pátek 11. července 2008

Kapitola č. 16: Atropa belladona

Tmavá laboratoř působila ponuře a vcelku vystihovala náladu profesorky lektvarů, která seděla v jednom z křesel oproti velkému portrétu. Oči měla zavřené a v myšlenkách se jí neustále vracel obraz zdrcených rodičů studenta, který se stal obětí smrtelné nehody.

„Nebyla to tvoje chyba tak přestaň s výčitkami.“ oslovil ji Severus Snape a propaloval ji svým pohledem.

„Měla jsem dávat větší pozor. Byl to student z mé koleje.“ zamumlala a neměla v plánu nechat se zatáhnout do hádky. „Potřebuji chvíli, abych se trochu vzpamatovala z toho všeho. Kdybys viděl jeho matku…“ na chvíli zavládlo ticho, které přerušovalo jen její nepravidelné oddychování. „Musím jít, jinak bude klubovna vzhůru nohama.“ povzdychla si nakonec a unaveně vstala.

„Dobrou noc.“ popřál jí Severus. Na víc se nezmohl. Když se dozvěděl o smrti jednoho ze studentů, šokovalo ho to, zejména když šlo o smrt jako byla tato.

Sandrina nebyla jediná, koho táto událost vzala. Všichni učitelé a hlavně ředitel byli jako na jehlách, když se dozvěděli co se stalo a věděli, že na dlouhou dobu se nezbaví jakéhosi pocitu viny, který vyplýval z toho, že měli za studenta plnou zodpovědnost.

Uběhl asi týden od smrti Thomase Donovana, když se celá záležitost trochu uklidnila a na chodbách se začalo konečně mluvit i o něčem jiném. Sandrina měla stále ještě starostí nad hlavu a tak polevila ve své ostražitosti pokud šlo o Aranel. Nakonec, byla to vzorná studentka a nijak nevyčnívala z řad prváků. Byla poslušná a rozumná, a Sandrina si nakonec nadávala, že ji podezřívá neprávem.

Měla mít hodinu s prváky a když nejmladší studenti vcházeli do její třídy, netušila ještě, že to bude jedna z jejích nejhorších hodin, jaké kdy zažila. Jen co se usadili, začala s výkladem nového učiva.

„Na tabuli máte postup přípravy Odvaru pokoje. Držte se přesně pokynů a pozor u bodu číslo tři, který je kritický. Když přidáte šťavel, zdvihněte ruku a dokud k vám nepřijdu, nebudete dělat nic. Doufám, že jste všichni rozuměli a nikoho nebudu muset zachraňovat před vybuchujícím kotlíkem.“ řekla přísně, ale bez kousku sarkazmu, kterým své studenty častoval Severus.

Dívala se po třídě, z které se ozývaly jen pravidelné zvuky škrábání, krájení a drcení. Většina pracovala svědomitě a i když to byli jen prváci, někteří byli i celkem zruční. Ti šikovnější se už dostali až ke kritickému bodu a ona začala procházet mezi lavicemi, nazírajíc do jednotlivých kotlíků.

„Lottová, přidejte ještě špetku asfodelu.“ řekla drobné plavovlásce sedící v poslední lavici. Právě kontrolovala kotlík jednoho z Mrzimorských, když uslyšela zvuk rozbíjejícího se skla a okamžitě se otočila směrem, odkud vycházel.

„Promiňte, paní profesorko. Vyklouzlo mi to.“ vysvětlovala Aranel a ukazovala na flašku se žabím slizem, která ležela rozbitá na podlaze.

„Reparo.“ zamrmlala Sandrina a flaška se zacelil, ale její obsah stále ještě nepřívětivě ležel na podlaze. „Utřete to a příště buďte opatrnější.“ přikázala jí a otočila se zpět ke studentovi, kterému předtím věnovala svou pozornost. Pohled na něho ji však vyděsil. Držel se za krk a tvář mu modrala. Vystrašeně se na ni podíval a lapal po vzduchu.

„Do trola, co se stalo?“ vykřikla zoufale a snažila se mu pomoct. Kouzlem zjistila, že má volné dýchací cesty a ani v nose ani v krku není nic, co by mu bránilo v dýchání. Neuměla najít příčinu způsobující jeho dušení a neměla času nazbyt, aby to zjišťovala. Vzala chlapce, který už pomalu ztrácel vědomí na ruky a hnala se s ním ke svému kabinetu, z kterého se dá přemístit na ošetřovnu.

„Necháte svoje práce tak jak jsou a okamžitě opustíte místnost. Lottová, Morganová, zodpovídáte za to, že nikdo na nic nesáhne.“ křičela pokyny a zároveň vhazovala letaxový prášek do krbu. Neviděla už, jak oslovené děvčata vyhánějí studenty z místnosti. Všichni byli nadšení, že jim lektvary odpadly a nikdo neviděl, jak Aranel Potterová se spokojeným úsměvem vzala cosi z lavice studenta, který už ležel na ošetřovně.

„Co se stalo?“ zeptala se Lea a hned se hnala k pacientovi.

„Začal se dusit, ale v krku ani v nose nic nemá. Otočila jsem se jen na minutu a v tom se začal dusit.“ vysvětlovala Sandrina.

Tereza ji opět vystrnadila za závěs a ona nervózně pochodovala z místa na místo. Slyšela, jak se chlapcovo tělo zmítá v křečích a podle tlumených hlasů jí došlo, že ošetřovatelky mají co dělat, aby ho udrželi na posteli tak, aby si neublížil. Se strachem v očích hleděla na Leu, která vypadala stejně zničeně jako před pár dny.

„Neříkej, že…“ koktala a se žuchnutím dosedla na stoličku.

„Musíme ho přeložit k sv. Mungovi. Možná Albus mu bude umět pomoct, ale já… Byl příliš dlouho bez vzduchu. S pomocí kouzel udržujeme jeho životní funkce v činnosti, ale mozek…“ vysvětlovala.

„Mudlové tomu říkají klinická smrt. Všechny orgány pracují jak mají, ale mozek nevykonává svou činnost a člověk je prakticky mrtvý.“ řekla s hranou lítostí.

„Co se vlastně stalo? Proč se dusil?“ zeptala se Sandrina zlomeným hlasem a měla pocit, že prostor před ní se rozplyne.

„Jak jsi říkala, nic nevdýchl, ale z nějakého důvodu mu opuchl jazyk a sliznice hrtanu hypertrofovala až do takové míry, že se začal dusit. Spolu s epileptickým záchvatem, který přežil, bych usuzovala na alergickou reakci. Nevíš o tom, že by byl na něco alergický? Většinou to bývá v záznamech, ale když je prvák a ještě u mě nebyl…“

„Je z Mrzimoru, možná by Lenka mohla něco vědět, ale nezdá se mi, že by se při Odvaru pokoje používalo něco, co by mohlo způsobit takovou prudkou alergickou reakci. Jak říkám, otočila jsem se asi na minutu, protože Aranel něco rozbila.“ vysvětlovala Sandrina a i když si zakládala na tom, že ji jen tak něco nezlomí, rozplakala se. Druhá nehoda s vážnými důsledky a tentokrát na její hodině… to není normální.

„Sandrin, budu potřebovat nějaké vzorky z učebny, ze stolu kde ten chlapec pracoval. Měla bych najít alergen, který to způsobil. V této chvíli mu nemůžeme nijak pomoct.“ řekla potichu a podívala se na lůžko.

„Přinesu ti co potřebuješ.“ přikývla Sandrina a krbem se vrátila do učebny. Pohledem zhodnotila, jestli je vše jak má být a potom pomalým krokem popošla k lavici, kde seděl. Byly tu všechny přísady potřebné na odvar pokoje, ale nic víc. Žádná z bylin, která ležela na stole neměla vlastnosti, které by mohly způsobit to, co viděla. Ať hledala jak chtěla, nenašla nic, co by jí pomohlo najít příčinu. Pohledem spočinula na slizké skvrně na podlaze, která jakoby se jí vysmívala. Od zlosti i zoufalství hodila o stěnu první, co jí přišlo pod ruku. Byla to opravdu náhoda, že to byla flaštička, které Aranel vyklouzla? Přepadla ji nebezpečná myšlenka… byla to nehoda? Skutečně ten sliz rozbila nedopatřením? Co když to byl záměr?

„Vzpamatuj se, Sandrino““ okřikla sama sebe nahlas a sehnula se, aby posbírala střepiny. Nechtěla už na ni použít reparo a vrátit ji do původního stavu. V tom si na zemi pod stolem všimla jakýchsi drobných lístků. Nebyla to žádná z povinných přísad. Nebyla to ani rostlina, kterou by uschovávala v dosahu dětí. Bez zaváhání poznala, že je to Atropa belladona, prudce jedovatá rostlina. Příznaky otravy nebyly ani zdaleka tak prudké, jak se projevily u Owena Wilsna, ale jestli měla Lea pravdu a on měl nějakou jinou alergii, mohlo to být příčinou, že reagovala extrémně přecitlivěle. Vzala si ze svého stolu malou Petriho misku, jeden z užitečných mudlovských vynálezů a posbírala na ni lístky, které našla. Důkladně si umyla ruce a hned se vydala na ošetřovnu. V hlavě ji však kroužily otázky bez odpovědí. Kde se to tam vzalo? Kde Owen přišel k té rostlině a jestli ji přinesl on, kde je zbytek? Proč pod stolem bylo jen pár zatoulaných lístků?

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

to je dobrý, Owen Wilson :D:D:D