jsi, co se s ním dělo. Co jiného jsem měl dělat?” zeptal se a pohledem ho prosil o pomoc.

„Neboj se, to bude v pořádku. Zruš to a podíváme se, co pro něj můžeme udělat,” navrhl Remus a Sirius poslechl. Jen co se tělo učitele lektvarů uvolnilo a on začal nabývat vědomí, všem zúčastněným se ulevilo.

Severus otevřel svoje černé oči a zmateně se rozhlédl okolo sebe. Rukou si promnul ztuhlý krk a měl pocit, jakoby po něm přeběhlo nejméně stádo kentaurů.

„Co se stalo?” zeptal se a zamračeně přecházel pohledem z Remuse na Siriuse, který stále ještě vypadal, jako kdyby viděl ducha samotného Voldemorta.

„Vítej mezi živými, Severusi,” usmál se Remus a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát.

„Ještě jedna taková noc s vámi dvěma a mezi živými dlouho nepobudu,” odsekl a pokusil se vstát, ale nohy se mu podlomily. Kdyby ho Sirius včas nezachytil a nepomohl mu dojít ke staré ošoupané pohovce, padl by na zem jako podťatý. „Tak dočkám se knečně vysvětlení?” zavrčel místo poděkování a Sirius byl konečně úplně klidný. Pokud dokáže být Severus hned tak sarkastický a „příjemný”, bude všechno v pořádku.

„Řekněme, že jsi mi nedal na výběr a hrubá síla zvítězila, jako obvykle,” ušlíbnul se a statečně odolával Snapeovu zdrcujícímu pohledu. Už- už se Severus připravoval na nějakou štiplavou odpověď, když se do rozhovoru vložil Remus.

„Myslím, že dnešní noc byla náročná pro nás všechny, co kdybysme si tyto věci nechali na později a šli se konečně trochu vyspat? Sirusovi můžeš nadávat třeba i celý zbytek víkendu, ale udělal jen to, co musel, aby ti pomohl. Měl bys to zvážit, Severusi a teď…” řekl a otevřel dveře vedoucí do tajné chodby, směr Bradavice.


Obraz na vodní hladině se rozvlnil a před ním se ukázala další známá tvář. Ginny seděla u okna a s očima červenýma od slz pohlédla ven na velký ohnivý kotouč, který symbolizoval příchod nového dne. Dalšího dne, který stráví jeden bez druhého, jen se vzpomínkami v srdci.

„Ginny…” zašeptal a rukou se dotkl hladiny ve snaze dotknout se milované tváře. Pod jeho dotykem se však její podoba rozplynula a on hleděl na vlastní odraz na vodní hladině.

„Jsou v pořádku a netrpělivě čekají na tvůj návrat. Teď se jen musíš rozhodnout.. vrátíš se k nim domů, anebo podstoupíš třetí úlohu?“ zeptal se Kovu a přestože věděl, jaká bude jeho odpověď, musel mu tu otázku položit. Čekala ho skutečně těžká zkouška, právě ta, při které mnozí selhávají. Věřil tomu, že s Harrym to bude jiné, ale mohl se mýlit… i on je přece jen člověk.

„Proč jsi mi to všechno ukazoval?” zeptal se zdrceně. Myslel na ně den za dnem, noc za nocí, ale vidět je, jak se trápí, mu trhalo srdce. V té chvíli netoužil po ničem jiném než sevřít Ginny v náručí, či pomoci Severusovi překonat následky zatím naštěstí neúspěšné přeměny.

„Chtěl jsem ti ukázat, co všechno máš a co můžeš ztratit v okamžiku jediného chybného rozhodnutí. Zkouška, před kterou stojíš, bude jiná než předešlé a ty budeš muset zvolit cestu. Dobře zvaž, kolik máš času, protože při dalším úplňku se tvůj otec bez pomoci přemění. Dnes v noci neměl svůj lektvar, a jestli přijdeš i o jeden den později, už nic nezmůžeš,“ vysvětloval Kovu vážným hlasem.

„Co když to nestihnu? Pomozte mu, prosím. Udělám všechno, co chcete, jen mu pomozte!” prosil, ale Kovu zůstal neoblomný.

„Takže chceš pokračovat? Varuji tě, bude to zkouška ohněm a můžeš v ní přijít o život.”

„Jsem rozhodnutý. Tak co mám udělat?” zeptal se Harry rozhodně a v jeho pohledu bylo jasné odhodlání.

„Toto je mapa pouště. Je začarovaná tak, aby tě sama vedla správným směrem, takže určitě nezabloudíš. Jdi podle ní a najdeš jeden z nejcennějších pokladů, jaký člověk může získat. Najdi ho a tvá úloha je splněná. Pomůžu tvému otci, tak jak jsem slíbil a ty…” usmál se na něj, „ty se konečně vrátíš domů ke svým milovaným,” řekl podávajíc mu pokrčený pergamen.

„Co je to za poklad? Jak budu vědět, že jsem na správném místě?“ zeptal se, ale Kovu se beze slova otočil k odchodu.

„Hodně štěstí, Harry! Doufám, že se nevidíme naposledy,” loučil se s ním a svoje poslední slova myslel upřímně. Skutečně doufal v chlapcův úspěch.


V ten den byl v Bradavicích stanovený víkend s možností návštěvy Prasinek a Ginny se moc těšila, že se konečně znova setká s Hermionou. Od té doby co se vrátila do školy, se cítila osaměle a nebylo to jen Harryho odchodem. Vždy trávila většinu svého času s bratrem, Hermionou a Harrym a teď se tu ocitla sama jen s pár kamarádkami z ročníku, se kterýma si však nebyla nijak blízká a pak nesmíme zapomínat na Lenku no ale… to byla prostě Lenka.

Cestou k hlavní bráně zahlédla černý stín učitele lektvarů mířícího do sborovny a v mžiku se za ním rozběhla.

„Pane profesore… profesore Snape,” volala za ním, dokud se neotočil a nepočkal, až ho doběhne.

„Neměla byste po chodbách běhat, slečno Weasleyová. Nerad bych vysvětloval svému synovi, že jste přišla k úrazu, když jste se mě pokoušela zastihnout,” zamračil se, ale jeho pohled už na ni neměl žádaný účinek.

„Promiňte pane, chtěla jsem… jen se zeptat…” lapala po dechu a nevšímala si posměšného úšklebku na jeho tváři. „Chtěla jsem se zeptat, jestli jste v pořádku a jestli nemáte nějaké zprávy o Harrym,” dodala klidně.

„Díky za váš zájem, jsem v pořádku, jak ráčíte sama vidět a pokud jde o Harryho… Když se dozvím cokoli nového, budu vás samozřejmě včas informovat. Ještě něco máte na srdci?” odsekl, ale vynechal svou pravidelnou dávku sarkasmu. Vlastně s ní hovořil úplně normálním tónem a ona si toho byla vědoma.

„Děkuji vám, pane. Doufám, že se brzy vrátí,” povzdychla si a jeho pohled na malou chvíli zjemněl.

„I já v to doufám, slečno Weasleyová. Kdybych měl jakoukoli informaci, určitě vám dám vědět. Teď mě však omluvte, už na mě čekají,“ omluvil se a nečekajíc na odpověď se otočil na podpatku a pokračoval ve své cestě.

Chladný podzimní vzduch jí chladil tvář, stále ještě červenou od setkání se Snapem. Stále o něm smýšlela jako o svém učiteli a přitom možná brzy… tedy jestli vůbec… by se měli stát rodinou. Bylo to pro ni trochu nepředstavitelné, i když Snape ji učil jen teď, v posledním ročníku a ona si nemohla stěžovat tak jako kdysi její bratři. Možná to bylo kvůli Harrymu, ale neztrpčoval jí hodiny tak jako jiným studentům a ona mu za to byla vděčná, přestože jí neuniklo, jak moc se kvůli svému synovi trápí.

Hermiona jí vyšla naproti a jen co ji zahlédla, rozběhla se k ní a skočila jí okolo krku.

„Udělal to… konečně, myslela jsem, že se nikdy nedočkám, ale udělal to!” jásala celá natěšená, ale Ginny nechápala co se děje.

„Ehm, Hemriono, o čem to mluvíš? Kdo co udělal? Nebo se vrátil Harry?“ zeptala se a v jejím nitru se právě rozhořel malinký plamínek naděje.

Ach, promiň… úplně jsem zapomněla, jak se asi musíš cítit, když tu není. Do kotle a já se tu raduji jako malá! Nemysli si, že jsem na Harryho zapomněla, také o něj mám strach, ale…” koktala, ale Ginny ji posunkem zastavila.

„To nic, jen mi řekni, co se stalo. Dostala jsi snad neomezený přístup k vzácným svazkům Edinburgské knihovny?” dobírala si ji se smíchem.

„Ne, ne! Přestože, ani to by nebylo špatné, možná o to zažádám…” zamyslela se na chvilku, ale když její mladší kamarádka protočila očima, rychle se vrátila k původnímu tématu.

„Ron mě včera večer požádal o ruku a já jsem souhlasila,” oznámila jí nadšeně a ukázala ruku, na které se skvěl jednoduchý stříbrný kroužek s očkem.

„Páni, tak už ne jeden, ale dva inteligenti v naší rodině. Aspoň pozvednete úroveň, která díky Ronovi klesla pod bod mrazu,” zažertovala a po dlouhé době se jí na tváři objevil úsměv.

„Cože?” nechápala Hermiona, ale Ginny nad tím jen mávla rukou a pevně ji objala. „Moc ti blahopřeji, Ron si vybral dobře. Ale asi bych měla Fredovi a Georgovi navrhnout, aby začali pracovat na nějakých posilovačích nervů, protože je budeš potřebovat,” povzdychla si, ale byla šťastná za ně za oba. Kdy už bude mít stejné štěstí i ona? Harry ji sice o ruku požádal, ale bylo to ve chvíli kdy ani jeden z nich netušil, jestli se jejich cesty opět spojí.

„Neboj, já už si s ním poradím. Zajdeme to k Rosmertě oslavit?” navrhla starší z děvčat a vykročily po cestičce k oblíbenému podniku.

„Jistě, musíš mi vyprávět, jak se to všechno seběhlo. Předci jen, Ron a vyznání lásky? Ten pohled musel stát za to.”

„No zřejmě nechtěl zaostávat za Harrym, proto se konečně rozhoupal. A koho jsi myslela tím druhým inteligentem?“ zeptala se znenadání a Ginny se začala smát.

„No přece Snapea. Uvědomila jsem si totiž, že jestli se vdám za Harryho, budeme rodina,” vysvětlila Ginny a Hermiona se zamyslela. Představa, že bude jedna rodina se Severusem Snapem byla velmi zajímavá, přestože k jejímu vlastnímu štěstí ho znala jako svého učitele jen nakrátko a všechno co o něm věděla, věděla od Harryho.

„Tomu říkám podařená rodinka,” zkonstatovala a po jejím prohlášení následoval opětovný výbuch smíchu.

Uběhly asi tři týdny, od té doby co se Harry vydal na cestu podle mapy, kterou mu dal Kovu. Byla to vskutku dlouhá a namáhavá cesta, protože nesměl používat své koště. Jen co se o to totiž pokusil, mapka na pergamenu zmizela a přestože si byl jistý, že ukazovala rovnou cestu, letěl špatným směrem a musel se vracet. Od té doby se proto koštěte raději vzdal a kráčel rozpálenou pouští pěšky. Zdálo se mu, že se neustále točí do kruhu, ale ne a ne najít místo, kam mířil. Uvědomoval si, kolik času uběhlo od té doby, co odešel z chatrče a pomyšlení, že to nestihne, ho naplňovalo zoufalstvím. I kdyby totiž našel svůj cíl hned dnes, jaká je šance, že se domů dostane včas? Přemístit se na takovou vzdálenost nemohl a nevěděl, jestli by to zvládl v těle fénixe, jehož let by byl několikanásobně rychlejší než let na koštěti. Byl totiž unavený a na konci se silami po několikatýdenním putovaní.

Kráčel z kroku na krok, když mapa na pergamenu zmizela a on držel v rukách prázdný papír. Co to má znamenat, ptal se v duchu sám sebe, ale odpověď nenacházel. Stál uprostřed pustiny a kromě pár osamělých stromů tu nebylo nic, co by mohl považovat za místo, které hledal.

Ani se však nenadál a před ním jakoby ze země vyrostla dřevená chatrč. Bylo to tak zvláštní a udivující, že nepochyboval o tom, že došel do cíle. Opatrně přistoupil ke dveřím s hůlkou připravenou v pozoru a čekal, co se bude dít.

Domek byl ponurý a zel prázdnotou. Uvolněné desky pod jeho nohama praskaly a stěny ze dřeva se nebezpečně otřásaly pod nápory větru, který se zvedl ve chvíli, kdy chlapec překročil práh domu. Když se za ním dveře prudce zavřely a zamkly, úlekem až poskočil, ale ani Alohomora či jiné kouzlo na jejich otevření nepomáhalo.

„Možná musím nejdřív najít ten poklad, o kterém mluvil Kovu a ony se samy otevřou,” pomyslel si a začal pátrat po něčem, co by pro něj mohlo být tak cenné, jak říkal Kovu. V zápalu hledání si ani nevšiml dýmu, který ho obklopoval, dokud nebezpečné plameny nezachvátily celou jednu místnost. S hrůzou sledoval, jak se před ním ztrácí jediný možný východ a on se ocitá v pasti, ze které není úniku.

„Do kotle, on snad tu zkoušku ohněm myslel doslova,” vykřikl, neuvědomujíc si, že to řekl nahlas. Hůlkou se snažil rychle se šířící oheň uhasit, ale zřejmě šlo o mocnou magii, kterou nemohl porazit jednoduchým kouzlem.

„Přeměň se,” šeptaly jeho instinkty. „Jsi fénix, plameny ti neublíží,” naléhaly na něj, ale on stál a upřeně civěl do plamenů. Nemůže odtud odejít dřív, než získá to, pro co sem přišel, ale to sotva najde v této pohromě. Nezvládl to, pohořel… pohořel…


V případě, že žadatel nesplní úlohy a zemře při jejich vykonávání, slíbená pomoc se tomu, pro koho ji žádá, dostane.

Slova z knihy se mu najednou vynořila v mysli a on věděl, co musí udělat.

„Odpusť mi, tati, že jsem odešel bez jediného slova, ale jestli je to jediný způsob, jak ti pomoct… musím to udělat. Mám tě rád, tati,” šeptal a v očích se mu objevily první slzy. Nechtěl zemřít, chtěl být zase s Ginny, vařit s otcem lektvary, učit Briana létat a nakonec učit vlastní děti… ale toho se už nedočká. Zemře tu v plamenech. Sám, avšak s pocitem, že otci zachránil život.

„Miluji tě, Ginny, doufám, že budeš v životě šťastná, přestože beze mně. Prosím, nezapomeňte na mně, mám vás všechny rád,“ šeptal a doufal, že se k nim jeho slova nějakým způsobem dostanou.

Zavřel oči a stojíc na jediném místě čekal, kdy si pro něj přijde smrt. Slyšel, jak se s velkým rachotem odtrhl trám ze střechy a padal… přímo na něj.