Kapitola č. 29: Morgana

Albus se zaraženě podíval na ženu stojící před ním a chvíli mu trvalo, než byl schopný vydat ze sebe nějaký zvuk. Postavil se a jejich pohledy se střetly.

„Jak...jak jste věděla?“ zeptal se a připadal si strašně hloupě, že nedokáže vyslovit souvislou větu.

„Očekávala jsem tě už dávno, ale hlavní je, že jsi tady. Pojď se mnou.“ vyzvala ho a kráčela před ním, vedouce ho do středu ostrova.

„Vy jste...kdo vlastně jste?“ osmělil se a její hluboké oči na se na něj znova podívaly. Zdála se mu tak důvěrně známá, až ho to zaráželo. Její dlouhé bílé vlasy lemovaly tvář zdobenou věncem jemných vrásek nejen kolem očí, ale i okolo nosu a úst. Musela být velice stará, uvědomil si najednou a zamyslel se nad tím, jestli by to mohla být...najednou ho přerušila a jasným hlasem se představila.

„Jsem Morgana. Jistě jsi už o mně slyšel.“

„Takže vy jste...nevěřil jsem, že ještě žijete. Je to tak dávno...“ divil se a všechna únava ho rázem opustila.

„Máš pravdu a raději tě nebudu strašit svým věkem. Pojď, máme si toho hodně co povědět.“ mile se na něho usmála a vedla ho ke svému příbytku. Ostrov se zdál opuštěný a ona asi byla jeho jedinou obyvatelkou. Překvapovalo ho to a divil se, jak může vydržet tu samotu, ale vlastně, celá její situace byla vícve než zvláštní.

„Víte proč jsem přišel?“ zeptal se, když byl usazený na jednom z křesel ve skromném domečku.

„Jistě, říkala jsem ti přece, že jsem tě očekávala. Máš množství otázek a já ti na ně mohu dát odpovědi.“ řekla klidně.

„Vy jste vědma?“ napadlo Albuse a rozesmál ženu sedící naproti němu.

„Ne, ani zdaleka neumím předpovídat budoucnost, přestože jsou moje schopnosti jiné, než u obyčejných kouzelníků. Ale to ty sám určitě víš.“

„Já...moje schopnosti...“ koktal a v duchu si nadával, že v přítomnosti této ženy nedokáže vyslovit souvislou větu.

„Jen klid, uvolni se. Jsem člověk tak jako ty, namáš být proč nervózní.“ uklidnila ho, jako by četla jaho myšlenky. „A ano, svoje schopnosti jsi zdědil z mého rodu, i když jsou jen zlomkem z toho co jsem svým dětem předala.“ povzdechla si a Albus si domyslel, že myslí na Lenaru.

„Dovol, abych ti to všechno vysvětlila. Potřebuješ nejdříve pochopit, abys ji dokázal porazit.“

Albus vděčně přikývl, protože kdyby se měl ptát, asi by se zase uchýlil jen k nesmyslnému koktání.

„Na začátku jsem byla jen já a jeden muž. Podvedli nás a až později jsem zjistila, že ten neznámý muž při obřadě plodnosti byl můj nevlastní bratr Artuš. Z tohoto spojení se narodily moje dvě děti, Mordred a Lenara. Nikdy mi však nedovolili vychovávat ani jednoho z nich a tak, jako kdysi mě a Artuše i je od sebe oddělili. Všechno to bylo naplánované. Merlin a moje teta Vivien se proti mně spolčili a oba mi je vzali.“ povzdechla si a na malou chvíli se ztratila ve vlastních bolestných vzpomínkách.

„Vy jste nebojovala? Vzdala jste se jich?“ zeptal se Albus nesměle.

„Jistěže jsem bojovala.“ ohradila se „Artuš, který měl u sebe našeho syna mi však nedovolil ho vídat a Vivien mě držela na tomto ostrově téměř jako vězně. Nemohla jsem vzdorovat dokud nezemřela, ale to už bylo pozdě. Mordred za mnou přišel a odpustil mi. Jenže Lenara...o ni se staral Merlin a vychovával z ní svoji nástupkyni. Učil ji černé magii a též, naučil ji nanávidět mě. Když jsme se po mnoha letech potkaly, přísahala mi pomstu za to, že jsem se jí vzdala a nebojovala o ni.“ uvedla na svoji obhajobu.

„Takže se vám chce pomstít tím, že vyvraždí všechny vaše potomky? To je trochu krutá pomsta, když jde o děti její vlastní dcery a znovu jejich děti. To všechno jenom z pomsty vám?“ divil se Albus a snažil se pochopit toto zvrácené myšlení.

„Ne, proto nedělá to co dělá. Moje prokletí spočívá v tom, že žiji tak dlouho a denně si musím připomínat vinu, kterou cítím za to, že jsem opustila svoje děti. Nemohu zemřít, do té doby, než zemře moje dcera, protože až tehdy ta kletba pomine.“

„Vaše dcera, Lenara, ale už přeci zemřela, nebo ne?“ nechápal Albus a měl pocit, že mu neustále ještě něco uniká.

„Upálili ji na hranici a když umírala, neustále mě proklínala.“ vzlykala a on cítil potřebu ji nějakým způsobem utišit. Vstal a položil jí ruku na rameno a vysloužil si její smutný úsměv.

„Zdá se, že aspoň někteří z našich potomků mají srdce na správném místě.“ řekla a Albus se neubránil tomu, aby se nečervenal. „Věděla jsem, že před svojí smrtí učinila nějaká opatření, aby se mohla vrátit. Utvrdila jsem se v tom těsně poté, co jsem se pokusila zabít, dva dny po její smrti. Nešlo to a když kletba stále trvala, Lenara nebyla mrtvá navždy.“ pokračovala jako by ji nepřerušil.

„To byla jen část toho, co Lenara udělala, aby se pomstila. Jenomže já jsem nebyla jediným terčem jejího hněvu. Jak jsi správně řekl, měla dceru. Vkládala do ní valké naděje, ale moje vnučka se odmítla věnovat černé magii a aby toho nebyla málo, provdala se za mudlu.“

„Předpokládám, že Lenara byla zastánkyní čistokrevnosti.“ začínal chápat Al.

„Přesně tak. Proto, když se jí nepodařilo ji přesvědčit, zřekla se jí a slíbila pomstu celému jejímu pokolení. Tak jako se rozhodla pomstít svému bratrovi, protože na rozdíl od ní, on mi odpustil a v mnohých věcech s ní nesouhlasil. Navíc, on nikdy nebyl čaroděj, protože i když měl čarodějnickou krev i jisté schopnosti, nikdo ho nenaučil je používat.“

„A tak se rozhodla vyvraždit celou rodinu. Ale Mordred naměl děti.“ poukázal a ona sklopila zrak a potají si setřela slzy.

„Zabila ho dřív, než se stihl oženit.“

„Promiňte. Nechtěl jsem otevírat staré rány. Muselo to být strašné.“

„Bylo, ale vím, že tomu rozumíš. Moje dcera nyní posedla tu tvoji. Kromě toho jsi v životě ztratil také mnoho.“

„Pochopil jsem, proč se Lenara vrátila, ale stále ještě nevím jak. Vy to víte?“ záměrně změnil téma.

„K tomu, aby se mohla vrátit, potřebovala nějakého oddaného služebníka. V době své moci měla přítelkyni, která ji slepě zbožňovala a souhlasila by s čímkoliv. Právě ji přinutila přísaha nezrušitelnou přísahou, že jí pomůže znovu povstat, až bude čas. Pokud by ten čas nenadešel v průběhu jejího života, měla toto poslání předávat dál z generace na generaci a všichni její potomci se museli, stejně jako ona, zavázat přísahou.

„Takže Tereza byla jednou z těch, co se přísahou zavázali k tomu, aby Lenaře pomohli povstat.“ zhrnul Albus a uspořádal si v hlavě všechno, co zjistil.

„Ano. Musela čekat, dokud nebyla ta správná doba. A ta nastala, když se potomci mého a Artušova rodu opět spojili, tak jako v případě Lenary a Mordreda. Je to všechno velmi komplikované a zmatené, ale snad rozumíš, jak to myslím.

„Ano, moje svatba se Sophií. Naše dítě bylo tím, do kterého se Lenara měla převtělit.“ povzdychl si sklíčeně.

„V první řadě, vy dva jste vůbec neměli splodit potomka.“ řekla nevrle.

„Cože?“ nechápal.

„Když jsem zjistila, že se Lenara vrátí, nedalo mi velkou práci zjistit, co plánuje. Je mi líto, že se to týkalo právě tebe a tvé ženy, ale chtěla jsem zabránit tomu, aby se vrátila a proměnila zem v peklo. Zařídila jsem to tak, aby jste vy dva nemohli mít děti. Mohli jste si nějaké přivlastnit, ale nikdy jste neměli mít pokrevního potomka. Tím by skončily obě pokrevní linie a Lenařina šance na návrat by zanikla.“

„Hm, sice mě myšlenka na to, že bych byl bezdětný moc nenadchla, ale rozumím. Byl by jsem udělal to samé.“ usoudil.

„Jenomže Tereza našla způsob jak to obejít a vám se narodila dcera. Obřad převtělení spočíval v tom, že Tereza objetovala část své duše a tím i schopností pro Lenaru a zbytek k tomu, aby mohla přežít první roky, dokud nezíská víc sil získala smrtí Sophie.“ vysvětlovala a při tom zjištění Albus zalapal po dechu. Jeho Sophia nemusela zemřít. Nebýt Lenary, mohli Aranel vychovávat společně a být šťastní. Proč? Proč ona?

„Nenechávej se unášet starou bolestí. Musíš být silný, abys ji zastavil. Jenom ty to můžeš udělat.“ řekla mu Mograna a její slova ho vrátila zpět do reality.

„Takže Lenara má Tereziny a Sophiiny schopnosti?“

„Ano a s nimi i svoje vlastní a taky Araneliny. Proto je tak silná. Jejím převtělením se v ní spojily základy čtyř magických jáder a abys ji porazil musíš zničit to nejsilnější. Tím je Terezino, to je totiž její největší částí a pojítkem mezi těmi ostatními. Bez něho bydu Lenara oslabená a potom stačí postupovat správně, abys vypudil Lenaru z těla své dcery. Její duše samotná nebude moct existovat a zanikne.“

„A když...“ zarazil se. Toto byla otázka, jejíž odpovědi se obával víc, než čehokoliv jiného. „Když Lenara opustí tělo mojí dcery, co byde s ní? Co bude s Aranel?“ zeptal se nakonec a v místnosti zavládlo napjaté ticho.

„Tvoje žena je mrtvá a tak když Lenara opustí tělo, část Sophiiny duše, která je v tom těle uvězněná ji opustí s ní. Zůstane jen Aranel a...nedokážu posoudit, jestli dokáže přežít osamotě.“ odvětila.

Takže nakonec ji přeci jenom zabiju. Vykřikl zoufale a skryl si hlavu do dlaní. Po chvíli beze slova vyšel ven, aby byl chvíli osamotě. Nešla za ním. Věděla, že potřebuje čas, aby strávil všechno co se dozvěděl a hlavně, aby se smířil s tím, že se mu možná nepodaří zachránit vlastní dceru. Neměl moc na výběr. Jestli nechá Lenaru, aby nadále ovládala svět, zahyne mnoho lidí. Když se pokusí ji zastavit, zřejmě bude muset obětovat život vlastní dcery.

„Co mám dělat?“ šeptal do ticha a přál si, aby tam s ním byl někdo, kdo by mu dokázal pomoci. Sophia, máma, otec, nebo dokonce i Severus by mu dokázali říct co dělat. Jenže on věděl co musí udělat. Věděl to, přestože to bylo něco, co chtěl ze všeho nejméně.

Setmělo se a on stále ještě seděl na skále, ze které bylo viděl na celý ostrov. Nevnímal chlad, nevnímal déšť, který zmáčel všechno jeho oblečení. Cítil jen samotu a prázdnotu.