Kapitola č. 1: Život naruby

Na konci jedné malé vesničky ve Francii stála osamělá postava, osvětlená posledními paprsky zapadajícího Slunce. Pohlédla na kamennou desku hrobu, ve kterém před dvěma dny pochovala nejdůležitější osobu svého života, svou matku. Za posledních pár dní prolila potoky slz a v této chvíli už neměla sílu na nic, dokonce ani na pláč.


„Přišla jsem se rozloučit,“ řekla žena své nedávno zesnulé matce. „Už tu déle nemůžu zůstat, všechno mi tě tu připomíná. Slíbila jsem ti, že budu žít dál a nebudu truchlit, ale jestli mám svůj slib dodržet, musím začít znovu, daleko odtud. Ty mi rozumíš mami. Sama jsi utekla právě sem, ale teď, když už mě tu nic nedrží, toužím poznat svůj skutečný domov. Možná tam na mě čeká něco nového, co mi dá novou sílu do života. Vrátím se do Anglie,“ rozhodla se. Ovál ji studený vítr a ona se zatřásla zimou. Slunce už zapadlo za obzor a ona vykročila směrem k domu, ve kterém prožila celý svůj dosavadní život. Žila tu se svou matkou čtyřicet pět let. Teď se však rozhodla zpřetrhat všechna pouta, která ji tu držela a vrátit se do země, kterou vlastně nikdy nepoznala jinak, než z matčina vyprávění.



Sandrina Danielsová se ubytovala v novém bytě, který ji jako profesorce na Edinburgské univerzitě poskytli. Semestr měl začít až za měsíc, ale přišla sem dřív, aby si tu trochu zvykla. Chtěla si udělat výlet do Londýna a prohlédnout si některá další významná místa. Mezi ně bezpochyby patřily i Bradavice, nejlepší škola čar a kouzel v Anglii. Kdyby její matka před lety neutekla, měla by zřejmě možnost tuto slavnou školu navštěvovat a také poznat jeho...


Na smrtelné posteli ji matka prozradila, kdo je její otec a proč vlastně utekla tak daleko, čímž znemožnila Sandrině vyrůstat v normální rodině s oběma rodiči. Toto zjištění Sandrinu velmi zasáhlo, protože hlavní důvody předtím nevěděla. Její matka si úzkostlivě chránila svá tajemství a odhalení pravdy po čtyřiceti pěti letech obrátilo její život naruby. Ne, že by se tím něco změnilo, vždyť její otec už dávno nežije, ale všechny její představy, které si mezitím vytvořila, se najednou změnily a ona se teď na všechny události dívala jinýma očima.



Albus už měl sbaleny všechny své věci a zůstávalo mu jen rozloučit se s matkou a sestrami.


„Dávej na sebe pozor Ale,“ objala ho Ginny, když se loučili.


„Neboj mami, budu. Opatrujte se tu a kdyby jste něco potřebovaly, dej mi vědět,“ řekl Albus a pak ještě na rozloučenou dal pusu dvojčatům a vážným hlasem jim přikázal, aby matku poslouchaly, jinak si to s nimi později vyřídí.


„Cha, a co nám uděláš?“ zeptala se zvědavě Marry-Ann.


„No...“ zamyslel se Al. „Jestli budete moc zlobit... tak vás budu lechtat tak dlouho, dokud nebudete prosit, abych přestal,“ žertoval starší bratr a aby dokázal, že nežertuje, polechtal sestru až se svíjela smíchem.


„Měl by jsi už jít, ať nepřijdeš pozdě,“ přerušila jejich hru Ginny s úsměvem na tváři.


„Já nechci, aby jsi šel pryč,“ mračila se Elisabeth a chytila bratra kolem krku, aby dala jasně najevo, že ho nikam nepustí.


„Neboj Lis, za pár dní se na vás přijdu podívat a navíc, zítra jdete přece k Jamesovi a Dianě, nebo ne? Uvidíš, že tam si užijete více zábavy, než tady se mnou,“ chlácholil ji Albus a v duchu si pomyslel, že kdyby to šlo, byl by raději s nimi doma. Naštěstí se může přemístit kamkoli je to nutné, takže navzdory tomu, že studuje v Edinburgu, vidí svou rodinu poměrně často. Odtrhl od sebe sestru a podal ji mámě, která ji vzala na ruce. Zamával jim na rozloučenou a i se svými věcmi se přemístil do Edinburgu, kde od zítřka začíná nový semestr. Před školou ho už čekala Sophie, jeho přítelkyně, kterou poznal minulý rok právě zde na univerzitě.


„Ahoj,“ pozdravil a věnoval ji polibek na přivítanou, který s radostí opětovala.


Dvojice, zaujatá vlastním vítáním, si nevšimla ženy, která kolem nich prošla a v duchu si říkala, jaká je škoda, že ona nikdy neměla komu dát svou lásku a nebyl nikdo, kdo by ji opětoval. Právě proto zasvětila svůj život práci a svým výzkumům.



Na druhý den spočinul pohled Sandriny Danielsové na dvojici sedící v první lavici. Poznala v nich pár ze včerejška a byla zvědavá, jak se tihle dva předvedou na jejich hodinách.


„Dobrý den, jsem profesorka Danielsová a ode dneška přebírám výuku lektvarů. Pevně věřím v úspěšnou spolupráci nejen v tomto kurzu, ale chtěla bych vám říct, že mi univerzita umožnila se věnovat i vlastnímu výzkumu. Rozhodla jsem se vybrat několik z vás, aby se k tomuto výzkumu připojili a pomohli mi s ním. Věřím, že tuto nabídku přijmete jako možnost rozvinout své schopnosti a budete se snažit, aby jste to byli právě vy, koho si vyberu,“ řekla jim nová profesorka na úvod a pohlédla na každého studenta ve třídě. Mezi nimi to zašumělo a zřejmě každý si uvědomoval, jak velká šance by to pro každého byla.


Albus si pozorně prohlížel novou učitelku a na první pohled ho čímsi zaujala. Neuměl přesně definovat čím, ale zaujala ho a její nabídka ještě víc. Díky letům doučování se Severusem patřil ve třídě mezi nejlepší v lektvarech a doufal, že by mohl být mezi vyvolenými, kteří dostanou šanci podílet se na nějakém výzkumu. Jejich pohledy se střetly a Albus měl pocit, že hledí do důvěrně známých očí, navzdory tomu, že se viděli poprvé.


Toho dne měli za úkol uvařit protijed na neznámý jed, který jim profesorka dala. Každý student dostal jiný vzorek, čímž byla znemožněna vzájemná spolupráce, ale Albusovi toani zdaleka nevadilo. Seversu ho v podobných věcech vycvičil a tak s úkolem neměl nejmenší problém. Na konci odevzdal bezchybný protijed stejně jako většina jeho spolužáků.


Když trávil večer se Sophií, bavili se o profesorce Denielsové.


„Jak se ti líbila?“ začala rozhovor na tohle téma Sophie.


„Nevím, ale myslím, že bude v lektvarech opravdu dobrá a může nás hodně naučit,“ odpověděl zamyšleně.


„Všimla jsem si, že jsi ji úplně hypnotizoval pohledem,“ popichovala ho dál.


„Cože? Ne, to není pravda. Já jen... měl jsem z ní takový zvláštní pocit... jako bych ji už někdy viděl. A doufal jsem, že bychom se mohli dostat do toho jejího výzkumu. Myslím, že by to pro nás byla ohromná zkušenost, nemyslíš?“


„Já nevím, víš, že na lektvary příliš nejsem. Kdyby nebyly povinné, dávno bych na ně přestala chodit.“


„Ano, vzpomínám si, že to opakuješ celkem často. Já jsem měl kdysi na lektvary podobný názor, dokud jsem nepoznal Severuse. Teď mě opravdu baví,“ přiznal Albus.


„Hm, dost už o lektvarech. Co podnikneme?“ tázavě na něj pohlédla a čekala co navrhne.


„Napadlo mě, že bychom mohli zkusit nového. Co takhle zajít do mudlovského kina a pak na čaj k Dirkovi?“ navrhl.


„To zní dobře. Co dávají v tom kině? Doufám, že ne horor,“ otřásla se při tom pomyšlení.


„Neboj, žádný horor. Slibuju. Myslím, že hororových scén si sami užijeme ve skutečnosti víc než dost. Ale šel jsem dnes kolem a myslím, že dnes hrají „Lásku z pasáže“. Netuším o čem to je, ale podle názvu to horor nebude,“ odpověděl a ona souhlasila. Ruku v ruce vykročili směrem k centru města. Když procházeli jednou tmavou uličkou, stiskla Sophie pevněji Albusovu ruku. I když ani jeden nic neřekl, porozuměli si. Právě tady totiž došlo nedávno k několika útokům a Sophiebyla jednou z obětí. Naštěstí se obránila a vyvázla bez vážnějšího zranění, ale ostatní mudlovské oběti neměly takové štěstí. Od té doby trval Albus na tom, že ji už nikdy nenechá jít domů samotnou. Teď v druhé ruce, kterou mu nesvírala Sophie, pevně svíral hůlku, aby je mohl v případě potřeby bránit.


Toho večera se neudálo nic nezvyklého a oni si užívali vzájemnou přítomnost, když se v kině drželi za ruce a když později klábosili nad šálky čaje. Nakonec doprovodil Albus Sophii domů, protože byla z Edinburgu a žila s rodiči, a sám se pak vrátil na internát, který se stal jeho domovem.



Zatímco mladá dvojice trávila čas po svém, nová profesorka seděla sama ve svém malém, ale útulném bytě a kontrolovala lektvary, které ji studenti odevzdali. Většina z nich byla uspokojivá, našla mezi nimi dva, které kvalitou nebyly příliš dostačující, aby úplně potlačily účinky jedu, ale přinejmenším by je zmírnily. Právě otvírala poslední lahvičku, která ji ležela na stole a pohlédla do seznamu, proti jakému jedu měl být vytvořen protijed.


„Ah, Somatalgia. Dost nepříjemný jed,“ pomyslela si. Tento jed způsobuje prudkou bolest celého těla, která by se dala přirovnat ke kletbě Cruciatus. na rozdíl od kletby však bolest nepřestává a časem připraví člověka o rozum. Kromě toho může vyvolat selhání některých životně důležitých orgánů. Sandrina byla zvědavá, jak si některý ze studentů poradí právě s tímto jedem, který je dost těžké vůbec rozpoznat, protože je bez zápachu a nemá žádné výrazné zabarvení, které by mohlo napovědět o co jde. Jedinou možností, jak správně identifikovat Somatalgiu, je přesný rozbor jednotlivých přísad.


Učitelka si z pracovního stolu vytáhla vlastní pomůcky a přísady na rozbor protijedu a po asi půlhodině práce s úžasem hleděla do kotlíku. Nejenže byl protijed bezchybně připraven, ale byl obohacen o několik speciálních přísad, které měly odstranit všechny následky jedu. Protijed na Somatalgiu sám o sobě působí velmi pomalu a neodstraní bolest okamžitě, ale postupně a celý proces trvá aspoň dva dny. Bolest je sice snesitelná, ale úplně odezní až po pár dnech. Protijed, který před ní ležel, však obsahoval něco, co dokáže bolest zahnat okamžitě a bez toho, aby se pak člověk ještě týden cítil jako rozlámaný. Sandrina pohlédla na jméno studenta na štítku a pomyslela si, že tento Albus Potter, který protijed připravil, je jedním z hlavních adeptů do jejího výzkumného týmu.


Z dalších úvah o šikovném studentovi ji vyrušilo klepání na dveře. Netušila, kdo by měl důvod navštívit právě ji a tak trochu opatrně, s hůlkou v ruce, otevřela dveře. Za nimi stála drobná vietnamka, kterou viděla před pár dny na poradě.


„Ahoj, chtěla jsem vás pozdravit a přivítat mezi námi,“ usmála se na ni žena jen o pár let starší, než Sandrina.


„Dobrý večer,“ opětovala ji úsměv a skryla svou hůlku. „Je to od vás moc milé, půjdete na chvíli dál?“ nabídla ji a návštěvnice s mírným přikývnutím na souhlas vstoupila dovnitř.


„Vidím, že jste si to tu už pěkně zařídila. Byla jsem tu jen jednou, když tu ještě bydlel váš předchůdce, ale vypadalo to tu víc jako staromládenecký kutloch, než jako byt vysokoškolského profesora,“ rozhlížela se žena.


„No, tak to někdy bývá. Dáte si čaj nebo kávu?“ nabídla Sandrina a když její společnice zvolila čaj, hodila do krbu trochu letaxu, aby si mohla od domácích skřítků vyžádat dva šálky a konvici čaje.


„Oh, jsem já to ale trolí hlava. Ani jsem se vám nepředstavila. Jsem Liamei Dang Xuan, ale přátelé mě oslovují Liam. Učím zde už třetím rokem kurz akupunktury a akupresury,“ představila se.


„Těší mě Liam. Já jsem Sandrina Danielsová, a to, že učím lektvary už asi víte. Jsem ráda, že jste tady. Nikoho tu ještě neznám a společnost uvítám,“ odpověděla a podávala ji šálek čaje, ze kterého vystupovaly obláčky voňavé páry.


„Řekněte mi něco o sobě. Víte, já jsem od malička velmi zvědavá a nedá se toho zbavit,“ smála se Liam a za chvíli už si se Sandrinou rozuměly, jakoby se znaly celý život.


„Takže ty jsi chodila do Bradavic? Jaké to tam je?“ vyzvídala Sandrina.


„Úžasně. Je to opravdu škola na úrovni. Většina zdejších studentů je právě odtamtud a řeknu ti, patří zde mezi nejlepší. I když, od doby, co tam neučí někteří učitelé, úroveň některých předmětů trochu poklesla, ale stále se drží na špici,“ prozradila Liam a usrkla ze svého šálku.


„Co přesně máš na mysli?“ vyzvídala Sandrina.


„No, v době, kdy jsem chodila do školy já, byl ředitelem Albus Brumbál. Dodnes se říká, že byl nejlepším Bradavickým ředitelem, ale jeho nástupci také nebyli špatní. Profesorka McGonagalová je přísná, ale spravedlivá a dobrosrdečná a podařilo se jí školu opět postavit na nohy poté, co byl Ty-víš-kdo poražen. Já jsem na škole skončila dva roky předtím. No a teď je ředitelem George Weasley. Znala jsem ho na škole a bylo to číslo. On a jeho bratr, dvojčata, byli snad největší výtržníci na škole. Zpráva, že se George vrátil do školy jako učitel Obrany proti černé magii mě překvapila, ale že se stal ředitelem, to byl šok,“ rozpovídala se Liam a Sandrina jen s úsměvem poslouchala.


„Slyšela jsem o Brumbálovi. Matka kdysi chodila do Bradavic a mluvila o něm s velkou úctou. Žila jsem ve Francii a tak bylo jeho jméno také dost známé,“ přikývla Sandrina na souhlas. „Po jeho smrti odešli i jiní učitelé?“


„Ne, většina tam zůstala, i když se říkalo, že Snape, to byl tehdejší profesor lektvarů, utekl, protože to on zabil Brumbála. Další rok se ale vrátil a stal se ředitelem. Teda řeknu ti, nechtěla bych ten rok být v Bradavicích. Kromě něho tam bylo ještě několik smrtijedů a dokážu si živě představit, jak se tam spolu vyžívali v mučení studentů,“ mračila se při té vzpomínce Liam.


„Ten profesor Snape mučil studenty? Ale vždyť je to nezákonné,“ vyhrkla překvapeně.


„Myslíš, že Snape znal něco jako zákon? byl to jeden z nejvěrnějších smrtijedů. I když, později bylo jeho jméno očištěno, ale i tak. byl příšerný. Hodiny s ním byly hotovým utrpením pro každého, kdo nebyl ze Zmijozelu. Byl totiž vedoucím jejich koleje,“ vysvětlovala.


„Takže jsi ho neměla ráda? A co lektvary? Uměl je aspoň učit?“ zeptala se.


„Snape a učit? Promiň mi, ale musím tě vyvést z omylu. On v zásadě neučil, jen se po nás vozil, když se někomu podařilo roztavit kotlík, uděloval nespočet školních trestů a neustále nás urážel. Neřekla bych, že to byla nejlepší forma učení, ale jedno se musí uznat,“ přiznala nakonec Liam.


„A to?“


„No, co se týče zdejších studentů, tak málokdo dosahoval aspoň uspokojivých výsledků v lektvarech, pokud neprošel Snapeovou výukou. Aspoň tak to říkal tvůj předchůdce,“ řekla a pokrčila rameny. Pak na tváři vytvořila zvláštní grimasu a změněným hlasem řekla: „Ten Snape je opravdu prvotřídní idiot a já osobně ho nesnáším, ale neměl jsem nejmenší problém se žádným studentem, kterého učil přede mnou,“ napodobovala starého profesora, který před rokem odešel do důchodu a jehož místo teď zaujala Sandrina.


Obě ženy se od srdce zasmály a zbytek večera mluvily o všem možném. Staly se z nich kamarádky a Sandrina byla ráda, že se má na koho obrátit, kdyby bylo třeba. Po dlouhé době zase spala klidně s mírným úsměvem na rtech.