úterý 22. dubna 2008

Kapitola č. 2: Starý přítel

První týden uběhl jako voda a Albus se neskutečně těšil na víkend. Hned ráno zašel domů pozdravit matku a mladší sestry, které zavýskaly radostí, když ho uviděly ve dveřích. Mlčky poslouchal jejich dětské žvatlání, když mu jedna přes druhou vyprávěly nejnovější zážitky.


„Tak už ho nechte, vy dvě Sirény,“ odehnala je matka a potěšeně pohlédla na svého mladšího syna. Vždy, když na něj pohlédla, jakoby viděla Harryho. Byli si tak podobní, až to bylo zarážející.


„Jak se máš?“ zeptal se a dal ji pusu na tvář.


„Dobře. Všechno je v nejlepším pořádku. A co ty?“ usadila ho za stůl a položila před něj opečenou slaninu s vajíčky. Zakroutil nad tím hlavou. Matka mu chystala snídani každé ráno, když byl doma, jakoby byl malý chlapec. Nestěžoval si ale a pustil se do jídla.


„Já se mám taky dobře. Přišel jsem jen na skok, ještě chci zajít za Severusem a večer se mám setkat se Sophií. Teda, pokud ty nebo děvčata něco nepotřebujete. V tom případě bych zůstal,“ pohlédl matce do očí a snažil se v nich zpozorovat něco, co by před ním mohla skrývat. Od otcovy smrti se uzavřela do sebe a i když je to už několik let, stále se trápí víc, než by připustila. On to však věděl a bedlivě ji sledoval, aby byl při nejmenším náznaku nějakých problémů po ruce a pomohl ji, jak jen mohl. Dnes však nezpozoroval nic, kromě mírné únavy. V mžiku se rozhodl.


„Vezmu děvčata do Bradavic. Nebudu u Severuse dlouho a myslím, že babička i Lea je rády uvidí. Hned potom ti je zase přivedu,“ řekl a, než stihla něco namítnout, zavolal sestry, aby se oblékly, že si udělají malý výlet.


„A ty odpočívej,“ přikázal a v jejích očích se zatřpytily slzy dojetí. Vzpomněla si, jak se o ni podobně staral Harry. Raději na to však nechtěla myslet a zahnala ty myšlenky do nejvzdálenějšího koutu mysli. Pomohla děvčatům s oblékáním a když stály uprostřed obývačky připravené, chytil je Albus pevně kolem ramen a přemístil se s nimi k hranicím Bradavických pozemků.


Nemýlil se, když tvrdil, že bude Lea jejich návštěvou nadšená. Jelikož poslal Albus Georgovi zprávu krbem, čekala je už ona i malý Fred na pozemcích nedaleko Hagridovy chalupy.


„Ahoj,“ zavolala na ně vesele a Elisabeth i Marry-Ann se k ni nadšeně rozběhly.


„Tak jak jde škola?“ zeptala se Lea se zájmem, když kráčela vedle Albuse směrem ke škole. Dvojčata s Fredem se honili před nimi a užívali si přitom dost zábavy.


„Škola je super a navíc tam jsem denně se Sophií,“ odpověděl a mírně se začervenal.


„Rozumím. No tak už běž, já zůstanu s dětmi venku, když je tak krásně. Za chvíli by měla přijít i Minerva a zřejmě nás najdeš u jezera,“ oznámila u a on ji poděkoval. Vstoupil do hradu a bez zaváhání mířil rovnou do ředitelny. Bylo zvláštní vracet se sem, když už tu nestudoval, ale on to tu měl vždy velmi rád a těšilo ho, že může i nadále navštěvovat Severuse. Obvykle sem bývalí studenti jen tak na návštěvy nechodili, ale v tom spočívá výhoda toho, že máte příbuzné v učitelském sboru, navíc přímo v ředitelně.


„Pojď dál Ale,“ vyzval ho strýcův hlas, když zaklepal na dveře ředitelny.


„Ahoj strýčku Georgi. Dobrý den,“ pozdravil muže sedícího za stolem a bývalé ředitele sedící v obrazech. „Severus je vedle?“ zeptal se překvapeně. Od doby, co odešel ze školy, visel Severusův obraz opět v ředitelně, místo v laboratoři a tak ho překvapilo, že ho tu neviděl.


„Co myslíš? Jaksi ho už omrzela naše společnost a rozhodl se, že potřebuje být chvíli sám. Ale řekni mu, že mě zanedlouho to stěhování jeho obrazu sem a tam přestane bavit, tak ať si rozmyslí, kde chce být,“ odpověděl mu George s úšklebkem na tváři a Albus přikývl, že mu to vyřídí. Pak prošel do laboratoře za ředtelnou a bez zaklepání vstoupil dovnitř.


„Neučili tě klepat Pottere?“ ozvala se ironická poznámka z obrazu.


„Ajajaj,“ pomyslel si Albus, „ten má zas náladu.“ Ušklíbl se a provokativně se postavil k pracovnímu stolu, místo aby se posadil do křesla proti Severusovi.


„Ah, promiň Severusi. Nevěděl jsem, že tu budeš. Potřeboval jsem si jen něco uvařit a tak mě strýc poslal sem, nějak jsem si nevšiml, že už zase nevisíš v ředitelně,“ řekl hlasem jakoby se nic nedělo a on se skutečně jen zmýlil. To Snapea ještě víc rozčílilo.


„Aha, takže jsi přišel vařit. No, v tom případě tě nebudu rušit,“ řekl naštvaně a chystal se odejít.


„Severusi počkej. Co ti zase přeletělo přes nos? Samozřejmě, že jsem nepřišel vařit, ale chtěl jsem tě vidět,“ přiznal nakonec chlapec, teď už vlastně dospělý mládenec, a posadil se do svého oblíbeného křesla.


„Aha, takže jsi si najednou vzpomněl na svého starého přítele?“ neodpustil si další sarkastickou poznámku Severus.


„Víš, Seve, měl by sis uvědomit, že už několik let nestárneš a nejsi až tak starý, jak si myslíš. A ano, vzpomněl jsem si na svého přítele a přišel jsem ho navštívit. Ale jak vidím, dnes na mě asi nemáš náladu, tak asi půjdu,“ vstal a zamířil ke dveřím. Už sahal po klice, když se z obrazu ozvalo strohé „Sedni si!“ S lišáckým úsměvem se vrátil do křesla a pohlédl Severusovi do očí.


„Co tě žere Severusi?“ zeptal se přímo. Za sedm let, které strávil v jeho společnosti, se naučil dokonale rozeznávat jeho nálady a také zjistil, že občas není na škodu Severuse trochu vyprovokovat. Hráli spolu tuto hru už nějakou dobu a i když byly jejich poznámky občas dost příkré či ironické, oba věděli, že je nemyslí vážně.


„Nic, nebo by mělo?“ zeptal se Severus a propaloval svého přítele pohledem.


„Já myslím, že ne, ale nech mě hádat. Chyběl jsem ti a každým dnem si netrpělivě očekával, kdy se za tebou zastavím. No a protože je to už pár týdnů, co jsem tu nebyl, tak se na mě zlobíš, nemám pravdu?“ řekl Albus se smíchem a Severus pochopil, že je poražen. Odmítl to přiznat nahlas, ale ten chlapec měl pravdu a on to nemohl popřít.


„No tak Severusi. Tak už se tak nemrač. Tak moc jsem se těšil, až za tebou budu moct konečně přijít a ty mi přichystáš takové překvapení?“ zeptal se naoko uraženě Albus. Moc dobře věděl, jak na svého profesora a Severus si uvědomoval, že s ním manipuluje. Ale od tohoto chlapce mu to nevadilo a rád přistoupil na jeho hru. Už to nebyli jen chlapec a učitel, chlapec a starší přítel jako vzor. Jejich přátelství se za ty roky prohloubilo a teď proti sobě seděli dva rovnocenní dospělí, kteří si vzájemně dobře rozuměli. Jenže navzdory tomu byl Severus zklamán a zklamání bylo cítit z každého jeho dalšího slova.


„Jistě. Jak jinak si představuješ, že se budu chovat? Ty si užíváš svého života a já jsem tu odkázán k čekání v zaprášeném rámu, kdy se tvá maličkost uráčí přijít. Ale nedělej si starosti, nechci ti zasahovat do života. Chápu, že když jsi byl mým studentem, cítil jsi jakousi povinnost za mnou chodit,“ řekl a sám se zarazil nad tím, co z něj právě vypadlo. Samozřejmě, že i takové myšlenky se mu rojily v hlavě, ale věděl, že ho Albus přece nepovažuje jen za učitele a nechodil za ním z povinnosti. Viděl, že tentokrát to přehnal a i Albus se zarazil.


„To si jako myslíš, že to všechno bylo jen z povinnosti nebo vypočítavosti? Severusi, prosím, řekni mi, že to nemyslíš vážně. Víš dobře, že jsi můj přítel,“ řekl a přemýšlel, co udělal, že vůbec něco takového Severuse napadlo. Snape odvrátil zrak a v duchu si nadával.


„Jestli si to opravdu myslíš, tak mi křivdíš. Je to pro mě opravdu rána pod pás Severusi,“ pokračoval Albus a jen s velkým přemáháním se snažil udržet svůj hlas normální.


„Nemyslím si to Ale. Přehnal jsem to, promiˇm. Jsem jen jaksi podrážděný. Vím, že za mou přijdeš kdykoli můžeš. Zapomeň, že jsem něco takového řekl,“ promluvil nakonec Severus, ale Al jen zakroutil hlavou.


„Nevím, jestli na to dokážu zapomenout. Nechápeš snad, jak moc si tě vážím a že tě mám rád Severusi? Odpusť, jestli jsem to nikdy neřekl, ale jsi můj nejlepší přítel a kdybych za tebou už nemohl přijít, moc by mě to mrzelo,“ řekl.


„I mě by to mrzelo Albusi. Tak už na to zapomeňme. Teď jsi tady a já se nechci hádat,“ uzavřel nakonec Severus. Opravdu nechtěl zajít až tak daleko. Potřeboval společnost toho chlapce tak, jako Albus potřeboval tu jeho. Vzájemně, už nějakou dobu, obohacovali jeden druhého.


„Tak co máš nového?“ změnil raději téma a Albus rozhodnutý zapomenout na to, co se před chvílí stalo, se toho chytil. Začal Severusovi vyprávět o univerzitě a zmínil se i o nové profesorce lektvarů a jejím výzkumu.


„Máš pravdu, kdyby se ti podařilo dostat do výzkumného týmu, byla by to pro tebe ohromná šance zdokonalit se,“ souhlasil Snape.


„A já si myslel, že ty jsi nejlepší a nikdo jiný mě už nedokáže nic jiného naučit,“ žertoval Albus.


„Nebuď hloupý. Samozřejmě, že se máš ještě co učit, i když si dovolím tvrdit, že jsi z této školy odešel jako jeden z nejschopnějších studentů v lektvarech, jakého jsem kdy poznal. Samozřejmě až po mě a jen díky mě,“ ušklíbl se a Albus si byl konečně jistý, že Severus překonal svou špatnou náladu a vrátil se mu jeho obvyklý sarkastický humor. Oba se pak nahlas rozesmáli. Ještě chvíli si povídali, ale se Albus, i když jen velmi nerad, musel rozloučit. I jemu chyběly jejich každodenní rozhovory. Hlavně po otcově smrti vyhledával Saverusovu společnost víc, než předtím.


Dvojčatům se sice taky nechtělo domů, protože ve společnosti Minervy a Ley jim bylo moc dobře. Nakonec se však nechaly přesvědčit a vrátili se spolu domů za matkou, která je vítala s otevřenou náručí. Ginny byla ráda, že si na chvíli mohla dopřát čas jen sama pro sebe, ale prázdný dům ji trochu děsil. Bála se okamžiku, kdy tu zůstane sama.


„Tak já už budu muset jít mami. Nepotřebuješ něco?“ zeptal se, když byl na odchodu.


„Ne, nic nepotřebuju. Jen na sebe dávej pozor chlapče a brzy mi napiš.“


„Napíšu a o víkendu se zase zastavím. A zůstanu doma celý víkend, slibuju.“


„Už běž, nenech Sophii čekat,“ popoháněla ho matka. Albus se trochu začervenal a přemístil se k Sophiinu domu.


„Jelikož už bylo pozdě, šli se jen kousek projít kolem bloku, aby se dohodli na programu na druhý den. Jen co se rozloučili, vydal se Albus tmavou nocí na internát. Nedaleko uličky, ve které nedávno napadli Sophii, ho najednou přepadlo zvláštní pocit, že se něco děje. Navzdory tomu, že byla tma, zaznamenal pohyb tím směrem a to ho přinutilo sáhnout do kapsy pro svou hůlku. Rozběhl se k uličce a doběhl tam právě v okamžiku, kdy se jakási postava vrhla na ženu procházející uličkou.


„Protego!“ vykřikl Albus a tmavá postava odletěla pár metrů od oběti. Albus se rozběhl k útočníkovi a jeho krvelačný pohled ho utvrdil v jeho domněnkách.


„Vampirus Infrige!“ vykřikl a ulicí se rozlehl příšerný výkřik, když se postava před nám začala kroutit v bolestech, až nakonec zmizela. Když si byl Albus jist, že nebezpečí pominulo, opatrně přistoupil k ženě ležící na zemi. Potichu, aby ji nevylekal, ji oslovil: „Jste v pořádku?“ zeptal se, ale nic se nedělo. Žena nadále ležela tváří k zemi.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Je to úplně skvělý! :-)) Musím říci, minulý epilog mi příběh celkem pokazil, ale Lucy to zas dává dohromady a začíná se něco dít ! Jen tak dál!