Kapitola č. 5: Na první pohled

Albus vedl svou učitelku rozlehlými pozemky, které se rozprostíraly kolem hradu. Stromy kolem byly zatím ještě bohatě obsypané listy hýřícími všemi možnými barvami. Podzimní Slunce se odráželo na hladině jezera a vrhalo kradmé pohledy směrem k hradu, za který se právě chystalo zapadnout. Pár paprsky zasvítilo na cestu příchozím a ztratilo se v dáli.

Před chalupou na okraji lesa postávala vysoká postava hajného a Albus Hagridovi zamával na pozdrav. Odpovědí mu byl nadšený štěkot Hagridova nového psa a nadšené mávání.

„To je starý rodinný přítel. Vlastně většina lidí tady ve škole je nám velmi blízká. Ředitelem je strýc George, naše prababička zde už dlouhé roky učí a kromě toho je tu několik otcových a matčiných známých v učitelském sboru,“ vysvětloval Albus a Sandrina si pomyslela, že budou ve škole vládnout zřejmě velmi přátelské vztahy a že by ráda poznala aspoň některé ze zmiňovaných lidí.

Před hlavní bránou stála jakási žena a prohlížela si je zkoumavým pohledem. Sandrina tázavě pohlédla na svého studenta, který ji vedl, ale tomu se po tváři rozlil spokojený, dokonce nadšený úsměv. Trochu popoběhl a v mžiku byl u staré ženy, kterou objal a cosi ji potichu zašeptal do ucha. I stařenka vypadala, že je nadšená z tohoto střetnutí a Sandrina se držela trochu bokem, aby nerušila tuto chvíli.

„Babi, toto je profesorka Danielsová. Je u nás na univerzitě nová a učí lektvary. Ráda by poznala Severuse, tak jsem ji přivedl, snad to nevadí,“ vysvětloval Albus Minervě.

„Jistěže ne. Vítejte v Bradavicích paní profesorko. Říkáte, že se jmenujete Danielsová? Měli jsme zde studentu s tímto jménem,“ vzpomínala Minerva.

„To byla zřejmě má matka, chodila sem už dávno. Téměř okamžitě po ukončení školy se přestěhovala do Francie a tam jsem žila dokud matka před pár měsíci nezemřela,“ vysvětlovala Sandrina.

„Už si vzpomínám. Velmi mě mrzí vaše ztráta. Ale proč stojíme venku? Začíná být chladno. Albusi, myslím, že tě Severus už čeká, neměl bys ho nechat vyčkávat dlouho. Víš, jak bývá podrážděný. Ale byla bych ráda, kdyby jsi se ke mě přidal na večeři, co ty na to?“ navrhla Minerva vedouc je do hradu.

„Rád přijdu babi,“ souhlasil.

„Vy jste samozřejmě také vítána paní profesorko, pokud máte zájem,“ otočila se směrem k Sandrině.

„Velmi vám děkuji za pozvání, ale dnes budu muset odmítnout. Snad někdy jindy,“ usmála se.

„Jistě, tak tedy na shledanou později,“ rozloučila se a zamířila ke svému kabinetu, zatímco Albus se Sandrinou stoupali po schodech na třetí poschodí.

„Vstupte,“ ozvalo se z ředitelny a Albus vešel dovnitř těsně následován svou profesorkou. Představil Sandrině George a konečně zaklepal na dveře, které byly poslední překážkou před jejich setkáním. Aniž by počkal na odpověď, pootevřel dveře.

„Jen pojď dál Albusi a sedni si. Hned se ti budu věnovat, jen chci dočíst tento odstavec o účincích dračí krve v...“ řekl bezstarostným hlasem, jaký u Snapea nebylo slyšet moc často. Avšak Albus ho znal moc dobře.

„Dračí krev udělá v protivlkodlačím lektvaru víc škody než užitku,“ vmísila se do rozhovoru Sandrina, která danou tématiku osobně zkoumala. Jen co to vyslovila, uvědomila si svou chybu. Promluvila, i když o ní muž na obraze neměl ponětí. Překvapením mu vypadla kniha z ruky a s bouchnutím dopadla na podlahu portrétu.

„Kdo...?“ koktal a zamračil se. na pomoc ji přiběhl Albus, který je představil.

„Aha, tak vy jste Albusova nová profesorka. Byl jsem na vás celkem zvědavý,“ přizal Severus, ale už to neříkal tím klidným tónem, který měl vyhrazen jen pro soukromé rozhovory s Albusem. Teď z něj byl opět typický autoritativní profesor Snape, který na první pohled děsil své studenty.

„Jak víte o dračí krvi?“ zeptal se přímo.

„Jsem spoluautorka té knihy. Pracovala jsem na výzkumu, ale rozhodla jsem se to ukončit a přenechat svým kolegům,“ odpověděla mu.

„Máte francouzský přízvuk, ale jste Angličanka,“ řekla Snape a bylo to spíš konstatování, než otázka.

„Má matka se po skončení školy odstěhovala do Francie a já jsem odtamtud odešla před pár měsíci,“ vysvětlila, ale důvody matčina útěku i vše ostatní s tím související si nechala pro sebe.

Albus je mlčky pozoroval a najednou mu svitlo. Když viděl profesorku Danielsovou poprvé, zdála se mu povědomá. A teď? Není nad to mít důkaz přímo před sebou. Na první pohled nešla přehlédnout jejich vzájemná podoba, stejná gesta a pohyby. pochopil to, co zatím zůstalo Severusovi skryto. možná jen potřebují chvíli osamotě, pomyslel si a nepozorovaně se vytratil z místnosti.

Když ti dva zpozorovali jeho nepřítomnost, začali se nenuceně bavit o něm.

„Jak se mu daří ve vašich hodinách?“ zeptal se Snape.

Sandrina se ušklíbla.

„Myslím, že moc dobře víte, co jste ho naučil. Je jeden z nejlepších a nabídla jsem mu místo v mém výzkumném týmu.“

„To je opravdu skvělá zpráva. Albus toho sice zná dost, ale stále je co se učit. I když vím lépe než kdokoli jiný, že především nutnost je jeho nejlepší motivací. Když byla před pár lety jeho sestra otrávená neznámým jedem, byl schopný jen podle příznaků rozpoznat příznaky a připravit protijed. Byl tehdy jen ve třetím ročníku a dovolím si tvrdit, že to byl ten zlom, kdy se z nemehla stal celkem obstojný student lektvarů,“ říkal Snape a vzpomínal na časy dávno minulé.

Sandrina si pomyslela, že označení obstojný student znělo trochu uvážlivě a ona by řekla, že už tehdy byl ten chlapec v lektvarech lepší, než někteří plně kvalifikovaní kouzelníci.

„Mohla by jste mi víc přiblížit váš výzkum? Čím se konkrétně zabýváte?“ zajímal se Severus.

„Zatím jsme nezačali a myslím, že než se vrhneme na nějaký větší projekt, vyzkoušíme jen pár věcí na začátek. Viděla bych to však na výzkum něčeho, co by mohlo být účinné proti mudlovským chorobám, které zatím nejsou léčitelné,“ ozřejmila a Severus si vzpomněl na vlastní experimenty, když se dozvěděl o chorobě své matky.

„Doufám, že na něco přijdete a pokud budu moct výt nějak nápomocen, stačí říct Albusovi,“ řel a taktně tak naznačil, že jejich rozhovor skončil. I když se choval odměřeně, nebyl až tak sarkastický, jako obvykle, ale to přinejmenším proto, že šlo o Albusovu novou profesorku.

Celou dobu, co spolu mluvili, cítila, že muž na obraze si ji neustále prohlíží a zkoumá ji. Odhadoval, jak moc ji může poodhalit svou skutečnou povahu, protože lehce zjistila, že vše, co dnes předvedl, byla jen dokonalá přetvářka. Tedy až na pár prvních okamžiků kdy si myslel, že je s Albusem osamotě. A právě to ji přesvědčilo o tom, že se nesmí vzdávat hned na začátku a pokusit se poznat Severuse Snapa lépe, aby poznala jeho skutečnou povahu a ne tuto masku. Rozloučila se a Albus ji doprovodil na hranice pozemků odkud se mohla bezpečně přemístit.

Albus se jen na chvíli vrátil za Severusem, aby mu řekl, že za ním přijde zase v neděli a běžel za Minervou, která ho už čekala na večeří.

„Ahoj, promiň, že jsem se zdržel,“ omlouval se a vyčerpaně dosedl do oblíbeného čalouněného křesla, ve kterém sedával při každé návštěvě.

„Nic se neděje, opravovala jsem ještě nějaké eseje a právě jsem skončila,“ usmála se na něj dobrosrdečně a podala mu vychlazený dýňový džus.

„Jak se máš?“ zeptal se se zájmem, když si dopřál chvilku na vydechnutí.

„Já se mám dobře, ale co ty? Jak se ti daří ve škole? Slyšela jsem na tebe jen samou chválu chlapče. Ani nevíš, jak jsem na tebe hrdá,“ řekla hlasem zastřeným množstvím emocí. „Tvůj otec by byl nesmírně šťastný, kdyby tě viděl,“ pokračovala a Albus se nesměle usmál. Lichotila mu chvála, komu ne, ale on byl vždy skromný a navzdory tomu, že podobné věci poslouchal často, nemyslel si o sobě kdoví co. Nadále zůstával sám sebou.

„Ve škole je fajn, ale nechme školu školou. Nechceš mi zase vyprávět o otci?“ žádal Albus a Minerva souhlasila. Chlapec si vzal do ruky sendvič a sedl si na zem k jejímu křeslu. Minerva usrkla ze svého čaje a zahleděla se do plamenů olizujících dřevěná polínka v krbu.

„Tak teda, kde jsme skončili naposledy?“ zamyslela se. Od doby, co je Harry opustil, vzpomínali na něj ti dva aspoň tak, že se Minerva s Albusem podělila o své vzpomínky na Harryho školní léta. Vyprávěla mu o jeho dobrodružstvích, které s Ronem a Hermionou zažili a o všem, co ji přišlo na mysl. Pokud to však šlo, vyhnula se před Albusem zmínkám o tragickém konci Turnaje tří kouzelnických škol, o Siriusově smrti na ministerstvu, o Albusově smrti, které byl Harry očitým svědkem a také vynechala popis posledního boje s Voldemortem. Pro ni samotnou byly tyto vzpomínky dost nepříjemné a raději je zasunula do nejvzdálenějšího kouta své paměti.

„Už jsem ti vyprávěla o tom, jak tvůj otec začala s famfrpálem a jak po téměř každém zápase skončil na ošetřovně?“ zeptala se s úsměvem.

„Něco už jsem slyšel, ale vyprávěj,“ vyzval ji Albus a se zájmem se zaposlouchal do jejího vyprávění.


„Teda, tak se zdá, že taťka byl u madam Pomfreyové pečený vařený,“ smál se Albus o několik hodin později.

„To je pravda. Ale byl opravdu výborným hráče, zřídka kdy to bylo jeho vlastním zaviněním, když šlo o zápas,“ zastala se Minerva svého vnuka.

„Tak jsem to nemyslel,“ zakroutil hlavou a pohlédl na hodinky. „U Merlina, už je jedenáct,“ vyhrkl náhle.

„Opravdu už je tolik?“ podivila se Minerva, které čas strávený s pravnukem utekl neskutečně rychle. „Teď už bys neměl nikam chodit. Můžeš přespat tady,“ navrhla, ale když viděla, jak se Albus začervenal a sklopil zrak, pousmála se.

„Víš, babi... ještě jsem chtěl zajít za Sophií a vzít si z internátu nějaké věci. Ráno půjdu domů na celý víkend, takže...“ řekl potichu.

„Rozumím. Tak ode mě pozdravuj mamku, dvojčata a Jamese, jestli s ním budeš. Já jsem na zítra dohodnutá s Lilly, že spolu i s Leou a Fredem půjdeme do Prasinek a uděláme si společný víkend.“

„Tak to by sis měla jít co nejdřív lehnout. Myslím, že tě zítra moc šetřit nebudou,“ ušklíbl se a ona s ním musela souhlasit.

„Budu muset, už nejsem žádná mladice,“ řekla.

„Ale no tak. Jsi vitálnější, než mnohé mladší čarodějky, tak si nestěžuj,“ pokáral ji naoko nahněvaně. Pak ji dal pusu na čelo a objal ji.

„Mám tě rád babi. Brzy se zase stavím,“ slíbil.

„Budu se těšit,“ usmála se a doprovodila ho ke dveřím. Pak poslala švihem hůlky použité šálky krbem zpět do kuchyně a šla si lehnout.

Když Albus té noci opouštěl Bradavice, přepadla ho děsivá úzkost a on si ten pocit neuměl vysvětlit. Netušil totiž, co se má té noci stát.