Kapitola č. 17: Podezření

Od Ginninho návratu se mezi ní a Albusem mnoho nezměnilo. Al se sice přišel omluvit, ale napětí, které mezi nimi zavládlo od příchodu Terezy nepominulo. Chovali se k sobě sice normálně, ale Ginny už k němu nechodila, aby mu pomohla s domácností, nebo aby mu uvařila něco k jídlu. Setkávali se spolu občas u Jamese nebo Lilly, ke kterým chodili oba na návštěvy a kteří se všemožně snažili vzájemně pomoct urovnat to.

Na hradě se mezitím učitelé snažili potlačit narůstající paniku. Ne mezi studenty jako nejdřív ve vlastních řadách. Studenti si nepřipouštěli, že nehod ve škole přibývá, zato učitelům se tento fakt vůbec nelíbil.

„To vážně není normální. Za dobu co jsem v Bradavicích se tu tolik nehod ještě nestalo. Samozřejmě nepočítám roky, kdy jsem tu byl jako student, protože to byly jiné časy a nic z toho, co se stalo nebyly nehody.“ potřásal hlavou Neville.

„CO jestli ani toto nejsou nehody? Možná to má jako nehoda jen vypadat.“ vmísila se do hovoru Sandrina a oči všech učitelů spočinuly na ní.

„Jak to myslíš, Sandrino?“ zeptala se Annie a vykřikla tak to, na co všichni mysleli.

„PO té nehodě s Owenem Wilsonem jsem ve třídě našla lístky vysoce jedovaté rostliny. Byla to hodina s prváky a rozhodně bych nedovolila, aby s ní pracovali. Našla jsem to pod stolem a bylo tam jen pár lístků, ne celá rostlina. To mě přivedlo na myšlenku, že to nebyl Owen, kdo to do třídy přinesl, ale někdo, kdo si ji po té takzvané nehodě zase odnesl.“ vysvětlovala a čuměla do zhrozených tváří svých kolegů.

„CO ta nehoda při famfrpálu? I na to máš nějaké vysvětlení?“ zeptal se Neville.

„Ne, bohužel, nic mě nenapadá.“

„Možná někdo začaroval potlouk jako kdysi Dobby na Harryho.“ navrhl Neville, který si vzpomněl na příhodu z doby, kdy byl druhákem.

„To se mi nezdá. Nebo chceš tvrdit, že ty tvoje masožravé rostliny taky někdo začaroval, aby napadly slečnu Ivanovskou?“ zeptal se rychle George, který byl situací víc než znepokojený.

„Nevím, jak by se to někomu podařilo.“ zamumlal profesor Longbottom.

„Ale ta malá Jennis do lesa nešla dobrovolně.“ hudroval Hagrid a vzpomněl si na druhačku, kterou musel zachraňovat z pazourů vlkodlaka. Lea se při té vzpomínce otřásla. Před očima měla tváře všech studentů, které se jí v posledních týdnech nepodařilo zachránit. Mezi nimi i malé děvčátko, asi dvanáctileté, které mělo po těle množství škrábanců a kousanců od vlkodlaka. Nevěděla, co bude pro děvčátko lepší. Přežít a do konce života být vlkodlakem, nebo bude pro ni smrt vykoupením. Snažila se na to nemyslet a i když dělala vše, co bylo v jejích silách, její snaha byla marná. Byla to druhá smrt studenta za několik týdnů, když nepočítáme Owena Wilsona, kterého při životě v nemocnici sv. Munga udržovaly jen kouzla podporující jeho životní funkce.

„Hagrid má pravdu, když jsme Jenis našli, byla pod vlivem Impéria.“ potvrdil Neville.

„Je to strašná tragédie, ale nemůžeme za vším vidět hned spiknutí. Nevím, co se mi tu snažíte říct, ale…“ ozval se rozhodný hlas ředitele.

„George, velmi dobře víš, co chceme říct. Neměli bychom to brát na lehkou váhu. Co když ta věštba…“ rozohnila se Sandrina a nevšimla si, kdy během svých slov vstala. Propalovala ředitele pohledem a ten jí to oplácel.

„Nebudeme se o tom dál bavit. Toto rozhodně nemá nic společného s nějakou pochybnou věštbou. Pokud mi nepovíš konkrétní jméno toho, kdo by toto všechno mohl mít na svědomí, považuji tuto debatu za uzavřenou. Všichni budeme obezřetní a podle plánu zpřísníme bezpečnostní opatření. Když by měl někdo nějaké připomínky, víte kde mě najdete.“ zavrčel George a bez zaváhání vstoupil do zelených plamenů, nechajíc za sebou překvapené tváře svých kolegů.

„Nezlobte se na něho. Moc ho trápí, co se stalo. Vyčítá si, že tomu nijak nezabránil.“ zastávala se svého muže Lea, která jediná poznala dokonale jeho pocity.

„To my všichni, Leo. Můžeme jen doufat, že se nic podobného nezopakuje, jinak to tu můžeme rovnou zabalit.“ odpověděl Neville za všechny.

George seděl ve své pracovně, když se ozvalo klepání na dveře.

„Vstupte!“ řekl unaveně a při pohledu na Sandrinu, která za ním přišla, aby pokračovala v jejich debatě se ještě víc zamračil.

„Sandrino, já vím, že to myslíš v dobrém, ale dokud nemáme podezřelé a žádné důkazy…“ začal dřív, než ona.

„Jenže já mám podezřelé, i když důkazy mi chybí.“ řekla nervózně. Rozhodně to nebylo lehké sem přijít, ale musela to udělat. Toto přece musí skončit. Kolik lidí musí ještě zemřít, než si někdo přizná, že tu něco nesedí?

„Koho podezříváš?“ zeptal se ostražitě.

„Já… je to těžké, ale…“ nevěděla, jak to říct. Možná ji vyhodí, v lepším případě jen z ředitelny, v horším přímo z Bradavic.

„Tak už nechoď kolem horké kaše a vyklop to!“ vyzval ji varovně. Sandrina se zhluboka nadechla a spustila.

„Myslím, že to může mít souvislost s Aranel. A než se rozčílíš a zastavíš mě, nechej me domluvit. Navíc, nejsem si jistá jak to do toho zapadá, ale určitě v tom není sama a já mám podezření, že Tereza je ta, která by nám k tomu mohla říct víc.“ spustila a stalo se přesně to, co čekala. George se vyřítil ze svého křesla a začal se procházet po ředitelně jako tygr v kleci. Viděla, jak zatíná pěsti a velmi se přemáhá, aby ji na místě neproklel. Povzbuzená jeho mlčením pokračovala.

„Aranel se narodila přesně v den, kdy Sibyla vyslovila tu věštbu. Od té doby se zejména ve vaší rodině stalo několik nevysvětlitelných událostí, jako například smrt tvých rodičů. A zamysli se nad tím, proč všechny tyto zvláštní nehody začaly právě ve chvíli, kdy to děvče nastoupilo do školy. Navíc, slyšela jsem, že Tereza se jaksi náhle objevila v Albusově životě a je podle mne je obrovská náhoda, že se v tom jistém roce stala ošetřovatelkou právě tu, v Bradavicích.“ vyrukovala se svými argumenty.

„To je absurdní.“ vykřikl George. „Víš vůbec, co mi to říkáš? Obviňuješ moji neteř, dceru svého přítele, jedenáctileté dítě z toho, že má něco společné se smrtí dvou studentů a nehodami dalších? Ty si se pomátla.“ křičel na ni zuřivě a aby toho nebylo málo, od dveří vedoucích do laboratoře vyšel Albus celý červený od hněvu.

„Z čeho se to opovažuješ obviňovat moji dceru? Myslel jsem, že jsme přátelé, ale toto… jsi jako všichni ostatní, přesně jako tvůj otec…“ zuřil a vystřelil z ředitelny jako kulový blesk.

„Albusi počkej!“ zavolala na něho, ale marně.

„Jsi spokojená?“ spražil ji pohledem George a otočil se k oknu, zády k ní. Pochopila to jako znak toho, že si víc nemají co říct a tak se brala pryč. Nevěděla, co dál. Naštvala George a je jen otázka, co s ní udělá, ale co bylo horší, Albus to všechno slyšel. Vše do jediného slova… měla by mu to nějak vysvětlit. Měla by mu říct celé znění věštby, aby pochopil… kráčela po pozemcích přiléhajících k hradu, když uslyšela volání o pomoc ozývající se od jezera. Zahodila všechny současné starosti za hlavu a běžela tam, odkud se ozývaly zoufalé výkřiky. Čím byla blíže, tím jasněji slyšela dětský hlas a rozeznávala, komu patřil.