Kapitola č. 6: V tichosti

Albus se z Bradavic přemístil přímo před Sophiin dům, který byl, tak jako většina domů v ulici, ponořen do úplné tmy. Počkal, až si jeho oči přivyknou a zahleděl se k jejímu oknu, jestli ji neuvidí stát za záclonou a čekat na něj. Vše okolo však bylo tmavé a nehybné. Nechtěl ji budit, ale přímo hořel touhou ji vidět a dát ji aspoň letmý polibek na dobrou noc. Vytáhl hůlku a do tiché noci zašeptal „Expecto Patronum“. Z konce hůlky vyletěl zářivě bílý pták, nápadně podobný fénixovi, a vznesl se do vzduchu k Sophiinu oknu. Zmizel mu z dohledu, když prošel skrz stěnu do jejího pokoje, aby ji odevzdal vzkaz. V okně se rozsvítilo slabé světlo a za chvilku už na něj z okna mrkalo rozespalé děvče. I když ji vzbudil, byla ráda, že ho vidí a ani ne za minutu už ji držel v náručí a vášnivě se líbali.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala.

„I ty mi. Zdržel jsem se, promiň, ale musel jsem tě vidět,“ omlouval se a nasadil kajícný výraz. „Myslíš, že můžu nějak odčinit svou troufalost, že jsem tě vzbudil?“

„Hm, polib mě a já si to zatím rozmyslím,“ odpověděla a on bez rozmýšlení vyplnil její přání.

„Co ještě ode mě žádá má paní?“ zeptal se a ona se k němu se smíchem přitulila. Přehodil přes ni svůj cestovní plášť, protože se třásla zimou.

„Nechceš zůstat?“ zeptala se a pohlédla do jeho smaragdových očí.

„To nejde, vždyť víš. Přišel jsem se jen rozloučit. Celý víkend budu doma a zřejmě se vrátím až v pondělí ráno přímo do školy,“ odvětil.

„Hm...“ zamumlala a pohodlně se uvelebila v jeho náručí, když spolu seděli na lavičce před domem.

„Měla bys jít spát. Už je pozdě a taky zima. Nechci abys prochladla,“ řekl starostlivě a ona se nechtíc od něj odtrhla.

„Bude mi smutno,“ povzdechla si. Byla vděčná, že spolu mohou být každý den ve škole a když na víkendy chodíval domů, opravdu ji chyběl.

„I mě maličká. Al až se vrátím, vynahradím ti to. A teď už běž, dobrou noc a krásné sny,“ políbil ji a ona se poslušně vrátila do svého pokoje.

Albus už neměl náladu na procházku a tak se přemístil přímo před internát a o malou chvíli později už ležel ve své posteli. Spánek však navzdory únavě nepřicházel. Neuměl si to vysvětlit, ale zmítal jím neklid asi ve tři hodiny ráno jakoby jakási ledová ruka sevřela jeho srdce a on si uvědomil, že se muselo stát něco strašného. Jen ještě nevěděl co. Do rána se mu nepodařilo usnout a tak vstal dost brzo, aby si zabalil nějaké věci co bude doma potřebovat.

Přemístil se do zahrady a tiše vešel do domu, ve kterém ještě všichni spali. Jako první vstala Ginny, kterou přilákala vůně čerstvé kávy a chutné snídaně, ale zanedlouho poté se dolů přiřítila i dvojčata a vrhla se bratrovi kolem krku. Od té chvíle se ho držely jako klíště a nechtěly ho pustit ani na krok.

„Mami? Je všechno v pořádku?“ zeptal se trochu ustaraně a zkoumavým pohledem si prohlédl matku. Ginny dnes vypadala odpočatě a on doufal, že to není jen dokonalá přetvářka, kterou by nedokázal odhalit.

Zatvářila se překvapeně: „Samozřejmě. Proč se ptáš?“

„Já jen... měl jsem trochu strach. Večer jsem měl takový zvláštní pocit, jakoby se mělo něco stát a v noci... to nic, zřejmě se mi to jen zdálo. Ale kdyby se něco dělo, řekla bs mi to, že?“ zamluvil to.

Ginny se natáhla přes stůl a vzala jeho ruku do své.

„Samozřejmě Ale. Ale opravdu se neděje nic, co by tě mělo znepokojovat,“ ujišťovala ho. To ho trochu uklidnilo a zatímco šla matka obléct dvojčata, aby si mohli jít hrát s bratrem na zahradu, čekal v obývačce.

Právě si chtěl vzít něco k pití, když se v krbu rozhořely zelené plameny letaxu a z nich se vyřítila Lilly. S uslzenou tváří se mu vrhla kolem krku.

„Albusi, ach bože... to je strašné...“ vzlykala. Albus, zaskočený celou situací, si ji přitáhl blíž k sobě a snažil se ji nějak uklidnit.

„No tak Lilly. Jen klid, uklidni se a řekni, co se stalo,“ chlácholil ji.

V tom se plameny znovu rozhořely a z nich vyšel jeho starší bratr James s kamennou tváří. I on měl oči červené, ale nestékaly mu z nich slzy. Aspoň teď ne.

„Co se stalo?“ vyhrkl na něj Al a čekal, kdo mu odpoví.

Aby toho nebylo málo, vešla do obývačky Ginny.

„Mami...“ začal potichu James hlasem zastřeným velkou bolestí a lítostí, „babička je...“ řekl a sklopil zrak.

„Co je s mámou?“ vykřikla Ginny myslíc hned na svou matku.

„Babička Minerva...“ opravila ji Lilly, která se mezitím sesula na gauč a schoulila se do klubka. Albusovi se opět sevřelo srdce, přesně jako v noci.

„Našli ji ráno,“ dopověděl James a popošel k matce, aby ji poskytl útěchu, kdyby ji potřebovala.

„Jak?“ vydechla zdrceně.

„Zřejmě jen usnula. Určitě nic necítila,“ snažil se odlehčit situaci James. Ginny přikývla, že rozumí a sedla si k Lilly, aby ji uklidnila.

Dvojčata vběhla do pokoje a protože byly ještě malé a nechápavé, dožadovaly se pozornosti od svých sourozenců. Jenže ani jeden z nich teď neměl náladu na hraní a tak James navrhl, že je vezme sebou a Diana se o ně zatím postará. Albus se k němu přidal a zatímco James vzal Elisabeth, on se přemístil s Marry-Ann.

„Co se stalo Jamesi?“ vyzvídal Albus, když osaměli.

„Lilly byla s babičkou dohodnutá, že spolu půjdou do Prasinek. Jenže na ni čekala víc jak půl hodiny před hlavní bránou a ona stále nešla. Šla tedy za ní, ale nikdo ji neodpovídal na klepání a tak vešla. Našla ji spát v posteli, jenže...“ hlas se mu zlomil a v očích se tentokrát zaleskly skutečné slzy.

Albus pochopil, z čeho pramenila jeho včerejší nejistota. Když od ní včera odcházel nedošlo mu, že je to naposledy, co ji někdy uvidí živou. Přemýšlel nad tím, jestli tomu nešlo nějak zabránit, ale i když si vybavil celý jejich včerejší rozhovor do detailu, nenacházel jediný náznak toho, že by se necítila dobře. Prostě nadešel její čas. Jedinou útěchou jim mohlo být, že se dožila úctyhodného věku na čarodějnici a že v posledních několika letech měla to, po čem tak dlouho toužila. Zbavila se tíživého tajemství a strávila několik vzácných chvil se svou novou rodinou. Nakonec odešla v tichosti a bez trápení.

Plány na následující víkend se pro celou jejich rodinu podstatně změnily. Všichni se museli vyrovnat s další ztrátou v jejich životě a rozhodně to nebylo lehké. Nikdy to není lehké. Pohřeb naplánovali na pondělek a měl se odehrát v Bradavicích. Ginny se neubránila vzpomínce na ten Brumbálův, který se tu konal a dál ji v mysli vyplavala vzpomínka na všechny další, kterých se doteď zúčastnila.

Přišlo sem mnoho lidí, mnoho jejich známých a bývalých studentů, kteří se s ní chtěli aspoň naposledy rozloučit. Albus seděl mezi matkou a svými sourozenci a bylo mu líto, že tu s ním není Sophie, která by ho trochu utěšila. Nestihl se s ní však přes víkend spojit a říct ji to.

Sophie se zatím skláněla nad svým kotlíkem na hodině lektvarů a přemýšlela, co s ním je. Měl se přece vrátit dnes ráno. Jenže se ani neukázal a co je ještě překvapivější, vynechal právě hodinu lektvarů.

Překvapivě nebyla jediná, kdo se zaobíral myšlenkou na Albuse a jeho absenci. Sandrina Danielsová spočinula zrakem na jeho prázdném místě hned při vstupu do třídy. Nemyslela si, že by právě Albus Potter patřil k těm, co zanedbávají docházku na hodiny a tak si jen mohla domýšlet, co se stalo tak naléhavého, že mu to zabránilo přijít. Na konci hodiny se zastavila u Sophie a snažila se něco zjistit pod záminkou, že s Albusem potřebuje mluvit kvůli jejich plánovanému výzkumu. Avšak ani mladé děvče nic nevědělo.

Albus přišel až večer a jeho první kroky vedly k Sophii. Schoulil se na její posteli do klubka, položil hlavu do jejího klína a nepřítomně hleděl na stěnu. Hladila ho po černých havraních vlasech a šeptala mu do ucha slova útěchy. Sdílela jeho bolest a jediné, co v té chvíli mohla udělat, je být tu pro něho kdykoli bude potřebovat.

Prvních pár dní chodil jako tělo bez duše, ale věděl, že jeho život jde dál a měl by se trochu posbírat, aby pomohl matce a sourozencům. Už po smrti otce převzali s Jamesem zodpovědnost za matku a sestry a i když měli sami co dělat, starali se především o to, aby jim co nejvíc pomohli. Teď se ocitli v podobné situaci. Lilly se vrátila do školy a mezi přáteli se jí jakž takž podařilo odpoutat myšlenky jiným směrem, i když to právě v Bradavicích, kde se s Minervou setkávala denně, bylo obzvlášť těžké. James se mezitím každý den zastavil v Godrikvě dole, aby se ujistil, že je matka v pořádku a když v pátek viděl její strhanou tvář navrhl, že si dvojčata vezme na pár dní k sobě, aby si mohla vydechnout. Jenže samota je často tím nejhorším lékem na bolest a byl to opět Albus, kdo to měl zjistit.