Kapitola č. 20: Co víme?

Mladá žena si rukou sáhla na čelo a zavírala oči před ostrým světlem, které zhoršovalo její bolest hlavy. Mysl se jí trochu rozjasňovala a ona si vzpomněla na události posledních hodin. Opravdu se ji Aranel pokusila zabít? Vážně jí přiznala, že to ona má na svědomí všechny ty nehody? Pro Merlina, je to pravda, nebo jsem si jen omylem vzala jakýsi lektvar pomatení? Snažila se uspořádat svoje vzpomínky, když zaslechla tlumené hlasy, mezi kterými poznala bratra.

„Albus? Jsi to ty?“ zavolala, ale z hrdla se jí vydralo jen jakési chrčení. Slyšela, jak kdosi odhrnuje závěs a světlo bylo ještě silnější než předtím.

„Ann? Jsi v pořádku?“ zaslechla kdesi blízko sebe starostlivý hlas a pokusila se otevřít oči, které si len těžko přivykali na světlo.

„Bolí mě hlava. To světlo…“ řekla a ani se nenadála, obklopilo ji šero.

„Je to takto lepší? Vypij toto, ta bolest přejde.“ cítila, jak jí přiložili pohár k ústům a tak poslušně vypila celý obsah. Přítmí, které tu teď zavládlo jí celkem vyhovovalo a konečně se mohla podívat na svého bratra i sestru, kteří na ni koukali s obavami.

„Tváříte se, jakoby jste viděli mrtvolu.“ pokusila se žertovat a nadzvedla se na posteli, aby si sedla.

„Kdyby si se viděla před pár hodinami, taky bys se teď neusmívala od ucha k uchu.“ zavrčel Albus a neovládl se, přitáhl si ji blíže a tuho ji objal.

„Tak moc jsem se bál…kdyby se ti něco stalo, já… neodpustil bych si to.“ soukal ze sebe a cítil obrovskou úlevu, když věděl, že je v pořádku.

„Jsem v pořádku, brácho. Jsem tu díky tobě.“ odpověděla mu, ale nesnažila se z jeho objetí vymanit. Byla ráda, že je s ní. Cítila se s ním bezpečně už od dětství. James byl vždy ten vtipný a zábavný, ale za Albusem mohla přijít kdykoliv potřebovala, svěřit se mu se svými starostmi, požádat ho o pomoc, nebo s ním jen tak sedět v pokoji a těšit se z jeho společnosti, pokud si oba četli.

„Ahoj, Annie. Jak se cítíš?“ přerušila ticho Lilly a položila Alovi ruku na rameno. Ten konečně pustil svou nejmladší sestru a uvolnil místo pro Lilly.

„Už dobře. Ten lektvar zabral.“ řekla a chystala se vstát.

„Jen zůstaň ležet. Měla bys si ještě trochu odpočinout. Ale…“ bránila se Lilly.

„Chceš vědět co se stalo.“ dokončila za ni a bylo to dřív konstatování než otázka.

„Ano. Vím, že to není lehké, ale čím víc nám toho řekneš, tím dřív budeme moct najít Aranel a Terezu a zabránit tomu, aby…“ uvědomila si, že Annie neví o tom, co Aranel udělala.

„Přiznala se mi, že měla prsty v těch nehodách a dokonce říkala něco o Lis. Prý jí to nevyšlo jak si naplánovala, ale se mnou tu chybu neudělá.“ dodala potichu a koukla na Albuse, který stál u okna a hleděl do neznáma.

„Mrzí mě to, Albusi. Nechce se mi tomu věřit, ale kdybych to neslyšela na vlastní uši a nebýt toho, že mě hodila do té vody…“

„Ona tě tam hodila? Myslel jsem, že… dobře, už mi došlo, že to byla past na tebe, ale myslel jsem, že … třeba předstírala, že se topí, aby si za ní skočila a potom tě nechala bez pomoci. I když tomu nerozumím, protože jsi výborná plavkyně.“ mluvil Albus zmateně.

„To je právě důvod, proč potřebujeme vědět, co přesně se stalo.“ vložila se do toho Lilly. Annie se teda zhluboka nadechla a vyprávěla jim všechno, co se stalo od učitelské porady.

„Ona ovládá vodu?“ vyhrkla Lilly a přikryla si dlaní ústa.

„Podle mě… ovládá všechny živly. Nejprve na mě totiž zaslala vzdušný vír a až potom se změnil na vodný. Navíc, při té nehodě na zápase bylo skvělé počasí, když se naráz zdvihl prudký vítr. Aranel mohla začarovat jen ten potlouk, ale podle mě…“ hádala Annie.

„Má jen jedenáct roků… nerozumím tomu.“ kroutil hlavou Albus a vzpomněl si na zmatené slova, které obsahoval dopis od Pauly.


Tehdy když si se ptal na její schopnosti, nebyla jsem k tobě až tak upřímná. Skutečnost, kterou jsem odhalila je pro mě obrovským překvapením a přiznávám, bála jsem se ti o tom říct. Jenže není jiná možnost, než přiznat si pravdu a ty to musíš vědět. Musíš se dozvědět pravdu o své dceři, o Aranel. Ona je…


Teď už věděl, že jeho dcera má v sobě něco, co vystrašilo i Paulu. V tom ho napadlo… ne, to doufám ne. Mohl jen doufat v to, že Aranel neměla se smrtí Pauly nic společného. Ale co jestli zjistila, že ji může Paula odhalit? Byla by to udělala, kdyby dopsala ten dopis. Odhalila by mu celou pravdu, ale její náhlá smrt jí v tom zabránila. Byla to opravdu jen náhoda? Výraz jeho tváři neprozrazoval nic z jeho myšlenek. Učil se uzavírat svou mysl od Severuse, mistra na nitrobranu a i on v ní dosáhl značné pokroky.

„Ani my tomu nerozumíme, Al. Musím je najít. Jen oni nám můžou dát odpovědi na naše otázky.“ popošla k němu Lilly a jejich pohledy se střetly. Mlčky přikývl.

„Annie, Lilly má pravdu. Musíš odpočívat. Kdyby si cokoliv potřebovala, Lea ti pomůže a kdyby něco, budu doma, nebo u mamky.“ loučil se s ní a ona přikývla na znak porozumění.

„Jestli bude poslouchat, dovolím jí jít spát do vlastní postele.“ ozvala se Lea od závěsu. „Dávejte na sebe pozor.“ rozloučila se s Alem a Lilly a podala pacientce nějaký lektvar.

Jen co se Albus a Lilly objevili v Godrikově dole, před svým rodným domem, otevřely se dveře a z nich vyšla Hermiona.

„To je dost, že jste tu. Mamka se tu zatím může zbláznit.“ kárala je a vedla do obýváku. Albus zapomněl na všechny zábrany, na všechno napětí, které mezi nimi v posledních dnech bylo a vrhl se k matce.

„Mami.“ oslovil ji jemně. Podívala se na něho červenýma očima od pláče a s obavami. Už podruhé za krátkou dobu se bála o své dítě. Cítila skrz přívěsek, že Annie je v nebezpečí, i když po nějakém čase se přívěsek opět uklidnil a od George jí přišla krátká zpráva:


Je v pořádku. Víc ti vysvětlí Albus s Lilly, čekej na ně doma. George.


Albuse trápily hrozné výčitky, když ji takto viděl. Vzpomněl si, jak sedávala a plakala, když zemřel otec a potom, když se cítila osaměle. Sedl si na gauč a pevně ji objal.

„Annie je v pořádku. Byla to jen malá nehoda v jezeře, ale už jí nič nehrozí, tak se prosím uklidni. Chceš nějaký lektvar?“ tišil ji, ale při zmínce o lektvaru zakroutila hlavou.

„Chci vědět, co se stalo. Jaká nehoda v jezeře? Ann je výborná plavkyně.“ Ginny ve společnosti svých dětí nabrala svou ztracenou rovnováhu a žádala vysvětlení. A taky se jí ho dostalo. Lilly se ujala slova a povídala jí a tetě Hermioně o všem, co se dozvěděla v kanceláři svého strýce. Ginny jen mlčky poslouchala a občas stiskla pevněji Alovu ruku, když cítila, že ji syn potřebuje povzbudit. Všechno, co se mezi nimi předtím stalo bylo rázem zapomenuto a ona věděla, že jí syn byl potrestaný víc než krutě. Znova to byl její syn, kterého poznala a kterého tak velmi milovala, ten, který se teď trápí mnohými výčitkami.

„Při Merlinové bradě, to je hrůza. Nikdy bych nevěřila, že…“ Hermiona byla vskutku zaskočená a vyvedená z míry.

„Co chceš dělat?“ zeptala se Ginny své dcery, když viděla odhodlání na její tváři.

„V prvé řadě bych teď potřebovala Alovu pomoc. Potřebuji vědět, kde jste se s Terezou scházeli. Mohli bychom tam najít něco, vo by nám mohlo pomoct najít je.“ začala opatrně a Albus se zhluboka nadýchl.

„Nikdy jsem se s Terezou nescházel. To přenášedlo mě dovedlo přímo k ní a potom do mě nalila nějaký lektvar. Nevím, co to bylo zač, ale úplně mě s jeho pomocí ovládla.“ přiznal potichu.

„Tak teď nevím, jestli mě to má těšit, nebo zlobit.“ přiznala Lilly, ale hned to vysvětlila, když viděla jeho popuzený výraz. „Jsem ráda, že si s tou ženskou nebyl z vlastní vůle, ale štve me to proto, protože tím pádem nevíme, kde tě držela a kde hledat.“

„Aha. No… možná bych mohl zkusit se tam přemístit. Vybavuji si tu místnost, ve které mě držela.“ navrhl jedno z možných řešení.

„Fajn, ale půjdu s tebou. Možná by s námi mohla jít i teta Hermiona, nebo zavolám někoho z úřadu.“ rozhodla a Hermiona okamžitě nadšeně souhlasila. Když se však Ginny chystala na cestu s nimi, Lilly ji zastavila.

„Mami, zůstaň tu, prosím. Až něco zjistíme, dáme ti vědět, ale potřebujeme i nějakou zálohu. Když bychom se nevrátili do dvou hodin, kontaktuj Doriana, on už bude vědět co dělat. A prosím, pořádně se zabezpeč. Nevíme, co mají v plánu a když se zaměřili na Lis a Annie, nemůžeme nic vyloučit.“ podívala se na ni prosebně a Ginny pochopila.

„Dávejte si pozor. O mě se nebojte.“ řekla a než odešli, objala obě své děti.

„Můžu s tebou potom hovořit?“ zeptal se potichu Albus a ona přikývla.

„Budu tě čekat.“

S tím se trojice kouzelníků postavila do kruhu a chytili se za ruku. Albus se soustředil na tmavou místnost, v které byl zavřený přes prázdniny. Za chvíli už je obklopovala tma a oni byli skutečně tam, kde si přáli být. Vytáhli hůlky a ozvalo se trojhlasné Lumos.

„Zdá se, že pokud jde o bezpečnostní opatření, nedělá si s nimi Tereza velkou hlavu.“ šeptla Lilly, protože si nemohli být jistí, že jsou v domě sami. Pomalu přešli ke dveřím oproti nim a otevřeli je. Když se potom Lilly přesvědčila o tom, že v domě jsou sami, začali se rozhlížet po dome, který byl doslova prosáknutý temnou energií černé magie. Rozdělili se. Albus šel do poschodí, Lilly do pivnice a Hermiona se rozhodla prozkoumat přízemí. Ani Al ani Lilly nenašli nic, ale najednou se domem rozlehl výkřik.