Kapitola č. 21: Poslední varování

Albus právě procházel dlouhou chodbou do poschodí, kde bylo několik dveří vedoucích do prázdných pokojů, když to uslyšel. Jen co zaslechl tetu křičet, seběhl dolu po schodech berouc každý druhý a rozběhl se tam, odkud se ozývaly zvuky. Hůlky měl v pohotovosti a jen co se ocitl před dveřmi, za kterými byla Hermiona, zahlédl Lilly běžící z druhé strany.

„CO to bylo?“ zeptala se a sledovala dveře, před kterými stáli.

„Netuším. Jdeme.“ rozhodl Al a nejtišeji jak uměl dveře otevřel. Neměl tušení, jestli tam je jeho teta stále sama, ale nechtěl nic riskovat. Jediným pohledem zkontroloval místnost a zjistil, že jim nic nehrozí. Hermiona stála před jakousi popsanou stěnou a vyjeveně na ni hleděla.

„Teto Míno, co se stalo?“ zeptal se jí opatrně a také zíral na stěnu.

„U Merlinovy brady, co to je?“ zeptala se Lilly, která stála hned za ním.

Před nimi se rozprostíral obrovský rodokmen, na kterém jak si všimli se pyšnily i jejich vlastní jména.

„To je ten největší rodokmen, jaký jsem kdy viděla. Je až od časů krále Artuše.“ ukázala Hermiona, celá uchvácená tím, co právě viděla.

„Ale co tu dělají?“ zeptal se Albus sklesle, když jeho zrak spočinul na jménech jeho ženy a dcery.

„To musíme zjistit. Něco mi říká, že by nám to mohlo dost pomoct.“ zkonstatovala Lilly a houževnatě přemýšlela, co dělat. „Musí zavolat posily. Je potřeba tento dům zabezpečit. Vy dva tu zatím zůstaňte, hned jsem zpět.“ informovala je a než stihli přikývnout, odešla.

„Co myslíš, že to znamená?“ zeptal se Albus své tety.

„Nevím, chlapče. Je to velmi zvláštní, podívej. Jsou tu dvě rozvětvené linie a zdá se, jakoby se najednou…“ ukazovala.

„Spojily. Ty linie se spojily mým manželstvím se Sophií a Ari je naše jediná dcera.“ pochopil.

„Ano. Její jméno je tu však zvýrazněné jinak než ostatní.“ zamýšlela se a snažila se najít systém v tom, jak jsou tam jména označena. „Potřebovala bych na to víc času, abych zjistila, co znamenají tyto znaky.“ ukázala na jednotlivé znaky u každého jména. Bylo jich tu několik a často se u některých jmen opakovaly.

„Myslíš, že když to tu Lilly uzavře, podaří se nám tu ještě někdy dostat?“ zapochyboval Albus.

„NO tak to určitě ne. Ale mohli bychom si udělat zmenšenou kopii a doma se na ni lépe podívat.“ mrkla na něho a Albus se zájmem sledoval, jak složitě mává hůlkou a mumlá si potichu jakési latinské zaklínadlo. Albus vždy obdivoval nejen svoje rodiče, ale i ji a věděl, že Rose je celá po ní. Za chvíli už v ruce držela svitek pergamenu, na kterém byla věrná kopie celého rodokmenu. „Toto nám určitě pomůže to nějak vyřešit, neboj Al. Všechno se to vyřeší.“ snažila se ho povzbudit.

Za malou chvíli už se v domě objevilo několik bystrozorů v čele s Lilly a začali konat svou práci.

„Myslím, že byste se měli vrátit domů. Jen co něco zjistím, dám vám vědět.“ řekla Lilly a oni věděli, že by jen překáželi a tak neprotestovali.

„Jdeš k matce?“ zeptala se bratra a on přikývl.

„Zajdu si jen domů a potom půjdu k ní. Zůstanu s ní, pro každý případ.“ odpověděl a ona teda souhlasila, že se zastaví ráno a poví jim, co zjistili.

Albusův dům zel prázdnotou. Nevěděl, jestli ho to má těšit, nebo ne. Přál si, aby vešel dovnitř a jeho dcera se mu nadšeně hodila okolo krku, ale když si vzpomněl na to, jak na něho zaútočila na ošetřovně, byl rád, že tu není. Co by dělal, kdyby ji tu našel? Věděl, že je nebezpečná, ale stále je to jeho dcera. Nemůže jí ublížit. Proč by to měl být právě on, kdo ji má zastavit? Možná se najde nějaké vysvětlení toho všeho. Možná za tím vším stojí Tereza a ne Aranel, možná je jeho dcera ve všem nevinně a kdyby odmítla Terezu poslouchat, ublížila by jí. Hlavou se mu prohánělo tolik různých variant, až ho z toho rozbolela. Zamířil rovnou do koupelny, opláchl si tvář a ze skřínky nad umývadlem vytáhl lektvar proti bolesti. Chvíli trvalo, než se pohl směrem k ložnici a ve spáncích mu i s lektvarem stále ještě tepala bolest. Bezmyšlenkovitě vytáhl ze skříně čisté tričko, ale než se stihl převléknout, zaslechl kroky a periferním viděním uviděl pohyb mezi dveřmi. Náhle se otočil a zůstal stát z očí do očí té, na které se jeho myšlenky v té chvíli upíraly nejvíc.

„Ari? Co tu…“ zeptal se opatrně.

„Přišla jsem tě varovat.“ ušklíbla se a v očích se jí nebezpečně zablýsklo. „Pokud se mi nebudeš stavět do cesty, možná se slituji a ušetřím tě. Jestli mě však neposlechneš a zkusíš mě zastavit, budeš toho trpce litovat.“ řekla varovně a on zalapal po dechu.

„Ari, co se to s tebou stalo? Proč to děláš?“ zeptal se a cítil neskutečnou bolest, ne fyzickou, lež bolelo ho zjištění, že jeho dcera skutečně není taková, za jakou ji považoval.

„Možná ti to jednou prozradím, ale teď… naposledy opakuji, nechej mě na pokoji a nepleť se mi do cesty.“ řekla otočila se na patě. V mžiku byl u ní a otočil ji tak, aby jí mohl koukat do očí.

„Jsem tvůj otec a nenechám tě odejít. Jsi ještě dítě.“ skuhral zoufale. „Dovol mi pomoct ti, spolu to nějak vyřešíme. Nemusíš dělat nic, co nechceš. Jestli se bojíš Terezy, tak nemusíš, já…“ snažil se ji přesvědčit, ale ona se mu vysmála.

„Není to Tereza, kdo by mi rozkazoval. To já rozkazuji jí, ještě stále si to nepochopil? Dávno nejsem dítě, i když jsem v dětském tele. Vrátila jsem se po dlouhých letech, abych vykonala to, co musím vykonat. Musím se pomstít a nikdo mi v tom nezabráni, a už vůbec ne ty.“ řekla hrozivě a vytrhla se mu. Než stihl vyběhnout za ní, cestu mu zastoupily oranžové plameny olizující dveře. Ustoupil dozadu a oheň ho nasledoval. Po chvíli pohltil závěsy, skříně, postel… nedalo se to uhasit, i když používal jedno kouzlo za druhým. Neměl šanci zachránit dům z plamenů pekelného ohně, který už mu dýchal na krk a jediná možnost jak se odtud dostat bylo přemístit se ven, což i učinil.

Ze zahrady potom se slzami v očích sledoval, jak oheň pohltil jeho domov, jeho vzpomínky na chvíle s milovanou ženou a s dcerou, z které se stal někdo, kdo ohrožuje nejen jeho, ale i celou jeho rodinu.

Sousedi se okolo něho shlukli a snažili se pomoct dům uhasit, ale marně. Až když dům vyhořel úplně celý, zhasla i poslední jiskérka a s ní i Alova naděje. Neměl už nic. Neměl ženu, neměl svoje dítě, neměl dokonce domov, kam by se mohl vrátit. Jeho život utrácel smysl, tak jako před jedenácti lety, kdy ho Sophie navěky opustila. V duchu litoval, že nezůstal v domě, aby ukončil svoje trápení a mohl být konečně zase s ní.

Bylo už brzy ráno, když se celý ušpiněný a s ohořeným oblečením zjevil na prahu domu své matky a jako malý chlapec jí padl do náruče a rozplakal se.