neděle 31. srpna 2008

Kapitola č. 6: Harryho půlnoční setkání

James si po vyučování pospíšil do nebelvírské společenské místnosti, a jak vybíhal schody, shazoval ze sebe školní hábit. Převlékl se do saka a večerního pláště, vlasy si uhladil pomocí vody z umyvadla, kriticky se na sebe v zrcadle zamračil a pak vyrazil zpátky za svým tátou.


Harry čekal s Nevillem u portrétu sira Cadogana.


„Byl to statečný boj,“ říkal právě Cadogan, nenuceně se nakláněl k rámu svého obrazu a názorně máchal svým mečem. Mluvil k Nevillovi, kterého to znervózňovalo. „Samozřejmě jsem to celé viděl, odehrálo se to právě tady. Bollox Humphreys, tak se jmenoval, bojoval jako posedlý. Samozřejmě prohrál, ale se vznešeností hodnou tisíce králů. Většinu jeho vnitřností skončila právě tam, kde stojíte, on přitom stále máchal mečem silou větší, než má horský troll. Skvělý muž. Skvělý!“


„Á, James, tady jsi,“ pronesl Neville nahlas, když k nim přicházel James. Harry a sir Cadogan vzhlédli. Harry se usmál a prohlédl si svého syna od hlavy až k patě.


„Tvoji mamku potěší, až se dozví, že ten plášť nosíš.“


„Abych byl upřímný, dnes jsem ho z kufru vytáhl poprvé,“ přiznal James a ostýchavě se zakřenil.


Harry přikývl. „A vrátí se do něho zpátky hned po setkání, že?“


„Na to vezmi jed.“


„Správný chlap,“ ocenil ho Harry. James šel po tátově boku, když si to namířili směrem ke schodům.


„Počkejte!“ zakřičel Cadogan, dal svůj meč do pochvy a skočil doprostřed svého obrazu. „Vyprávěl jsem vám o bitvě Rudých mágů? Nejkrvavější masakr, jaký tyto zdi viděly! Odehrála se přímo na začátku těch schodů! Příště tedy. Odvahu!“


„Kdo je to?“ zeptal se James a ohlížel se přes rameno.


„Poznáš ho,“ odvětil Neville. „Do té doby si užívej svou nevědomost.“


Během chůze James poslouchal, jak táta vypráví Nevillovi o posledních událostech na ministerstvu. Zatkli několik jednotlivců zapletených do padělání přenášedel. V podhůří se pohybovalo stále víc trollů, kam ministerstvo muselo nasadit hlídky, aby zabránily problémovým idiotům, kteří se odvažovali vstoupit na mudlovské pozemky. Nový ministr, Loquatious Knapp, si připravoval řeč při příležitosti rozvoje obchodu s asijskými kouzelníky, která zahrnovala zrušení zákazu létajících koberců a něco o ‚stínítkách‘.


„Jinými slovy,“ řekl Harry a povzdechl si, „všechno je více či méně jako vždycky. Sem tam nějaké útěky z vězení, malá spiknutí a rozmíšky. Politika a papírování.“


„Takže tím myslíš,“ usmíval se křivě Neville, „že mír může být pro bystrozora docela nudná záležitost.“


Harry se zašklebil. „Asi máš pravdu. Měl bych děkovat, že moje práce není zajímavá, že? Alespoň trávím většinu večerů doma s Ginny, Lil a Albusem.“ Podíval se dolů na Jamese. „A přijal jsem úkol velvyslance, který mi dovoluje vidět svého syna během jeho prvního týdne v Bradavicích.“


„Mám dojem, že doteď byl v pracovně McGonagallové jen jednou,“ poznamenal Neville.


„Vážně?“ řekl Harry a měřil si Jamese. „Pročpak?“


Neville zdvihl obočí a zadíval se na Jamese stylem ‚máš slovo‘.


„Já, ehm, rozbil jsem okno.“


Harryho úsměv trochu ztvrdnul. „Těším se, až mi povíš, jak se to přihodilo,“ pronesl zamyšleně. James na sobě cítil tátův pohled, jako by to byla sada drobných těžítek.


Dorazili k dvojitým dveřím, které byly otevřené dokořán. Chodbu naplňovala lahodná vůně.


„Jsme tady,“ řekl Neville a ustoupil, aby mohli Harry a James vstoupit první. „Sídlo Američanů během jejich pobytu. Poskytli jsme jim většinu jihozápadní věže. Nechali si ji vybavit rekreačním salonem, společenskou místností, kuchyní a personálem, který plní jejich příkazy.“


„To zní dobře,“ zhodnotil Harry a zkoumal prostor. Společenská místnost byla ve skutečnosti docela malá, s kruhovými stěnami, vysokým, hrubě osvíceným stropem, úzkým kamenným krbem a pouze dvěma vysokými, úzkými okny. Američané byli zaneprázdnění. Na podlaze ležely koberce z medvědích kůží a na stěnách vedle kamenného točitého schodiště visely gobelíny, jež hýřily barvami. Knihovna se třemi policemi byla napěchovaná tlustými svazky, které z ní šly vyndat, pouze když se vylezlo na viklající se žebřík. Nicméně nejvíc udivující věcí v místnosti byl komplex z mosazných koleček, kloubů a zrcadel, který visel ze stropu, zvolna se houpal a vyplňoval vrchní část sálu. James k němu ohromeně vzhlédl. Jak se stroj hýbal, slabě skřípal a klapal.


„Právě jste objevil mé Zařízení na tvorbu světla, můj chlapče,“ řekl Ben Franklyn, když se objevil ve velikých klenutých dveřích na konci točitého schodiště. „Jedna z mých nezbytných potřeb, kdykoli delší dobu cestuji, přestože se velice špatně skládá, a už vůbec nemluvím o tom, když ji znovu dávám dohromady a vyvažuji. Příšerné.“


„Je to úžasný přístroj,“ pronesl Neville, který taktéž vzhlížel k soustavě zrcadel a kol. „K čemu slouží?“


„Dovolte mi vám to předvést,“ odpověděl Franklyn horlivě. „Nejlépe pracuje za denního světla, samozřejmě, ovšem i svit měsíce a hvězd za jasné noci poskytnou dostatek světla. Večer jako tento by měl postačit. Sledujte…“


Přešel k otlučenému koženému křeslu s vysokým opěradlem, pohodlně se do něj usadil a pak zkoumal diagram na zdi. „Třetího září, ano. Luna je ve čtvrtém domě, takže… přibližně čtvrt na osm. Jupiter se dostává do poslední etapy…“


Jak si Franklyn mumlal, vytáhl svou hůlku a namířil ji na různé části zařízení. Přístroj ožil a kolečka se začala otáčet. Některé části se počaly rozpínat a vyplňovaly tak ještě víc prostoru. Zrcadla klouzala za skupinu čoček, což je opticky zvětšilo. Ozubená kolečka klapala a pohybovala se sem a tam. Celé zařízení jako by tančilo, jak ho Franklyn ovládal svou hůlkou a očividně si v duchu vše propočítával. Jak se vše hýbalo, uvnitř se začalo cosi tvořit. Mezi zrcadly se pomalu objevoval kužel narůžovělého světla tlustý jako obyčejná tužka a měnil zrnka prachu na drobounké ohníčky. Na místě se tvořil tucet paprsků, které vytvořily složitou geometrickou síť, v jejímž středu se spojily dohromady. James se otočil na místě a uchváceně sledoval drobné planety, které vznikly z barevného světla. Točily se a kroužily kolem a zanechávaly za sebou slabou stopu. V samém středu se nacházely dvě větší tělesa, která James rozpoznal jako Slunce a Měsíc. Slunce vypadalo jako míč růžového světla a Měsíc, menší z nich, byl jako stříbrný camrál, svítil jen z poloviny stejně jako ten opravdový a pomalu se otáčel. Celá soustava majestátně kroužila kolem, osvětlovala mosazné zařízení a vrhala úchvatné světelné kužele i na celý sál.


„Není nic zdravějšího než přírodní světlo,“ prohlásil Franklyn. „Tady se zachytí a díky pečlivě vyrovnané síti zrcadel a čoček se opět spojí, jak můžete vidět. Světlo se ovládá pomocí mých optických kouzel. Právě sledujete konečný výsledek. Skvělé na zrak, prospívá krvi a vůbec zdravotnímu stavu.“


„To je tajemství vaší dlouhověkosti?“ optal se bez dechu Harry.


„Toto je jen malá část,“ odvětil Franklyn přezíravě. „Prostě si jen rád čtu v noci a s tímhle je to mnohem větší potěšení než s baterkou.“ Zachytil Jamesův pohled a mrkl.


Ve dveřích se objevil profesor Jackson. Podíval se z Franklyna na světelné zařízení nad hlavou s lehkým despektem ve tváři. „Podává se večeře. Odebereme se do jídelny, nebo ji mám nechat přinést sem?“


Spolu s Harrym, Jamesem, Nevillem a představiteli ministerstva tu byla většina bradavických učitelů včetně profesorky Curryové. K Jamesově zděšení pověděla Curryová Harrymu vše o Jamesových schopnostech na fotbalovém hřišti a ujistila ho, že se postará, aby se jeho dovednosti ještě vylepšily.


Oproti Harryho dohadům bylo jídlo nesmírně rozmanité a chutné. Jako první chod se podávala ibišková polévka madam Delacroixové. Osobně ji nesla ke stolu a i přes svou slepotu se jí podařilo nevylít ani kapku. Ještě opatrněji pak ovládala naběračku svou hůlkou, do každé misky na stole nandala porci polévky a přitom zírala na strop a něco si mumlala. Ibišek byl vskutku velice pálivý a spolu s ním v polévce plavaly garnáty a párky, Jamesovi to však chutnalo. Další přišly na řadu čerstvé rohlíky a spousta druhů másel včetně jednoho hnědého a lepkavého, které Jackson identifikoval jako jablečné. James ho opatrně ochutnal na kousku chleba a pak si obrovské množství namazal na rohlík.


Hlavní chod tvořilo jehněčí s mátovým želé. James to nepovažoval za typické americké jídlo a hlasitě to komentoval.


„Žádné typické americké jídlo neexistuje, Jamesi,“ řekl Jackson. „Naše kuchyně, stejně jako lidé v naší zemi, je pouze souhrn různých světových kultur, ze kterých pocházíme.“


„To není tak úplně pravda,“ přerušil ho Franklyn. „Jasným důkazem jsou podle mě kořeněná buvolí křídla.“


„Budeme je jíst i dnes večer?“ zeptal se James s nadějí v hlase.


„Je mi líto,“ řekl Franklyn. „Je poněkud složité sehnat potřebné ingredience, pokud ovšem neoplýváte jedinečnými schopnostmi na poli voodoo jako madam Delacroixová.“


„Vážně?“ dotazoval se Neville a nabíral si víc mátového želé. „Jaké schopnosti, madam?“


Madam Delacroixová se nadechla a obdařila profesora Franklyna chřadnoucím, třebaže slepým pohledem. „Starý dobrák, neví, o čem mluví. Jen mám své zdroje, se kterými není obeznámen, jelikož se víc zajímá o mašiny a jiné věcičky.“


Poprvé toho večera se Franklynův úsměv zdál být poněkud chladným. „Madam Delacroixová je příliš skromná. Ve své zemi je, jak jistě víte, přední expertkou na přemisťování na dálku. Víte, co to je, Jamesi?“


James neměl nejmenší ponětí, ale cosi v jemném pohledu madam Delacroixové mu bránilo to přiznat. Franklyn ho pozoroval a očekával odpověď. Nakonec James zakroutil hlavou. Nicméně než mohl Franklyn cokoli vysvětlil, ozval se Harry.


„Prostě to znamená, že madam má řekněme různé prostředky, jak se někam dostat.“


„Tak by se to také dalo nazvat,“ uchechtl se Franklyn. Jamese onen chechtot znervóznil. Bylo na něm něco protivného. Všiml si, že Franklyn vyprazdňuje nejspíš již třetí sklenici vína. „Přemýšlejte, Jamesi. Přemisťování na dálku. Dovedete si to představit? Znamená to, že ubohá stará slepá madam Delacroixová se umí rozdvojit a svou kopii odeslat kamkoli do světa, něco si vzít a i to přinést zpátky. A co je nejlepší, její kopie, kterou vytvoří, není ani ubohá ani stará ani slepá. Pravda, madam?“


Delacroixová slepě zírala na místo přesně nad Franklynovým ramenem a v obličeji se jí zračil vztek. Pak se usmála, a jak už James viděl při příjezdu Američanů, úsměv změnil rysy její tváře. „Ach, drahý profesore Franklyne, vy ale povídáte pohádky,“ pronesla a její přízvuk byl ještě výraznější než obvykle. „Mé schopnosti nikdy nebyly tak úžasné, jak tvrdíte, a teď se ještě zhoršily, když už jsem stará žena, kterou vidíte před sebou. Kdybych dokázala něco takového, těžko bych se nechávala vidět takhle.“


Napětí v místnosti se uvolnilo a ozval se smích. Franklyn se lehce usmál a přešel to bez poznámky.


Po zákusku se Harry, Neville a zbytek bradavických přesunulo zpět do společenské místnosti, kde Franklynovo Zařízení na tvorbu světla vytvořilo blikající verzi Mléčné dráhy. Osvětlovala sál stříbrnou září, kterou James cítil i na své kůži. Jackson po večeři nabídl dospělým koktejl. Neville se svého sotva dotknul. Slečna Sacarhinová i pan Recreant pomalu usrkávali a nutili se do napjatých úsměvů. Potom co si Harry prohlédl proti světlu jantarovou tekutinu, vyprázdnil svou sklenku jedním lokem. Zašilhal a potřásl hlavou a pak se neschopen slova tázavě zadíval na Jacksona.


„Trocha nejlepší Tennessee s trochou kouzelnických přísad,“ objasnil Jackson.


Nakonec Harry poděkoval Američanům a popřál jim dobrou noc.


Procházeli ztemnělými chodbami, Harry šel vedle Jamese a ruku měl na jeho rameni.


„Chceš zůstat se mnou v pokojích pro hosty, Jamesi?“ zeptal se. „Nemůžu ti slíbit, že se po dnešku uvidíme. Celý zítřejší den budu zaneprázdněný, setkám se s Američany, podpořím naše přátele z odboru mezinárodní spolupráce a pak jedu domů. Co říkáš?“


„Jasně!“ souhlasil James okamžitě. „Kde je tvoje ložnice?“


Harry se usmál. „Dívej,“ pronesl tiše a zastavil se v polovině chodby. Otočil se, chodil sem a tam a zamyšleně pozoroval temný strop. „Potřebuji… úžasný pokoj se dvěma postelemi pro sebe a svého syna, kde bychom mohli dnes večer spát.“


James zíral na svého tátu. Uběhlo několik chvil a Harry stále ještě chodil tam a zpátky. Zdálo se, že na něco čeká. James se chtěl optat, co se chystá, ale náhle uslyšel hluk. Ze zdi za ním vycházely podivné zvuky, a když se otočil, spatřil, že místo kamenné stěny jsou teď ve zdi obrovské dveře, které tam ještě před chvílí nebyly. Harry pohlédl na svého syna, vědoucně se usmál a pak otevřel dveře.


Skrýval se za nimi velký pokoj, uvnitř byly dvě postele s nebesy, na stěnách visely znaky Nebelvíru, také zde byla skříň s Harryho kufrem a Jamesovými hábity a samozřejmě nechyběla koupelna. James se zastavil ve dveřích a němě otvíral a zavíral pusu.


„Komnata nejvyšší potřeby,“ vysvětlil mu Harry a sednul si do křesla. „Nemůžu uvěřit, že jsem ti o ní nikdy nevyprávěl.“


James se už chystal do postele, ale jeho taťka se převlékl do džín a svetru a opláchl si obličej.


„Musím ještě ven,“ prozradil Jamesovi. „Po večeři mě profesor Franklyn požádal, abychom se sešli. Chce se mnou probrat pár věcí, ale mimo naše oficiální schůzky.“ Něco v Harryho hlase Jamesovi napovědělo, že jeho táta stejně dává přednost osobních schůzkám před oficiálním shromážděním. „Nebudu pryč dlouho, navíc jdu dolů do komnat Američanů. Dáme si spolu ráno snídani?“


James šťastně přikývl. Stále ještě se nepřiměl povědět tátovi o svém bezútěšném selhání na famfrpálovém hřišti a byl rád, že to může odložit.


Když Harry odešel, James ležel na posteli a přemýšlel o událostech dnešního večera. Připomněl si náhlý nepříjemný výraz ve Franklynově obličeji, který ho překvapil. Byla to téměř stejná změna, jako když se voodoo královna madam Delacroixová usmála. A když už myslel na madam Delacroixovou, v mysli se mu vybavilo, jak slepě servírovala polévku, ovládajíc sběračku svou hrůzostrašnou černou hůlkou, a nevylila ani kapku.


James si uvědomil, že je příliš čilý na to, aby usnul. Sklouznul z postele a křížem krážem chodil po pokoji. Kufr jeho táty ležel otevřený na dně skříně. James do něho zběžně nahlédl, pak se zastavil a podíval se pozorněji. Věděl, na co kouká, hned jak to spatřil, ale byl překvapený, že si ho táta vzal s sebou. K čemu ho tu bude potřebovat? James přemýšlel. Nakonec sáhl do kufru, vytáhl otcův neviditelný plášť a rozbalil ho.


Kolikrát prozkoumával mladý Harry Potter bradavické pozemky bezpečně ukrytý pod tímto pláštěm? James slyšel spoustu příběhů nejen od svého táty, ale i od strýce Rona a tety Hermiony, aby věděl, že tohle je jedinečná příležitost, kterou nesmí propást. Ale kam půjde?


James se na chvíli zamyslel a pak mu po tváři přeběhl uličnický úsměv. Přetáhl si plášť přes hlavu, stejně jako vždy když mu Harry dovolil si s ním hrát a zmizel. O chvíli později se Komnata nejvyšší potřeby jako by sama od sebe otevřela a znovu zavřela.


James si to po špičkách namířil ke komnatám návštěvníků z Alma Aleronu.

Dostal se však jen do poloviny chodby, když spatřil nějaký pohyb. Pani Norrisová, Filchova příšerná kočka, se procházela po chodbě křížící se pár metrů od místa, kde stál s chodbou v níž byl James. James zastavil, dech mu uvízl v hrudi.

"Nemněla by si být už mrtvá, ty mrzká stará vzorek pro koberec?" zašeptal si pro sebe, proklínajíc osud.

Potom se Filchův hlas ozýval dolů v chodbě.

,,Co můj drahoušku?“ zeptal se monotónním hlasem.

,,Nedovol těm malým potvorám uniknout. Nauč je, že jejich malé myší příbuzenstvo se má třást od strachu.“

Filchův stín pronikl po podlaze na křižovatce, zatřepotal se jak se přibližoval. James věděl, že byl neviditelný, přesto se nemohl ubránit pocitu, že by se měl přikrčit co nejblíže k stěně. Přikradl se k úzkému prostoru mezi dveřmi a brněním, pokusil se dýchat plytce a potichu. Vykoukl zpoza loktu brnění. Filch kráčel ke křižovatce, jeho chůze byla nepravidelná.

,,Našla si jejich skrýši, drahá?“ zeptal se neviditelné pani Norrisové.

Sáhl do kabátu a vyndal odtud stříbrnou ploskačku. Dal si lok, rukávem si otřel rty a pak ploskačku zavřel.

,,Tam jsou, přicházejí touhle cestou, moje drahá. Pojď, pojď.“

Dvě myši cupitaly po křižovatce, kličkovali a uhýbali se jak se přibližovali Filchovi kroky. Pani Norrisová se na ně vrhla jak netopýr, ale myši uháněly pryč při stěně, u které se skrýval James. Pani Norrisovaje vrčíc následovala. Myši uháněly za brnění a kroutily se pod rohy neviditelného pláště. Jejich chladné malé tlapky cupitaliÿ přes Jamesovy bosé nohy, pak zastavily mezi jeho chodidly, jako by cítily skvělé místo pro skrýš.
James se snažil vytlačit je spod pláště, ale oni odmítaly odejít. Pani Norrisoá šlapala chodbou záměrně mýkajíc fousy. Dřepla si vedle podstavce brnění, natáhla jednu tlapku že je chytne, zastavila se kousek od okraje neviditelného pláště. Rozhlédla se, její oči se blýskali, cítíc myši někde blízko ale nevidíc je.

,,Neříkej mi, že tě ty hloupý zvířata přechytračily, moje drahá,“ řekl Filch, kráčejíc chodbou přímo k nim.

James viděl pani Norrisovou. Ona už střetla s neviditelným pláštěm už předtím, roky předtím. James znal příběhy, které mu byly řečeny strýcem Ronem i tetou Hermionou. Možná si pamatuje jeho pach. Anebo možná cítí Jamse samotného, jeho teplo a pach anebo tlukot jeho srdce. Zdvihla svoje zužující se oči jako kdyby věděla, že tam je a snažila se ze všech sil ho vidět.

,,Nebuď smutná má drahá poražená paní Norrisová,“ řekl Filch, stále se přibližujíc. Byl tak blízko, že mohl lehce dosáhnout a nevědomky se dotknout Jamse.

,,Jestli odešly, tak jen proto, aby řekly svým přátelům hlodavcům o tobě. Je to vítězství, ať si to vezmeš z kterékoliv strany."

Pani Norrisová se posunula blíž. Myši mezi Jamesovimi nohama znervózněly. Snažily se skrýt se pod ostatní, uhánějíc blíž Jakešovým nohám. Pani Norrisová napřáhla tlapku. Jamse oblila hrůza, tlapka se otřela o okraj neviditelného pláště. Zasyčela. Myši slyšíc sykot zpanikařily. Uháněly spod pláště vrhajíc se přímo pod tlapy paní Norrisové. Ta vyskočila na ně a sledovala, jak cupitají podél chodby. Filch se chraplavě zasmál.

,,Oni se tě vyděsily, drahá. To bych neočekával. Támhle jdou! Jdi po nich! Za nimi!“

Ale pani Norrisová se v polovině otočila zpět k Jamesovi, její zlověstné oranžové oči se zúžily, její štěrbiny zřítelnice se rozšířily. Znovu napřáhla tlapku.

,,Pojď, pani Norrisová, pojď!“ pronesl Filch mrzutě.

Strčil ji svou botou a tlačil ji pryč od Jamse a k myším, které zmizely v chodbě. Filchova bota zachytila okraj pláště tahajíc ho pryč od Jamesova chodidla. Ten ucítil vzduch na svém palci u nohou. Pani Norrisová se otočila zpátky a zasyčela na Jamese. Filch však byl příliš otupěný aby si toho všimnul.

,,Myši šly tudy, ty stará slepá věci. Nikdy bych neuhádl, že dvojice hloupých zvířat na tebe vyskočí. Běž, běž. Je jich vždycky víc v blízkosti kuchyně.“

Toulal se ve stínu chodby, napomoh ho pani Norrisová následovala, házejíc občasný jízlivý pohled zpátky k Jamesovi.

James si nejistě oddechl, když školník se svou kočkou zabočil za roh. Upokojil se a pokračoval dál. Kráčel lehce a cítil se extrémně šťastně. Když došel ke dveřím, za kterými byli ubytovaní hosté, zjistil, že jsou zavřeny na závoru. Přiložil ucho ke dveřím a mohl slyšet hlasy dvou mužů. Jeho otce a Franklyna. Byly tlumené a mnoha slovům nerozuměl. Už to chtěl vzdát a sejít o patro níž. Myslel si, že možná potká opět Cedrikova ducha nebo záhadného vetřelce. V tom uslyšel hlasy silněji a závora se začala otevírat. James se okamžitě klidil z cesty a úplně zapomněl na to, že je pod pláštěm neviditelný. Přitlačil se ke stěně a ani nedutal.


Franklyn se objevil jako první. Harry ho tiše následoval jako pravý bystrozor. „Být potichu, když to nepotřebuješ. To je věc, kterou je třeba neustále procvičovat,“ říkával Harry často svému synovi, „a nebudeš na to muset myslet, když to potřebovat budeš.“


Jedna vlastnost je velmi důležitá. Být potichu, i když to v danou chvíli nepotřebuješ. Protože až to budeš potřebovat, zvládneš to o to snadněji.


„Vtipné,“ řekl Harry. „Sám se i jako dospělý nemůžu zbavit pocitu, že mě někdo chytí a potrestá za to, že se v noci toulám po chodbách.“


„Podle mých zkušeností je bezpečnější konverzovat za pochodu, a to někde, kde by nás nikdo neočekával,“ řekl Franklyn s vážným výrazem ve tváři. „I stěny mají uši.“


Muži zpomalili. James je následoval v bezpečné vzdálenosti. Dával přitom pozor, aby nedýchal příliš nahlas a hlavně aby nezakopl o lem pláště.


„Věci se moc nezměnily," řekl Franklyn. „Dnes ovšem existují horší věci než školní trest.“


„Upřímně, nevím,“ odpověděl Harry a James zaslechl ironický podtón v jeho hlase.


„Já zakusil několik obzvláště odporných.“


Franklyn vyhýbavě zamumlal.


„V historii našich škol se událo nespočet věcí, každopádně mě nenapadá nikdo, kdo by se mohl byť jen částečně rovnat Voldemortovi. Je pravda, že na každého působil více než hrozivě, a proto je naší povinností zajistit, aby se taková věc neopakovala.“


„Podle této schůzky soudím, že jste tento problém ochoten probrat. Samozřejmě neoficiálně, je to tak?“ zeptal se Harry vážně.


Franklyn si povzdechl.

„Jeden nikdy nemůže mít tolik přátel nebo tolik zdrojů, pane Pottere. Já nejsem bystrozor a nemám žádnou oficiální autoritu nebo policejní pravomoc ani v naší krajině. Já jsem jen starý učitel. Staří učitelé, však bývají často podceňovaní jak určitě víte. Staří učitelé vidí celkem dost.“

„Máte vlastní verzi na Pokrokovou skupinu(PS) v Alma Aleronu?“

„Oh, to už je za námi. Pro většinu studentů a zrovna tak i učitelský sbor, jsou fakta o Voldemortovi a jeho smrtijedech jen dohady. Je neuvěřitelné jak krátký čas musí projít aby určitý druh lidí cítil, že je bezpečné převrátit historii vzhůru nohama.“

,,Pokroková skupina ví, že potřebují být opatrní,“řekl Harry tichým hlasem.

„Je stále dost lidí co žijí a mají vzpomínky z první ruky na Voldemorta a jeho ukrutnosti. Dost lidí si stále pamatuje na zmizelé rodiny a přátelé, zabitých jeho rukou nebo rukama jeho smrtijedů. Stále jich ovšem láká popřít status quo, ale možní je všecko, ale PS je silná zejména mezi mladými. Je to přirozené, ale obyčejně krátkodobé. Doufejme.“

„Historie mizí,“ řekl Franklyn znechuceně. „Já bych to měl vědět. Žil jsem v ní a vskutku ti můžu říct že někdy je obrovská propast mezi tím co se oznámí a tím co ve skutečnosti stalo.“

„Očekával bych že to je výjimka a ne pravidlo,“ konstatoval Harry.

Franklyn si povzdechl a zabočil za roh. ,,Předpokládám, že ačkoliv je výjimkou dávat agitátorům jako PS všechno střelivo, ani oni nemohou popřít všechny historické záznamy co by si přáli. Jestli by povstala historie o Voldemortovi, víme, že by se jim to hodilo do programu. Takový opatrný útok by rozsel semínka pochybností mezi lidi, kteří nejsou dost silní věřit jen skresleným faktům.“

„To sedí,“ řekl Harry ztišil hlas a dodal, „Jestli máte nějaký hezký nápad co jejich program nebo cíl vlastně je.“

„Samozřejmě že mám a vy též pane Pottere.“ Program nemůže změnit tisícovky roků? Je to tak?“

„Ne nemůže.“

„Harry Potter.“ Franklyn zastavil v temnotě chodby, hledíc na Harryho tvář. „Už teď značné množství lidí v mé krajině věří, že Lord Tom Rojvol Raddle, jak ho teď nazývají, byl nespravedlivě démonizován vámi, který jste ho porazil. Oni raději věří, že Voldemort byl revolučním hrdinou, svěží myslitel, jehož víra byla jednoduchou proti tradičně tolerovaným pravidlům. Oni si myslí, že byl zničen protože hrozilo, že by mohl udělat věci lepšími, ne horšími, a bohatí a mocní vzdorovali vůči změně k lepšímu.“

James stál pár stop od nich ukrytý pod pláštěm, mohl vidět jak jeho otec zvíra čelist zatímco Franklyn mluvil. Ale když Harry odpověděl, jeho hlas zůstal pokojný a odměřený.

,,Ty víš že jsou to lži a zkomoleniny, doufám.“

,,Samozřejmě, že vím,“řekl Franklyn, zamítavě mávnul rukou, téměř naštvaně. ,,Ale je pravda, že jsou to atraktivní lži pro určité typy lidí. Tito zvěstovatelé zkomolenin vědí jak apelovat na city lidí. Oni věří že pravda je drát který můžou ohýbat jak se jim zlíbí. To je jejích program, když se o něj tak starají.“ Harry zůstal klidný a nehybný.

,,A ten program, vy věříte, že je to vláda nad světem mudlů?“

Franklyn se krutě zasmál, a James myslel na nechutný chichot profesora když se u večeře diskutovalo a schopnostech madam Dalacroix.

,,Poslouchejte. Oni jsou silní teď. Tvrdí přesný opak. Jejich soustředěné volání pro absolutní rovnosti mezi mudlovským a kouzelnickým světem. Úplné odhalení, zrušení všech zákonů a tajemství a nekonkurenci. Kážou, že je nefér neukázat mudlům kdo jsme.“

Harry přikývl pochmurně. ,,Vidíme to tady. Samozřejmě, je to dvojsečný meč. Předsudky a rovnost v té stejné správě.“

,,Určitě,“ souhlasil Franklyn, pokračujíc v chůzi dál po chodbě. ,,V Americe, vidíme vzkříšení příběhů o mudlovských vědcích lapajících čaroděje a čarodějky, kteří je mučili, aby objevili tajemství jejich magie.“

,,Myslíte jako návrat do minulosti, ke starým Salemským procesům?“ zeptal se Harry.

Franklyn se zasmál.,,Tehdy v tom nebyli žádné zákeřnosti. Tehdy to byly starý dobrý časy. Jasně, čaroději byli souzeni, a množství bylo upáleno, ale jak víte žádná čarodějka nedovolí aby byl její čarovný proutek zničen na mudlovské hranici. Oni obyčejně stáli v plamenech a křičeli chvíli jen aby mudlům udělali divadlo a pak se přemístili z hranice do krbu vlastního domu. To samozřejmě byl původ dnešní letaxové sítě. V dnešní době příběhy čarodějek a čarodějníků o jejích chycení a systematickém mučení jsou čiré nesmysly. Nevadí že tomu věří. Kultura strachu a předsudků pracuje ruku v ruce s jejich misí “rovnosti“. Úplné odhalení, jak tvrdí, přinese mír a svobodu. Na druhé straně pokračováním s politikou tajemství může vést jedině k více útokům na čarodějnickou komunitu a stále větší invazi mudlovského světa.“

Harry zastavil u okna. ,, A jednou dosáhnou svého záměru o totálním odhalení před světem mudlů?“

,,Je to jediný možný výsledek toho všeho, nebo není?“odpověděl Franklyn.

Harryho tvář byla v měsíčním světle zamyšlená. ,,Mudlové a kouzelníci dospějí jedině k soutěživosti a žárlivosti, tak jak tomu bylo v minulosti. Temní čarodějové to jistě zneužijí. Začne to jako malé výzvy a výbuchy. Přejdou zákony, které si vynutí rovnost zacházení, ale takovéhle zákony se jen stanou základem pro nové spory. Čarodějové budou požadovat místa v mudlovských mocenských strukturách a to vše pod jménem rovnost. Jednou protisknou větší kontrolu, víc síly. Zvítězí nad mudlovskými vůdci, použijíc sliby a lži kde budou moci a kde ne použijí Imperius. Nakonec se tohle uspořádaní zlomí, což bude nevyhnutelně vést k největší válce všech dob.“ Harryho hlas ztichnul a Harry začal přemýšlet. Obrátil se k Franklynovi, který stál a hleděl na něj. Jeho tvář byla klidná ale hrozivá.

,,A to je to co chtějí, nebo ne? Válka s mudlovským světem.“

,,To je to co chtěli vždycky,“ souhlasil Franklyn. ,,Zápas nikdy neskončil. Jen změnil podobu.“

,,Kdo to zapříčinili?“ zeptal se Harry jednoduše.

Franklyn si opět obrovsky povzdechl a pohlédl Harrymu do očí. ,,To není tak jednoduché. Ve skutečnosti je nemožné oddělit podněcovatele od následovatelů. Jsou to individua poučená dívat se hlouběji.“

,,Madam Delacroix.“Franklyn vzhlédl a zkoumal Harryho tvář. Harry přikývl. ,,A profesor Jackson.“

James si vydýchl a pak si zakryl rukou ústa . Jeho otec a profesor Franklyn stáli velice tiše. James si byl jistý, že ho slyšeli. Pak Harry opět přihovořil. ,,Ještě někdo?“ Franklyn pomaly potřásl hlavou. ,, Samozřejmě. Ale oni jen pozorují všechno a všechny. Je to jak zamoření šváby v stěnách. Můžete se dívat buď na šváby nebo na vyhořelý dům.“


James se opatrně otočil a šel zpátky, když se cítil v bezpečí z doslechu, zahnul a zopakoval jsi cestu ke křídlu Američanů. Jeho srdce bušilo, byl si jist že tak hlučný tlukot musí slyšet buď jeho táta nebo profesor Franklyn. Věděl, že takzvaná PS není dobrá, ale teď věděl že plánují návrat Merlina Ambrosia věříc že jim pomůže uskutečnit jejich falešný cíl rovnosti, který nevyhnutně bude vést v válce. Merlin řekl že se vrátí když rovnováha mezi světem mudlů a kouzelníků bude vhodnější pro jeho činy. Co to ještě může znamenat? Nebyl překvapený že madam Delacroix může být zapletena do spiknutí. Ale profesor Jackson? Nemohl tomu uvěřit navzdory jeho popudlivému výzoru. Bylo těžké si představit Jaksona jako součást tajného spiknutí za nadvládu nad mudlovským světem. Franklyn se musí v tomhle mýlit.


James lehce prošel okolo ubytování pro Američany, hledajíc dveře komnaty ve které měli zůstat on a jeho otec. Znenadání ho bodl osten strachu, protože si vzpomněl že dveře zmizeli když z nich vyšel. Samozřejmě to byla magická místnost. Jak sem mohl předpokládat, že se dostanu zpátky? Ptal se James v duchu. Měl jsem být uvnitř, očividně spící když přijde otec zpátky. Zastavil v chodbě, ale nebyl si jist ve které části stěny dveře zmizeli. Rozhlédl se beznadějně, neschopný udržet pozornost na hledání jakéhokoliv drobného záchytného bodu aby zjistil kde jsou dveře skryty, Co to otec říkal? Komnata nejvyšší potřeby?James si vzpomněl na svůj proutek. Vytáhl ho třesoucími se rukama z pláště, aby objevil pokoj. ,,Uh,“ začal šeptat ukazujíc při tom hůlkou na stěnu. ,,Komnato nejvyšší potřeby, otevři se?“ Nic se samozřejmě nestalo. A James zaslechl hluk. Jeho smysly vzrostly a byly až bolestně ostré. Jeho tělo zasáhla vlna adrenalinu. Poslouchal a jeho oči se rozšířily. Slyšel hlasy. Franklyn a jeho otec se už vraceli zpátky.

Museli začít cestu téměř ve stejném čase jako James, ale trochu pomaleji. Slyšel jejich tlumené hlasy, možná zastavili před Franklynovou komnatou. Jeho otec se vrátí za malý moment. James zuřivě přemýšlel. Co otec dělal aby otevřel dveře? Jen stál, nebo ne, čekal, a pak bum dveře byli tady? Ne, vzpomínal James, předtím něco říkal. A chodil sem a tam. James si oživoval vzpomínky, snažíc se vzpomenout co jeho táta říkal, ale byl příliš nervózní. Světlo prosvítalo na konci chodby. Kroky se blížily. James se podíval zoufale na chodbu. Otec se blížil, hůlku měl rozsvícenou, ale světlo sláblo.

James si vzpomněl na vlastní vytaženou hůlku a na ramena mimo plášť. Trhnul pláštěm co nejrychleji a nejtiššeji jak jen mohl a upravoval si ho tak, aby se pod ním ukryl celý. Byl zoufalý. Jeho otec vstoupí do komnaty a uvidí, že tam James není. Možná bych ho mohl následovat a pak tvrdit, že jsem si musel jít pro knížku, kterou jsem potřeboval? Pomyslel si James, ale on nikdy moc neuměl lhát. Naproti tomu mám na sobě plášť. Téměř nahlas vzdechl.

Harry Potter zastavil uprostřed chodby. Zvedl hůlku a ukázal s ní na stěnu. ,,Potřebuji se dostat do pokoje, ve kterém spí můj syn,“ řekl. Nic se nestalo. Harry se zdál překvapený. ,,Hm,“ řekl si pro sebe. ,,To je zvláštní, proč se dveře neotevřely. Domnívám se…“ rozhlédl se zvednul obočí a nepatrně se usmál, ,, že je to proto, že můj syn nespí v komnatě nejvyšší potřeby, ale stojí tady na chodbě se mnou pod neviditelným pláštěm a snaží se ze všech sil vzpomenout si jak se otevírají dveře. Správně Jamesi?“

James si oddechl a sundal ze sebe plášť. ,,Ty všechno víš dopředu nebo ne?“

,,Předpokládal jsem to když jsem zaslechl tvůj dech. Ale nebyl jsem si jist až do toho triku s dveřmi. Pojďme dovnitř.“ Harry Potter se unaveně zachichotal. Přešel třikrát tam a zpátky a říkal slova aby je komnata nejvyšší potřeby otevřela a on mohl vejít.

Když byli oba v posteli, James na vrchní, dívajíc se na temný strop, Harry začal hovořit. ,,Nemusíš jít v mích šlépějích, Jamesi. Doufám, že to víš.“

James naprázdno polkl, nebyl připraven odpovědět. Jen poslouchal a čekal.

,,Byl si dole, takže si slyšel co říkal profesor Franklyn,“ Harry nakonec řekl. ,,Byla tam jedna část toho co řekl co chci aby sis pamatoval. Vždycky je nějaké spiknutí, nějaká revoluce. Boj je vždy stejný jen má jiné črty. A není tvojí práci zachránit svět, synu. Jestli to jednou uděláš půjdeš a dostaneš se do nebezpečí znovu, znovu a znovu. To je přirozený běh věcí.“

Harry přestal mluvit a James ho slyšel jak se potichu směje. ,,Vím jak se cítíš. Pamatuji si obrovskou tíhu zodpovědnosti a do hlavy stoupající napětí z víry že jsem byl jediný kdo může zastavit zlo, vyhrát válku, v souboji pro definitivní dobro. Ale Jamesi, nebyla to povinnost mně samotného. Byl to boj každého. Oběť každého. A tyhle oběti byli daleko větší než má vlastní. To není povinnost jednoho muže zachránit svět. A je jistý že to není povinnost jednoho chlapce, který ještě ani neví jak otevřít komnatu nejvyšší potřeby.“ James slyšel pohyb na posteli pod ním. Jeho otec stál a hleděl na Jamese na horní posteli. Ve tmě James neviděl jeho výraz, ale věděl to. Jeho otec se usmíval. Jeho otec to věděl. Jeho otec byl Harry Potter. ,,Na co myslíš synu?“ James se zhluboka nadechl. Chtěl svému otci říct o všem co viděl a slyšel. Už měl na jazyku říct mu o mudlovském vetřelci, o duchovi Cedrika Diggoryho, o tajemství Astramadduxe, o plánu návratu Merlina a jeho využití v konečné válce s mudly. Ale nakonec se rozhodl to neříct. Jen se usmíval na otce. ,,Já vím táto. Nedělej si o mě starosti. Jestli se rozhodnu zachránit svět, pošlu tobě a mámě správu jako prvním.OK?“ Harry se ušklíbl a potřásl hlavou. Celkově eomu moc neuvěřil, ale věděl, že není důvod naléhat. Lehl si zpátky na spodní postel. O pět minut později, se James ptal. ,,Hej, táto, je nějaká šance že bys mi mohl nechat neviditelný plášť taky v škole, alespoň pro tenhle rok?“

,,Žádná, můj chlapče. Žádná,“ odpověděl Harry unaveně. James ho slyšel převalit se.

Pár minut později oba usnuli.

Když James a Harry Potter vstoupili do Velké síně druhý den ráno, James cítil, že nálada v místnosti se změnila. Byl zvyklý na reakce kouzelnické komunity kdykoliv byl někde s otcem, ale tohle bylo jiné. Raději se otáčeli, aby na ně nehleděli. James cítil uštěpačné pohledy v ostatních směrech. Konverzace ztichla. Byli podivnou senzací. Pohledy lidí byli bokem od nich anebo je přehazovaly z Jamese na Harryho a zpátky. James cítil vlnu hněvu. Kdo byli tihle lidé? Většina z nich byli dobří čarodějové a čarodějky a jejich rodiče vždycky podporovali Harryho Pottera, poprvé chlapce který přežil, pak mladého muže který zpříčinil pád Voldemorta a nakonec muže který byl šéfem bystrozorského oddělení. Teď, jen pár agitátorů mnělo namalovaných nějaké znaky a šířili okolo stupidní zvěsti, a báli se pohlédnout mu přímo do očí. Hned jak si tohle James pomyslel zjistil že to není celkem pravda. Harry a James si sedli na konec nebelvírskeho stolu(James totiž otce poprosil aby si nesedal k učitelskému stolu na pódium), tam bylo pár úšklebků a pár srdečních pozdravů. Ted uviděl Harryho, křikl na něj a běžel po celé délce stolu dávajíc Harrymu komplikovaně ruku co zahrnovalo buchnut pěstí, stisk rukou a nakonec objetí, které bylo z jedné částí objetí a z druhé části úderem do nějaké části těla. Harry se zřítil zpátky na lavičku a smál se.

,,Tede, jednou určitě udřeš sám sebe.“

,,Můj kmotr, všichni,“představil Ted Harryho uvádějíc ho do velké místnosti.

,,Už si poznal Noaha, Harry? Je Uličník jako já a Petra.“

Harry si s ním potřásl rukou. ,,Myslím, že jsme se viděli minulý rok na famfrpalovém zápasu.“

,,Jistě,“ řekl Noah. ,,To byla hra kde Ted skóroval vítězný bod pro soupeřův tým. Jak bych mohl zapomenout?“

,,Technicky to byla jenom asistence,“ řekl Ted přepjatě. ,,Stalo se to při bitce. To, že camrál pokračoval dál na gól, byla jenom náhoda. Bylo to skórování přetlačením se přes obruč.“

,,Mrzí mě, že vás musím přerušit, ale mohli by jsme si já a James dát malou snídani?“ zeptal se Harry ukazujíc na stůl. ,,Nechť se tak stane,“ řekl Ted velkoryse. ,,A jestli ti některý z těchhle rebelů bude dělat potíže, jen mi dej vědět. Dneska večer je famfrpál, očekáváme odpor.“ Přejel chmurným pohledem po místnosti, pak se zašklebil a šel pryč.

,,Já mu říkal aby si to tak nebral ale to by odválo jeho vtipnost, nemyslíš?“ řekl Harry dívajíc se na odcházejícího Teda. James se zašklebil. Oba si pak začali plnit talíře před sebou z podnosů po celém stole.

Začali jíst, James se potěšil když vstoupili Ralph a Zane. Nadšeně jim zamával. ,,Hej tati, tohle jsou mí přátelé, Zane a Ralph,“ pověděl James a oni se nahrnuli na lavičku na druhé straně stolu. ,,Zane je ten blonďatý a Ralph je ten co vypadá jak dům z cihel.“

,,Jsem rád že vás poznávám, Zane, Ralphe,“ řekl Harry. ,,James mi o obou z vás řekl spoustu dobrých věcí.“

,,Já jsem o vás četl,“ vykřikl Ralph a hleděl upřeně na Harryho.

,,Nevěř všem těm nesmyslům“ zasmál se Harry

,,Nezničil jste hrdinsky Voldemorta?“ řekl a zvedl obočí na Jamese.

,,Hlavní bod, ano to je zřejmě pravda. Ačkoliv jestli bys tam tehdy byl, zdálo by se ti to méně hrdinské v té době. Hlavně, já a mí přátelé jsme se snažil aby nás nevyhodili ze školy, aby nás něco nesnědlo nebo aby jsme nebyli prokletí.“ Zane se zdál být nepřirozeně tichý.

,,Nač se tím zaobírat?“ řekl James šťouchnouc do kamaráda.

,,Jsi příliš malý abys mohl poznat celek o obrovském idolu Harry Potterovi.“ Zane udělal grimasu a pak vytáhl Denního Věštce ze svého batohu.

,,Tohle smrdí,“ řekl, povzdechl si a popadl papír rozevírajíc noviny na stole, ,,ale uvidíš to dříve či později.“ James se opřel a zazřel na něj.

,,Bradavická proti bystrozorská demonstrace zastínila mezinárodní konferenci“ hlásal titulek. Pod tím menším stojí: ,,Potterova návštěva spustila celoškolský protest aby kouzelnická komunita přehodnotila bystrozorskou policii“ James cítil že mu rudnou líce od hněvu. Avšak předtím jak stihl zareagovat mu otec dal ruku na rameno.

,,Hmm,“ řekl Harry mírně. ,,To je celá Rita Holoubková.“ Zane se zamračil na Harryho zamračil se na noviny a řekl:,,Vy dokážete říct kdo to psal jen po přečtení nadpisu?“

,,Ne,“ zasmál se Harry, pustil z hlavy noviny a zahloubil se nad plátkem svého francouzského toastu.

,,Její jméno je na podtitulku. Stále je to lepší než její typická spleť nesmyslů. Je to krátkodobá záležitost. Svět na to zapomene během příštího týdne.“

James si četl první odstavec a jeho čelo čím dál tím víc vráskatělo od zuřivosti.

,,Napsala že tam byla většina školy, protestovala a křičela. To je totální nesmysl! Viděl jsem to a jestli tam bylo víc jak sto lidí, políbím třaskavého skvorejše! Přitom většina tam byla jen se podívat o co jde! Bylo tam jenom asi patnáct nebo dvacet lidí se protestními odznaky a transparenty!“ Harry si povzdechl. ,,Je to jenom příběh, Jamesi. Nepředpokládá se že je přesný a spolehlivý, předpokládá se, že prodá noviny.“

,,Ale jak jim můžeš dovolit říkat takové věci? Je to nebezpečné! Profesor Franklyn…“

Pozřel se na Harryho ho zastavil předtím jak by zašel dál. Po pár sekundách Harryho výraz zjemněl.

,,Já vím že si děláš starosti, Jamesi a neviním tě. Ale jsou způsoby jak zacházet s takovými věcmi, a ani jeden z těch způsobů není hádat je s lidmi jako je Rita Holoubková.“

,,To zní jak kdyby to říkala McGonagallová,“ řekl James, sklopil svůj zrak a nabodl si kus klobásy.

,,Mělo by“ zopakoval Harry rychle, ,,Učila mně. A myslím, že pro tebe je to paní ředitelka McGonagallová.“ James mrzutě strčil do talíře. Pak se na nikoho nechtěl podívat, pořádně zaklapl noviny a strčil je pryč z jeho dohledu.

,,První famfrpálový zápas sezóny je dnes večer jestli se nemýlím?“ zeptal se Harry mávajíc vidličkou na chlapce. ,,Havraspár proti Nebelvíru!“ vyhlásil Zane.

,,Moje první hra! Nemůžu se dočkat!“ James vzhlédl a uviděl svého otce šklebit se na Zana. ,,Hraješ za havraspársky tím! To je super. Jestli se mi podaří skončit dost brzo, plánuji se jít podívat na zápas. Těším se, že uvidím tvůj let. Na jaké pozici hraješ?“

„Odrážeč,“ odpověděl Zane, předstírajíc úder na potlouk s vidličkou.

,,Je vážně skvělý, pane Poterre,“ řekl vážně Ralph. ,,Viděl jsem ho při prvním letu. Málem udělal díru doprostřed hřiště, ale v poslední chvíli zastavil.“

,,To vyžaduje velkou kontrolu,“ potvrdil Harry studujíc Ralpha. ,,A předtím jste měli hodiny na koštěti?“

„Ne ani jednu!“ křikl Ralph.

,,Je to trochu neuvěřitelný že jo?“

James pohlédl na Ralpha, jehož tvář se šklebila, snažil se zachytit jeho pohled a zabránit mu hovořit dál, ale už bylo pozdě.

,,Možná si to nevypočetl,“ řekl Ralph, ,,jestli by nevzlétal po Jamesovi, který ztratil kontrolu a letěl jak zátka z flašky.“ Ralph se zakroutil na lavičce napodobujíc Jamesův let na koštěti.

,,Ale vy budete samozřejmě podporovat Nebelvír!“ Zane ho znenadání přerušil, položil svou dlaň Ralphovi na ústa a tlačil ho pryč. Harry na ně pozřel pod stůl, žvýkajíc kus toastu a pohlédl mu do tváře.

,,Eh, dobře, ano. Samozřejmě,“ přikývl stále hledíc z jednoho na druhého.

,,Ano dobře to je prima. Úplně rozumím,“ řekl Zane rychle, kývnul obočím na Ralpha, který pořád seděl a díval se zmateně na něj.

,,Podívej na hodiny. Musíme jít, Ralphinátore. Musíme se dostat do třídy“

,,Já mám první hodinu volnou,“ protestoval Ralph. ,, A ještě jsem nesnídal.“

,,Jdeme, blbče!“ trval na svém Zane, obešel stůl a táhl Ralpha pryč za loket. Zane jen ztěžka pohnul Ralphem, ale Ralph dovolil aby ho vlekl podél stolu.

,,Co je?“ nahlas si stěžoval Ralph a hleděl na Zaneov mnohomluvný pohled.

,,Co? Řekl jsem snad něco co jsem nemněl…“ Zastavil. Zvedl obočí a pohlédl zpátky na zahanbeného Jamese.

,,Oh. Ah,“ řekl jak ho Zane tlačil ven ze dveří.

Když zahnuli za roh, James slyšel Rapha jak říká, ,,Já jsem ale idiot, že jo?“

James si povzdechl. ,,Tak jo zbabral jsem famfrpál. Je mi to líto.“ Harry studoval tvář svého syna.

,,Bylo to až tak strašný?“

James přikývl. ,,Já vím,“ řekl. ,,Není to tak strašné. Je to jen famfrpál. Vždycky je tady další rok. Já to nemusím dělat jen proto, že ty si to dělal. Vím, vím. Nemusíš mi to říkat.“

Harry se upřeně díval na Jamese, jeho čelist se slabo pohnula jak přemýšlel. Nakonec jen nečinně seděl a zvedl svou dýňovou šťávu.

,,Dobře to mi odlehlo. Zní to jako by si dělal mou práci otce.“ James pohlédl na otce. Harry pohlédl zpátky na něho a dal si velmi dlouhý pomalý doušek ze své sklenice. Zdálo se že se směje a skrývá úsměv za sklenici. James se snažil nesmát. To je vážný, řekl si pro sebe. To není vtipný. To je famfrpál. Po té myšlence jeho sebeovládaní nepatrně sláblo. Smál se, a pak se to snažil zakrýt rukou, co to jen zhoršilo. Harry položil sklenici a zašklebil se, pomalu potřásl hlavou.

,,Tohle ti vážně dělalo starosti Jamesi?

James se váhavě usmál. ,,Ano tati. Samozřejmě že dělalo. Je to přeci famfrpál. Je to tvůj sport, a dědův taky. Já jsem James Potter. Očekává se že budu excelentní na koštěti. Ne nebezpečný pro mně a všechny kolem mě.“ Harry se naklonil dopředu, odsunul sklenici a pohlédl Jamesovi rovnou do očí.

,,A stále můžeš být excelentní na koštěti. U Merlinovy brady, synu jsi tady jen týden a měl jsi svou první hodinu létaní, nebo ne? Když jsem já začínal neměli mi dovolit nastoupit bez hodin létaní, možná bych měl o mnoho méně zranění.“

,,Ale když ti to dovolili,“ James přerušil jeho mluvení, ,,musel jsi v tom být vynikající.“


,,To není tvá chyba. Děláš si starosti se splněním mýtu, kterým se zdám být a nedáváš šanci sobě, být lepší. Myslíš si, že jsi poražený už předtím, než si začal. Nevidíš to? Nikdo nemůže soutěžit s legendou. Dokonce si přeji aby polovina z čarodějnických příběhů o mě byly nadsazené. Každý den, se dívám na sebe v zrcadle a říkám sám sobě nesnaž se tolik být slavný Harry Poter, jen relaxuj a dovolit si být tvým tátou, tvé mámě manželem a nejlepším bystrozorem jakým mohu být, což se někdy nezdát být až tak úžasné, když mám říct pravdu. Musíš přestat myslet na sebe jako na syna Harryho Pottera…“ Harry udělal pauzu, viděl že James ho skutečně poslouchá, možná poprvé. Trochu se pousmál.

,,Dáš mi šanci myslel si o sobě že sem jen táta Jamese Pottera. Protože ze všech věcí co jsem v životě udělal mohu vyzdvihnout tebe, Abuse a Lily, tři věci na které jsem nejpyšnější na světě. Rozumíš?“ James se pokřiveně usmál. On to nevěděl, ale byl to ten samý pokřivený úsměv co tak často vídal na otcově tváři.

,,V pořádku tati. Já to zkusím. Ale je to velmi těžké.“ Harry přikývl chápavě a nic neudělal. Po momentě řekl, ,,Jsem vždycky tak předvídatelný?“ James udělal zasvěcenou grimasu.

,,Jasně, tati. Ty i máma, oba. ´Nepůjdeš ven když máš oblečený tohle, že jo?´“ Harry se hlasitě zasmál Jamesove opisu Ginny. James pokračoval. ,,´Venku je chladno dej si svetr! Neříkej taková slova před starou mámou! Přestaň se hrát se zahradním skřítkem, budeš mít zelené prsty!´“

Harry se pořád smál a utíral si oči od slz, rozloučil se a slíbil, že se uvidí na famfrpálovém zápasu.

7 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

ÁÁÁ,takhle to utnout...:D

Anonymní řekl(a)...

supr---doufám, že brzo bude další část...:-D

Anonymní řekl(a)...

AAAAAAAA uz jsem to precetl cely :D
tak rychle :D

Anonymní řekl(a)...

mno super, gratuluju, ze se to konecne pohlo.
akorat by to chtelo po sobe precist, nez se to da na net.. (y/i)

Anonymní řekl(a)...

no je to super, ale mohlo by se to konečně pohnout, taková doba apořád nic

Anonymní řekl(a)...

tak co?bude se vubec delat dalsi cast???

Anonymní řekl(a)...

Proč se přestalo s překladem?