pátek 7. března 2008

Kapitola č. 41: Posledné rozuzlenia

Zatím v Cassiině bytě všichni napjatě čekali až madam Pomfreyová vyjde z ložnice. Molly jim, kdoví proč zakázala vycházet na chodbu.


Harry si však ještě chtěl s někým promluvit. Sice už se usmířili tenkrát před rokem, ale i tak. Vyšel do chodby a uvažoval, které dveře to jsou, když za jedněmi zaslechl rozhovor. Byl to Snapeův hlas.


Zaklepal na dveře a čekal, než ho někdo pozve dál.


Dveře otevřela Yvainne.


„Děje se něco, Harry? Něco s Cass?“


„Ne, jen jsem chtěl mluvit s…“ vlastně nevěděl jak ho má oslovovat.


„Tak pojď dál,“ otevřela dveře, aby mohl vstoupit.


Snape seděl na posteli a hleděl na něj.


„Chtěl jste se mnou mluvit?“


„No… ano, chtěl, jestli tedy neruším.“


„Myslím, že ne.“


Rozhlédl se kolem sebe. V postýlce spala dvojčata, která hlídali Cassiini psi.

Yvainne vstala, „nechám vás, abyste si mohli promluvit,“ a vyšla potichu za sebou zavírajíc dveře.


„Jak je možné, že si se Siriusem nenadáváte a nevrháte po sobě kletby?“ to bylo první, co ho napadlo.


„To je dlouhý příběh. Prostě už to tak je, Pottere. Ještě něco?“


„Vlastně ano. Jsem opravdu rád, že jste zpátky. Zaprvé proto, že bych to asi musel tajit ještě dlouho a zadruhé tu opravdu začínala být nuda. I když nikomu nepřeju to, co jsem si s vámi užil při hodinách.“


Snape se ušklíbl:


„Kdoví. Pokud vím, škola nepotřebuje žádného nového učitele. Možná nebudu mít příležitost.“


„Možná, měl byste se ale připravit na novináře. Jakmile to totiž Kingsley oznámí, slétnou se na vás jako vosy na med.“


„To si umím představit. Doufám, že se ke mně nedostanou, to bych musel přijmout nějaká protiopatření.“


„Na druhou stranu, vždycky se vás báli, možná to nebude tak zlé.“


Bylo zvláštní si se Snapem takhle normálně povídat. Neměli mezi sebou žádný přátelský vztah, ale respektovali jeden druhého a to byl obrovský pokrok.


Severus Snape velice dobře věděl, že díky Potterovi byl očištěn. Možná ho to trochu trápilo, ale nedával to moc najevo. Bylo pro něj opravdu důležité spálit mosty.


Když Charlie přenesl Cassii do ložnice, nikdo za nimi nešel, kromě jedné ženy.


Na jeho tázavý pohled odpověděla:


„Jsem na praxi u svatého Munga, mohla bych být užitečná.“


Nic neříkal, pouze přikývl. Svlékl Cassii hábit a zul jí boty. Stále se neprobírala. Samantha zkontrolovala životní funkce, byly v normě, tep byl sice zrychlený, ale jinak nic. Pak jí položila ruku na čelo. Teplota.


„Máte nějaké lektvary?


„Ano, nějaké ano. Ve stolku.“


Nestihla se však podívat, když do ložnice vpadla madam Pomfreyová.


„Dobrá, běžte ven a zavřete dveře,“ byla její první slova a už už je strkala z pokoje.


„Počkejte, jsem na praxi u svatého Munga, mohla bych vám být nápomocná,“ vzpírala se Samantha.


Léčitelka se zamyslela.


„Dobře, zůstaňte tady,“ a chtěla zavřít dveře za Charliem, ale ten ji přerušil.


„Počkejte, poslední dobou se jí občas motala hlava a byla malátná. Necítila se nejlépe.“


Madam Pomfreyová přikývla, že to bere na vědomí, ale i tak ho vystrčila na chodbu a zavřela dveře.


Cassia měla skutečně horečku a zrychlený tep. Když to zkombinovala s příznaky, o kterých mluvil Charlie, věděla, co má hledat nejdřív. Trvalo jí hodinu, než skončila. Cassia byla stále v bezvědomí, zatímco ji prohlížela. Pak ji ale probrala a Samanthu poslala pryč.


Cassia pomalu otvírala oči a rozhlížela se kolem sebe. Proč je, k čertu, ve své ložnici? Pak si ale vzpomněla, že se jí zamotala hlava.


Uviděla nad sebou stát bradavičkou ošetřovatelku.


„Co se děje?“


„Konečně jste vzhůru. Měla bych vám vyhubovat, za to, jak se ve svém stavu přetěžujete. Ale na druhou stranu jste to asi nevěděla. Teď ale zůstanete v posteli sedm dní a nevstanete.“


Cassia nestíhala vnímat její myšlenkové pochody.


„Počkat! V jakém stavu?“


„Jste těhotná. Podle vašeho výrazu usuzuji, že jste to nevěděla. Jste ve druhém měsíci, takže se ani nedivím. Ale bylo to jen tak tak.“


Cassii polil studený pot.


„Jak to myslíte?“


„Kdyby mě nezavolali, mohla jste o něj přijít. Řekla bych, že to bylo tím stresem, ve kterém jste byla. Ale ovlivnilo to i to, že už jste jednou těhotná byla, že?“


Klesla zpátky na polštář s výčitkami. Zase ohrozila svoje dítě.


„Ano, byla jsem už těhotná. Ale o dítě jsem přišla.“


„To jsem zjistila. Jestli to nechcete opakovat, budete mě poslouchat, jasné? Minimálně týden z postele nevstanete a pak se ještě uvidí.“


Cassia se bála zeptat, ale otázka ji pálila na jazyku.


„Myslíte, že bude v pořádku?“


Léčitelka se na ni povzbudivě usmála:


„Vím, že bude.“


„Madam Pomfreyová, nikomu to prosím vás neříkejte, nejdřív by se to měl dozvědět otec.“


„Ten mladík, kterého jsem odtud vyhodila? Pošlu ho za vámi.“


Po chvíli vešel Charlie. Byl zamračený, madam Pomfreyová mu nechtěla říct, co se děje, jenom mu přikázala, aby ji nepouštěl z postele.

Sedl si k Cassii na postel a díval se jí do očí. Viděl v nich starost a obavy.


„Cass, co se děje?“


„No, myslím, že bychom měli tvým rodičům říct, že jsme manželé hned. Protože jestli se o tom malém dozvědí dříve, asi nebudou moc nadšení.“ Sledovala ho a čekala na jeho reakci.


Nejspíš mu to hned nedošlo.


„Nejdřív by ses měla uzdravit, a pak jim… počkat!… o malém?“ vypadal, že tomu nemůže uvěřit, pak se na ni ale usmál.


„Řekla jsi to, cosi myslím, že jsi řekla?“


Přikývla, pak ale vyjekla, když se na ni vrhnul, aby ji objal.


„To… to je skvělé! Fantastické! Ale… proč mi madam Pomfreyová nakázala, abych tě nepouštěl týden z postele?“


„Protože bych o něj mohla přijít. Podle ní to dnes bylo velmi těsné a…“ začaly jí téct slzy.


„Charlie, zase jsem to udělala. Ohrozila jsem naše dítě! NAŠE dítě!“


Tentokrát ji objal jemně a konejšivě ji hladil po zádech.


„No tak, Cass. Nevěděla jsi, že čekáš dítě a krom toho jsi mě chtěla zachránit. Teď se uklidni, nebo mu ublížíš mnohem víc a i sobě.

Tohle máš vypít, posílá ti to madam Pomfreyová. Pošlu všechny pryč. Trochu si odpočineš a zítra to můžeme říct našim, ano? Já ti nic nevyčítám, ani ty bys neměla.“


Na chvíli ji nechal o samotě a vrátil se do obýváku.


Tam se na něj vrhla jeho matka:


„Je v pořádku? Poppy nám nechtěla nic říct, prý se máme zeptat vás.“


„Je v pořádku, myslím, že to bylo tím napětím, potřebuje si jen nějaký čas odpočinout,“ naznačoval jim, aby odešli, ale pochopil to jenom Bill.


Vytáhl z křesla svoji ženu a všechny pěkně vyprovodil z bytu.


Charlie však ještě zavolal:


„Tati?“


„Ano?“


„Mohli byste se s mamkou zítra vrátit?“


Artur na svého syna pohlédl, ale nakonec přikývl.


Na chodbě všichni obešli líbající se dvojici a mířili pryč. Bylo teprve deset hodin, ale měli pocit, jako by za sebou měli maratón.


Charlie se vrátil k Cassia a postaral se o to, aby nevstávala z postele. Nespustil ji ani na okamžik z očí.


Překvapením však ještě nebyl konec.


Sarah pozvala Siriuse k sobě domů, aby si mohli nerušeně pohovořit o tom, co zmeškali.

Byl to velice dlouhý rozhovor, nakonec se chystala prozradit mu to nejdůležitější. Byl už večer, slunce už zapadalo a slabě osvětlovalo dvůr za domem.

Dvůr byl chráněný vysokým plotem. Seděli na dece a mlčeli.


Vyprávění už bylo dost, jeden by nevěřil, jak to unaví.


„Siriusi, musím ti ještě něco důležitého říct.“


Zvědavě se na ni zadíval, nic však neříkal a čekal.


„Víš… mám dceru. Jmenuje se Hannah.“


„Myslíš, že mi to vadí?“ měl pocit, že se musí urazit.


„O to nejde. Je jí sedmnáct, po prázdninách půjde do sedmého ročníku v Bradavicích.“


„Ano?“ stále nechápal, kam tím míří.


„To znamená, že je o dva roky mladší než Harry.“


Čekal, jak bude pokračovat a Sarah přemýšlela, jestli si na nechápavého jenom hraje nebo se mu nechce počítat.


„No… víš, když jsme spolu byli naposledy, bylo to den předtím, než Voldemort zavraždil Potterovy. Harrymu byl rok a tři měsíce. Když k tomu připočteš devět měsíců, tak když se mi narodila dcera, byly mu dva roky.“


Sledovala ho, jak počítá s ní a přesně poznala, kdy mu to došlo. Překvapeně se na ni podíval, potom se usmál a objal ji.


Hned ale začal pochybovat, jestli ho přijme.


„Musím to trochu rozdýchat. Mám dospělou dceru, nezdá se mi to?“

„Nezdá.“


„Ale… možná bude lepší, když se to nedozví. Možná nebude chtít, aby jejím otcem byl někdo jako já.“ přemítal pochybovačně.


„Siriusi, ona ví, kdo je její otec. Když jí bylo tolik, že jsem měla jistotu, že bude mlčet, všechno jsem jí řekla. Ví úplně všechno. Když jsme se v novinách dočetly, že jsi zemřel, byla velice smutná.“


Nestačil odpovědět, když se ozval zvuk otevíraných dveří a potom dívčí hlas:


„Mami? Jsi doma?“


„Ano, Hannah, jsem na zahradě.“


Sirius napjatě sledoval dveře na zahradu a čekal, kdy děvče vyjde.


I kdyby měl někdy pochybnosti, že je to jeho dcera, teď by je zcela ztratil. Děvče mu bylo podobné tak, že to muselo být každému zřejmé. Po matce neměla téměř nic.

Dlouhé tmavé vlasy měla sepnuté do ohonu sahajícího jí skoro do pasu. Její modré oči byly přesnou kopií těch jeho. Jediné co zdědila po matce, byly rty.

Překvapeně zůstala stát ve dveřích na zahradu. Čekal, co se bude dít, až se vzpamatuje, ale nikdy by ani ve snu nečekal to, co následovalo.


Když se Hannah vzpamatovala, pomalu vykročila jeho směrem, pak se mu najednou vrhla do náruče, jako by se k němu chtěla přilepit. Objal ji také a měl pocit, jako by to dělal pořád, jako by mu to právě tohle chybělo.


Snape zůstával v tomto bytě, než se všechno vyřeší. Dohodl se s ministrem, že to oznámí, měl ale podmínku, že u toho nechce být. Nemínil se předvádět a ministr mu dal za pravdu.


Požádal tedy ředitelku, zda by nemohl zůstat, dokud se to nedostane na veřejnost. Byl večer a on právě seděl v její pracovně a poslouchal halas z obrazů. Všechny portréty byly v šoku, když ho uviděly.


Najednou se všechny ztratily, nejspíš se vydaly roznést tu zprávu po celém hradu.


Tak už to začalo a Black si někam zmizel. Ministr ho šel najít, aby to mohl oznámit najednou.


Jediným portrétem, který nezůstal prázdný, byl ten Brumbálův.


Tekly mu po tvářích slzy a usmíval se na svého nejvěrnějšího člověka. Toho, který pro něj byl schopný udělat cokoli. I ho zabít.


„Rád tě vidím mezi živými, Severusi.“


„Děkuji, Albusi.“


Do rozhovoru jim však skočila Minerva.


„Severusi, celý den jsem přemýšlela, jsem ráda, že jste tady a můžete v Bradavicích zůstat. Bude to pro vás asi nejlepší, sem se nikdo nedostane, když si to nepřejeme. Ale chtěla bych vás požádat o jedno, abyste znovu nastoupil jako učitel.“


Překvapeně na ni pohlédl.


„A co Křiklan?“


„Horacio je mrtvý, Severusi. Včera mi přišel dopis z Francie, kde byl na dovolené. Jeho tělo našli v lese, prý byl na procházce.“


„Někdo ho zabil?“


„To nikdo neví, našli ho pod srázem na pobřeží. Možná jen uklouzl, kdo ví?“


Severus se nemusel dlouho rozmýšlet.

Bylo to zvláštní, že se vrací, ale vždycky byl v Bradavicích spokojený.


„A co moje rodina?“ připadalo mu to tak neskutečné. On má rodinu.


„Severusi, přece víte o jižní části hradu. Jsou tam byty pro rodiny. Nějaký čas tam budete bydlet a potom… to už je jenom na vás.“


Takže se to všechno vyřešilo. Mohl tu zůstat, i když se sem zítra nahrnou, doufal, že ho nenajdou. I proto ještě zůstal v Cassiině bytě.


Kdo by ho tam hledal?


Charlie dodržel slib, který dal madam Pomfreyové. Cassii nepustil z postele ani následující ani několik dalších dní. Léčitelka ji chodila kontrolovat ráno a večer.


Prohlásila, že je všechno v pořádku, ale zakázala jí jakoukoli námahu, což pro ni bylo těžké, když byla zvyklá na nepřetržitou práci. Pro jejich dítě to ale byla ochotná udělat, i když se občas trochu nudila.


Teď ale na nudu neměla čas. Charlie se vypravil pro své rodiče, kteří právě dorazili. Přemýšlela, jak jim to povědí. Za chvíli už oba vešli do ložnice. Cassia seděla opřená o čelo postele a čekala, až se usadí. Čekali zvědavě, co jim chtějí říct.


„Mami, tati… chtěli bychom vám vysvětlit několik věcí. Měli bychom asi začít tím, že se neznáme teprve od loňského října.“


Artur zvědavě hleděl z jednoho na druhého.


„Ne? A jak dlouho se znáte?“


Teď odpověděla Cassia:


„Známe se trochu déle. Měla jsem úkol v Rumunsku a dračí rezervace mi sloužila jako krytí. A tam jsme se poznali.“


„No, jsme rádi, že to víme, ale tohle určitě nebylo tak důležité, abyste nám to teď říkali. Hlavně když jsi nemocná, moje milá.“


„Právě kvůli tomu jsme vám to chtěli říct. To není všechno.“


Slova se ujal Charlie:


„Víte, my… tenkrát jsme se vzali. Pak do toho přišla jistá nehoda a … potkali jsme se až tehdy u nás doma.“


Na Charlieho rodičích bylo vidět, že je to opravdu překvapilo.


Artur nevěděl co říct, ale nakonec se usmál:


„Tedy… tolik překvapení za pár dní.“


Molly byla téhož názoru. „Já… mohli jste nám to říct i dřív. Tedy… dobře, vzali jste se, ráda bych vám svatbu vystrojila i já jako tvoje matka, Charlie. Ale i tak, proč nám to říkáte až teď?“


„Promiňte mi to, Molly. To já jsem to tak chtěla. Měla jsem důležitý úkol a ten by vás mohl všechny ohrozit, kdyby se vědělo, že jsme manželé. Kdyby někoho z vás… kdyby se to pokoušeli z vás dostat. Nikdy bych si to neodpustila.“


Molly vypadala, že si to musí přebrat, ale nakonec se s tím smířila.


„Tak tedy… nějak už se s tím vyrovnám. I tak jsem vám chtěla svatbu vystrojit já…“ vyrušil ji pohled na Cassii.


I když si to nechtěla připustit, byla unavená. Její tělo se ještě nevzpamatovalo ze včerejšího náporu, bylo jí špatně, proto přivřela oči a zhluboka dýchala.


„… zlato, co se děje?“


„To nic, madam Pomfreyová mě varovala, že mi ještě může být špatně. To je druhý důvod, proč jsme vás pozvali znovu. Já… čekám dítě. Proto se mi včera udělalo špatně. Chtěli jsme, abyste to věděli jako první.“


Oba se usmáli, ale ne tak překvapeně jako před chvílí, když se dozvěděli, že i jejich druhý syn je ženatý, spíš jako by si potvrdili svoje dohady.


Molly pak spustila:


„To je skvělá zpráva, velice jste nás potěšili, ale teď ať tě ani nenapadne vstávat. Doufám, že všechno bude v pořádku.“


Otec zatím blahopřál Charliemu, když je přerušila sova.


Charlie poznal sovu z rezervace. Byla trochu bláznivá, i když na Pašíka neměla, ale i tak, byla. Nikdo dosud nepochopil, jak je možné, že jí draci dovolili, aby jim sedala na hlavy, ale v rezervaci to byl běžný úkaz. Přečetl si dopis a tvář se mu zachmuřovala víc a víc.


„Budu se muset vrátit do rezervace. Mají tam nějaké problémy, to je od mého zástupce.“


S obavami pohlédl na Cassii.


„Jen běž, Charlie, já tu zůstanu.“


Jako by mu matka četla myšlenky.


„Díky, mami, budu rád.“


Cassia se raději nevzpírala, věděla, že když si Molly Weasleyová vezme něco do hlavy, nikdo proti ní nic nezmůže. Zanedlouho však usnula, zmohla ji únava, takže ji Molly nechala spát a odešla do obýváku.


Tam našla Snapea zamyšleně sedícího na pohovce. Četl si nějakou knihu, samozřejmě o lektvarech.


Podle obalu hned věděla, že si tuto knihu nechce v životě přečíst. Byl však zamlklý, nestihla ho ani oslovit, protože se ozval pláč. Rychle vstal a zamířil do svého přechodného útočiště.


Molly tedy zůstala v obýváku sama, ne ale nadlouho, protože dorazila Yvainne.


„Dobrý den, kde je Severus?“


„Ach, myslím, že jsem zaslechla pláč. Byla jste se rozloučit?“


„Ano, Samantha se musela vrátit ke svatému Mungovi. Kde je Charlie?“


„Musel se vrátit do rezervace, tak jsem zůstala, kdyby Cassia něco potřebovala. Mohla bych se vás na něco zeptat?“


Yvainne tušila na, co se chce Molly zeptat. Samantha měla stejnou otázku a trvalo jí, než to strávila. A když to propočítala, došlo jí, jak už jsou se Severusem dlouho spolu.


„Ptejte se.“


„Víte, do toho, s kým žijete, mi nic není a ani se vás nebudu na nic z toho ptát. Vidím na vás, že jste spokojená, i když mi to přijde neskutečné. Jenom… jak jste dosáhla takové změny? Znám Severuse delší čas, i když jen povrchně. Nedovolil nikomu, aby ho poznal lépe, ale vy…“


„Dostala jsem se mu pod kůži? Je to tak. Nevím, jak se mi to podařilo, jednoduše se to stalo a jsem s ním šťastná. Oba jsme.“


„To je vidět. Přeju vám to. Po tom všem, co se stalo, si to každý zaslouží.“


Za několik dní pronikla na veřejnost zpráva, že dva lidé považovaní za mrtvé, oba neprávem obviňovaní, jsou naživu. Black a Snape, jak psal Denní věštec, se vrátili mezi živé, přičemž objasňovali i to, proč byli neprávem obvinění a vyjmenovávali jejich zásluhy a všechno, co o nich věděli.


Oznámil to ministr a oba muži mu stáli po boku. Potom ale zmizeli jako pára nad hrncem a nikdo je nemohl najít, i když se vědělo, kde je Snape.


Ten podle všeho byl zpátky v Bradavicích, kde se k němu nemohl nikdo dostat a Black byl před novináři ukrytý u Sarah a svojí dcery.


Doopravdy tam oba byli.


Snape právě teď seděl na pohovce učitelského rodinného bytu v Bradavicích a četl noviny. Doufal, že se to brzy přežene. Zatím ho nenašli.


Molly zatím přemýšlela, jak nahradí svatbu, na které nebyla. Charlie s Cassií tu teď nebyli, vyrazili do Francie hledat dům po předcích. A ona chtěla připravit alespoň oslavu, když už nemohla být na svatbě.

1 komentář:

Altar řekl(a)...

Krásný příběh
děkuji
Altar