Kapitola č. 19: Co skrývá věštba?

Čtyři dospělé osoby a jedna učitelka v bezvědomí zůstali osamotě na ošetřovně, odkud právě zmizely dvě osoby zodpovědné za pěkný zmatek.

„Kde jsou?“ zeptal se Albus, když se trochu vzpamatoval z úderu do hlavy, který utržil, když ho jeho dcera napadla. Jeho dcera… co se to do kotla stalo, přemýšlel, ale odpověď nepřicházela.

„Já nevím, oni… přemístili se.“ žasl George, který ještě stále s hůlkou v pozoru hleděl na místo, kde před chvílí stála Aranel.

„Ale vždyť ze školy se přemistovat nedá, to nejde…“ protestovala Sandrina, jen co nabrala ztracenou rovnováhu.

„Já vím, že to nejde. Teda, nemělo by to jít. Budu muset zkontrolovat bezpečnostní kouzla této školy, protože se obávám…“ odmlčel se. „Pro Merlina, ona používala kouzla černé magie a to tak silné, že i Voldemort by se měl ještě co učit.“ šeptal zničeně.

„Jak můžeš…je to moje dcera.“ ohradil se Albus a Sandrin měla aspoň tolik slušnosti, že mlčela.

„Dcera, která se tebe a nás ostatních právě pokoušela zabít. Nerad to přiznávám, ale zdá se, že Sandrin měla pravdu.“ přiznal nakonec a podíval se na učitelku lektvarů.

„Leo, prosím postaráš se o Annie? My ostatní by jsme si zřejmě měli promluvit. Navrhuji, aby jsme se sešli za půl hodiny v mé pracovně. Potřebuji o tom informovat ještě někoho.“ rozhodl George a když viděl nesouhlas na Alově tváři, rychlo dodal.

„Sami si neporadíme, potřebujeme někoho z bystrozorů. Když však jde o Aranel, pověříme tím Lilly, souhlasíš?“ Albus se na chvíli zamyslel a nakonec přivolil. Otočil se k posteli a sedl si na její okraj, když vzal Annienu ruku do své.

„Promiň…musel jsem být slepý…odpusť mi, Annie.“ šeptal více méně sám pro sebe. Jeho sestra na chvíli otevřela oči a povzbudivě se na něho usmála.

„Jsem v pořádku, Al… ty za nic nemůžeš. To Ari…“ šeptla a znovu usnula. Lektvar, který jí dala Lea, samozřejmě po tom, co ho Albus řádně zkontroloval, začal účinkovat a její tvář se uvolnila.

„Potřebuje se jen vyspat. Zítra bude v pořádku.“ uklidňovala ho jeho teta a on přikývl. Musel jít do ředitelny. Všichni tam už čekali jen na něho.

Lilly se vrhla bratrovi okolo krku a objala ho.

„Strýc mi už vše řekl, je Annie v pořádku? A co ty? Jak se cítíš?“ vychrlila ze sebe a starostlivě se na něho podívala. V jejich očích viděl obavy a tak moc mu připomínala matku… pro Merlina, ona měla pravdu. Tereza s ním manipulovala. Teď si vzpomínal na všechno, co se stalo, když ho unesla. Na ten lektvar, na to jak mu denně vymývala mozek a nahrazovala jeho myšlenky a vzpomínky svými vlastními. A Aranel? Jeho princezna… ona se s ní spojila a … to pomyšlení bylo příšerné a on by se nejraději propadl pod zem. Co se to děje? Chtěl být konečně šťastný a myslel, že se mu to podaří, ale místo toho se jeho život změnil v nejhorší noční můru.

„Annie bude v pořádku. Je s ní Lea a dala jí něco na spaní.“ odpověděl a vyhl se odpovědi na další otázky.

„Poslal jsem za nimi i Nevilla. Kdyby se něco dělo, Lea se nemůže bránit a ani Annie není ve stavu, který by to dovoloval.“ oznámil jim ředitel a ukázal na křesla, aby se posadili.

„Tak mi teda vysvětlete, co se tu stalo. Já to stále ještě nechápu.“ rezignoval Al a střídavě se díval ze svého strýce na Sandrin.

„Jak si už pochopil, v posledním čase se tu událo pár tragických nehod. Bylo to skutečně hrozné, ale nikdo z nás neměl důvod domnívat se, že by šlo o úmysl. Teda aspoň do doby, než to dnes Sandrin nadhodila na poradě.“ ujal se slova nejstarší z kouzelníků.

„Od chvíle, co se Aranel narodila jsem myslela jen na to, jak by s ní mohla souviset ta věštba.“ přiznala nakonec vedoucí Zmijozelu.

„Jaká věštba?“ zeptala se Lilly nechápavě. Sandrin hledala podporu u ředitele a ten souhlasně přikývl.

„V den, kdy se Aranel narodila, vyslovila Sibyla Trelaweynová jednu věštbu těsně předtím, než zemřela. Byla jsem s ní tehdy v pokoji a tak jsem všechno slyšela. V tu samou noc zemřela Sophie a narodilo se děvčátko. Nikdo nevěřil tomu, že by to s věštbou mohlo souviset a já jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že to tak je. Jenže… všechno to do sebe zapadá lépe, než jsem si myslela a teď se moje domněnky potvrdily.“ vysvětlovala potichu a hleděla přitom z okna. Nebyla schopná koukat Alovi do očí. Viděla by v nich bolest, pohrdání, zoufalství a odsouzení. Ano, bála se, že ji odsoudí za to, že poukázala na jeho dceru a obvinila ji z těch strašných nehod, které byly zřejmě opravdu vraždami.

„Sandrin, vzpomínáte si na přesné znění té věštby? Určitě by nám to pomohlo.“ přerušila ticho Lilly a požádala George o brk a pergamen, aby si zapsala přesné znění věštby.

Sandrin se ani nemusela dlouho namáhat. Znala ji slovo od slova, vždyť na ni myslela posledních jedenáct roků skoro neustále.


Život skončil, život začal

a tím novou éru načal.

Doba temna nastane

a mezi námi zůstane,

pokud ten co chrání ji,

nepřizná si jedinou,

krutou avšak potřebnou

pravdu o tom, že jen on

moc má udělat noc zlou dnem,

nahradit tmu tím světlem.

Tím co štěstí přináší,

bolest srdce odnáší.


(pozn. překl. - nesnažil jsem se, aby se to rýmovalo)

Lilly se zamyšleně koukala na slova, které svítily na pergamenu a Albus se k ní přidal.

„Vidím, že smrt Sophie a narození Aranel naznačují, že by to s touto věštbou opravdu mohlo souhlasit, aspoň podle prvních veršů. Ale co to ostatní?“

„Doba temna… tak by se dala nazvat doba, kdy dochází k vraždám nevinných, nebo podobným nehodám jako se odehrály tu. Vzpomeňte si, co všechno se stalo ve vaší rodině od té doby, co se Aranel narodila?“ začala se svou teorií Sandrin. Konečně ji někdo byl ochotný poslouchat, ale radost z toho rozhodně neměla.

„Nemůžeme všechno co se stalo hodit na Ari. Naše rodina toho zakusila opravdu dost, ale mnohé se stalo ještě před jejím narozením.“ bránil podvědomě svou dceru Al.

„Uklidni se. Sandrin poukazuje právě na události od jejího narození. Vzpomeň si na babičku a dědečka… a na Paulu…říkal jsi, že ti od ní přišel jakýsi velmi zvláštní dopis, vzpomínáš si?“ chlácholila ho Lilly a chytila ho za ruku.

„Nevím sice, jakou by to mělo souvislost, ale vaše matka a Elisabeth skoro přišly o život v Egyptě.“ přidal svou troškou George, ale vzápětí litoval, že to vůbec řekl.

„Cože? Jak to… proč o tom nic nevím?“ vyhrkl černovlasý muž, ale odpověď byla jednoduchá. Matka je na něho ještě stále rozzlobená. Koukl na Lilly, ale její překvapený výraz mluvil za vše.

„Annie cítila, že se s Lis něco děje, ale ani ona neví pravdu. Vaša matka mi psala, co se stalo, aby jsem to věděl, když by Annie potřebovala nějak pomoct. Nechtěla, aby to kdokoliv z vás věděl, aby jste si nedělali zbytečné obavy.“ vysvětloval a oni přikývli.

„Než Aranel nenajdeme a nezjistíme, co všechno s ní souvisí, byl bych rád, kdyby jsme mou dceru předčasně neobviňovali.“ ohradil se Albus.

„Jen zvažujeme co víme, brácho. Nikdo ji z ničeho neobviňuje, aj když to s Annie…“

„Annie je v pořádku. Jistě nám to vysvětlí, jen co bude silnější.“ řekl nepřesvědčivě a nikdo se s ním víc nehádal.

„Dobře tedy, pojďme dál. Sandrin, co myslíte, že znamená zbytek té věštby?“ zeptala se Lilly a záměrně změnila téma.


pokud ten co chrání ji,

nepřizná si jedinou,

krutou avšak potřebnou

pravdu o tom, že jen on

moc má udělat noc zlou dnem,

nahradit tmu tím světlem.


Sandrin ukázala na ty verše a podívala se na Albuse.

„Myslím, že to je o Albusovi. O tom, že jen on má moc ji nějakým způsobem zastavit.“ šeptla a odvrátila pohled od svého bývalého studenta.

„Cože? Ne, to nemyslíte vážně!“ vykřikl. „Chcete snad tvrdit, že mám zabít vlastní dítě? Vlastní krev? To jediné, co mi v živote zůstalo po Sophii? Moje jediné štěstí?“ křičel a začal se procházet po místnosti jako lev v kleci.

„To nikdo neříkal, Albusi. Uklidni se! Všechno jsou to jen domněnky a navíc, nikde se nemluví o tom, že musí Aranel zemřít. Pokud je pravda, že to všechno s ní nějak souvisí, je potřeba ji zastavit, to bezpochyby. Ale nikde není psané, že abychom to zarazili, musíme ji zabít. Nikdo z nás si nepřeje její smrt. My všichni ji chceme najít a přejeme si, aby byla zase tím krásným milým děvčátkem, co všichni tak milujeme. Jsme tvoje rodina, tvoji přátelé, to nám nevěříš? Nám všem na ní záleží, tak jako záleží na tobě.“ domlouvala mu sestra a on jen pomalu zpracovával její slova. Měla pravdu a on to věděl, i když jeho vědomí to odmítalo připustit. Tak jako odmítalo uvěřit jeho matce, když se mu snažila domluvit ohledně Terezy.

„Promiňte, nechal jsem se trochu unést.“ zamumlal jako na omluvu a opět se posadil do křesla. „Takže, co teď? Jak je najdeme?“

„V první řadě je potřeba zkontrolovat ochranu hradu. Pošleme sem několik spolehlivých bystrozorů, aby vám s tím pomohli. Strejdo Geroge, potřebuji záznamy o všech nehodách za poslední dva roky. Potřebuji udělat statistiku, abych vyloučila možnost, že šlo skutečně jen o nehody. Taktéž jména všech studentů a jejich rodičů, kterých se ty nehody týkaly.“ vydávala rozkazy Lilly a všichni souhlasně přikyvovali. Byla skvělá v tom, co dělala, přesně jako její otec. Rozhodla se dobře, když pokračovala v jeho stopách a stala se bystrozorkou. Byla jednou z nejlepších, ale odmítla stát se vedoucí oddělení, když jí tuto možnost před rokem nabídli.

„Albusi, než odejdu, ráda bych viděla Annie. Ujistíme se, že nic nepotřebuje a půjdeme spolu za matkou. Nepochybuji o tom, že už ví, že něco není v pořádku.“

„Jasné, ten její přívěsek od táty.“ přikývl Albus a chystal se na odchod. Než tak ale učinil, váhavě přistoupil k Sandrin a počkal, než se mu podívá do očí.

„Sandrin, promiň mi… neměl jsem na tebe tak vyletět. Já jen…“ ospravedlňoval se.

„To je v pořádku. Na tvém místě bych reagovala stejně. Kdyby si cokoliv potřeboval, víš kde mě najdeš.“ ujistila ho a ze srdce jí spadl obrovský balvan, když jí došla skutečnost jeho slov. Nehněvá se na ni a to bylo víc, než by očekávala.

„A prosím, mohla by si…“ kývl hlavou směrem k laboratoři. „Dnes jsem opravdu nebyl příjemný společník pro nikoho. Ubližuji lidem okolo sebe svou hloupostí.“ začervenal se.

„On to pochopí. Promluvím si s ním a všechno mu vysvětlím. Když budeš mít čas, zastav se za ním, jistě bude rád.“

„Tak fajn. Jdeme za Annie.“ řekl nakonec a s Lilly v těsném závěsu se krbem přenesl taky na ošetřovnu.