Kapitola č. 4: Pokroková skupina

James Potter se posadil na své posteli a snažil se uklidnit svůj zrychlený dech. Nastražil uši a rozhlédl se po potemnělé ložnici. Okolo něj se ozývalo tiché oddechování spících studentů Nebelvíru. Ted se v posteli vrtěl a funěl, mumlaje něco ze spaní. James zadržel dech. Probudil se před několika minutami a v uších mu znělo jeho jméno. Byl to hlas jako ze snu. Vzdálený a tichý, jako by se k němu nesl dlouhým temným tunelem.

Právě když přesvědčil sama sebe, že se mu to jen zdálo, a zalezl zpět pod peřinu, uslyšel to znovu. Zvuk jako by vycházel přímo ze zdí a byl vzdálený, ale zároveň se ozýval z místa hned vedle něj, jako sbor hlasů šeptající jeho jméno.


James potichu sklouzl z postele a oblékl si župan. Nastražil uši a cítil chlad kamenné podlahy, na které stál. Pomalu se otočil a všiml si něčeho, co se pohnulo u dveří. Tam, kde ještě před chvílí byla tma, se teď vznášela postava. James se vylekal a vrhnul se zpátky do postele tak, že přes ni málem přepadl. A pak ducha poznal. Byl to ten samý, kterého viděl pronásledovat onoho vetřelce venku na školních pozemcích. Duch, který vypadal jako mladý muž. Ve tmě u vchodu postava zářila daleko jasněji než v ranním slunci. Byla hubená a rozplývala se, její lidský tvar byl jen tak tak rozpoznatelný. Bez jediného pohnutí znovu promluvila:


James Potter.


Pak se otočila o odlétla po schodech dolů.


James na okamžik zaváhal, pak se pevněji zabalil do svého županu a začal postavu pronásledovat. Jak běžel, jeho bosé nohy tiše pleskaly o kamenné schody.


Přiběhl do prázdné společenské místnosti právě včas, aby si ještě stihl všimnout, jak duch proplouvá portrétem Buclaté dámy. James se spěšně vydal za ním.


Myslel si, že mu Buclatá dáma vyhubuje, ale spala ve svém portrétu hlubokým spánkem, když se James kolem ní opatrně proplížil. Tiše pochrupovala a James přemítal, jestli ji duch do spánku náhodou nezačaroval.


Chodby hradu byly tiché a potemnělé, muselo být už pozdě v noci. Několika okny dovnitř pronikalo jen stříbřitě modré měsíční světlo. Jamese napadlo, že si měl vzít hůlku. Ještě s ní sice moc věcí neuměl, ale rozsvítit by si dokázal. Díval se dál skrze střídající se pruhy tmy a měsíčního světla a hledal ducha. Nikde v dohledu po něm nebylo ani stopy. Aniž by věděl, kam jde, opět se rozběhl.


Po několika změnách směru se James chtěl vzdát. Už ani nevěděl, kudy se dostane zpátky do nebelvírské společenské místnosti. Chodba, ve které stál, byla vysoká a úzká, osvětlovalo ji jen narudlé mihotavé světlo pochodně blízko klenutého průchodu, kterým vešel. Obě strany chodby lemovaly zavřené dveře vyrobené z tlustého dřeva a vyztužené železnými pláty. Za jedněmi z nich se ozval poryv větru a něco dlouze, jako když se nadechuje spící obr, zaskřípalo. Byl to docela strašidelný zvuk, ale James se nemohl jen tak otočit a utéct. Kráčel dál chodbou, pochodeň před něj vrhala stín jeho postavy a poblikávala do tmy.



„Haló?“ řekl chraplavým a tak tichým hlasem, že skoro šeptal. „Jste ještě tady? Nevidím vás.“


Žádná odpověď. Chodba byla stále studenější. James zastavil, beznadějně šilhal do tmy a pak se otočil. Přímo před nosem mu něco proletělo a on uskočil. Bílá šmouha vlétla do dveří a Jamesovi neušlo, že nejsou úplně dovřené. Prostor, který viděl úzkou škvírou, osvětlovalo namodralé měsíční světlo. James třesoucí se rukou uchopil dveře a se skřípotem je otevřel. Dveře sebou trhly, ozval se pronikavý skřípot a na podlahu vedle něčeho dlouhého a černého, s hákem na konci, dopadly rozbité kusy železa. Bylo to páčidlo. James úlomky odsunul, otevřel dveře dokořán a vstoupil.



Místnost byla podlouhlá a zaprášená, plná rozbitých stolů, židlí a harampádí, které sem zřejmě bylo posláno na opravu, ale už dávno na ně zapomněli. Strop se snižoval k protější zdi, ze které čtyřmi okny dovnitř pronikalo měsíční světlo. Okno úplně napravo bylo rozbité a na zemi pod ním se třpytily střípky skla. Jedna z okenních tabulí se v rámu okna viklala jako pochroumané netopýří křídlo. Duch stál u hromádky roztříštěného skla a shlížel na ni. Pak se otočil a přes rameno pohlédl na Jamese. Nabyl své lidské podoby, a jakmile James spatřil obličej mladého muže, zalapal po dechu. A pak se udály dvě věci najednou. Duch se vypařil, zbyl po něm jen stříbrný dým a z chodby se ozvala rána a dusot nohou.



James nadskočil, na místě se otočil a vykoukl ze dveří. Nic neviděl, ale z temnoty se ozývala ozvěna kroků. Opřel se o rám dveří. Jeho srdce tlouklo tak splašeně, že před očima viděl zelené jiskřičky. Znovu přelétl pohledem místnost, byla ale potemnělá a kromě nábytku obaleného pavučinami a rozsypaného skla v ní nic nebylo. Duch byl pryč. James se zhluboka nadechl a vyběhl do chodby.


Slyšel další, tišší zvuk kroků. Odhadoval, že pochází z temné chodby před ním. Ozýval se zřejmě z nějaké postranní místnosti. James se v duchu proklínal za to, že si zapomněl vzít hůlku. Po špičkách vešel do temnoty. Po chvíli, která mu připadala jako věčnost, našel další otevřené dveře. Chytl se kamenné zárubně dveří a nakoukl dovnitř.


Matně rozpoznal sklad lektvarů. Byl v něm muž oblečený do černých džínů a černé košile. Ten samý, jakého viděl včera ráno u Zapovězeného lesa při pořizování fotografií. Teď stál na stoličce a s malou baterkou v ruce si prohlížel obsah poliček. Na zemi u stoličky byly zbytky rozbitých ampulek. Muž si dal malou baterku mezi zuby a zašmátral rukou pro další ampuli na nejvyšší polici, přičemž se volnou rukou vratce přidržoval protější police.


„Heritah Herung,“ četl si pro sebe a natahoval krk k baňce, na kterou si svítil. „Co je krucinál tohleto?“ Jeho hlas byl povýšenecký a hluboký. Muž se najednou ohlédl ke dveřím a podíval se Jamesovi přímo do očí. Několik vteřin se ani jeden nepohnul. James věděl, že muž na něj určitě zaútočí, byl to přece vetřelec a James ho viděl. Snažil se svým nohám přikázat, aby se otočily a někam s ním odeběhly, ale domluva mezi mozkem a jeho končetinami jako by se porouchala. Stál a koukal svíraje kamennou zárubeň, jako by po ní chtěl někam vyšplhat. A pak muž udělal poslední věc, jakou by od něj James čekal. Otočil se a běžel pryč.


Byl pryč dřív, než James něco zaregistroval. Závěs na druhé straně skladu, kterým muž proběhl, ještě vlál. Jamese nečekaně napadlo, že by muže mohl pronásledovat, a tak se za ním rychle vydal.


Sklad zásob vedl přímo do učebny lektvarů. Ve tmě tu stály dlouhé a vysoké stoly s židlemi úhledně zastrkanými pod nimi. Z chodby se ozývaly zvuky kroků. Když se James proplétal mezi stoly a vyběhl na chodbu, všude se rozléhal pleskot jeho nohou o kamennou podlahu.



Muž se zastavil na křižovatce dvou chodeb a zaváhal. Zoufale se rozhlížel dozadu a dopředu a pak si všiml přicházejícího Jamese. Muž vydal stejný vysoký zvuk, jaký od něj James slyšel, když ho pronásledoval duch. Jak se muž nemohl rozhodnout, jeho nohy se rozeběhly na tři strany najednou a podklouzly mu. Pak je konečně ovládl a nemotorně se rozeběhl širší z chodeb. James věděl, kde je. Muž mířil k síni s pohyblivými schodišti. Jak o tom James přemýšlel, uslyšel další překvapený skřek a neubránil se úšklebku.


Zastavil se u zábradlí, naklonil se přes něj a koukl do temnoty několik poschodí níž. Nejdřív slyšel jen tiché šoupání a pak klepot bot. Muž klopýtal na otáčejícím se schodišti, držel se zábradlí jako o život. James zaváhal a pak udělal něco, co vždycky udělat chtěl, ale nikdy neměl tu odvahu: vylezl na zábradlí nejbližšího schodiště, rozkročmo si na něj sedl a jel.


Na tlustém dřevěném zábradlí vyleštěném generacemi domácích skřítků do sklovitého lesku se jelo jako po másle. Sjížděl dolů po zábradlí a rozhlížel se, kam jede. Jeho vlasy, které se mu před několika minutami přilepily potem na čelo, mu rozčechral vzduch. Když se přiblížil konci, znovu se oběma rukama i nohama přidržel zábradlí, zpomaloval, až nakonec lehce seskočil na schody. Očima pátral po muži, spatřil ho, jak se plazí k odpočívadlu o patro níž.


Jamesův táta mu o měnících se schodištích vyprávěl a vysvětlil mu tajemství jejich ovládání. James posoudil situaci, a právě když se jiné schodiště začalo otáčet, rozhodl se je vybrat. Sedl si na zábradlí a jel tak rychle, jako by bylo namydlené. Jak se točilo, na jedné straně se střídala díra, další schodiště a chodby, a na druhé straně matně rozpoznával schody. James zatnul zuby a znovu se podíval za sebe. Muž se blížil k odpočívadlu. Podklouzly mu nohy a vystrašeně vzhlédl nahoru právě v okamžiku, kdy do něj James nalétl.



James do muže vrazil v plné rychlosti a spadl z něj rovnou na dlaždice odpočívadla. Když muže síla nárazu odmrštila, vyjekl potřetí, tentokrát naštvaně a překvapeně. Ozvala se pronikavá rána a pak cinkot sypajícího se skla. James se otočil a instinktivně si zakryl obličej. Když se chodba opět ponořila do klidu, James se zpoza svých prstů rozhlédl. V okně pod schody byla hrubě vytvarovaná díra po muži, který jím právě prolétl. Za ní se ve vánku komíhaly větve stromů, mezi nimiž byla vidět hvězdami posypaná obloha.


„Co se to tady děje?“ zaskřehotal chraplavý hlas, z něhož zaznívala zlost. James se s námahou zvedl a dával si pozor, aby bosýma nohama nešlápl do střepů. Opatrně se postavil k díře a nahlédl dolů, ale bylo velice těžké odhadnout, jak vysoko se okno nacházelo. Kromě šumění větru v korunách stromů nebylo nic slyšet.


U blízkého schodiště se objevila paní Norrisová. Její oranžové oči šlehly pohledem po rozbitém okně, střepech a pak se obrátily k Jamesovi.. Následoval ji školník Filch, ztěžka oddechoval a klel.


„Ha!“ řekl. Z jeho hlasu čišel sarkasmus. „Potter. Proč jen mě to vůbec nepřekvapuje?“


---


„Co jste si myslel, když jste sám v noci skrz hrad pronásledoval neznámou osobu?“ Ředitelka McGonagallová stála za svým stolem a opírala se o něj oběma rukama. Mračila se a v očích se jí zračil údiv.


„Já –“ začal James, ale ona ho pozvednutím ruky zastavila.


„Neodpovídejte. Dnes ráno na to nemám trpělivost,“ povzdechla si, napřímila se a narovnala si brýle. „Za ta léta už jsem slyšela tolik potterovského vysvětlování, že si dovedu představit, co mi povíte.“


Filch stál vedle, vysunutá čelist a lesk jeho očí prozrazovaly, jak velkou radost má z tak brzkého chycení nejnovějšího potterovského lotra. Paní Norrisová v jeho náručí vrněla jako malý huňatý motor. James se odvážil prohlédnout si ředitelnu. V místnosti bylo ještě pořád šero. Portréty všech předchozích ředitelů a ředitelek dřímaly ve svých obrazech. James si všiml portrétu jmenovce svého bratra, Albuse Brumbála. Brumbál seděl, brada mu klimbala na hrudi a přes oči mu padal klobouk. Jak chrápal, jeho rty občas něco zabrblaly.


McGonagallová se posadila do křesla. „Pane Pottere, chcete mi snad říct, že zrovna vy nevíte, že noční toulání po hradu je proti školnímu řádu?“


„Ne,“ vyhrkl James. „Ehm, ano, znám školní řád. Ale ten duch –“


McGonagallová znovu zvedla ruku. „Ano, duch, já vím.“ Ale všechno kromě jejích slov nasvědčovalo tomu, že o jeho tvrzení pochybuje. „Ale pane Pottere, uvědomte si, že i když se duch objeví přímo v ložnici nějakého studenta, nedává to onomu studentovi právo porušit pravidla, která mu zrovna nevyhovují.“


Filch se zavrtěl a zjevně usoudil, že nastal čas přitlačit. „Zničil Heraklovo okno, paní ředitelko. Dílo nesmírné ceny. Obávám se, že je nenahraditelné.“ Když dořekl, jízlivě se na Jamese podíval.


„Okna jsou jedna věc, pane Filchi,“ řekla McGonagallová, aniž by se na něj podívala, „ale vetřelci na školních pozemcích věc druhá. Předpokládám, že jste již podnikl prohlídku areálu školy počínaje místem pod Heraklovým oknem?“



„Ano, madam, a nic jsem nenašel. Přímo pod oknem jsou záhony Venušiných růží. Je tam hodně střepů, ale nic, co by dokazovalo přítomnost nějakého vetřelce. Jediné, co máme, je slovo tohohle kluka, že tam nějaký byl, paní ředitelko.“


„Jistě,“ odpověděla McGonagallová. „A v tomto případě hodlám jeho slovu věřit. Někdo zjevně tím oknem proskočil, pokud ovšem nenavrhujete, že se tudy dostal dovnitř pan Potter.“


Filch skřípal zuby a zahlížel na Jamese, jako by chtěl právě tuto možnost vyslovit.


„Ale on byl ve skladu lektvarů, madam!“ trval na svém James. „Rozbil tam nějaké ampule! Ještě tam musejí být. A dovnitř se dostal oknem nedaleko odtamtud. Viděl jsem to. Ten duch mě tam dovedl.“


McGonagallová si Jamese pozorně prohlížela. „Pottere, věřím, že jste někoho viděl, ale pravděpodobnost, že by se někdo zvenku vloupal na školní pozemky, je nepatrná. Jistě víte, že Bradavice jsou chráněny přísnými bezpečnostními opatřeními a kouzly. Žádný kouzelník ani čarodějka, bez ohledu na jejich dovednosti, se do hradu nemůže dostat, pokud tu nemá být.“


„No právě,“ řekl James vážně. „Nemyslím si, že to byl čaroděj. Podle mě to byl mudla!“


Čekal, že ředitelka a Filch budou překvapení, ale nebyli. Ředitelka se na něj jen podívala, Filch se podíval od ní k Jamesovi a zpátky a potichu se uchechtl.


„Jsou rok od roku vynalézavější, to si musíme přiznat, paní ředitelko.“


„Jamesi,“ řekla McGonagallová jemným hlasem, „nezakreslitelnost hradu stejně jako bezpočet matoucích kouzel zajišťují, že je pro jakkoli vynalézavého mudlu nemožné se sem dostat. To přece víte, ne?“


James si povzdechl a snažil se neprotočit oči. „Ano. Ale to nic nemění na tom, co jsem viděl. Byl to mudla. Používal páčidlo a baterku. Ne hůlku.“


McGonagallová si ho dlouho prohlížela a pak nasadila věcný tón. „Dobrá, Pottere, jestli máte pravdu, pak tu máme situaci, která se nepochybně musí napravit. Věřte, že se o to budeme zajímat. Bohužel tu ale stále je problém vašeho porušení zákazu vycházení, nemluvě o tom rozbitém okně. Vzhledem k okolnostem vás za to druhé nebudu vinit, ale nepochybně vám prospěje, když za první přijmete odpovědnost a budete v sobotu večer dvě hodiny pomáhat panu Filchovi.“


„Ale –“ zaprotestoval James, ale Filch mu tvrdě zmáčkl rameno.


„Postarám se o něj, paní ředitelko,“zavrčel. „Když je stihnete srovnat včas, nebudou tak zkažení. Viďte, mladíku?“


„Pottere,“ řekla McGonagallová, již zjevně zajímalo něco jiného, „vezměte pana Filche do skladu lektvarů k druhému rozbitému oknu, ano? Pokuste se to tam uklidit dřív, než začne vyučování. Přeji pěkný den, pánové.“


James schlíple stál a Filch ho vedl ke dveřím, s velkou rukou plnou mozolů stále na jeho rameni.


„Pojď, můj chlapče. Musíš sníst, co sis nadrobil, ne?“


Na cestě ven si James všiml jednoho z portrétů ředitelů, který nespal. Jeho oči byly černé stejně jako mastné vlasy rámující jeho bledý obličej. Severus Snape si prohlížel Jamese chladným pohledem, a když James procházel kolem, Snapeovy oči ho pronásledovaly až ke dveřím.


---


Tina Curryová, profesorka studia mudlů, rázně vedla svou třídu ven na trávník. Na začátku dne bylo slunečno, teď se ovšem zvedal vítr a obloha zešedla. Nárazy větru pleskaly o lemy sportovního pláště profesorky Curryové a sítě, které se Hagrid snažil zavěsit na dřevěný rám, který před chvílí smontoval.


„Udělal jste to odborně, Hagride,“ zvolala Curryová, když se k němu přibližovala a za ní běžela její třída. „Pevné jako skála, troufám si tvrdit.“


Hagrid vzhlédl, síť se mu vytrhla z ruky a on padl na všechny čtyři, aby ji chytil. „Díky, slečno Curryová. Nebylo to nic těžkýho. Tedy až dosud, samozřejmě, je trochu nevlídno.“


Hagridova konstrukce byla prostá dřevěná kostra, zhruba obdélníkovitá. O několik desítek metrů dál byla další obdobná, jejíž síť se ve větru těsně napínala.


„Curryová je tenhle rok nová, jestli jste to ještě neuhodli,“ povídal Ted Jamesovi, když se shromáždili. „Má docela šílené nápady, jak učit o mudlech. Člověk si pak přeje, aby s předmětem skončil už minulý rok.“


„Jako by tyhle hadry nebyly už tak hrozné,“ prohodil Damien nevrle a shlížel na svoje ponožky a šortky. Každý čtvrtek se třída studia mudlů musela obléknout do šortek, atletických bot a jednoho z barevných trikotů Bradavic. Půlka měla fialové, druhá část zlaté.


„Kdybys měl bílé ponožky, nevypadal bys tak, ehm, zajímavě,“ řekla Sabrina diplomaticky.


Damien se na ní podíval pohledem stylu ‚Řekni mi něco, co ještě nevím.‘ „Díky, zlato. Řekni mojí mamce, ať jde příště nakupovat k Searsovi a tomu prokletému Roemartovi.“


Zane se Damiena neobtěžoval opravovat. Vysílal kolem sebe skvělou náladu, očividně se ve svém outfitu cítil mnohem lépe než zbytek třídy. „Mám z toho dobrý pocit. Čerstvý vzduch z vás dostane vaši mrzutost. Rozsviťte se.“


Damien ukázal prstem na Zanea. „Proč je vlastně na téhle hodině?“


„Má pravdu, Damiene,“ řekl Ted dobrosrdečně. „Setřes ze sebe chmury, jo?“


„Tak dobře, třído,“ zvolala Curryová a tleskla rukama, aby upoutala pozornost. „Trochu se uspořádáme, ano? Utvořte dvě řady, prosím. Fialoví sem, zlatí tam. Tak je to správně.“


Jak se utvořily řady, profesorka Curryová vytáhla zpod ruky dlouhý koš a kráčela k prvnímu z řady fialových. „Hůlky připravit,“ poručila. Každý student vytáhl svou hůlku a držel ji v pohotovostní poloze, někteří z prváků se rozhlíželi kolem, jestli ji drží správně. James viděl, jak Zane úkosem koukal na Teda a pak si hůlku přehodil z pravé ruky do levé.


„Výborně,“ pochválila je Curryová a natáhla se k nim s košem. „A teď je dejte sem, prosím.“ Obešla řadu a sledovala, jak studenti zdráhavě hážou hůlky do koše. Mezi shromážděnými studenty se vzmáhal nářek. „Předpokládám, že své hůlky si jistě poznáte. Pojďte, pojďte, pokud se máte něco naučit o mudlovském světě, musíte se naučit myslet nekouzelnicky. Což samozřejmě znamená žádné hůlky. Děkuji vám, pane Metzkere. Pane Lupine. Slečno Hildegardová. A vy, slečno McMillanová. Děkuji vám. Tak, odevzdali všichni?“


Studenti nepříliš nadšeně souhlasili.


„No tak, studenti,“ zašveholila Curryová, když pokládala koš vedle Hagridovy dřevěné konstrukce. „Naznačujete, že jste na kouzlech natolik závislí, že nejste schopní zahrát si prostou, velice jednoduchou hru? Hmm?“ Rozhlížela se po studentech a její ostrý nos stále směřoval vzhůru. „Doufám, že ne. Nicméně než začneme, promluvíme si o tom, proč je pro nás důležité zkoumat způsoby a prostředky mudlovského světa. Chce se někdo vyjádřit?“


James uhnul pohledu Curryové, kterým přejížděla po každém z přítomných. Ticho narušovaly akorát nárazy větru na nedaleké stromy a prapory vlající na hradě.


„O mudlech se učíme, abychom nezapomněli, že ač se nesmírně lišíme, pořád jsme všichni lidé,“ pronesla Curryová důrazně a energicky. „Pokud zapomeneme naši společnou podstatu, zapomeneme jak spolu vycházet, což nepovede k ničemu jinému než předsudkům, diskriminaci a nakonec ke konfliktům.“ Nechala doznít ozvěnu svých slov a pak se rozzářila. „Mimoto nekouzelnická přirozenost našich mudlovských přátel je přiměla myslet způsobem, kterého magický svět nikdy nedosáhl. Výsledkem, studenti, jsou hry tak jednoduché a elegantní, že k nim není potřeba žádných košťat, očarovaných zlatonek nebo létajících potlouků. Potřeba jsou jen dvě sítě,“ poukázala na Hagridovy nové stavby rozmachem levé paže, poté něco zvedla vysoko do vzduchu tou pravou, „a jeden jediný míč.“


„Úžasné,“ ucedil Zane ironicky a zahlížel na míč, který svírala Curryová. „Přišel jsem do školy magie, abych se naučil hrát kopanou.“


„Tady se tomu říká ‚fotbal‘,“ reagoval Damien nevrle.


„Madam Curryová,“ ozval se příjemný ženský hlas. James se ohlížel po jeho majitelce. Tabitha Corsicová stála téměř na konci protější řady, jako jediná se však nekrčila ve svém zlatém trikotu. Přehodila si přes něj sportovní černý plášť úhledně uvázaný kolem krku. Skupina zmijozelských stála kousek od ní a v obličejích se jim zračila nechuť. „Proč je nutné, abychom se naučili hrát mudlovský, ehm, sport? Nestačilo by třeba přečíst si mudlovskou historii a něco o jejich, hm, životním stylu? Koneckonců, i kdyby po tom toužili, podle mezinárodního zákoníku kouzel není čarodějkám a kouzelníkům dovoleno soutěžit v mudlovských sportech. Mám pravdu?“


„Vskutku máte, slečno Corsicová,“ odpověděla Curryová rychle. „Víte, proč tomu tak je?“


Tabitha zvedla obočí a zdvořile se usmála. „To nevím, madam.“


„Odpověď na vaši otázku je tamhle, slečno Corsicová,“ řekla Curryová a odvrátila se od Tabithy. „Někdo jiný?“


James zahlédl, jak ruku zvedl jeden třeťák z Mrzimoru. „Madam? Myslím, že by kouzelníci narušili rovnováhu soutěže, pokud by použili magii.“


Curryová mu pokynula, aby svou myšlenku dotáhl do konce. „Pokračujte, pane Terrele.“


„Moje máma pracuje na ministerstvu a říká, že existují mezinárodní zákony, které kouzelníkům zabraňují vyhrávat mudlovská sportovní klání, loterie a jiné soutěže. Pokud by se čarodějka nebo kouzelník zúčastnili mudlovského sportu a použili by magii, vždycky by nad mudly vyhráli, ne?“


„Mluvíte o mezinárodním odboru pro prevenci nespravedlivých výhod, pane Terrele, a máte víceméně pravdu.“ Curryová nechala spadnout míč na zem u svých nohou a lehce do něj kopla. Odkutálel se několik desítek metrů přes trávník. „Abych to uvedla na pravou míru, není správné říkat, že čarodějky a kouzelníci mají zakázáno soutěžit v mudlovských sportech. Existují povolení pro osoby, které si opravdu přejí závodit. Nicméně musí souhlasit, že se podrobí určitým kouzlům, které na nich provedou vyškolení kouzelníci, čímž je dočasně zbaví jejich magických schopností. Pokud by tomu tak nebylo…“


Profesorka Curryová vytáhla z vnitřní kapsy svého hábitu vlastní hůlku a namířila jí na míč. „Velocito expendum,“ zatrylkovala. Zastrčila hůlku zpátky do kapsy a blížila se k míči. Ledabyle do něj kopla a míč doslova vystřelil do vzduchu. Přeletěl trávník a s rázným mlasknutím vletěl do sítě, která se nárazem jak z děla propnula, jak nejvíc to jen šlo.


„Vlastně máte pravdu,“ prohlásila Curryová a otočila se ke dvěma řadám studentů. „Program mudlovských sportů pro čaroděje je, jak si jistě dovedete představit, natolik odpudivý, že se ho prakticky žádný kouzelník ani čarodějka neúčastní. Nicméně to ovšem neznamená, že by se každý rok nevyskytl nikdo, kdo by se zákon snažil obejít a tím narušit spravedlivost mudlovských her.“


„Madam Curryová?“ ozvala se znovu Tabitha a zvedla ruku. „Je tedy pravda, že ministerstvo a mezinárodní výbor kouzelníků věří, že mudlové nejsou schopni se vyrovnat s možnostmi našeho světa, a proto se kvůli nim čarodějky a kouzelníci musí omezovat, aby nás považovali za mudly?“


Poprvé toho dne vypadala profesorka Curryová naštvaně. „Slečno Corsicová, toto není diskuze pro naši třídu. Pokud si přejete probrat politické machinace našeho ministerstva –“


„Omlouvám se, madam Curryová,“ přerušila ji Tabitha a nasadila odzbrojující úsměv. „Byla jsem jen zvědavá. Jelikož je toto hodina věnovaná studiu mudlů, myslela jsem, že bychom se mohli věnovat mimo jiné i očividné neúctě kouzelníků vůči mudlovskému světu, o kterém se předpokládá, že by se nevyrovnal s naší existencí. Prosím, promiňte mi, že jsem vás vyrušila, a pokračujte.“


Curryová zírala na Tabithu, očividně se bouřila vzteky, ale už se stalo. James kolem sebe slyšel šeptání, viděl kradmé pohledy a souhlasná pokývnutí. Všiml si, že někteří zmijozelští si na své zlaté trikoty připíchli odznaky ‚Zeptejte se vítězů‘.


„Ano,“ pronesla Curryová krátce. „Začneme?“


Dalších čtyřicet minut je podrobila výcviku jak zvládnout hru s míčem. James z toho ze začátku nebyl příliš nadšený, později ho však zaujala jednoduchost hry. Kromě toho, že museli odložit své hůlky, ukázalo se, že nesmějí používat ani ruce. Čirá pošetilost hry Jamese bavila a mátla zároveň. Někteří studenti měli přirozené nadání pro jakýkoli sport, tudíž neměli strach, že by něco kazili. Zane samozřejmě fotbal už hrál, ačkoli prohlašoval, že není nijak dobrý. A opravdu, James si všiml, že Zane není v běhu s míčem u nohou o nic lepší než ostatní. Jak ho James pozoroval, Zaneovi se zamotaly nohy a spadl přes míč do trávy. Míč se kutálel dál, Zane však prostě zůstal ležet na zemi a pozoroval mraky na obloze se zachmuřeným výrazem v obličeji.


Tabitha Corsicová a její zmijozelští stáli v hloučku v rohu provizorního hřiště, tvářili se opovržlivě a vedle nich opuštěně ležel fotbalový míč. Ani neprojevili snahu zkusit si do něj kopnout a Curryová vypadala, že je ignoruje. Stála poblíž jedné z branek, kde si studenti zkoušeli dávat gól.


James si uvědomil, že si to užívá. Paty zaryl do trávy, očima si změřil míč vzdálený dvacet stop, pak se rozeběhl. Kroky mu vyšly přesně, levou doskočil před míč a pravou ho pořádně nakopnul. Úder jeho nohy do míče mu překvapivě dával pocit uspokojení. Míč ve vzduchu opsal oblouk a prolétl mezi rukama profesorky Curryové, která dělala brankáře. Ozvalo se zašustění, když míč narazil do sítě.


„Velmi dobré, pane Pottere,“ ocenila ho profesorka Curryová a ztěžka vydechovala. Vlasy jí neuspořádaně lemovaly její hubený obličej. Vyhrnula si rukávy a sklonila se, aby sebrala míč. „Opravdu velice dobré.“


James se usmál a běžel se postavit zpátky do řady.


„Mazánek paní profesorky,“ ucedil Zane, když kolem něj James probíhal.


„Dobrá rána, Pottere,“ zavolal na něho Ted, když se třída vydala zpátky k hradu. „Budeme to muset nějak vklínit do našeho rituálu s Maketou. Sabrino, vymysli, jak to tam zapasovat. Kopající nepřátelé z planety Goalatron nebo tak něco. Jasné?“


„Jasné,“ odpověděla Sabrina a zasalutovala, procházejíc hradní bránou. „Mimochodem, kapitáne, máte na zadku zelené skvrny od trávy. Skvělá práce.“

Po obědě se James a Zane připojili k Ralphovi, aby se s ním učili v knihovně. Když si z tašek vyndávali knihy a rozprostírali je po stole, všimli si, že Ralph vypadá zádumčivě.


„Co se děje, Ralphe?“ optal se Zane tichým hlasem, aby nepřilákal pozornost profesora Křiklana, který dohlížel na klid v knihovně. „Tvoji zmijozelští kamarádi ti snad řekli, že tvoje spodky nejsou dostatečně kouzelnické nebo co?“


Ralph se obezřetně rozhlédl kolem. „Ráno jsem se dostal do problémů s profesorem Křiklanem.“


„Nejsi sám, kdo má trable,“ poznamenal James. „Strávil jsem ráno v kanceláři McGonagallové, která mi udělila školní trest.“


„McGonagallová?“ vykřikli Ralph a Zane současně. „Ty první, Jamesi. McGonagallová přebije Křiklana,“ dodal Ralph.


James jim vyprávěl o duchovi, kterého viděl předešlé noci, jak ho dovedl k mudlovskému vetřelci, a o honičce, která následovala.


„Tos byl ty?“ zeptal se Ralph nedůvěřivě. „Cestou na snídani jsme si všichni všimli rozbitého okna. Filch ho zakrýval plachtou a mumlal si pod vousy. Vypadal, že chce, abysme se ho zeptali, co se stalo, a on se mohl vyvztekat.“


„Kdo to podle tebe udělal?“ naléhal Zane na Jamese.


„Nevím. Jsem si ale jistý, že to byl ten samý chlap, kterého jsem viděl onehdá ráno schovávat se poblíž lesa. Myslím, že je mudla.“


„No a co?“ Zane pokrčil ramena. „Já jsem mudla. Ralph je taky mudla.“


„Ne, nejste. Jste kouzelníci z mudlovských rodin. Ten chlap ale určitě mudla byl. Ačkoli podle McGonagallové je to nemožné. Žádný mudla se nedostane přes matoucí kouzla, která chrání školní pozemky.“


„Proč ne? Co by se stalo?“ zajímal se Ralph.


„Za prvé, jak už jsem povídal ve vlaku, jsou Bradavice nezakreslitelné. Na mapě je nenajdeš. Navíc o nich žádný mudla nikdy neslyšel. A i kdyby se nějací náhodou procházeli po školních pozemcích, matoucí kouzla by je nasměrovala tak, že by si ani nevšimli, že jdou kolem nás. Kdyby se těm kouzlům chtěli vzepřít, akorát by začali pochybovat a ztratili by se úplně. Jejich kompasy by se točily všemi směry a oni by skončili v bludném kruhu, aniž by o tom měli ponětí. Tahle matoucí kouzla nelze obelstít. Odkloní z cesty každého, kdo tady nemá co dělat, a ještě je přesvědčí, že změna směru byl jejich vlastní nápad.“


Zane nakrčil čelo. „Tak jak jsme se sem všichni dostali?“


„V podstatě jsme všichni Strážci tajemství, nebo ne?“ odvětil James a vysvětloval jim, co znamená být Strážcem tajemství, že jedině on může najít určité místo a dovést tam ostatní. „Samozřejmě protože nás je hodně, tak to ztrácí na účinnosti. Proto existují zákony, které i rodičům studentů z mudlovských rodin zamezují o škole s někým mluvit.“


„Jo, moji rodiče museli podepsat dohodu o naprostém utajení, než jsem sem přijel,“ potvrdil Zane, jako kdyby to bylo to nejzajímavější, co se mu kdy událo. „Stálo v ní, že žádný ‚privilegovaný mudla‘ se nesmí ostatním mudlům ani zmínit o existenci Bradavic nebo kouzelnické společnosti. Pokud to poruší, dostanou spoustu kopanců a zavážou se jim jazyky, dokud nepřijde někdo z ministerstva, aby kouzla zrušil. Úžasné.“


„Jo,“ souhlasil James, „Ted mi vyprávěl o jedné holce z mudlovské rodiny, se kterou chodil ve třetím ročníku. Její rodiče se na jednom večírku omylem prořekli a jejich hostitelé zavolali zdravotníky, protože si mysleli, že oba dostali ve stejnou chvíli nějaký zvláštní druh záchvatu. Ministerstvo muselo všem upravit paměť. Docela zmatek, ale bylo to srandovní.“


„Páni,“ vydechl Ralph. „Hej, možná bych měl použít pár matoucích kouzel na svoji tašku, ušetřilo by mi to několik problémů.“


Zane se na něho otočil. „Tak copak se děje, Ralphíku? Co za problémy jsi zase způsobil?“


„To jsem nebyl já!“ ohradil se Ralph a poté ztišil hlas, rozhlížeje se směrem k čelu stolu. Profesor Křiklan tam seděl opřený, zahloubaný do obrovské knihy, na kterou koukal skrz tenké brýle, a přitom z kamenného hrnku upíjel cosi pěnivého. Ralph se zamračil a pak vzdechl. „Křiklan ráno našel můj GameDeck. Tvrdil, že jsem ho nechal ve společenské místnosti. Tvářil se diplomaticky, ale poradil mi, abych si na takové věci dával pozor. Pak dodal, že bych si možná své ‚mudlovské hračky‘ měl nechávat doma.“


James nakrčil obočí. „Myslel jsem, žes říkal, že před pár dny zmizel?“


Ralph oživl. „Taky že jo! Právě to myslím! Já jsem ho ve společenské místnosti nenechal! Spláchnu tu blbost do záchodu! Někdo mi ji vzal z tašky a nechal ji tam, aby ji Křiklan našel. Já ty kluky nesnáším!“ Ralph ztišil hlas a teď trpce šeptal. Rychle se porozhlédl kolem, jako by čekal, že každou chvíli se zpoza police s knihami vynoří jeho zmijozelští spolužáci.


Zane se zamyslel. „Nevíš, kdo ho sebral?“


„Ne,“ ucedil Ralph sarkasticky. „Jsem si jistý, že to byla součást plánu.“


„Máš ho s sebou?“


„Jo,“ odvětil Ralph a trochu se uklidnil. „Nespustím ho z očí, dokud se ho nezbavím. Stejně tady nefunguje úplně spolehlivě. Ve vzduchu je asi moc kouzel nebo co.“ Vyhrabal ze svého batohu hru a pod stolem ji podal Zaneovi.


James sledoval, jak Zane hbitě mačká tlačítka a oživuje obrazovku. „Jestli tě s tím někdo uvidí,“ upozorňoval ho Ralph potichu, „je tvoje. Veselé Vánoce.“


Zane dál pracoval s hrou, jejíž monitor teď zářil. „Jenom kontroluju, jestli si poslední osoba, která si s tím hrála, vytvořila profil.“


„Co je profil?“ zeptal se James a natahoval se, aby se podíval na obrazovku.


Zane ho mávnutím odstrčil, aniž by se na něj podíval. „Nekoukej se, Křiklan si nás všimne. Ralphe, vysvětli tady panu Kouzelníkovi, co je herní profil.“


„Je to způsob, jak si uložit svoji hru,“ šeptal Ralph. „Než začneš hrát, vytvoříš si profil se jménem a tak podobně, povětšinou něco vymyšleného. Pak se ti cokoli, co ve hře uděláš, nahraje do tvého profilu. Když se později vrátíš a přihlásíš se, můžeš si vybrat, kde chceš začít.“


„Ty jseš ‚Ralphinátor‘?“ zjišťoval Zane a dál pracoval s GameDeckem.


„Na tuhle otázku nehodlám odpovídat,“ ozval se Ralph.


„Tady to máme,“ prohodil Zane a ukazoval prstem na obrazovku. „Říká ti něco jméno ‚Austramaddux‘?“


„Ne,“ odtušil Ralph a pozvednul obočí. „Je tam profil s tímhle názvem?“


„Přesně. Vytvořili ho předevčírem kolem půlnoci. Žádné jiné informace ani herní data.“


James zamrkal. „Žádná herní data?“


„Vůbec,“ potvrdil Zane, zaklapl hru a pod stolem ji podal zpátky Ralphovi. „Přihlásili se hodněkrát, ale vůbec si nezahráli. Asi nepřišli na to, že tlačítko D a levý krajní knoflík spustí superútok. Amatéři.“


James protočil panenky. „Takže co to znamená? Kdo je ten Austra-něco?“


„Je to jen vymyšlené, přesně jak jsem ti vysvětloval,“ řekl Ralph a cpal GameDeck zpátky na dno své tašky. „Nic neznamená. Správně?“


Poslední slova směřoval k Zaneovi, který seděl na opačné straně stolu a byl tak zamyšlený, až vypadal směšně. Hlavu měl nakloněnou, obočí zvednuté, jeden ústní koutek mu směřoval vzhůru a udělal se mu tak dolíček ve tváři. Po chvíli zakroutil hlavou. „Nevím. Zní to povědomě. Jako by se o něm někdo zmiňoval, ale nevím kdo.“


„Co já vím,“ oznamoval Ralph a opřel si bradu o ruce, „je, že tuhle věc o prázdninách nechám u taťky. Lituju, že jsem si jí kdy všimnul.“


„Pane Pottere,“ vyjekl najednou blízký hlas, až všichni tři nadskočili. Byl to profesor Křiklan. Došel ke stolu a najednou stál Jamesovi za zády. „Doufal jsem, že na vás narazím. Velice rád vás vidím, můj chlapče. Opravdu velice rád.“


James se donutil k úsměvu, zatímco Křiklan ho poplácával po rameni. „Děkuji vám, pane.“


„Víte, znám vašeho otce. Potkal jsem ho tady, když ještě studoval a nebyl tím slavným bystrozorem, kterým je dnes, samozřejmě.“ Křiklan vědoucně pokyvoval a mrkal, jako kdyby Harry Potter nebyl už tak dost slavný ještě předtím, než se stal vedoucím bystrozorem. „Bezpochyby o mně mluvil. Byli jsme si velice blízcí. Za ta léta jsme ovšem spolu ztratili kontakt, pořád učím, odpočívám, stárnu, on se žení, pracuje na své zářné kariéře a vychovává skvělé mladé muže jako jste vy.“ Křiklan žertovně udeřil Jamese do ramene. „Těším se, že ho zastihnu při jeho návštěvě příští týden. Vyřiďte mu, aby se na mě přišel podívat, ano?“


„Vyřídím, pane,“ potvrdil mu James a mnul si rameno.


„Výborně, výborně. Nechám vás studovat. Jen pokračujte, ehm, mládenci,“ řekl Křiklan, prohlížel si Ralpha a Zanea, aniž by je poznával, navzdory tomu, že právě toho rána spolu s Ralphem mluvili.


„Ehm. Profesore Křiklane? Mohl bych se vás na něco zeptat?“ ozval se Zane.


Křiklan se otočil zpátky s pozvednutým obočím. „Na co, ehm, jistě, pane?“


„Walker, pane. Mám pocit, že to bylo ve vaší hodině lektvarů. Zmínil jste někoho jménem Austramaddux?“


„Ach, ano, pan Walker. Středa odpoledne, není-liž pravda? Už si vzpomínám.“ Křiklan se roztržitě zahleděl na čelo stolu. „Ano, nebylo to úplně ve spojitosti s lektvary, ale zmínil jsem se o něm. Austramaddux byl historik a jasnovidec z dávné minulosti. Jeho spisy jsou považovány, no, při nejmenším za sporné. Tak trochu jsem si dělal legraci, pane Walkere.“


„Aha. Děkuji vám, pane,“ odvětil Zane.


„Nemáte zač, chlapče,“ ujistil ho Křiklan, rozhlížeje se po knihovně. „Teď se musím vrátit ke svým povinnostem, nebudu vás již dále zdržovat.“


„To teda byla ale náhoda,“ zašeptal Ralph, a když se Křiklan vzdálil, naklonil se přes stůl.


„Ne tak úplně,“ oponoval Zane. „Dělal si z Austramadduxe srandu, už si vzpomínám. Vyznělo to jako zmínka o zdroji, který není důvěryhodný a je tak trochu praštěný. Stejnou důvěru přikládáme bulváru, konspiračním teoriím a tak podobně. Křiklan je ředitel Zmijozelu, mezi tvými kamarády pravděpodobně roznáší totéž. Vědí to. Proto osoba, která ti vzala GameDeck, znala jeho jméno.“


„Asi jo,“ pochyboval Ralph.


„Ale proč?“ zajímal se James. „Proč by použili jméno, které hlásí ‚Nevěř mi, jsem blázen‘?“


„Kdo ví, co klíčí v srdcích našich zmijozelských spolužáků?“ prohodil Zane pohrdavě.


„Prostě to nedává smysl,“ trval na svém James. „Zmijozelští vždycky chtějí udělat dojem. Milují všechny ty hábity a odznaky, dračí hlavy a tajná hesla. Nejde mi do hlavy, proč by jeden z nich použil jméno, ze kterého si dělá šoufky ředitel jeho koleje.“


„Mně je to fuk,“ řekl Ralph. „Na mě čeká domácí úkol, takže pokud byste vy dva dovolili…“


Další půlhodinu strávili nad svými domácími pracemi. Když nastal čas se sbalit, otočil se Zane na Jamese. „Dneska večer jsou famfrpálové konkurzy, že jo?“


„Můj je. Tvůj taky?“


Zane přikývl. „Zdá se, že budeme sdílet jedno hřiště. Hodně štěstí, kamaráde.“ Zane potřásl Jamesovi rukou.


James to překvapivě dojalo. „Díky! Tobě taky.“


„Ty je tam samozřejmě všechny rozdrtíš,“ prohlásil Zane lehkomyslně. „Budu rád, když se udržím na koštěti. Jak dlouho vlastně lítáš?“


„Lítal jsem jen na dětském koštěti kolem domu,“ odpověděl mu James. „Dřív byly zákony uvolněnější. Musel jsi dosahovat určité výšky a udržovat si vzdálenost, ale v podstatě kdokoli jakéhokoli věku mohl nasednout a letět, pokud si dával pozor, aby ho nezahlídli mudlové. Pak když táta dostal od Bradavic pamětní diplom, se pár puberťáků opilo ohnivou whisky, načež zkoušeli hrát famfrpál na Trafalgarském náměstí. Od té doby se zákony zpřísnily. Teď je to jako by sis chtěl udělat mudlovský řidičský průkaz. Musíme se zúčastnit několika hodin létání a projít zkouškami, než můžeme legálně vzletět. Některé kouzelnické rodiny svým dětem dovolují létat na zadním dvorku, aby se trochu pocvičily. Ale protože je můj táta bystrozor…“


„Tvůj táta i máma byli oba skvělí hráči famfrpálu, nemám pravdu?“ zeptal se Zane, šťouchl loktem do Jamese a zašklebil se. „I když bys třeba teď nevěděl, kde je začátek koštěte, jakmile bys přišel na hřiště, byl bys skvělý.“


James se chabě pousmál.


Namířili si to na své hodiny. James znervózněl, téměř na famfrpálový konkurz zapomněl. Z vědomí, že za pár hodin bude tam venku poprvé nasedat na jedno z týmových košťat a probojovávat se do nebelvírského famfrpálového družstva, se mu dělalo zle. Vzpomínal na zlatonku, se kterou si hrál jako malý, na slavnou první zlatonku svého slavného táty. Tehdy o své budoucnosti nepochyboval. Jak o tom mluvil strýc Ron, James se v podstatě narodil, aby se hned v prvním ročníku dostal do kolejního družstva, a on nikdy nic nenamítal. Když se to však blížilo, už si přestával být jistý. Strach, který ho přepadl během Zařazování, se ho zmocnil znovu. Ale všechno přeci dopadlo dobře, připomněl sám sobě. Byl tak rozklepaný, že skoro přemluvil Moudrý klobouk, aby ho poslal do Zmijozelu společně s Ralphem, ovšem teď už věděl, že by to byla obrovská chyba. Chtělo to jenom, aby se uvolnil. Famfrpál, stejně jako to, že je v Nebelvíru, měl prostě v krvi. Stačilo prostě nestát tomu v cestě a nebát se.


U večeře si musel přiznat, že jeho plán nefunguje. Skoro vůbec nic nejedl.


„To je správné, Pottere,“ přikyvoval Noah, když si všimnul Jamesova netknutého talíře. „Čím míň sníš, tím míň toho vyzvracíš, až budeš nahoře ve vzduchu. Někteří z nás ovšem dobře mířené zvratky považují za skvělou obrannou metodu. Svoji první hodinu létání s profesorkou Ridcullyovou už jsi měl, že?“


James poklesnul a protočil oči. „Ne. Neměl. První hodina je v pondělí.“


Noah se chvíli tvářil vážně, ale pak pokrčil rameny. „Ehm, povedeš si dobře. S košťaty je to jednoduché. Předkloň se, abys letěl rychleji a výš, zakloň se, když chceš zastavit. Při zatáčení se nakláněj. Je to hračka.“


„Jo,“ souhlasil Ted. „A všechen ten déšť a vítr venku to ještě usnadní. V takovéhle mlze ani neuvidíš na zem. Nezničíš si tolik střeva.“


„Pokud ti zůstanou vevnitř,“ zvolal někdo ze vzdálenějšího koutu stolu. Ozval se smích, zato James položil hlavu na složené ruce.


---


Famfrpálové hřiště bylo celé promáčené a blátivé. Déšť nabíral obrovské síly, mlátil do země, vytvářel hustou mlhu a zapříčinil, že James byl do minuty promoklý na kost. Justin Kennely, nebelvírský kapitán, vedl svou skupinu na trávník, zatímco se snažil překřičet deštivý rámus.


„Famfrpál nebude kvůli dešti zrušen,“ zakřičel. „Některé z nejlepších famfrpálových zápasů se odehrály právě při takovém počasí, i o dost horším. V roce 1984, na světovém poháru ve famfrpálu, se dokonce zápas odehrál během tajfunu, blízko japonského pobřeží, víte. Chytači dokonce přeletěli šedesát mil, aby Zlatonku v bouři chytili, kvůli silným větrům. Tohle je ve srovnání s tím jen svěží deštík. Perfektní počasí pro konkurz.“


Kennely zastavil uprostřed hřiště a kapky deště mu odkapávaly z nosu a brady. U nohou mu stála bedna s famfrpálovými míči, stejně jako násady na košťata, ležící na mokré trávě. James zahlédl, že většina tamních košťat byly značky Nimbus 2000, dobrý, ale už starý model. Trošku se mu ulevilo. Kdyby ho býval někdo posadil na nový Kulový blesk, byl si jistý tím, že by skončil ve stromě tak sto mil odsud. Na protější straně hřiště zahlédl havraspárský tým. Přes tu rozsáhlou mlhu a déšť však nemohl nikoho pořádně rozpoznat.


„Tak tedy,“ zavolal Kennely, „prváci, vy letíte první. Bylo mi řečeno, že někteří z vás na tom ještě ani neseděli, ale díky novým předpisům a řádu školy, který jste všichni podepsali, nevidím jediný důvod, abyste nemohli naskočit a ukázat nám, co umíte. Ještě před tím, než cokoliv začneme se zbytkem týmu, se tedy podíváme, jak na tom jste. Nemějte žádné strachy ohledně formací, chceme jen vidět, jak vzletíte do vzduchu a udržíte se nad hřištěm bez nějakých vyložených problémů.“


James cítil, jak ho tíží žaludek. Doufal, že stráví nějaký čas sledováním techniky starších studentů. A teď, když měl nasednout úplně poprvé na koště, přál si, aby tehdy býval pozornější, jak ho hráči vlastně ovládali během těch zápasů, na kterých se byl podívat, spíš než sledovat úžasná akrobatická čísla a nebezpečné rány potlouků. Ostatní prváci už byli připraveni k vzletu, vybírali si košťata a drželi nad nimi ruce, aby je mohli následně přivolat. James se donutil připojit se k nim.


Zastavil se vedle jednoho z košťat a zíral na ně. Poprvé ta věc dole na zemi vypadala jako poleno s kartáčem na konci, ne jako zářivý předmět k létání. Z mokrých proutků odkapávaly dešťové kapky. James dal nad koště ruku.


„Hop!“ řekl. Přitom se mu jeho hlas zdál slabý a přihlouplý. Nic se nestalo. Polkl a cítil jako by měl ocelový mramor v hrdle. „Hop!“ zvolal znovu. Koště poskakovalo u země, aby následně opět spadlo do trávy s dutým cáknutím. Zběžně se ohlédl na ostatní prváky. Nezdálo se, že by někdo z nich měl větší štěstí. Jen jednomu z nich se podařilo zvednout koště. Starší hráči se s pobavením shromažďovali okolo. Noah na Jamese mrkl a se zvednutým palcem na něj povzbudivě pokyvoval.


„Hop!“ zvolal James opět, přičemž nashromáždil tolik síly, kolik jen mohl. Koště opět poskakovalo a James ho stačil chytit ještě před tím, než by opět spadlo k zemi. Jen tak tak, pomyslel si. Hluboce si oddechl a pak přehodil nohu přes koště. Vznášelo se nejistě u jeho nohou, sotva ho podepřelo.


Něco se kolem něj mihlo. „Tudy!“ Ted křičel skrz déšť, když se prvačka jménem Baptistová rozletěla vzhůru a mírně se na koštěti kymácela. Dva další prváci vystřelili. Jeden z nich sklouzl na stranu a pohupoval se na spodní části svého koštěte. Na vteřinu nebo dvě se za něj zavěsil, pak ale jeho prsty klouzaly po mokré násadě koštěte a spadl k zemi. Nastala dávka smíchu. „Aspoň ses dostal do vzduchu, Kleine!“ zakřičel někdo.


James sevřel rty. Pevně stiskl násadu svého koštětě, až mu zbělaly klouby, a odrazil se. Koště vzlétlo a James pod sebou zpozoroval trávník, pak začal opět klesat. Nohy se mu smekly, začal se kolébat a snažil se znovu vyletět. Koště najednou udělalo oblouk a nabralo rychlost, Jamesovi však neušlo, že ztrácí výšku. Stále prokluzoval kolem trávy a nohama kolem rozstřikoval blátivé cákance. Za ním se ozývaly povzbudivé výkřiky. Zuřivě se snažil o koncentraci, o udržení dechu a neustále kopal kolem, když se jeho koště pomalu přibližovalo směrem k havraspárským, kteří se se zájmem obrátili. Nahoru, myslel si zoufale, nahoru, nahoru, nahoru! Vzpomněl si na Noahovu radu u večeře: předklonit se, aby letěl výš, zaklonit se při zastavení. Uvědomil si, že nasedl na násadu se snahou zvednout se od země, ale takhle to nebylo správně, nebo snad ano? Musel se překlonit, aby mohl vzlétnout. Ale kdyby se teď předklonil, zdravý rozum mu napovídal, že by zahučel do země. Havraspárští se snažili vzdálit se a odstoupit mu z jeho cesty, jakmile se blížil. Všichni na něj křičeli s radami a varováním. Nic z toho Jamesovi nedávalo smysl. Nakonec James se zoufalstvím upustil od své logiky, zvedl nohy a předklonil se, jak jen mohl.


Ráz rychlosti byl šokující, jak se koště vzneslo dopředu. Mlha a déšť ho bodaly do obličeje a tráva pod ním byla jako velká zelená blátivá skvrna. Ale nestoupal, jen se držel u země. Slyšel další a další výkřiky, jak prolétal kolem havraspárských. Shromáždili se a opět mu uskočili z cesty. Nabral ještě větší rychlost, jak se předklonil. Najednou se před ním vytasilo opevnění hlavní tribuny, které se zdálo až nebezpečně blízko. James se zkusil odklonit na stranu. Cítil jak zatáčí, ale ne dostatečně. Nahoru, pomyslel si v duchu brunátně, potřeboval se dostat hned nahoru! Nakonec, když už mu došly nápady, zatáhl za násadu koštěte tak silně, jak jen mohl. Koště ihned reagovalo a s příšernou silou začalo ihned stoupat. Hlavní tribuny se ztratily. Řady sedadel a prapory se míhaly v minulosti a zastoupila je obrovská šedá obloha.


Zdálo se, že zpomaluje, i když déšť a vzduch se kolem něj míhaly se stejnou razancí. James risknul letmý pohled za sebe. Famfrpálové hřiště vypadalo jako poštovní známka, nejasně se zmenšovalo a zvětšovalo za mnoha mraky s mlhou. James zalapal po dechu, nasál vítr a déšť, panika do něj sevřela své obří drápy. Stále stoupal. Ohromné šedé mraky jimiž proletěl s ním zatřásly s šokem z temnoty a chladu. James se sesouval po koštěti, skřípal zuby a dusil v sobě výkřiky hrůzy.


Cítil, jak se koště zmítá, téměř ho odmrštilo jinam. Zdálo se mu, že ho dokáže přimět pouze k náhlým změnám výšky. James ztratil veškerý smysl pro orientaci. Byl obklopený deštěm a hustými oblaky. Poprvé se přijetí do nebelvírského famfrpálového družstva zdálo méně důležité než dostat své nohy zpět na zem, ať už to bylo kdekoliv. Neměl potuchy, jak rychle letěl, ani jakým směrem. Vítr a mlha se štěpily v jeho tváři, až se mu zakalily oči.


Náhle cosi spatřil. Zaútočilo to na něj z mraků. Vzdáleně slyšel ječení, které volá jeho jméno. Jedna z těch věcí se k němu blížila a James byl šokován, když uviděl Zanea na koštěti, s obličejem bílým jako křída, jeho světlé vlasy mu divoce šlehaly kolem jeho hlavy. Něco Jamesi ukazoval, jakési pokyny, když se nakláněl, ale James jeho gesta nepochopil.


„Za mnou!“ zakřičel Zane přes vítr, když zatáčel.


Ostatní postavy rozpoznal hned vzápětí. Uviděl Teda a Gennifer z Havraspáru. Přesunuli se do formace kolem něj. Ted na Jamese křičel pokyny, ale on nemohl nic dělat. Soustředil se jen na nasměrování koštěte tam, kudy letěl Zane. Mraky se opět rozestoupily jako nákladní vlaky a James ztratil z očí i další letce. Nastal bičující otřes studeného vzduchu, potom se pod Jamesem objevila země a děsivě se kymácela. Famfrpálové hřiště najednou vystoupilo, aby se s ním střetlo, společně se spletitou trávou, která vypadala velmi tvrdě a neúprosně. Zane se držel před Jamesem, ale zpomaloval a přitom divoce gestikuloval jednou rukou. James se sám zapřel o násadu koštěte, snaže se napodobit Zanea, ale síla větru neustále bojovala proti němu. Pral se s tím, točil se, zápasil s koštětem, vzlétal neustále nahoru, až se obával, že by pod ním mohlo prasknout. A potom mu jeho mokré ruce sklouzly po násadě, cosi zamumlal a padal zády k zemi, stále svíraje koště mezi nohama. Divoce sebou škubalo, od jednoho konce k druhému. James za sebou rychle pocítil bičující sílu Zaneových výkřiků. Země na něj útočila kolem jeho hlavy, jako by se ho snažila obejmout, a James zaslechl, jak se tiché řvaní mění na stále hlasitější a hlasitější až…


Přišla hrozná rána. James tlačil víčka k sobě, snažil se neslyšet ten zvuk, až dopadne jeho tělo na zem. Nic neslyšel. Zariskoval a otevřel oči jen na úzkou štěrbinu, následně se rozkoukal s úlevou a překvapením. Balancoval pět stop nad středem famfrpálového hřiště, stále rozkročen nad svým koštětem, ale nedržel se. Déšť všude kolem něj syčel, havraspárští a nebelvírští zírali. Zane, Ted a Gennifer se za ním hnali dolů, nespustili z něj oči. Pak se Ted otočil. James ho následoval.


Ralph stál na okraji hřiště, jeho prosáklé šaty se na něj lepily, deštník opuštěně ležel na kraji tribuny. Každý sval v jeho těle se mu zdál napjatý, jak držel svou směšně velkou hůlku směrem k Jamesovi. Viditelně se třásl. Déšť mu stékal po obličeji, vlasy se mu lepily k čelu.


„Mám to ještě držet?“ řekl skrz zaťaté zuby. „Nebo to už můžu pustit?“