úterý 2. září 2008

Kapitola č. 13: Na koštěti

V ten večer měl Harry ještě jednu povinnost. Nemohl odejít bez rozloučení s Ginny, to by si nikdy neodpustil a to by mu neodpustila ani ona. Přemístil se tedy k Doupěti a slabě se usmál, když zahlédl slabé světélko za oknem jejího pokoje. Vysedl na koště, vznesl se do vzduchu a potichu zaklepal na okenní tabuli.


Mohl vidět mihnout se její stín, když vylézala zpod přikrývky a otevřela mu s užaslým výrazem na tváři.


„Harry, co tu při všech skřítcích děláš takhle pozdě? Stalo se něco?“ zeptala se s mírnou obavou.


„Chyběla mi, musel jsem tě vidět.“ zašeptal v odpověď a naklonil se k ní tak, aby ji mohl políbit. Když se od sebe otrhli, natáhl k ní ruku a ona vylezla oknem ven a sedla si k němu na koště.


Chvilku se jen tak vznášeli ve větru nad domem a pozorovali zářivé hvězdy. Přestože byla teplá letní noc, Ginny se v tenké noční košili začala třást a tak jí Harry přehodil přes ramena svůj plášť.


„Musím odejít.“ řekl po chvíli a ona nějak tušila, že se jí Harryho další slova nebudou líbit a přitáhla si pevněji k tělu jeho plášť.


„Kdy se vrátíš?“ zeptala se šeptem.


„Nevím... jestli se vůbec vrátím.“ řekl zkroušeně. Nemohl jí lhát, jí ne. Zaslouží si od něj pravdu, a kdyby se už neměl vrátit, nechtěl, aby si myslela, že ji jen tak opustil.


„Cože?“ ozval se tlumený výkřik a otočila se k němu tak prudce, že kdyby ji nedržel, spadla by. „Kam jdeš a jak to myslíš, že se nevrátíš?“


„Musím pomoct svému otci a nevím, jestli to zvládnu.“ řekla a vysvětlil jí celou situaci. Po tváři se jí koulely slzy. Jemně jí je prstem setřel, přivinul si ji blíž k sobě a zašeptal: „Neplač, nechci, abys byla smutná.“


„Jak bych neplakala, když nevím, jestli tě ještě někdy uvidím? Proč to musíš být vždycky ty, kdo se takhle obětuje? Proč už konečně nemůžeš mít pokoj a žít normálně?“ oponovala mu, ale velmi dobře chápala jeho rozhodnutí. Na jeho místě by neváhala udělat pro své rodiče to samé.


„Je to můj otec. Co bys udělala na mém místě? Nechala ho trpět nebo dokonce zemřít? To nemůžu, rozumíš? Řekni, že mě chápeš, Ginny, prosím.“


„Chápu tě, Harry, jen tě nechci ztratit.“ řekla a jemu se ulevilo. Věděl, že u ní najde oporu a pochopení, které tak moc potřeboval. Zhluboka se nadechl, aby nabral odvahu k tomu, co chtěl udělat.


„Ginny, chtěl jsem se tě zeptat… víš, mám tě moc rád a udělám všechno, abych se vrátil… kvůli tobě.“ koktal a ona zvědavě pohlédla do jeho tváře a čekala, co z něj vypadne. „Chtěl bych… vědět, že když se vrátím, počkáš na mně… že… že se budu mít kam vrátit.“ pokračoval a cítil, jak jeho tvář doslova hoří.


„Co se mi snažíš říct, Harry?“ zeptala se a pocítila přitom zvláštní lechtání v žaludku. Je to to, co si skutečně myslí, že to je, ptala se sama sebe.


„Ginny, myslíš, že když se vrátím, chtěla bys… mohla bys…. vdáš se za mně?“ řekl nakonec a přestože si to neuvědomil, zadržel dech v očekávání odpovědi.


„Harry, ty víš, že tě miluji.“ řekla a natáhla ruku k jeho tváři, aby ho pohladila. „Ano, vdám se za tebe. Toužím po tom od té doby co tě znám a slibuji, že na tebe počkám, jak dlouho jen budeš chtít, jen se prosím vrať. Slib mi to.“ žádala a jejich pohledy se setkali. Viděla v nich tolik nové síly a odhodlání, které mu dodala svou odpovědí, že se musela pousmát.


„Vrátím se.“ řekl prostě a své sliby zpečetili posledním polibkem, polibkem na rozloučenou.


Jen co byl na svém koštěti sám, zamířil si to do Londýna, odkud chtěl použitím mudlovských prostředků cestovat přes den. Na koštěti by byl za bílého dne příliš nápadný a tak ho mohl používat jen v noci, když ho pohltí tma.


Harry byl pryč už dva dny, ale Severus se ještě stále zlobil, že odešel bez rozloučení. Nesnažil se s ním spojit přes přívěsek. Jestli bude Harry chtít, ozve se sám, až ho přejde zlost. Navzdory vlastnímu hněvu a zklamání však Severus uznal, že Harry udělal dobře, když odešel. Bylo toho na něj hodně a on sám mu to neulehčoval. Když bude mimo tohle všechno, aspoň nevyvede nějakou hloupost, pomyslel si a netušil přitom, jak moc se mýlí.


Odhalit pravdu mu nemělo trvat dlouho. Byl právě na cestě do knihovny, když se domem rozezvučel zvonek. Byl v ten den doma sám, protože Calwen s dětma šli někam na nákupy a on neměl chuť procházet se po mudlovských obchodech. Nečekal nikoho, ale i tak přešel ke dveřím a s trhnutím je otevřel. Když zahlédl návštěvníky, byl rád, že ještě stále drží kliku od dveří, které mu poskytovali alespoň nějakou oporu.


„Dobrý den, pane. Chtěli jsme se zeptat, jestli tu náhodou není Harry, protože doma není.“ ozval se dívčí hlas patřící Harryho nejlepší kamarádce, Hermioně Grangerové. Vedle ní nestál nikdo jiný než Ronald Weasley, kamarád, se kterým měl být Harry poslední dva dny. A teď tu tihle dva stojí na prahu jeho domu a dožadují se Harryho. Kde to do háje ten chlapec je, když ne s nimi? Tak tohle mu nedaruji, pomyslel si a z očí mu doslova šlehaly blesky, když pokynul dvojici, aby vešla dovnitř.

Žádné komentáře: