Kapitola č. 4: Odkaz

To ráno Severus zvažoval, co všechno s sebou vzít. Samozřejmě s balením nebyl problém, ještěže poznal pár užitečných kouzel, které jeho věci nejen že přehledně sbalili, ale dokonce je zmenšily, takže je hravě vecpal do kapsy hábitu. Horší bylo, že pro Harryho neměl vůbec žádné věci a už včera se s tímto problémem střetl. Bude prostě muset vyrazit někam na nákupy. Jenže co s malým? Samotného ho nechat nemůže a s ním bude velmi nápadný. Jak tak přemýšlel, pohled mu padl na skříňku, v které schovával své drahocenné lektvary. V mžiku byl u ní a vytáhl z ní Mnoholičný lektvar. Poněvadž však neměl možnost někde v okolí hledat někoho, jehož podobu by na sebe mohl vzít, rozhodl se pro jeden vzorek z těch, které tu měl. Samozřejmě je měl popsané, a když procházel jednu možnost za druhou, jen bezradně kroutil hlavou. Až u posledního vzorku, chumáči jakýchsi vlasů, si povzdychl a s bolestnou grimasou vložil vlasy do lektvaru.

„Doufám, že se mě nelekneš,“ zamumlal směrem k Harrym a vypil obsah flaštičky na dva loky.

Harry zvědavě přihlížel, ale když se před ním najednou objevila vysoká štíhlá blondýnka, nadšeně tleskal ručičkami. Z nevrlého černovlasého kouzelníka se nyní stala žena, za kterou by se nejeden muž se zájmem otočil.

„Ty mi budeš pěkný záletník,“ zamumlal Snape na Harryho adresu a ohnul se, aby ho mohl vzít do náruče. Krátká sukně se mu přitom vyhrnula a odhalila pevný ženský zadek, který mu na nejbližších pár hodin patřil. Jen co vykročil ke dveřím, ozval se z jeho úst proud neslušných nadávek. Nohy se mu zvrtávaly, jak se snažil chodit v lodičkách s vysokými podpatky a dalo mu zabrat, aby udržel rovnováhu. Odněkud ze skříně vylovil plstěný klobouk, který proměnil na dětskou čepičku. Oblékl Harrymu svou starou bundu, kterou předtím zmenšil na potřebnou velikost a nasadil mu čepičku tak, aby co nejvíc zakryl jeho jizvu ve tvaru blesku. Takto připraveni nakonec vyrazili. Severus se s Harrym přemístil do mudlovské části Londýna a přemýšlel, kde najde nějaký obchod s dětskými potřebami.

Asi po půl hodině, kdy balancoval na tenkých podpatcích s dítětem v náruči ho našel. U pultu stála starší paní s mírně prošedivělými vlasy. Jen co je spatřila ve dveřích, odložila pletení a zeširoka se na ně usmála.

„Vítejte, čím vám posloužím?“ zeptala se ochotně. Severus se snažil usmát a vysvětlil ženě, že potřebuje nějaké věci pro syna.

„Jistě, jistě. Máme všechno, co jen potřebujete pro svého drobečka. Ten je roztomilý. Určitě vám dělá jenom radost,“ rozplývala se žena, zatímco hledala v regálech všechno, co si Severus přál. Když ho přestalo bavit odpovídat na všetečné otázky staré dámy, nenápadně sáhl pro hůlku a použil na ni neverbálně Imperio. Pod jeho vlivem vzala do ruky papír a pero a napsala, co jí Severus diktoval.



Chlapec je v pořádku, nehledejte ho! Postarám se o něj, dokud nepřijde čas, aby se přidal k ostatním žákům na vaší škole.



Když byl tento krátký vzkaz napsaný, vzal ho a než zrušil zaklínadlo, vyšel i s Harrym a jeho novými věcmi z obchodu. V ústraní si upil z lektvaru, aby zabránil odhalení a přemýšlel, jestli je bezpečné jít do Příčné ulice pro ostatní potřebné věci. Rozhodl se to risknout, ač toho hned litoval, když všichni muži v Děravém kotli zmlkli, jen co vešel. Všechny pohledy spočívaly jen na něm a byl by v té chvíli přál, aby byl neviditelný.

„Mohu vám nějak pomoci, madam?“ ozval se zpoza pultu Tom, ale on jen zavrtěl hlavou, až mu vlasy lítaly na všechny strany a Harry, který se už začínal nudit, je nadšeně pevně chytil a začal je přehrabovat svými drobnými prstíčky.

„Kruci, nech ty vlasy na pokoji,“ zavrčel Snape a spěchal do uličky, kterou se vchází do Příčné ulice a konečně si vysvobodil vlasy z Harryho sevření. tomu se to nelíbilo a začal plakat.

Severus otevřel průchod do Příčné ulice a doufal, že se ztratí v davu, ale s plačících dítětem v náruči vzbuzoval ještě více pozornosti.

„No tak, uklidni se,“ snažil se mu domluvit, ale marně. Náhle před sebou spatřil někoho, koho tu nečekal. Šance, že by ho Lucius Malfoy poznal v této blond podobě byla minimální, ale i tak se Severusovi nelíbilo, jak se na něj podíval. Vedle něho kráčela jeho manželka Narcissa a před nimi v něčem, co by mudlové nazvali kočárek, jen s tím rozdílem, že tento neměl kolečka, ale vznášel se před nimi, ležel blonďatý chlapec asi ve stejném věku jako byl Harry. Narcissa se na zamaskovaného Snapea povýšeně podívala a jediným pohledem dala najevo své opovržení. Když potom zpozorovala ještě ubrečeného Harryho, ohrnula horní ret a raději se mu obloukem vyhla. Zato Lucius se mu vyhýbat rozhodně nemínil a nespouštěl z něho oči. Když byl dostatečně blízko, jakoby neúmyslně do něho vrazil a chytil ho za zadek vyjímající se v krátké sukni. Kdyby Severus nedržel v náruči Harryho, ležel by už Lucius pravděpodobně na lopatkách a svíjel se pod účinkem nějaké příšerné kletby. Takhle mu však nezbývalo nic jiného, než zpražit ho pohledem a pokračovat dále.

„Toto tě přijde draze, Lucius,“ zašeptal tichou výhružku, když ho Lucius nemohl zaslechnout. Nakonec se mu podařilo sehnat všechno potřebné, a když se vrátili zpět domů, spal Harry s hlavou položenou na Snapeovi rameni. Opatrně ho položil do postele a chtěl ho nechat před odchodem pořádně vyspat.

Bylo už pozdě večer a Severus se dezorientovaně rozhlížel po místnosti okolo. Zřejmě usnul na gauči a nyní ho něco vyrušilo. Přemýšlel, co to jen mohlo být, když uslyšel dětský pláč z vedlejší místnosti. Nebyl to však obyčejný pláč dítěte, které se probudí a dožaduje se pozornosti. Malý Harry plakal zoufale a jeho pláč vyjadřoval obrovskou bolest. Severus ho bez meškání sevřel v náruči, ale ať se snažil jakkoliv, nepomáhalo to.

Když ani po půl hodině nedokázal svého syna utišit, opatrně pronikl do jeho mysli, aby zjistil, co ho trápí. A zjistili to.

Před očima se mu míhaly Harryho vzpomínky na poslední chvíle jeho rodičů předtím, než je Voldemort zabil. Viděl zelený záblesk, když kletba zasáhla Lilly a ona bezvládně dopadla na zem. Její život vyhasl a chlapec, kterého nyní držel v náruči, byl svědkem této strašné scény. Aby toho nebylo málo, Voldemortova hůlka mířila nyní na něj a On vyslovil dvě slova, které změnily dějiny kouzelnického světa.

„Není divu, že máš noční můry, Harry,“ řekl, když přestal zkoumat synovy vzpomínky. Navzdory tomu, že byl ještě malý, rozhodl se dát mu slabý lektvar na uklidnění. Nevěděl, jak mu pomoci a tak ho jen držel a kolébal, dokud znovu neusnul. Usoudil, že na odchod bude ráno času dost, a jelikož nechtěl nechávat Harryho o samotě, lehl si na kraj postele a sledoval jeho uvolněnou dětskou tvářičku.


Když se Albusi Brumbálovi na okno posadila malá hnědá sovička a odevzdala mu vzkaz napsaný neznámým rukopisem, ruce se mu trochu třásly. Přečetl si těch pár slov a v tu chvíli mu došlo, že selhal. Zkusil pár kouzel, které by mohly odhalit pisatele dopisu, ale jméno, které objevil, nikdy v životě neslyšel a pomalu začal pochybovat, že by Harryho dokázal najít. Mohl jen doufat, že žena, co psala tento vzkaz, dodrží svůj slib a skutečně Harrymu dovolí nastoupit do školy. Jenže doté doby už to nebude on, kdo bude mít chlapcův osud ve svých rukou. Kdoví, co se za ty roky, kdy ho nebude mít pod dohledem, stane.