Kapitola č. 10: Překvapení večera

Aranel nebyla ani trochu nervózní, když ráno vstala a připravovala se na odchod do školy. Nebo jestli byla, nedávala to na sobě znát. Její školní kufr stál v předsíni a čekal už jen na svou majitelku.

„Kdybys přišla na něco co si zapomněla, jen napiš a pošleme ti to.“ dával jí poslední instrukce Albus a musel se usmát, když si vzpomněl na chaos, který doma vládl, když šli do školy on, James i Lilly zároveň.

„Tati, kontroloval jsi mě aspoň třikrát. Jsem si jistá, že mám vše, co potřebuji.“ zamumlala Ari a strčila si do úst poslední sousto snídaně.

„Hotovo? Tak se běž připravit a přemístíme se na stanici.“ přikázal a když za chvíli stáli s kufrem na nástupišti 9 a ¾, vrhl se na ně zbytek rodiny. Nelli tahala Aranel do kupé, které už stihla obsadit i se svými kamarádkami a nadšeně je seznamovala, zatímco Damian a Daren se vytratili za vlastními přáteli. Aranel se se šťastným úsměvem vyklonila z okna a naposledy zamávala otci, když se vlak pohl a unášel ji v pryč za novým dobrodružstvím.

„Tak vítej ve skupině osamělých rodičů, brácho.“ popíchla ho Lilly a Scorpius se k ní přidal.

„Fakt, občas mám pocit, jakoby byl dům pod Silenciem, jak je tam takové ticho během roku.“

„Aspoň máte jeden druhého.“ povzdychl si Al a přemýšlel, jestli by se cítil lépe, kdyby Tereza nebyla tak daleko a byla by s ním.

„I ty máš svou rodinu a přátele.“ připomněla mu Lilly a povzbudzujícně se na něj usmála.

„Jasně, budu vás otravovat tak často, až mě budete vyhazovat.“ zakřenil se Albus a snažil se tvářit spokojeně, i když mu jeho dcera už teď chyběla. „Jdu ještě za mamkou, něco chtěla a hned potom půjdu do práce. Aspoň v tom bude výhoda, že budu moct pracovat kdykoliv bude třeba.“ poukázal a kývl jim na pozdrav, než se přemístil do Godrikova dolu, do domu kde strávil svoje dětství.

Ginny už ho čekala a jen co se posadil, položila před něho šálek s kávou a spustila.

„A teď mi vysvětli, co se děje.“ vyzvala ho.

„Nevím, co máš na mysli.“ nechápavě se na ni podíval. Ať přemýšlel jak jen chtěl, nenapadalo ho, co má jeho matka na mysli.

„Mluvím o tobě a Tereze. Můžeš mi vysvětlit, co má znamenat to s tou svatbou?“ propalovala ho pohledem, pod jehož tíhou sklonil zrak.

„Coby mělo? Máme se rádi a chceme se vzít.“ řekl tlumeně, ale potom vzhlédl a pevnějším hlasem dodal: „Je to tak těžké pochopit? To, že se chci odpoutat od minulosti a zase žít šťastně se ženou, kterou mám rád a která mi chce pomoct vychovávat moji dceru?“

„Já to chápu, ale proč ona?“ zeptala se ho už mírněji.

„Já nevím, proč ona. Proč ty si milovala taťku? Proč James má Dianu a Lilly Scorpiuse? Láska si nevybírá, nedá nám odpověď na to, proč. Prostě to tak je. Co ti na ní vadí?“

„Jen to, žes mi před jedenácti roky, když přišla do tvého domu řekl, že ji nikdy víc nechceš vidět v blízkosti své rodiny, nechceš aby byla nablízku tvé dceři. A teď si zmizíš na pár dní, během kterých jsme se o tebe mimochodem všichni strašně báli, a když se vrátíš, tvrdíš mi, že ji miluješ a chceš se s ní oženit? Já tě nepoznávám, Albusi.“ její sebekontrola byla ta tam.

„Mrzí mě, že sis o mně dělal starosti, ale bylo to zbytečné. S Terezou se scházíme už skoro dva roky, jen jsem vám ji prostě nepředstavil a zdá se, že jsem tehdy udělal dobře. Kdybych si teď nebyl jistý tím, že ji miluji, asi bych se mohl nechat ovlivnit a přijít tak o možnost mít někoho, na kom mi velmi záleží. Ale teď… teď mami, vím co chci a nepřeji si, aby jste moje rozhodnutí zpochybňovali. Ty ani nikdo jiný, rozumíš?“

„Jestli se ukáže, že jsem se v něj mýlila, osobně se jí omluvím, ale do té doby…“ z očí jí sršely blesky. Byla rozhodnutá nenechat to jen tak.

„O co ti jde? Ty opravdu nechceš, abych byl šťastný? Já a moje dcera…Už vím…myslíš, že když se ožením, Tereza zaujme tvoje místo a tebe odsuneme na druhou kolej. Nemáš se už o koho starat, tak ti přišlo vhod, že jsem zůstal s Ari sám a mohla si se o nás starat. A teď to nechceš měnit. Proto mi to nepřeješ?“ křičel na ni a než stihl pokračovat, rozlehla se místností tlumená rána. Její ruka dopadla na jeho tvář a on na ni překvapeně hleděl. V jejich očích se mísila bolest a hněv se smutkem a ani se nesnažila potlačovat svoje slzy, když ho oslovila tichým hlasem.

„Jestli je ti moje starostlivost tak moc na obtíž, stačilo říct, nebudu se ti víc plést do života, ale nikdy, vskutku nikdy jsem nechtěla nic jiného než vaše štěstí, tak teď ode mně nechtěj, abych se mlčky dívala na to, jak si zničíš život. Protože s Terezou tě nic dobrého nečeká, synku.“ Jen co to řekla, otočila se k němu zády a bez dalšího slova vyšla po schodech nahoru, kde se zavřela ve svém pokoji.

Líce, na které dopadla dobře mířená facka ho ještě stále pálila, když za se ní zamýšleně díval. V duchu si znova a znova přehrával jejich ohnivý rozhovor a ve chvíli, kdy mu došlo, co všechno řekl měl chuť se propadnout pod zem. Co to do něho vjelo? Jal jí mohl říct něco takového? Vždyť prece ví, že nic z toho není pravda. Vyběhl po schodech a zaklepal na dveře ložnice, ale odpovědi se nedočkal. Bylo zamčené a jak zjistil, použila na ně Silencio, takže i kdyby se snažil k ní promluvit, bylo by to zbytečné. S kajícným výrazem na tváři a s obavami, jak se jí bude moct podívat do očí se vrátil domů, aby se připravil do práce.

Cesta vlakem uběhala strašně rychle ale naproti tomu se Aranel zdálo, jakoby to byla celá věčnost, než zastavili na stanici v Prasinkách.

„Páni!!!“ žasla, když v dálce zahlédla jasně zářit majestátně starý hrad, opředený mnohými mocnými kouzly a legendami. Ano, slyšela o tom hradě a lidech v něm tolik, že hořela tužbou být konečně tam.

„Paráda, že? A počkej, až uvidíš ten pohled z jezera.“ ryl do ní bratranec Damián a spolu s ostatními se hrnul k loďkám.

„Tak prváci, sem ke mně. Hej drobotino, všeci sem.“ ozval se hromový hlas starého šafáře Hagrida. Aranel ho poznala a když na ni zvesela mrkl, mile se na něj usmála. V houfu s ostatními prváky se potmě přesunuli k člunům a ve skupinkách do nich nastoupili. Pohled z jezera byl vskutku fascinující, jak říkal Damián a ona od úžasu zapomněla zavřít pusu. Nebylo to poprvé, co byla na hradě, to ne. Byla tu přece nejednou s otcem na návštěvě jeho přítele Severuse, tak jako i na návštěvě u strýce George a dalších rodinných přátel. Nikdy však hrad neviděla z tohoto úhlu pohledu. Zářivé světla z jednotlivých oken se tajemně odrážely na tmavé hladině jezera a osvětlovaly tváře užaslých studentů.

Před hradem je už čekal mile vypadající profesor Longbottom, který se na ně díval svýma dobráckýma očima a jeho pohled na chvíli spočinul právě na ní. Mírným přikývnutím ho pozdravila a spolu s ostatními ho následovala do vstupní haly, kde čekali, než začne zařazování. Vyslechli si jeho povídání o čtyřech zakladatelích školy a kolejích, do kterých budou následně rozděleni. najednou se dveře do Velké síně otevřely a oni mohli vstoupit. Kráčeli uličkou mezi jednotlivými stoly a poslouchali vzrušený šepot starších spolužáků, kteří si v duchu tipovali, který z prváků bude zařazený právě k nim. Aranel pohledem vyhledala Nelli, která jí naznačovala, že jí drží místo, ale ona se místo toho tajemně usmála a když z úst zástupce ředitele zaznělo její jméno, popošla dopředu, sedla si na nízkou stoličku a čekala, než jí na hlavu položí starý klobouk. Ten se na její hlavě trochu zatřepal.

„Ah, tak přece…“ povzdychl si napřed sám pro sebe a nahlas vykřikl název koleje.

„ZMIJOZEL!“ ozvalo se a na její tváři se usadil vítězoslavný úsměv, když zahlédla šokované výrazy učitelů i všech svých příbuzných. S ladností jí vlastní se sebevědomě ubírala směrom k Zmijozelskému stolu a usadila se vedle vysoké hnědovlasé dívky s hnědýma očima.

Učitelé u stolu neskrývali svoje překvapení, zejména ředitel George Weasley se nezmohl na slovo a když přišel na řadu jeho každoroční proslov, uskromnil se představením profesorského sboru, v současné době obohacený o novou profesorku Transfigurace, Marry- Ann Potterovou a též o Terezu Lanceovou na postu ošetřovatelky a na připomenutí zákazu vstupu do Zakázaného lesa. Nakonec popřál studentům dobrou chuť a oslava začátku nového školního roku začala.

„Šmárijá, to je teda gól. Malá Ari a Zmijozel.“ prolomil tíživé ticho u profesorského stolu Hagrid.

„To jsem vážně nečekala.“ zapojila se Annie a koukla na svého strýce.

„To asi nečakal nikdo.“ odvětil George a pevně zavřel Leinu ruku, která se ho snažila uklidnit. Většina očí se teď upírala na děvče sedíc u Zmijozelského stolu, bezstarostně se bavící s těmi, kteří seděli nejblíže u ní. Skoro všichni se dívali překvapeně, až na jednu osobu, které pohled bol skoro podezřívavý. Sandrina Danielsová nezapomněla na věštbu, kterou vyslechla před jedenácti roky a kterou si vysvětlila po svém. Podle jejich úvah bylo zařazení Aranel do její fakulty dalším z úlomků skládačky, který podporoval jej teorii o tom, že ta věštba se přímo týká dcery jejího přítele. Nemohla si pomoct a rozhodla se, že i když je len málo pravděpodobné, že by se děvče o něco pokoušelo už v tak raném věku, dá si na ni pozor.