Kapitola č. 8: Ano či ne

Harry se Severusem na sebe hleděli, stále ještě sedíc na zemi.


„Cože? Jak to myslíš?“ zeptal se Severus a snažil se o neutrální výraz tváře, přestože v něm začínala bublat nová vlna hněvu. Jak ho to jen mohlo napadnout?


„Úplně jednoduše. Jsi vlkodlak? Protože jestli ne, kde jsi to teda v noci byl?“ zeptal se v Harry celkem nevinně, ale rozhodnost jeho hlasu Severusovi napovídala, že se z tohoto témata jen tak nevyvleče.


„Takže když jsem se jednou v noci nevrátil domů, jsem vlkodlak? Výborně Harry, skvělé dedukční schopnosti. Ale na takové obvinění potřebuješ víc než jen idiotské dohady.“ zavrčel podrážděně a konečně rozsvítil světlo. Chtěl svému synovi vidět do tváře. Vstal ze země a přešel ke gauči, kde se posadil.


„To nejsou dohady a zmizel jsi víc než jednou, to nemůžeš popřít.“ bránil se Harry a uvažoval nad tím, jestli nemá tento rozhovor odložit na jindy. Ale Severus by mu nedovolil změnit téma, teď už ne.


„Tak se se mnou poděl o fakta, která mě usvědčují z toho, že jsem vlkodlak. Nechápu, jak tě něco takového napadlo.“ odsekl a propaloval Harryho pohledem. Chlapec si však špatně vyložil jeho hněv a ještě víc se stáhl ke dveřím. „A pojď sem, když s tebou mluvím.“ zavrčel Snape a on chtíc nechtíc přešel blíž k otci, sedl si však do křesla naproti.


„Takže… když jsi včera zmizel, nejdřív mi to nedošlo, ale když jsem tě ráno viděl… podobný zničený výraz mívá i Remus Lupin, vždy po přeměně a mimochodem, to samé napadlo i Tonksovou, jen co tě uviděla.“ začal zeširoka vysvětlovat a byl překvapený, když ho otec nepřerušoval.


„No a pak nám došlo, že v tu noc byl skutečně úplněk a Calwen říkala, že před měsícem jsi také nebyl doma, tehdy si ale myslela, že jsi se mnou nebo co. Tonksová ověřila datum, který jí řekla Calwen a hádej co…“


„Byl úplněk. Jsem si té skutečnosti vědom. Je to všechno co proti mně máš?“ zeptal se hrozivě a Harry to už nevydržel.


„Já proti tobě nic nemám, a i kdybys byl vlkodlak, na tom, že tě mám rád, se nic nezmění, ale potřebuji vědět pravdu. A i Calwen by si ji zasloužila, nebo ji chceš raději nechat, aby si myslela, že ji podvádíš?“ vykřikl a víc než zlost zaznívalo z jeho hlasu zoufalství.


„Cože? To nemůžeš myslet vážně, teda to o Calwen…“ zamračil se Severus.


„To bylo první, co ji napadlo, když ses ráno vrátil. Ale to je na jinou debatu. Tak odpovíš mi konečně?“


„Říkal jsi, že toho máš víc, než jen dvě zmizení v noci, pokračuj.“ vyhnul se tak odpovědi, ale zdálo se, že trochu zkrotl.


„No... našel jsem vlkodlačí lektvar. Vím, že ho vaříš i Remusovi, ale bylo ho tam pro jednoho trochu moc a Remus by na stole ve tvé laboratoři nenechal napůl prázdnou lahvičku.“ pokračoval Harry a věděl, že se dostává na tenký led. Bude se otci muset přiznat, že narušil jeho soukromí.


Severus chvíli zvažoval jeho odpověď, než mu došel pravý význam Harryho slov. Harry našel lektvar… lektvar v laboratoři… v jeho laboratoři… v jeho domě… do kotle, Harry byl v Praděrské ulici v jeho domě.


„Takže jsi slídil v mém domě bez mého vědomí. Výborně, Harry, skutečně si cením tvé důvěry. Doufám, že ses pobavil a máš dost. Nebo chceš rozpitvat ještě některou část mého života?“ zeptal se Severus ledovým hlasem a pod vahou otcova zklamaného pohledu a trpkosti v hlase se Harry cítil o hodně hůř, než kdyby na něj křičel jako nepříčetný. Zavřel oči a zatínal pěsti, až mu zbělely klouby.


„Neslídil bych, kdybys mi věřil a všechno mi řekl. I to o těch vlcích…“ bránil se Harry a při zmínce o vlcích se na Severusově tváři usadil zděšený výraz. Jeho hlas byl sotva slyšet, když se zeptal.


„Jak to víš? Řekl ti to ředitel, že? Ten jediný o tom věděl. Slíbil mi, že ti to nikdy neřekne.“


„Nikdo mi to neřekl. Já jsem… já…“ koktal a nevěděl, jak mu to říct.


„Co, Harry?“


„Viděl jsem to ve tvé myslánce, vím, že jsem neměl, ale…“ omlouval se a opět se pořádně roztřásl.


Profesora lektvarů pohltily děs a hrůza. Tak moc se snažil uchránit syna před tímto strašným zážitkem, že zakázal řediteli i sám sobě mu o tom kdykoli říct. Harry si však našel jiný, o hodně horší způsob, jakým to zjistit. Bylo by hrozné o tom slyšet, ale vidět to? Pro Severuse to byla jedna z nejhorších vzpomínek a to byl také důvod, proč ji nechal uloženou v myslánce. A Harry to viděl. Harry, který je velmi citlivý k podobným věcem, se teď nepochybně obviňuje z toho, co se mu stalo.


Tmavovlasý muž vstal z gauče a přešel k synovi, aby ho uklidnil. Teď už chápal, proč se Harry tak třásl po návratu domů. Musel se právě vrátit z Praděrské ulice. Položil mu ruku na rameno a Harry sklopil zrak, upřeně sledujíc špičky svých bot.


„Jsi v pořádku? Potřebuješ lektvar na uklidnění?“ zeptal se starostlivě a v té chvíli ho ani nenapadlo zlobit se na něj za to, že nahlédl do jeho myslánky. To, co viděl, pro něj bylo o hodně horší, než jakýkoli tvrdý trest.


„Ne.“ zakroutil hlavou a zhluboka se nadechl. „Zlobíš se hodně?“ osmělil se potichu zašeptat.


„Netvrdím, že jsem nadšený. Nikdy jsi o tom neměl vědět a už vůbec ne to vidět, ale myslím, že ses tím sám vytrestal víc než dost.“


„Uhm… stále ještě nemůžu uvěřit tomu, jak jsi to všechno přežil. Je to moje vina, že tě Voldemort odhalil a to potom… je to pro mě jako zázrak, že vůbec můžu sedět vedle tebe.“


Severus si povzdychl. Stalo se přesně to, co očekával. Harry a jeho výčitky.

„Harry, teď mě dobře poslouchej, protože to řeknu jen jednou!“ řekl Snape rozhodně a přísně na něj pohlédl. „Nemůžeš za nic, co se tehdy stalo. Vůbec za nic. Byla to moje svobodná vůle přidat se k němu, když jsem byl mladý, byla to moje vůle, stát se špionem a moje rozhodnutí bylo také poskytnout ti ochranu, protože jsem tvůj otec, a kdyby to bylo nutné, udělal bych to zase.“ odmlčel se, aby se nadechl, ale zvedl ruku, aby zastavil Harryho, který už – už chtěl něco namítat. „Není to nutné a věřím, že ani nebude, když jsi dospělý a dokážeš se o sebe postarat lépe než mnozí jiní v tvém věku, či dokonce starší, ale stále jsem tvůj otec a tak jako se staráš ty o mně, tak se vždy budu starat já o tebe. Co se stalo, stalo se a je to za námi. Přežil jsem, protože jsem si neustále opakoval slib, který jsem ti dal, že budu vždy s tebou a ochráním tě. Chtěl jsem ho splnit a právě to mi pomohlo se z toho všeho dostat. A teď chci slyšet jeden slib také já od tebe.“


„Jaký?“ šeptl Harry, stále ještě zaražený otcovýma slovama.


„Že se tím už nebudeš trápit a obviňovat se za to, co se v minulosti stalo. A když už jsme u toho, tak ani nepomysli na výčitky za Voldemorta, rozumíš? Slib mi to, Harry.“ žádal Severus přísně a nespouštěl z něj zrak.


„Slibuji, že se o to pokusím.“ zamumlal Harry a přestože to nebylo úplně to, co chtěl jeho otec slyšet, oba věděli, že jim to musí stačit.


„Takže teď, když dovolíš, uzavřel bych tohle téma jednou pro vždy.“ navrhl Severus a pohledem prosil Harryho, aby mu vyhověl.


„Rád bych, ale ještě jsi mi neodpověděl na moji první otázku. Je to tak těžké říct mi ano nebo ne?“ žádal Harry vědom si toho, že právě opět pokouší otcovu trpělivost.


Severus si povzdychl a unaveně dosedl zpět na gauč.


„Nebudeš mi věřit, Harry, ale je to těžké.“


„Ale proč? Nic se tím pro nás nezmění.“ ujišťoval ho Harry, a aby dodal svým slovům na váze, posadil se k němu na gauč.


„Problém není v tom, že ti to nechci říct. Teď, když už i tak skoro všechno víš, je to vlastně jedno. Ale odpověď na tvou otázku zní ano i ne.“ snažil se mu vysvětlit, ale vyvolal tím jen zmatek v chlapcově hlavě.


„Ehm, možná jsem při Famfrpálu přišel k jakémusi úrazu mozku nebo místo něj mám dokonce bahno, ale tomuhle vážně nerozumím.“ přiznal Harry a snažil se své rozpaky zakrýt malým vtipem.


„Hm, vidím, že je ti lépe, když dokážeš vtipkovat, ale teď vážně. Vím, že je to nepochopitelné, ale je to tak. Sám úplně nechápu, jak nebo proč to tak je, ale pokusím se ti to vysvětlit alespoň podle toho, co předpokládám, že se stalo.“


„Dobře, předpokládám, že to souvisí s těma vlkama, co tě napadli.“ zvážněl Harry a hrdlo se mu stáhlo úzkostí.


„Ano, jistě sis všiml, že to nebyli úplně obyčejní vlci.“

„Ano, ale nebyli to ani vlkodlaci.“


„Ne, nebyli. Avšak někdy, když vlkodlaci nemůžou najít lidskou kořist, parazitují na příbuzném druhu, tedy na vlcích. V případě, že je vlkodlak na místě nezabije a neroztrhá, stanou se z nich jen o něco krvelačnější bestie, než jsou celkově.“


„O něco krvelačnější? Skoro tě zabili!“ vykřikl Harry přiškrceným hlasem.


„Harry, nech mě to prosím dokončit.“ požádal Severus a unaveně si rukou promnul oči. Když Harry mlčel, považoval to jako impuls, aby pokračoval. „Tito vlci se však stanou přenášeči. Mezitím však vlkodlačí krev zmutuje, a když pokoušou člověka, trvá déle, než dojde k přeměně na vlkodlaka.“


„Takže se u tebe ta přeměna ještě neobjevila? Ale to by mohlo znamenat, že jsi v pořádku, ne?“ zeptal se chlapec s nadějí v hlase a Severus se navzdory únavě musel usmát. Jenže to byl smutný úsměv.


„Ne, Harry. Ani zdaleka nejsem v pořádku. Ti vlci byli infikovaní vlkodlakem a já také. Jen co jsem se z toho lesa dostal a dal se trochu do pořádku, připravil jsem si pro jistotu protivlkodlačí lektvar. Doufal jsem, že ho nebudu potřebovat a první dva měsíce se zdálo, že nic nehrozí. Další dva měsíce jsem si ho nevzal a pocítil jsem to. Nebylo to však natolik silné, abych se přeměnil. Pocítil jsem jen jakési… jak to nazvat… vnitřní změny, objevující se vždy při úplňku.“


„Předpokládám, že sis opět začal vařit lektvar. Bylo to pak lepší?“ zeptal se zklamaně Harry.


„Ano, užíval jsem ten lektvar pravidelně a většina příznaků téměř úplně odezněla, až do minulého roku. Zdá se, že je to stále silnější a lektvar už je slabý na to, aby to nadobro zastavil. Nikdy jsem se ještě nepřeměnil, ale pro jistotu se při úplňku izoluji ve svém domě. Nedokážu odhadnout, jak dlouho to ještě potrvá, než se přeměním.“


„Bolí to?“ zaslechl Harryho šeptat a přitáhl si ho k sobě blíž.


„Ne moc, ale tím se netrap. Přežil jsem horší věci, tohle zvládnu také.“ ujišťoval ho Severus.


„Není možné najít nějaké řešení? Možná by něco šlo udělat, když ses ještě nepřeměnil.“


„Ne, Harry. Nedá se s tím dělat nic. A hlavně, ty s tím nemůžeš nic dělat, rozumíš? Důvod, proč jsem ti to nechtěl říct je ten, že tě znám a vím, že se vždy pokoušíš někoho zachraňovat, ale v tomhle mi nemůžeš pomoct a nepřeji si, aby ses o to staral. Takže mi musíš slíbit, že mě při úplňku nikdy nebudeš hledat.“


„Na jednu noc je těch slibů nějak moc.“ povzdychl si Harry, ale slabě přikývl. „Předpokládám, že ses už pokoušel najít nějaké řešení, co všechno jsi zkusil?“


„Od krev pročišťujícího lektvaru po vylepšení vlkodlačího, přes pochybného léčitele v Africe, který prý umí vyléčit úplně všechno, ale odmítl mi pomoct, jsem zkoušel skutečně všechno, co mě napadlo.“ odpověděl popravdě Severus.


„Tak to mě nic jiného nenapadá.“ povzdychl si Harry a zavřel přitom oči. Tak moc doufal, že se mýlil, nebo že přinejmenším, bude nějaká možnost otci pomoci, ale jeho naděje byly marné.


„Není na tobě, aby tě něco napadalo a už vůbec ne, abys něco řešil. Samozřejmě kromě toho, že je nejvyšší čas jít do postele, mladý muži.“ uzavřel Severus a Harry, který už věděl, co chtěl, ani nemukl.


Chvíli jen tak seděli, ponořeni v tichu a vlastních myšlenkách. Byl to nakonec Severus, který promluvil první.


„Budeš v pořádku? Kdybys chtěl, můžu tu s tebou zůstat, nebo jsi samozřejmě vítaný u nás nahoře.“ navrhl, ale Harry jen zakroutil hlavou.


„Děkuji, ale raději zůstanu tady. Ale ty by ses měl vrátit, aby neměla Calwen starosti. Ví vůbec, že jsi tady, nebo je na tebe stále naštvaná?“


„Zdá se, že jsi až příliš dobře informovaný o každém mém kroku, nezdá se ti to choré?“ zeptal se Severus s náznakem mírného sarkasmu a tázavě zvedl obočí.


„No co, mám prostě dobré zdroje. Tak jak, udobřili jste se? Protože jestli ne, měl bys za ní hned zajít.“ domlouval mu syn naoko vážně.


„Nevím, který z vás dvou je horší. Omluvil jsem se jí a ona mi odpustila jen pod podmínkou, že ještě dnes půjdu za tebou a omluvím se. Tuším, že jste se proti mně spikli.“


„A věř mi, že nejsme jediní.“ zachichotal se Harry při pomyšlení, čím vším se v ten den v Příčné ulici zásobil Brian.


„Co tím myslíš?“ zbystřil Severus a propaloval ho pohledem.


„No… řekněme, že Brianovi se v Příčné ulici víc než líbilo.“ odvětil Harry tajemně a v očích mu svítily veselé jiskřičky.


„Nechceš mi snad říct, že jste byli v obchodě pánů Weasleyových, že? Merline, co jsem komu udělal.“ zaúpěl.


„Samozřejmě, že jsme se tam stavili. Ale ber to z té lepší stránky. Čím dřív se naučí, jak ti připravit veselé překvapení, aniž bys ho při tom nachytal, tím lepší v tom bude, až konečně nastoupí do Bradavic.“ ušklíbl se chlapec.


„Hm, viděl bych to spíš opačně. Čím dřív zjistí, čeho všeho jsem schopný, tím dřív si rozmyslí ty nesmysly používat ve škole.“ zasáhl sarkasticky na oplátku a oba se nahlas rozesmáli.


„Jestli tedy trváš na tom, že tu zůstaneš, přeji ti dobrou noc, ale já se odporoučím, myslím, že dnes budu spát jako zabitý.“ zazíval Severus a zvedl se k odchodu.


„Dobrou noc, tati.“


„Dobrou noc, Harry a ráno tě čekáme na snídani.“ odpověděl na pozdrav a ztratil se v tmavé noci. Harry byl už tak unavený z celého dne a mysl měl natolik zahlcenou novými informacemi a pocity, až myslel, že neusne. Avšak, jen co za otcem zavřel dveře a obnovil ochranná kouzla, svalil se na gauč a v mžiku usnul.