Kapitola č. 24: Chroptící chýše

Na severu Anglie bylo v ten den velmi chladno a mrazivá atmosféra zavládla i v kanceláři ředitele hned po vstupu černovlasého učitele lektvarů. Severus moc dobře tušil, o čem bude tato debata a jen co v křeslech proti Brumbálovi uviděl sedět Blacka s Lupinem, všechny pochybnosti byly rázem pryč.

„Chtěl jsi se mnou mluvit, Albusi?“ zeptal se co nejneutrálnějším tónem.

„Ano, Severusi. Myslím, že víš o čem. Dnes večer je úplněk a chtěl jsem vědět, jaká opatření na dnešní noc podnikáš. Předpokládám, že lektvar jsi užil,“ začal bez okolků ředitel a jeho jasné modré oči přísně hleděly na Severuse.

„V den úplňku je potřeba, abych lektvar užil těsně před setměním a ano, mám ho připravený stejně jako je připravená dávka pro Lupina,“ odsekl Snape a posadil se do prázdného křesla.

„Za to jsme ti všichni samozřejmě velmi vděční, že myslíš i na něj,“ řekl Brumbál s mírným úsměvem, který však rázem zmizel. „Slyšel jsem od Remuse a Siriuse, o co tě Harry žádal v listě a dřív, než tvůj syn odešel, požádal mě víceméně o to samé.“

„Nejsem malé děcko, které potřebuje opatrovatelku,“ vyprskl Snape jedovatě a z jeho očí šlehaly blesky. Nejen že bude muset překonat další příšernou noc, ale navíc ho teď neustále sužují výčitky kvůli Harrymu. Byl pryč už skoro měsíc a nebylo po něm ani vidu ani slechu. Měl se už dávno vrátit, pokud tedy… ne, na to nesmí myslet. Musí se soustředit na to, co bude dnes v noci. Zřejmě se mu nijak nepodaří vyvléct z toho, aby s ním byl Lupin a ten prašivý pes. Přemýšlel, jak nejlépe se s touto skutečností vyrovnat a připravit se na to, že ho někdo jiný uvidí v tom bídném stavu, v jakém se pravidelně ocital každý měsíc.

„Vím, že ne, ale trvám na tom, aby byli s tebou. Nechceme přeci, aby se zopakovala situace z minulého měsíce. Remus bude dost silný, aby tě v případě nutnosti udržel a zabránil ti zranit se a Sirius, ať už v lidské nebo ve své zvířecí podobě ti může poskytnout potřebnou pomoc, pokud bude třeba. Měl bys zvážit, jaké lektvary by mohly být užitečné a vysvětlit mu jejich použití,“ ředitel byl celkem klidný. Znal svého učitele lektvarů a věděl, jak zvládnout jeho výbuchy hněvu.

„Předpokládám, že mě chcete s nimi zavřít v Chroptící chýši,“ odfrkl si pohoršeně a překřížil ruce na prsou.

„Bude to tak nejlepší. Nejen pro tebe, ale i pro Remuse,“ přitakal.

Oba pohlédli na muže hluboko ponořeného v jednom z křesel. Vypadal, že je duchem úplně někde jinde a oni se ani nepokoušeli ho z jeho zamyšlení vytrhnout.

„Fajn, ale on,“ rezignoval nakonec Severus a ukázal na nevinně se tvářícího Siriuse, „se o nic nepokusí. Neudělá nic, co mu dopředu neřeknu, aby udělal,“ žádal a na tváři druhého muže se usadil šibalský úškleb.

„Vážně věříš, že si nechám ujít příležitost? Až tak moc věříš, že jsem se změnil?“ zeptal se Sirius ale pohled, který po něm Snape šlehl, ho přinutil přestat s nevhodnými vtipy. „Poslyš, Snape, snažím se ti pomoct. Možná ne kvůli tobě, ale slíbil jsem to Harrymu. Na tom chlapci nám záleží oběma a už jednou jsme si řekli, že uzavřeme příměří. Takže se neboj, neudělal bych nic, čím bych Harryho zklamal. O nic se nepokusím a dnes večer ti pomůžu, jak nejlépe budu moct,“ slíbil celkem vážně a Severus jen krátkým přikývnutím vzal jeho slib na vědomí.

„Výborně, jsem rád, že jsme se nakonec tak rychle dohodli. Chtěl bych ještě chvíli hovořit se Severusem o samotě, jestli dovolíte,“ požádal Albus a Remus se Siriusem se zvedli k odchodu.

„Čekám vás v šest v mém kabinetu. Vezmeme si dávku lektvaru a potom se přesuneme do Prasinek,“ oznámil jim ještě Severus a dveře za dvojicí mužů se zavřely.

Na chvíli mezi nimi zavládlo tíživé ticho. Hleděli si do očí a snažili se pochopit jeden druhého.

„Budeš v pořádku, Severusi? Zvládneš ještě aspoň jeden úplněk, než se Harry vrátí?“ zeptal se Albus s obavami.

„Věříš tomu, že se vrátí?“ zeptal se s malou nadějí a vrhl na ředitele prosebný pohled.

„To mu skutečně tak málo věříš, Severusi?“

„Ne, to… ne že bych mu nevěřil. Jen se bojím, čeho všeho je schopný. Bojím se, že když bude mít pocit, že něco nezvládne, raději by…“ nedokázal to ani vyslovit. „Nikdy by se nevzdal a bojoval by do konce,“ šeptl a naprázdno polkl.

„Slíbil, že se vrátí a on svoje slovo drží,“ snažil se ho povzbudit Albus, ale sám měl o chlapce strach.

„I já jsem slíbil, že ho neopustím a šest let jsem ho nechal myslet si, že jsem mrtvý,“ řekl trpce a upřel svoje černé oči do země.

„On se vrátí, nedělej si s tím starosti. Hlavu vzhůru a dnes večer… hodně štěstí, Severusi,“ popřál mu a s tichým povzdychem ho vyprovázel ze své pracovny.

Přesně v šest se ozvalo klepání na dveře jeho kabinetu a za nimi stál Remus Lupin ve svém obnošeném starém plášti. Krátce mu kývl na pozdrav a jen co mu Severus ustoupil ze dveří, vešel dovnitř.

„Kde je Black?“ zeptal se podrážděně Severus a vykoukl na chodbu, jestli ho někde neuvidí.

„Nevím, od té doby co jsme odešli od ředitele, jsem ho neviděl a ve svém bytě není,“ pokrčil rameny Remus a přijal nabízenou stoličku u stolu. Chvíli na Severuse zkoumavě hleděl a potom se osmělil k prosté otázce: „Jsi v pořádku?“

Samozřejmě, že nebyl. Byl nervóznější než kdykoli předtím. Nevěděl, jak to všechno dopadne a neměl chuť to zjišťovat s těma dvěma po boku.

„Samozřejmě,“ odsekl a sáhl po jedné z lahviček stojících na stole. „Tvůj lektvar,“ podal mu ho a Remus se slabě usmál na znamení vděku. Chystal se vypít obsah lahvičky, když se dovnitř krbem přenesl Sirius s vlasama rozcuchanýma a pokrytýma sazema. Vpadl dovnitř, a kdyby se nezachytil Severuse stojícího nejblíže, asi by se natáhl na zemi jak dlouhý, tak široký.

„Díky, Severusi. Měl by sis koupit protiskluzovou předložku, anebo je to záměr, nechať své hosty přizabít se dřív, než tě uvidí?“ dobíral si ho, jen co nabyl ztracenou rovnováhu a oprašoval se od popela. To už ale Severus nevydržel a prudce ho od sebe odstrčil.

„Kde si myslíš, že jsi? Řekl jsem, že tu máš být v šest a to bylo přesně před deseti minutami. Navíc, jestli sis nevšiml, můj kabinet má dveře a já bych uvítal, kdybys dřív než narušíš moje soukromí, ZAKLEPAL,“ křikl na něj a Sirius couval před přívalem jeho hněvu.

„Ups, ty máš teda náladu,“ zkonstatoval a otočil se. Nevšiml si však, že při couvání došel až ke stolu a ten se teď s velkým rachotem převrátil. Všichni tři zírali na spoušť, kterou způsobil a Sirius pocítil obrovský pocit viny, když viděl, jak Severus zpod papírů a knih vytahoval střepy lahvičky na lektvary.

„To… to byl…“ zeptal se opatrně, neschopný dokončit větu.

„Jeho vlkodlačí lektvar,“ dodal za něj Remus s kamennou tváří.

Severus jednoduchým kouzlem uklidil nepořádek a postavil opravenou lahvičku k umyvadlu. Její obsah však vrátit nešel a on neměl žádné další zásoby. Proč do kotle neměl nic v zásobě, nadával si v duchu, ale bylo pozdě plakat nad rozlitým lektvarem. Pevně sevřel okraje stolu, aby se uklidnil a zhluboka dýchal. To je konec… nebude mít lektvar a všechna Harryho snaha vyjde nazmar. Jeho život je v ohrožení úplně zbytečně, a i kdyby… i kdyby zemřel, Severusovi tím už nepomůže.

„Severusi…“ osmělil se Sirius a opatrně k němu přešel. Chtěl ho poplácat po rameni, ale nevěděl, jak by na to Snape reagoval. Proto jen spustil ruku podél těla a čekal, až se na něj sesype nová sprška nadávek a výčitek. Nestalo se a Severus jen okolo něho beze slova přešel až k Remusovi. Neměl chuť chrlit oheň zloby na něho, když sám byl na vině. Měl si ten proklatý lektvar vzít dřív, ne nechávat si to na poslední chvíli. Proč to vlastně udělal? Možná… asi stále doufal, že se tu najednou objeví Harry s radostným úsměvem na rtech a řekne:

„Jsem tu, tati a splnil jsem všechny úlohy. Jsi volný… už žádné prokletí, už nikdy víc během úplňku nepocítíš bolest a nemusíš se bát, že by z tebe byl vlkodlak.“

Bylo to tak hloupé myslet si, že se tak stane a on, Severus Snape, známý pesimista najednou hledal každou jiskřičku naděje, která by ho vyvedla ven z této bezradné situace.

„Tak už to konečně vypij, ať můžeme jít,“ řekl překvapivě klidným hlasem Lupinovi, který stále ještě pevně svíral lahvičku až po okraj naplněnou lektvarem.

„Možná bys měl ty…“ namítl Remus a podával svou dávku kolegovi.

„Nedělej hlouposti, Lupine a vypij to, jinak ti ten lektvar naleju do krku násilím,“ zavrčel netrpělivě.

„Remus má pravdu, měl by sis ho skutečně vzít ty,“ připojil se Sirius, a tentokrát ho opět zastavil Severusův vražedný pohled.

„Když budu mít pocit, že potřebuji radu od někoho jako jsi ty, Blacku, vzhledem k našim blízkým rodinným vztahům budeš první, kdo se o tom dozví. Myslel jsem však, že účelem tvé přítomnosti dnes je pomoct mi přežít nadcházející noc, což se mi sotva podaří v přítomnosti zuřivého vlkodlaka. Bylo by to asi tak lehké jako přesvědčit Voldemorta, aby si se mnou zatancoval tango. Věř mi, je hodně lidštějších způsobů sebevraždy, které bych zvolil v případě náhlého popudu či potřeby,“ odsekl a vytáhl ze skříňky balíček s lektvary, které by se mohly hodit. Po chvilce zaváhání k nim přidal ještě jednu dvě lahvičky a přísným pohledem sledoval Lupina, který udělal, co mu přikázal. V rychlosti vysvětlil Sirusovi, na co který lektvar použít a potom už se spolu všichni tři vydali tajnou chodbou přímo k Chroptící chýši. K místu, na které měl Severus od dětství jen nejhorší vzpomínky, navíc spojené právě s osobama, které ho dnes doprovázeli s úmyslem pomoct mu.

Slunko na obloze zapadlo právě v okamžiku, kdy se trojice mužů ocitla v opuštěné chatrči na okraji dědinky. Místo něj zaujal na noční obloze své místo měsíc v celé své kráse a dva ze tří začali pociťovat jeho účinky. Pro Siriuse to nebyl pěkný pohled. Nejen, že už několik let býval svědkem Remusova utrpení v kůži vlkodlaka, ale dnes to bylo o hodně horší při pozorovaní Severuse, který se snažil skrývat před nimi prožívanou bolest.

Na nic nečekal a z balíčku s lektvary vybral ten proti bolesti. Bez váhání poklekl k Severusovi, který si oběma rukama svíral hlavu, jakoby se mu měla rozskočit, a nalil mu ho do úst. Ticho noci proťalo zavytí už přeměněného Remuse, který stál opodál a nervózně sledoval scénu odehrávající se před ním. Hned na to následoval bolestivý výkřik a Severus si začal trhat vlasy na hlavě.

Sirius se snažil uklidnit ho, promlouval k němu, opakovaně mu podával lektvary, které byly připravené, ale on sám na něco takového připravený rozhodně nebyl. Bezradně hleděl na jinak vždy silného a odvážného muže, který se teď svíjel v křečích a skučel bolestí. Jeho nehty se zarývaly do dlaní tak hluboko, až za sebou zanechávaly krvavé škrábance. Nevěděl, jak mu pomoct a co dělat, aby mu zabránil zranit se ještě víc, proto vytáhl svou hůlku a …

„Petrificus Totalus,“ zamumlal a lítostivě pohlédl do divokých černých očí ochromeného muže. „Promiň, Severusi, je to pro tvoje dobro. Mdloby na tebe!“ vykřikl a Severus ztratil vědomí. Nehybně ležel na podlaze a jen občas jím škublo, to když křeče byly natolik silné, že přemohly i znehybňující kletbu. Nalil mu do krku poslední dávku lektvaru proti bolesti a doufal, že Severus do rána vydrží. Jestli ne… nikdy by si to neodpustil a nemohl by už nikdy Harrymu pohlédnout do očí.