neděle 31. srpna 2008

Kapitola č. 11: Kovoléčba těla i duše

Když se Harry ráno vzbudil, byla postel prázdná. Rozhlédl se po pokoji, ale otce v ní nikde nenašel, přestože nakoukl i do koupelny. S hlubokým povzdechem se ho tedy vydal hledat.


„Ahoj, Harry.“ pozdravil ho Neville, který právě procházel okolo s náručí plnou nejrozličnějších lektvarů.


„Ahoj, Neville. Nechceš s tím pomoct?“ nabídl se, ale kamarád jen zakroutil hlavou.


„Děkuji, zvládnu to, ale asi bys měl jít vysvobodit pana Conroye před svým otcem. Zavřeli se na ošetřovně asi před hodinou a jeho křik se rozléhá po celém poschodí.“ informoval ho Neville a účastně se zatvářil.


„Aha, tak tam se vypařil. Neboj, když se k nim přidám, použiju Silencio, jinak by mohla spadnout celá nemocnice.“ zašklebil se a pospíchal na ošetřovnu, odkud se skutečně rozléhal nahněvaný hlas profesora lektvarů. Věděl sice, že si tím od otce nevyslouží právě pochvalu, ale vešel bez zaklepání a rychlým pohledem zhodnotil situaci.


„Nejsem malé děcko, Horáci. Nenechám se uspávat, rozuměl jsi? Přestanu ten lektvar brát, ale k tomuhle mě nikdy nepřinutíš!“ křičel Severus a z očí mu šlehaly blesky.


„Když přestaneš ten lektvar brát, může tě to zabít! Chceš to riskovat? Znovu nás chceš opustit a tentokrát skutečně navždy?“ ozval se potichu Harry a Severus se zarazil.


„Harry, co tu děláš? Prosím, nepleť se do toho, tohle je moje věc a moje rozhodnutí.“


„Ne, Severusi. Tohle se týká celé rodiny. Jak budu moct žít s vědomím, že jsem ti mohl nějak pomoct a neudělal jsem to? Jak to vysvětlím Calwen, a co Brian? Vím, že jsi zvyklý spoléhat se jen sám na sebe, ale tak jako my potřebujeme tebe, jsme a chceme tu být i my pro tebe.“


„Harry, ty tomu nerozumíš!“ zvolal Severus téměř zoufale. Opět se vraceli k tématu, které je od sebe neustále oddělovalo jako stále se rozšiřující propast.


„Rozumím víc, než si myslíš a jestli věříš tomu, že to nechám jen tak, tak se strašně pleteš. Sám velmi dobře víš, že když se jednou přeměníš, nikdo a nic ti už nepomůže zbavit se toho. A Merlin nás ochraňuj, abys to vůbec přežil.“ řekl Harry podrážděně.


„Harry, chvíli mně poslouchej. Přestanu brát vlkodlačí lektvar, abych se mohl přeměnit, přestože jsem se tomu chtěl vyhnout. Ale můžu ten lektvar upravit tak, aby fungoval tak jak má až budu přetransformovaný. Nemusíš si o mně dělat starosti.“ vysvětloval potichu.


„Ty jsem si nemusel dělat ani doteď, že? Prosím tě, nemohl bys přijmout nabídku pana Conroye? Aspoň kvůli mně, tati, ať vidíme, jestli to bude fungovat. Slibuji, že jestli ne, sám ti pomůžu s úpravou lektvaru.“ žádal Harry. Zavřel oči a zatajil dech, zatímco čekal na jeho odpověď, jako by čekal na ortel smrti. Vlastně to tak bylo, třebaže nešlo o jeho život.


„Je mi líto, Harry, ale nejsem nějaký pokusný králík a uspat se nenechám.“ odpověděl Severus rozhodně a neodvážil se mu pohlédnout do očí.


„Jak myslíš.“ odpověděl Harry potichu a s nic neříkajícím výrazem na tváři se obrátil k léčiteli.


„Děkuji vám za pomoc, pane. Myslíte, že je můj otec pro tuhle chvíli v pořádku? Vzhledem k tomu, jak ohnivě tu hájí své zájmy, jsem si skoro jistý, že bude schopný dostat se domů i sám, ale jestli myslíte, že je nutné ho doprovodit, zařídím to.“ řekl téměř ledovým hlasem a snažil se ignorovat zdrcující pohled, který na sobě cítil.


„Severus je v nejlepším pořádku a jakékoli ohleduplné jednání s ním by mohlo urážet jeho hrdost, jak jsem si všiml, takže ano, může jít domů sám.“ ozval se po chvilce starý ošetřovatel a zkoumavě se na Harryho podíval. Soucítil s ním. Nechtěl by být na jeho místě. Když sem včera Severuse přinesl, byl úplně zoufalý strachy a vědomí, že si teď Severus zahrává se svým životem by nepotěšila nikoho, natož milujícího syna.


„V tom případě mě omluvte, musím si ještě něco zařídit.“ rozloučil se potichu a vykročil ke dveřím, přičemž ukončil umlčovací zaklínadlo, které použil, když vstoupil.


„Harry, počkej! Kam jdeš?“ zastavil ho otec a Harry v jeho pohledu viděl nejistotu.


„To je moje věc, ale na tvém místě bych pospíchal domů, protože Calwen je už jistě strachy bez sebe. Myslí si, že ses včera vrátil a potřeboval jsi mou pomoc, proto jsme spolu odešli a zdrželi se, psal jsem jí zprávu včera večer.“ informoval ho a položil ruku na kliku.


„Harry…“


„Ahoj!“ řekl a zmizel, nechávajíc otce tápat v té nejistotě, kterou viděl v jeho očích. Harry byl úplně otřesený otcovým postojem. Věřil, že ho téměř nic nezlomí, po tom co všechno si už prožil, ale zřejmě je toho na něj už příliš. Chápal to, sám měl občas chvilky, kdy byl ochotný vzdát se všeho, i vlastního života, jenže teď se nechtěl vzdát otce. Ne bez boje. Bude bojovat až do konce, ale potřebuje čas. Ten však proti němu stál jako nelítostný soupeř a jestli se Severus podvolí a přestane užívat lektvar, má času ještě méně. Bude to muset stihnout do nejbližšího úplňku, jenže on ani nevěděl, kde začít.


Kéž by tu tak byla Hermiona. Ta by určitě věděla o tom léčiteli víc, nebo by aspoň tušila, kde o něm něco najít. Podezříval ji, že má přečtenou skutečně celou Bradavickou knihovnu a kdo ví co všechno ještě mimo ni. Ale možná Brumbál… jestli mu Severus řekl o těch vlcích, možná se zmínil i o tom léčiteli. Tato možnost se mu zdála víc než pravděpodobná a tak se z nemocnice přemístil přímo do Prasinek, odkud se rychlým krokem vydal k hradu a výjimečně si nevychutnával pohled na rozkvetlé louky a háje.


Albus Brumbál ho samozřejmě přijal s otevřenou náručí a pozorně ho vyslechl. Jak Harry předpokládal, ředitel nebyl překvapený ničím z toho, co se právě dozvěděl a on pocítil zklamání nad tím, že se s tím Severus nesvěřil jemu.


„Pane, řekl vám někdy otec něco víc o tom léčiteli?“ zeptal se Harry s nadějí v hlase a statečně čelil pronikavému pohledu jeho očí.


„Nevím víc, než jsi mi sám prozradil, ale možná bych věděl, kde hledat.“ řekl ředitel po chvilce. „Ale jsi si jistý, že to chceš udělat, chlapče?“


„Je to jediná šance, jak otci pomoct a já bych pro něj udělal cokoli.“ odpověděl Harry pevně. Ani na chvilku nezaváhal, když se o této možnosti dozvěděl.


„Harry, víš, jakou oběť ten muž vyžaduje?“


„Zatím ne, ale to mě nezastaví. On pro mě obětoval svůj život a já bych udělal to samé.“


„Vím, Harry, vím. Obětoval ses pro nás všechny, abys nás zachránil. Jsi výjimečný mladý muž, víš to?“


„Nemyslím si, že jsem výjimečný. Jen ho prostě nechci znovu ztratit. Nikdy jsem se s jeho smrtí nesmířil, a kdyby se to skutečně stalo… prosím, pomozte mi najít toho léčitele.“ žádal a ředitel nemohl odmítnout tuto vroucí prosbu, vycházející z hlouby chlapcova srdce.


„Severusovi se to nebude líbit, pomyslel jsi na to? Nedovolí ti to udělat.“ řekl nakonec.


„Proto se to nedozví, dokud to nebude nezbytně nutné a prosím vás, abyste mu to neříkal. Mezi námi… od té doby co se vrátil, je všechno jinak. Nějak nemůžeme najít společnou řeč bez toho, aby to nakonec neskončilo fiaskem.“


„Oh ano, slyšel jsem, jak dopadlo vaše doučování z lektvarů. I když, to jsi teď asi na mysli neměl.“ usmál se Brumbál a Harry se při vzpomínce na Severusův zhrozený pohled, když mu vybuchl kotlík, přesto musel usmát také. Věděl, že se ředitel snaží odlehčit situaci a byl mu za to vděčný.


Následoval starého vysokého muže do knihovny a mezi knihami přeplněnými regály přešli do zakázaného oddělení, kde Brumbál zkoumavě prohlížel několik titulů.


„Ó ano, tady by to mohlo být. Oběť – původ nového života. V této knize je mnoho ochranných kouzel založených na oběti, určitě tam najdeš i tu, kterou sám znáš.“ řekl Albus a podával Harrymu velmi starou a odřenou knihu, která jako by se měla každou chvíli rozpadnout. Harry pochopil, že měl na mysli oběť jeho matky a slabě přikývl. Oba se usadili u nedalekého stolu, a když si Brumbál vzal jinou knihu, která ho zaujala, Harry začal listovat v této.


Našel v ní mnoho obětních darů, od těch s ochranným charakterem až po ty z černé magie, když se někdo obětoval, aby mohl navrátit moc Zlu a při tom pomyšlení se otřásl. Doufal, že by nikdo nepoužil něco podobného, aby vyvolal zpět Voldemorta, i když to by šlo asi jen těžko. Jeho duše byla natolik zničená, že by toho asi nebyl schopný.


Byl už téměř na konci a přestával doufat, že mu tato kniha poskytne potřebnou informaci, ale když znovu otočil stránku, pohlédl na obrázek muže s pomalovanou tváří, na toho samého muže, kterého viděl v Severusově vzpomínce.


„To je on!“ vykřikl Harry a Brumbál okamžitě obrátil svou pozornost k chlapci a knize.


KOVU – léčba těla i duše.


Tento africký šaman je pověstný tím, že dokáže vyléčit jakoukoli chorobu a dokonce vyléčí nejen tělo, ale i duši, která bývá poraněná často vážněji než člověk sám. Za svou pomoc však vyžaduje oběť nejvyšší a nejmocnější, oběť života.


O jeho radu nemohou žádat ti, kteří jeho pomoc potřebují, ale ti, kteří jsou ochotni pro svého blízkého udělat cokoli, dokonce obětovat vlastní život. Ve zkouškách, kterými musí žadatel projít, aby tomuto muži dokázal, že ten kdo jeho pomoc potřebuje, je této pomoci hodný, bývá Kovu neúprosný.


Žadatel může skončit kdykoli uprostřed zkoušky, jestli se rozhodne vzdát naděje na záchranu blízkého a ušetřit svůj život. Jediný způsob, jak dosáhnout svého cíle, je splnit všechny úlohy nebo položit vlastní život při jejich plnění. Tehdy šaman splní svou část dohody a vyléčí toho, pro koho byla tato oběť vykonaná.


Podle některých zdrojů žije tento muž v oblasti zvané Daresallam v Zanzibare. Je to rozlehlá krajina, kde nikdo nezná nikoho, ale každý pozná každého a přestože přesné místo jeho pobytu není známo, ten kdo ho hledá, ho najde.


Harry přečetl tento úsek nahlas a v duchu si přemítal, co se dozvěděl ve vzpomínce svého otce, a v podstatě do sebe všechno zapadalo.


„Harry, nejsem si jistý, jestli je dobrý nápad pokoušet se o takovéto řešení.“ vyjádřil své obavy Albus a přestože věděl, že Harry by měl víc než dobré předpoklady ke splnění všech úloh, bál se o svého chráněnce, o chlapce, který pro něj tak moc znamenal. Miloval ho jako vnuka a protože měl rád i Severuse, nechtěl ztratit ani jednoho z nich.


„Pane, už jsem se rozhodl. Šel bych třeba i na kraj světa, kdybych věděl, že mu můžu nějak pomoct. On by pro mě udělal to samé.“ zarazil ho Harry a odhodlání v jeho očích značilo, že s ním nic nepohne.


„Kdybych ti mohl jakkoli pomoct, stačí říct, chlapče. Věřím, že se ti podaří všechno, co si zamaneš, a že svému otci pomůžeš. Hodně štěstí, Harry.“ popřál mu a na tváři se mu usadil ustaraný výraz.


Harry přikývl a s přesným plánem v hlavě zamířil ke dveřím. Těsně před nimi se však zastavil a pohlédl řediteli do očí.


„Děkuji vám za všechno pane a… kdybych se nevrátil… řekněte mu, že ho mám rád.“ požádal a čekal na odpověď.


„Řekneš mu to sám, Harry, uvidíš.“ uklidňoval ho stařec a jejich pohledy říkaly víc než jakákoli slova. Harry sáhl po klice, a když byl za hranicemi pozemků, přemístil se k domu na Grimmauldově náměstí 12, který býval posledních několik let jeho domovem.

Žádné komentáře: