Kapitola č. 10: Co ho čeká

Severus ležel v bezvědomí za svým pracovním stolem v laboratoři a vůbec nevnímal, jak se nad ním někdo sklání. Harry roztřesenou rukou nahmatal puls a vydechl úlevou, že otec žije. Jeho dýchání bylo povrchní a puls nepravidelný, ba dokonce zrychlený, ale žil.


„Tati, prober se!“ žádal Harry a opatrně s ním zatřásl, ale nepomohlo to.


„No tak, tati, vzbuď se, co je s tebou?“ neustával ve svém snažení a snažil se najít něco, co by mu něco napovědělo o původu jeho současného stavu. Avšak Severus nebyl zraněný, aspoň ne viditelně. Harry nevěděl, jak otce probrat, protože ani Everante nefungovalo. Po půlhodině bezútěšné snahy ho přepadla panika smíšená se zoufalstvím.


„Tati, prosím!“ šeptal a nevěděl si rady. Kdyby aspoň tušil, co se tu stalo, mohl by použít nějaký lektvar ze Severusových zásob, ale takhle se nedovážil. Musí sehnat pomoc. Jenže kde? Kdo by mu mohl pomoct? Nikdo konkrétní ho nenapadal a jedinou možností bylo vzít ho ke svatému Mungovi.


Jen co se Harry i se Severusovým tělem přemístil do nemocnice, shlukli se okolo něj ošetřovatelé a ujali se jeho otce. Řekl jim to málo co věděl a najednou zůstal stát sám na chodbě před zavřenými dveřmi, odkud po chvilce vyšel jeho bývalý spolužák.


„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se ho Neville a starostlivě si ho prohlížel.


„Já ano, ale otec… co ty tu vlastně děláš?“


„Nastoupil jsem tu na ošetřovatelský kurz. Chci být léčitelem. A o otce se neboj, bude v pořádku. Čekají jen na odporníka na oklumencii.“ snažil se ho povzbudit.


„Cože? A proč?“ nechápal Harry.


„Nevím to přesně, ale podle hlavního ošetřovatele je oklumencie jediný způsob, jak ho probrat. Podle všeho to souvisí s jeho poslední přeměnou. Netušil jsem, že je vlkodlak.“


„No, s těma přeměnama je to trochu složitější a sám jsem se to dozvěděl asi před měsícem.“


„Aha, no asi by sis měl promluvit s hlavním ošetřovatelem. Poslal mě pro tebe, abych tě přivedl. On ti to všechno vysvětlí.“ řekl nakonec Neville a vedl kamaráda dlouhou chodbou až ke dveřím, na kterých byla kovová tabulka s nápisem Ošetřovna.


Dveře se otevřely a okolo Harryho proletěla nosítka, na kterých ležel jeho otec. Hrdlo se mu stáhlo a musel bojovat se slzami. Pocítil něčí ruku na rameni a vzhlédl do tváře postaršímu ošetřovateli s mírně prošedivělými vlasy a brýlemi. Povzbudivě se na něj usmíval.


„Severus to zvládne, nemusíš se bát, chlapče.“


„Vy ho znáte? A co mu vlastně je?“ zeptal se Harry roztřeseným hlasem.


„Byl mým studentem na ošetřovatelských kurzech, tak jako teď tvůj přítel. Děkuji Neville, zkontroluj prosím paní Collinsovou a nezapomeň na uklidňující lektvar pro pana Haleyho.“ instruoval mladého praktikanta starší muž a on poslušně přikývl.


„Ano, pane, hned to udělám.“ odpověděl a s těma slovama je nechal samotné.


„Posaď se, Harry. Nebude ti vadit, když ti budu tykat? Slyšel jsem o tobě už tolik, že mám pocit, jako bych tě znal odjakživa.“ usmál se na něj a Harry jen přikývl.


„Tak tedy, Severus. Co přesně mi dokážeš říct o těch jeho neúplných přeměnách na vlkodlaka?“


„Ne moc, jen tolik, co mi otec sám řekl. Prý mu vlkodlačí lektvar pomáhal a až v posledním roce cítí, že jeho účinky už nestačí na potlačení přeměny. Myslí si, že zanedlouho se už přemění kompletně.“ řekl co věděl.


„Řekl bych, že je to trochu komplikovanější, než si Severus myslí. Říkáš, že už téměř rok pociťoval, že je lektvar slabší? Nechápu, proč s tím za mnou nepřišel dřív, možná bych mu dokázal nějak pomoci, ale teď…“ povzdychl si starý muž a zadíval se kamsi za Harryho.


„Jak to myslíte, že teď… je pozdě na co?“ koktal Harry neschopný racionálně uvažovat.


„Jen klid, bude v pořádku, aspoň do nejbližší přeměny. Co však bude potom, pro něj nebude moc příjemné. Jen tohle jsem ti chtěl říct.“


„Co s ním tedy je?“ žádal Harry konečně vysvětlení.


„Obávám se, že celé ty problémy s přeměnou způsobuje vlkodlačí lektvar. Celou dobu, co ho Severus užíval, na něj působil a zpomaloval tu přeměnu, ale nemůže ji zadržet do nekonečna. Jestli se Severus co nejdřív nepromění, bude to stále horší.“


„Takže musí přestat brát lektvar, aby se přeměnil? A co potom? Bude v pořádku?“


„Je to složitější, chlapče. Severusovo tělo je na ten lektvar natolik zvyklé, že když ho přestane užívat, přemění se sice, ale asi ne při prvním úplňku. Lektvar se z jeho těla musí kompletně vyloučit a při takovém dlouholetém návyku jako má Severus, to bude chvíli trvat. Navíc, sám dobře víš, jaký má tento lektvar účinek. Vlkodlaci ho užívají, aby byli méně nebezpeční. V případě, že se Severus přemění bez něj, bude nebezpečný nejen svému okolí, ale předpokládám, že vzhledem k jeho situaci i sám sobě. Ta přeměna bez lektvaru by ho mohla zabít.“ poslední slova řekl tak tiše, že je Harry sotva slyšel.


„Takže jestli lektvar přestane užívat, může ho to zabít. A jestli ho nepřestane užívat a nepřemění se…“


„Pak se může opakovat to, co se stalo minulou noc, jestli ne něco horšího.“ zamumlal ošetřovatel.


„A řeknete mi teda konečně, co se mu stalo dnes?“ vyprskl Harry netrpělivě a hned se zastyděl. „Promiňte, já jen… proč musí tak moc trpět? Chtěl bych mu nějak pomoct, ale nemůžu.“ povzdychl si.


„Neomlouvej se, vím jak se cítíš. Tak tedy, k tomu, co se mu stalo. Nevím, co přesně k tomu vedlo, ale Severus vystavil okolo své mysli pevnou bariéru, zpoza které se teď sám nemůže dostat. Nebudu ti lhát, chlapče, i tak bys to určitě zjistil, ale podle mého názoru, byla tato přeměna pro Severuse velmi těžká, nejen psychicky ale i fyzicky a tohle byl jeho způsob uchránit svou mysl před poškozením. Navzdory tomu, že skončil v bezvědomí a je teď takříkajíc uvězněný, bylo to podle mě to nejlepší, co mohl udělat, jinak by tu mohl být s o hodně vážnějším poškozením, možná dokonce nezvratným.“


Harry seděl v křesle a na jeho ramena jako by dopadly těžké balvany, když to slyšel. Proč? Proč jeho otec? Nemohl mu nijak pomoct, přestože netoužil po ničem jiném. Jak dlouho to ještě bude trvat? Jak dlouho Severus vydrží snášet toto utrpení? Musí být přece nějaký způsob, jak mu pomoct, prostě musí.


„Ehm, jak mu tedy můžete pomoct?“ zeptal se přiškrceným hlasem.


„Chystám se kontaktovat jednoho známého, je to odborník na oklumencii, pomocí které odstraníme bariéru, co Severus vybudoval. Není to ověřený léčebný postup, ale věřím, že se to podaří a až do příštího úplňku bude všechno v pořádku.“


„A potom? Při další přeměně?“ zeptal se a mimovolně se otřásl.


„Probereme to se Severusem, ale já bych doporučoval, aby nepřestával užívat vlkodlačí lektvar a při každé další přeměně by bylo rozumné uvést ho do umělého spánku a podávat mu lektvary proti bolesti, aby netrpěl. Ale tohle budeme řešit, až když ta situace nastane a to rozhodnutí bude na tvém otci. Teď se soustřeďme na to, co je před námi.“ odpověděl ošetřovatel a Harry přikývl.


„Tak dobře. Je nějaké riziko, že při pokusu o odstranění té bariéry dojde k nějakému poškození? Řekněme, kdyby se to nepodařilo?“


„Nemyslím, aspoň ne při samotném tom úkonu. Problém by mohl být v tom, jak dobře Severus tu bariéru vybudoval. Jestli řekněme neuchoval všechny důležité vzpomínky, mohl by trpět ztrátou paměti, nebo nějakými menšími výpadky, ale to dřív než začneme nezjistíme.“ odpověděl mu ošetřovatel po chvilce zamyšlení.


„V tom případě, myslíte, že bych se o to mohl pokusit já?


Zdá se, že u tebe člověk stále zažívá překvapení. Jestli to tedy chceš zkusit, můžeme začít klidně hned.“ řekl starší muž, když zvážil chlapcovu nabídku. Oba vstali a šli do pokoje, kam uložili Severuse. Výraz jeho tváře se ani trochu nezměnil, od té doby co ho Harry ráno našel v laboratoři. Dalo se z něj vyčíst, že Severuse zmáhala krutá bolest v okamžiku, kdy upadl do tohoto stavu a Harrymu se sevřel žaludek. Sedl si k němu na postel a chytil ho za ruku.


„Všechno bude v pořádku, tati. Pomůžu ti, uvidíš. Zase budeš v pořádku.“ uklidňoval jeho i sám sebe.


„Jsi připravený, Harry?“ zeptal se ošetřovatel a chlapec přikývl. Ještě jednou si nechal zopakovat, co musí udělat a pak pronikl do otcovi mysli.


Obklopovalo ho šero a před ním vysoký černý kouř, který mu bránil pokračovat. Silou vůle a neverbálními kouzly oslaboval stěnu vrstvu po vrstvě a ta postupně odhalovala první jednotlivé vzpomínky. Byli mezi nimi i takové, které Harry znal, ale nezdržoval se a postupoval dále.


Po nějaké době černý kouř zmizel a před Harrym se objevila ohnivá stěna, skrývající další sadu vzpomínek. Tato překážka pro Harryho nebyla nepřekonatelná. Severus ho naučil, jak jí projít a když se jeho otec nijak nebránil a stěnu nezvyšoval, jen udržoval na stejné úrovni, zabralo mu to jen chvíli.Už – už chtěl projít k poslední, stěně z ledu, která byla nejkřehčí, ale v kombinaci s předešlými poskytovala velkou oporu, ale v tom ho zaujala jedna z otcových vzpomínek a on zastavil, aby se na ni lépe podíval.


Severus ve vzpomínce byl velmi bledý a jizvy na jeho tváři byli ještě stále červené. Stál proti muži tmavé pleti s holou hlavou a tváří pomalovanou různými symboly. Chvíli Harry nic neslyšel, ale když se lépe soustředil, zaslechl toho muže.


„Máš pravdu, mohl bych ti pomoct. Když tvoje přeměna není úplná, je možnost se toho prokletí úplně zbavit. Avšak cena za to je vysoká.“


„Co žádáš?“ zeptal se Severus bez jakéhokoli podráždění či sarkasmu. Málokdy někoho prosil o pomoc, ale šlo o jeho život a tentokrát pomoc potřeboval.


„Člověk, který žádá mou pomoc, musí přinést určitou oběť. Avšak ty nejsi ten, co má přinést oběť, protože nejsi ten, co má u mě žádat o pomoc.“ odpověděl ten tajemný muž a Harry si vzpomněl na otcova slova o tom, že zkoušel pomoc nějakého léčitele. Tohle musel být on, ale proč mu odmítal pomoct, když by to dokázal? V tom se opět ozval Severus.


„Vím, že za tebou nechodí, ti co pomoc potřebují, ale ti, co ji pro někoho žádají, ale já nemám nikoho, kdo by…“


„Potom je mi tě líto. Ten, kdo nemá nikoho má smutný život a ten tvůj je navíc poznačený prokletím, ale já ti nemůžu pomoci.“ řekl klidně.


„Ale proč? Proč odmítáte pomoc těm, co ji potřebují a vyžadujete za ni takovou cenu?“ zeptal se Severus značně zklamaný, jako by přišel o jedinou naději, kterou na tomto světě ještě měl.


„Cena, kterou já žádám, je vždy přiměřená žádosti a ty nepotřebuješ znát mé důvody. Teď jdi a když najdeš někoho, kdo pro tebe tuto oběť podstoupí, pošli ho za mnou.“ uzavřel léčitel a zanechal samotného, zlomeného Severuse uprostřed pustiny.


Harry si tuto vzpomínku pevně vryl do vlastní paměti a rozhodl se jí zaobírat později. Rozbil i poslední překážku, která mu stála v cestě a opustil otcovu mysl v naději, že udělal, co bylo nutné a on bude v pořádku.


Otevřel oči a unaveně pohlédl do tváře starému ošetřovateli.


„Tak jak?“ zeptal se ho ustaraně.


„Odstranil jsem překážky a doufám, že jsem nic nepřehlédl.“ povzdychl si Harry.


„Byl jsi tam celé hodiny, věřím, že jsi to udělal nejlépe jak jen šlo.“ usmál se na něj stařec a položil mu ruku na rameno.

„Doufám.“ zamumlal a vzal otcovu ruku do svých dlaní.


„Harry…“ ozval se najednou slabý chraplavý hlas a Severus pootevřel oči, aby pohledem vyhledal svého syna.


„Konečně, tati. Jak ti je?“ zeptal se ho potichu.


„Dobře, jsem jen unavený.“ odpověděl a znovu zavřel oči.


„Jen spi, už to bude v pořádku. Zůstanu u tebe, dokud ti nebude lépe.“ ujišťoval ho Harry tichým hlasem a pocítil obrovskou úlevu.


„Děkuji.“ zašeptal Severus a ponořil se do snů.


„Blahopřeji, mladý muži. Zvládl jsi to výborně.“ zkonstatoval ošetřovatel a poplácal ho po rameni.


„Doufám, že to ostatní zvládneme také.“ povzdychl si a unaveně dosedl do křesla. Vděčně přijal posilňující lektvar, ale odmítal se od otce vzdálit. Jen Calwen napsal, že je s otcem a zdrží se možná i pár dní. Ráno, než ho šel hledat, jí nechal v kuchyni vzkaz, že Severus potřeboval s něčím pomoct. Zatajil, že se Severus vůbec neobjevil doma a doufal, že si nedělá přílišné starosti.


Po pár minutách v křesle konečně i on usnul, rozhodnutý co nejdřív zjistit víc o tom léčiteli, který Severusovi odmítl pomoct.