Kapitola č. 7: Kdo hledá, najde

Harry stál před stejně oprýskaným domem, který byl podle jeho názoru v ještě horším stavu než ten, který právě opravoval. Naposledy tu byl asi před šesti lety, když se o jeho existenci dozvěděl ze Severusovi závěti. Tehdy však byl prázdný a na rozdíl ode dneška se v oknech objevovaly pavučiny a chomáče prachu v rohu okenních rámů. Ani teď se na první pohled nedalo říct, že tu někdo bydlí, ale Harry věděl svoje. Pár menších znaků na okolí ho upozornilo na to, že jeho předpoklad je správný. Vytáhl svou hůlku a odstranil ochrany, které na domě byly, aby mohl vejít.


Nemýlil se. Vnitřek domu vůbec neodpovídal stavu, v jakém ho tu zanechal před pár lety. Dnes tu bylo čisto a skromné zařízení obýváku a ložnice ukazovalo na to, že tu někdo bydlí už nějakou dobu. Chlapec nepochyboval o tom, že se jeho otec celou tu dobu ukrýval právě tady a v duchu se mu ulevilo, protože při představě Severuse ukrývajícího se v nějaké skalní jeskyni ho zamrazilo.


Na prahu dveří otcovy pracovny na malý okamžik zaváhal, ale přišel se přece hledat odpovědi na své otázky a kde jinde hledat?


Na stole našel hrubé, v kůži vázané desky a se zvědavostí je otevřel. Překvapením až zapomněl zavřít ústa, když se před ním rozevřel starostlivě vedený soubor novinových výstřižků, všechny o něm. Harry už si ani nevzpomínal, kolik jich bylo, protože po čase je raději přestal číst, jinak by Ritě Holoubkové asi musel zakroutit krkem. Jestli však Harry někdy i jen na chvilku zapochyboval o tom, že na něj otec po dobu těch let nepomyslel, tohle byl důkaz pravého opaku. Rychle vrátil desky na místo a pokračoval v hledání. Nenašel však nic, co by potvrdilo jeho podezření. Vydal se proto ještě do laboratoře. Jeho pocity se v něm vzbouřily, když na pracovním stole našel poloprázdnou lahvičku s protivlkodlačím lektvarem. Stále ještě doufal, že se mýlil a že se Severus nestal obětí vlkodlačího prokletí. Rozhlédl se po místnosti a jeho pozornost upoutala velká kamenná mísa se zvláštními ornamenty po okrajích. Harry věděl, co to je. Několikrát už s pomocí tohoto magického předmětu nahlédl do cizích vzpomínek, vždy to však bylo se svolením Albuse Brumbála, který tento způsob jakéhosi školení považoval za důležitý k tomu, aby Harry pochopil Voldemorta a mohl ho konečně nadobro porazit.


Teď tu však stál před myslánkou, ve které se čeřila bílá, mlhou zahalená tekutina, zřejmě nějaká Severusova vzpomínka. Chlapec se musel velmi přemáhat, aby nenahlédl dovnitř. Zdálo se mu to jako narušení otcova soukromí, které se snažil vždy ctít, ale teď.. bylo těžké odolat. Nejvíc při pomyšlení na to, co všechno před ním Severus skrývá. Možná by mu tato vzpomínka mohla poskytnout odpovědi, které hledal. Nedokázal se dál přemáhat a naklonil se nad myslánkou, dokud se nepropadl do vzpomínky, kterou ukrývala.


Po těle mu přeběhl mráz, když dopadl vedle postavy zahalené v černém plášti s maskou na tváři a proti němu stál ten odporný bastard Voldemort. Přemohla ho úzkost když pochopil, co je to za vzpomínku. Byl to den, kdy Harry naposledy viděl svého otce před víc než šesti lety. Cítil slzy, které mu stékaly po tváři, tak jako kdysi, když přihlížel otcovu mučení. A to všechno jen kvůli němu… Když Severus padl tváří k zemi, chlapec padl na kolena a rozvzlykal se. Pocity, které cítil v tu noc před lety, se vrátili v plné síle, nedbajíc na to, že Severus se vrátil a je živý. To však ještě Harry netušil, jaká hrůza se odehrávala potom.


Smrtijed, kterému Voldemort přikázal zbavit se těla, pohodil Severuse uprostřed hlubokého lesa a ve chvíli, kdy se přemístil, rozlehlo se nocí vlčí zavytí.

„Oh ne!“ zaúpěl Harry a přestože věděl, že ho Severus nemůže slyšet, povzbuzoval ho k tomu, aby vstal a utekl, ale marně. Harry v dálce zaslechl šustění listí a věděl, že vlci jsou stále blíž a blíž. Neviděl žádné východisko z této prekérní situace a Harry nechápal, jak se jeho otec, stále ještě ležící na zemi pokropené jeho krví v bezvědomí, dostal.


Za nejbližším stromem se objevili divoké žluté oči a první vlk, hnaný chutí po krvi se vrhla na Severuse a začal z něho trhal kusy oblečení. Nevěděl odkud, najednou se tu objevilo několik dalších vlků, o hodně větších a krvelačnějších než si kdo kdy dokázal představit a Harry s hrůzou sledoval, jak celá smečka trhá jeho otce na kusy. Nezastavili se u šatů nasáknutých krví, chtěli jeho maso a Harrymu se při tom pohledu zvedl žaludek.


„Tati, no tak.. braň se konečně!“ křikl zoufale, stojíc na místě jako přikovaný k zemi. „Tati!!!“ opakoval neustále a nemohl zastavit potoky slz tekoucí z jeho smaragdových očí. Nemohl se na to dívat. Kolik utrpení vlastně jeho otec musel přežít, než se k nim po letech mohl vrátit. A co dělá on? Jen ho neustále obviňuje a hádá se s ním. Severus si rozhodně zaslouží lepšího syna, než je on, opakoval si neustále a styděl se za slova, které otci řekl při jejich posledním setkání.


V tom se mu v uších rozlehl strašný výkřik, plný bolesti a zoufalství a Harry poznal hlas svého otce. Najednou se všechno seběhlo tak rychle, že Harry nestačil zachytit, co se vlastně stalo. Slyšel jen vlčí skučení a sledoval, jak se vlci rozprchli na všechny strany, utíkajíc do bezpečí před ohnivým plamenem vystřelujícím z hůlky v ruce zraněného muže.


Jen co Severus osaměl, svezl se opět ztěžka do bláta a přerývaně dýchal. Harry mohl zřetelně vidět hluboké tržné rány na otcově těle a srdce se mu sevřelo při pomyšlení, že je to jen a jen jeho vina. Kdyby ho otec nechtěl chránit před Voldemortem, tohle všechno by se nikdy nestalo.


Harryho zahalila mlha a on se ocitl znovu v otcově laboratoři. Nevěděl, jestli udělal dobře, když se odhodlal shlédnout tuto vzpomínku. Ale dostal aspoň částečnou odpověď na svou otázku, i když to co se stalo nevysvětlovalo, že by jeho otec mohl být vlkodlakem. Ti vlci sice byli větší a divočejší než normálně, ale rozhodně to nebyli vlkodlaci, tím si byl jistý. Bylo snad podobných, jestli ne horších útoků víc? Harry na to nechtěl ani pomyslet a jeho pocit viny nahradil jiný pocit. Obrovská úleva nad tím, že je jeho otec stále naživu.


V rychlosti opustil dům, ve kterém se nacházel a nejrychlejším možným způsobem se toužil vrátit domů. Představa opuštěného domu, ve kterém bude sám ho však příliš nelákala. O hodně raději by šel za otcem, jenže po jejich dnešní hádce ho jen sotva bude chtít vidět. Jak mu jen teď pohlédne do očí? A co bude, když se Severus dozví o tom, jak hrubě narušil jeho soukromí, když nahlédl do myslánky? Zřejmě ho už nikdy nebude chtít vidět a při tom pomyšlení sevřela Harryho srdce ledová ruka. Tak moc si přál, aby vztah mezi ním a otcem byl jako kdysi, ale každým svým krokem se od něj vzdaloval, místo aby se přibližoval.


Jen co se za ním zavřely dveře, sesunul se na zem a rukama si objal kolena a díval se přitom do neznáma. Neplakal, už ne. V ten večer vyronil víc slz než za posledních několik let. Obklopovala ho tma, což mu úplně vyhovovalo. Potřeboval si v hlavě utřídit myšlenky a zamyslet se nad vlastním chováním.


Severus byl překvapený, když Calwen přijala jeho omluvu bez dlouhých řečí. Chovala se k němu sice ještě trochu odměřeně, ale rozhodně ne chladně a o ignorování nemohla být řeč. Jediné, na čem trvala než ho vzala na milost bylo, že se musí omluvit Harrymu. A když i to měl v plánu, slíbil jí to.


Hned po večeři seběhl po úzkém chodníčku ke starému oprýskanému domu a připravoval se na setkání se svým synem. K vlastní smůle však našel jen dům zející prázdnotou a tak se rozhodl počkat. Snadno si poradil s Harryho ochrannými kouzly, i když musel uznat, že ho ohromil svou prozíravostí a schopností vybudovat takové obrany. Potmě vešel do domu a sedl si na gauč. Tma mu vyhovovala. Než Harry přijde, musí s v hlavě utřídit vlastní myšlenky.


Čekal asi hodinu, než se dveře otevřely a on ve slabém světle, které dovnitř proniklo zvenku rozeznal siluetu mladého muže, na kterého čekal. Přimhouřil oči v očekávání světla, ale nic takového se nestalo. Zaslechl jakýsi šramot a všechno najednou zmlklo. Ticho přerušovalo jen nepravidelné a trhané dýchání chlapce sedícího u dveří.


„Harry?“ oslovil ho potichu, aby ho nevyplašil, ale i tak si všiml, že sebou úlekem trhl.


„Tati?“ zeptal se Harry překvapeně, ale ani se nepohnul. Třásl se po celém těle a nevěděl, jestli je připravený čelit Severusovu hněvu.


Když Severus viděl, že se Harry nechystá vstát ze země a sednout si vedle něj, přešel k němu a klekl si na zem. Položil mu ruku na rameno a byl překvapený, že se třese.


„Harry, jsi v pořádku? Třeseš se jako osika.“ zeptal se s mírnou obavou v hlase.


„To… to nic. Je mi jen trochu zima.“ zamumlal, ale Severus jeho lež prokoukl.


„Nechtěl jsem tě vylekat. A doufám, že to není stále ještě kvůli tomu ránu. Proto jsem vlastně tady, chtěl jsem si s tebou promluvit.“ vysvětloval, ale dál se nedostal.


„Promiň mi to! Neměl jsem právo ti něco vyčítat. Ne po tom všem, co jsi prožil. Promiň, tati.“prosil Harry a v duchu si nadával za to, jak se mu třese hlas. Severus vycítil jeho úzkost a navzdory tomu, že Harry už nebyl malým dítětem, stále ještě byl jeho synem a potřeboval jeho útěchu. Nezamýšlel se nad tím, jestli je tou osobou, od které tu útěchu chce a objal ho okolo ramen. Chlapec se chvíli zdráhal, cítil se vinný a nehodný tohoto objetí, ale nakonec se k otci pevně přivinul a odmítal ho pustit.


„Co se stalo, Harry? Proč se tak třeseš? Ublížil ti někdo?“ ptal se starostlivě a nejen hlas, ale i oči prozrazovaly jeho hluboké obavy.


Harry zakroutil hlavou, ale i nadále mlčel.


„Skutečně jsem nechtěl být drzý nebo ti něco vyčítat. Nevím co to do mě vjelo. Já… nechci se už hádat, tati.“ promluvil po chvíli a Severus nevěděl, jestli cítit úlevu nebo vinu.


„Ani já se nechci hádat, Harry. Neměl jsem na tebe ráno tak křičet a mrzí mě, že se tím tak trápíš. Vždyť mě znáš, jsem strašně prchlivý a často vybuchnu. Nesmíš mě brát tak vážně.“ snažil se to odlehčit a prsty prohraboval chlapcovy vlasy, jako to dělával, když byl ještě malý. Ztratili tolik času a není možnost vrátit ho zpět.


„Měl jsi na to právo. Neměl jsem vyzvídat, ale my jsme se o tebe tak moc báli…“

„Zapomeňme na to a tvařme se, že se nic nestalo, co ty na to?“ navrhl Severus, ale Harry zamítavě kroutil hlavou.


„Tati, já vím, že bych to měl nechat tak jak to je, ale potřebuji to vědět.“ zamumlal.


„Harry, prosím…“


„Pověz mi jen jedno. Jsi vlkodlak? Proto jsi byl včera v noci pryč?“ zeptal se najednou Harry a navzdory tmě viděl otcův překvapený výraz.