Kapitola č. 40: Další setkání

„Jsi si jistá, že to není nebezpečné?“ zeptal se Severus s obavou v hlase.

„Jistě, že ano, vždyť se na ně podívejte. Myslím, že kdyby jim chtěl někdo ublížit, chránili by je vlastními těly.“

Měla pravdu, zdálo se, že psům je jedno, co jim děti dělají. Když se Wulfric ocitl nebezpečně blízko krbu, Nestor vstal, jemně ho popadl za oblečení a odnesl ho zpátky k sestřičce. To je konečně uklidnilo.

Vtom se otevřely dveře a dovnitř vpadli všichni Weasleyovi, kromě Charlieho samozřejmě.
Ron držel za ruku Hermionu a Harry Ginny. Posedali si na připravená křesla a pohovku u krbu.

„Dobré ráno, děkuji, že jste přišli. Ronovi bych chtěla poděkovat, že vás pozval, i když netušil proč.“

Molly se usadila do křesla u krbu a usmála se na Cassii. Ani netušila, jak se jí ulevilo, když zjistila, že nemá nic proti jejich vztahu.

„Má přijít ještě někdo?“ zeptala se jí.

„Ano, ještě ředitelka a dva hosté. Měli by se objevit každým okamžikem, Hagrid na ně čeká.“

Jen to dořekla, když se ozvalo zaklepání na dveře. Jako první vstoupila ředitelka a hned za ní zvědavý ministr Kingsley Pastorek a Hagrid se dvěma ženami. Všichni se zvědavě rozhlíželi kolem sebe a koumali, co se bude dít.

„Tak, jsme tu už všichni. Chtěla bych vás upozornit, že jsem tu dnes pouze jako prostředník, nemohla jsem vám tedy prozradit předem, o co se jedná. Ginny, prosím tě, očaruj dveře,“ požádala Ginny.

Když to provedla, Cassia pokračovala.

„Tak tedy, pozvala jsem vás proto, abych vám jako prvním oznámila novinky, které, přiznám se, překvapily i mě. Nevím, jak bych měla začít, abych vás na ně připravila.
Před nějakým časem mi Hermiona ukázala, jak zemřel Severus Snape. Je dobrá v nitrozpytu, tak jsem to viděla. Nebylo to nic hezkého, ale zajímá mě, kde je jeho tělo? Našel ho někdo?“

Ozval se ministr:

„Když jsme dorazili do Chroptící chýše, našli jsme pouze spálenou zem, nic víc. Vypadá to, že ho někdo spálil.“

„A nezdá se vám to divné, že Smrtijedi po sobě najednou začali zahlazovat stopy? Nikdy to nedělali, nechtělo se jim, ale najednou to udělali. Minervo, před časem jsem u vás byla se žádostí, abyste mě zastoupila při výuce, protože musím něco zařídit, přičemž jsem vám slíbila, že to co jdu udělat, se jednou dozvíte.“

V tom okamžiku si všimla, že Harry se jako jediný netváří nedočkavě, jako by pochopil, kam směřuje.

Ředitelka překvapeně přikývla.

„Ano, tenkrát jsem se bála, aby se ti nic nestalo.“

„Nemohlo se mi nic stát. To co jsem dělala, bylo sice vážné a těžké, ale ne nebezpečné, skončilo to dobře… měla bych spíš říct, že nad očekávání,“ dořekla s úsměvem.

Artur už to nevydržel:

„No tak, Cass, co se nám tu snažíš říct?“

„Snažím se vás připravit na fakt, že Severus Snape…“ ale nedořekla, protože se ode dveří jejího bytu ozvalo: „… žije.“

Cassia měla pravdu, rád překvapuje.

Umí si vybrat tu správnou chvíli. Teď stál vedle jejího stolu ve svém obvyklém černém oblečení a zrakem klouzal po shromážděných kouzelnících.

Reakce byly různé.

Molly a ředitelka se držely za srdce a s vykulenýma očima si ho prohlížely.
Artur ztuhnul v pohybu, Bill s Ronem málem spadli ze svých židlí… pouze Harry zůstal klidně sedět a jako první se ozval, protože jinak by tu takhle seděli ještě dlouho.

„To je tedy překvapení,“ upřeně se přitom díval Snapeovi do očí.

Ani v jednejch ale nebyla nenávist.

Snape mu byl vděčný za protržení ticha.

„To není jediné překvapení, Pottere.“

Harry se pousmál.

„To jsem zvědavý. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale stejně je dobře, že jste se vrátil. Byla tu nuda.“

Ostatním začalo docházet, co se tu odehrává. Ron překvapeně přeskakoval očima z jednoho na druhého.

„Ty jsi to věděl?“

„Ano, ale musel jsem přísahat, že to neprozradím. Šlo po něm moc Smrtijedů.“

Ministr vstal a přešel k Snapeovi.

„Jste si jistá, že je to opravdu on?“

„Absolutně jistá.“

Potom podal Snapeovi ruku.

„Jsem rád, že žijete. Určitě už víte, že vaše jméno bylo očištěno, ale i tak budeme muset ledacos vyřídit.“

Snape přikývl, ale najednou se pootevřely dveře bytu a vyklouzl z nich velký šedivý pes. Došel k Snapeovi, zahryzl se mu do hábitu a táhl ho za sebou.

Snape se poddal, protože zpoza dveří zazněl dětský pláč. Když se za ním dveře zavřely, všichni se konečně vzpamatovali.

„Nemám halucinace, že ne? Byl tu Snape, právě teď.“ ujišťoval se Bill.

„Ne, nebyly to halucinace.“

Artur se zamyslel.

„Jak je možné, že přežil? Vždyť jste viděli, jak zemřel,“ tázavě se díval na Hermionu.

Odpověděla mu však Cassia.

„To nevím a pochybuju, že to někomu prozradí. Určitě to nejsou příjemné vzpomínky. Nesnažte se to z něj páčit, nepodaří se vám to.“

Minerva se konečně uklidnila.

„Dobře, ale mluvila jste o zprávách. Až se bojím zeptat na tu další.“

„Hned vám to povím. Samantho, mohla byste jít ke mně do bytu? Někdo tam na vás čeká. Nebojte se,“ dodala, když viděla její výraz.

„Není to Snape.“

Samantha vstala, prošla kolem ní a otevřela dveře, ze kterých se ozýval dětský smích.

Ještě zaslechli, jak říká:

„U Merlina, jsi to opravdu ty? Nemůžu tomu uvěřit.“

Pak se dveře zavřeli a neslyšeli nic.

Georgeovi to nedalo a tak se zeptal:

„Já vím, že řešíme Snapea, ale co to bylo za pláč a smích?“

„Později, teď ta druhá zpráva. Myslím si, že vás šokuje stejně, nebo možná ještě víc. Harry, vzpomínáš si, jak zemřel Sirius?“

Harry přikývl, Ginny mu stiskla ruku.

„A nikdo z vás se nezajímal, co to bylo za oblouk, kam se propadl?“

„Jistě, že jsme se zajímali, jenomže nikdo na nic nepřišel a teď…“ vložil se do toho ministr.

Cassia ho ale přerušila.

„… teď už je pozdě, oblouk se rozpadl.“

„Jak to, k čertu, víte? A hlavně od koho?“

„Od toho nejpovolanějšího člověka.“

Hermiona to už nevydržela, vstala a přišla k ní blíž.

„Cass, přivedla jsi Snapea, o kterém jsme si mysleli, že je mrtvý, ještě nám řekni, že i Sirius nezemřel a dnešní den se zapíše do dějin.“

Ale Cassia se nesmála, zůstala zcela vážná. Vstala, podívala se jí do očí a ten pohled říkal všechno.

„Ty to myslíš vážně!“ konstatovala ředitelka.

Není potřeba popisovat jejich reakce, byly stejné jako předtím. Někteří už víc ústa otevřít nemohli.

Stál před nimi Sirius tak, jak ho znali. Jedinou změnou byl bílý pramen vlasů a v očích neměl hlubiny Azkabanu. Skutečně, oči… jak tam stál vedle
Cassii, nedalo se to přehlédnout. Cassii se najednou zamotala hlava, svět ztmavnul a ona padala…

Nestihli nic porovnat, ani se jí na cokoli zeptat, protože se s ní zatočil svět a byla by upadla, kdyby ji v poslední chvíli Sirius nezachytil. Přenesl ji do bytu, přičemž mu dveře otevřel Severus po zavolání. Aniž by se ptali, ostatní se nahrnuli za nimi.

Charlie seděl na pohovce, vedl nějakou zapálenou diskusi se Snapem, když si všiml, kdo vešel dovnitř.

Okamžitě vyskočil.

„Co se stalo?“ vzal Siriusovi Cassii z náruče a vyrazil s ní do ložnice.
„Mohl byste někdo dojít pro madam Pomfreyovou?“ a i když za sebou nezavřel dveře, nikdo za nimi nešel.

Nikdo kromě Samanthy, která chtěla být léčitelkou.

Ginny se vzpamatovala jako první, vyběhla ven a běžela na ošetřovnu.

Ostatní se vzpamatovávali z toho, co viděli v obývacím pokoji, zůstali stát na místě a zaraženě sledovali Severuse, jak utišuje jedno z dětí.
Obě se rozplakaly díky tomu shonu, který tu nastal. Druhé dítě utišovala Yvainne.

„Severusi, to nemá smysl, potřebujeme ticho,“ ten jenom přikývl a vyhledal jedinou tvář, která se netvářila překvapeně. Sirius jenom přikývl.

„Běž, postarám se o ně.“

Odešli tedy oba do pokoje pro hosty, ve kterém v noci spala pouze Yvainne.

„Oslovila ho Severusi?“

„Opravdu měl na klíně dítě?“

„U Merlina, svoje dítě?“

„Měli bychom říct děti.“

Podobné otázky se ozývaly po místnosti, dokud nezasáhl Sirius.

„Ano, ano, děti, manželka, a tak dále.“

Potom si ale všiml, že někdo z obýváku odešel. Povzdechl si, nechal všechny šokované v Cassiině obýváku a následoval svého kmotřence na chodbu.
Našel ho stát u nejbližší sochy. Ani jeden z nich si nevšiml ženy stojící na konci chodby. Nadechoval se, ale Harry mu nedal příležitost promluvit. Upřel na něj svoje, nepřirozeně lesklé, oči.

Právě kolem nich proběhla Ginny s madam Pomfreyovou.

„Jak dlouho jsi mezi živými, Siriusi?“

„Asi rok,“ odpověděl mu čekaje obviňování, která podle něj měla přijít.

Snažil se proti nim obrnit.

„A to tě nenapadlo dát mi vědět, že žiješ? Alespoň nějak dát vědět? Dopis, nebo aspoň zprávu! Prostě něco, u Merlina! Víš, jak jsem se trápil, když jsi…
Obviňoval jsem se, že je to moje vina. Kvůli mně, kvůli mojí hlouposti jsi tam spadl,“ vzpomněl si na všechno, co se tenkrát stalo, na to, jak zdemoloval Brumbálovi pracovnu, i na to, kolik večerů strávil sebeobviňováním se…

„Harry, poslouchej…“

„Myslel jsem si, že pro tebe něco znamenám. Stejně jako ty pro mě. Bral jsem tě jako tátu…“

Sirius ho vzal za rameno, ale Harry se mu vytrhl. Potřeboval si zachovat odstup. Pořád ještě tomu nemohl uvěřit.

„Jak ses mohl celý rok ukrývat a nedat mi vědět? K čertu, myslel jsem si, že…“ z jeho hlasu zazníval smutek i bolest, když se sesunul na podstavec sochy a posadil se.

Sirius ho přerušil.

„Ne, nezemřel jsem. Nikdy jsem nebyl mrtvý. Bylo to o fous, ale nezemřel jsem. Je mi líto, že ses trápil.“

Potom Harrymu všechno vypověděl. Přibližně tolik, jako Cassii v jeskyni u skříňky. I to, že dlouho nevěděl, kdo vlastně je a i to, že chtěl nejdřív splnit své poslání.

Vysvětlování zakončil slovy:

„Kdo ví, možná jsem neměl zemřít do té doby, dokud nezničím skříňku. Moje věštba totiž říkala: Osud ti nedovolí opustit tento svět do té doby, než naplníš svoje poslání. Věř mi, Harry, kdyby to šlo, dal bych ti vědět hned. Chtěl jsem tě vidět, vědět, jak se máš.“

,,Ale když jsem použil ten kámen, objevil ses tam. A ten kámen jistým způsobem vrací mrtvé na svět. Jak je tedy možné, že jsem tě tam viděl?“

Sirius se překvapeně zarazil.

„Víš, nepamatuju si nic z toho, kdy jsem byl v oblouku. Jediné co jsem pochopil, byla podstata oblouku, když jsem z něj vypadl. Když ztrácel magii, nebyl už schopný poslat mě do světa mrtvých. Ale pravděpodobně jsem to nechápal, když jsi mě tenkrát zavolal, nevím, jak jsem ti říkal, nepamatuju si to.

Ale pravděpodobně to funguje tak, že zavolá člověka, který už není na tomto světě, a to jsem nebyl, jen to kámen neuměl rozlišit. Jestliže jsem nebyl na tomto světě, byl jsem jednoduše mrtvý. Jednoduchá logika. No, a když se rozpadal, měl jedinou možnost, vrátit mě zpátky na zem, když mě nedokázal poslat do světa mrtvých.“

Harry ho nepřerušoval, mlčel a jen poslouchal. Když Sirius skončil, pochopil. Sirius byl asi jediný, kdo pochopil podstatu oblouku a mohl ji vysvětlit jenom díky tomu, že byl oblou tak starý a ztrácel magii, která v něm byla.

Cassia to odhadla na šest tisíc let, zatímco Pandořina skříňka byla stará pouze tři tisíce. Měl pocit, že se zbavil svého hněvu. Bylo to svým způsobem osvobozující. Objal Siriuse, jak to chtěl častokrát udělat, když si myslel, že je mrtvý.

Vtom si Sirius všiml ženy stojící nedaleko u okna a upřeně hledí ven.

„Promiň, Harry, musím si ještě s někým promluvit.“

Harry se ohlédl a pochopil. Poodstoupil od kmotra a vrátil se do Cassiina bytu.

Sirius si dodával odvahy, říkal si: K čertu, Siriusi, jestliže si Snape našel takovou kočku, nenech se zahanbit!

Když Sarah zaslechla přibližující se kroky, nepohnula se, naopak ztuhla.
Už když ho viděla vycházet ze dveří, věděla, že je to on, nemusela se o ničem přesvědčovat. Přemýšlela, co mu řekne.

Neviděla ho dlouhé roky, skoro osmnáct let. Navzdory všemu nikdy nevěřila, že udělal to, za co ho odsoudili a uvěznili. Znala ho příliš dobře, i jeho vztah k Potterovým, na to, aby věděla, že by nikdy nezradil. Když se dozvěděla, že utekl z vězení, věděla, že se u ní neukáže, dokud nebude svobodný, nechtěl ji ohrozit. Také věděla, proč všechno odkázal svému kmotřenci a na ni v své závěti zapomněl.

Sama mu kdysi řekla, že kdyby se někdy stalo něco, co by je rozdělilo, ať jí nic nezanechává, že by to nepřijala. Měla dostatek peněz po rodičích. I tak jí poslední noc něco zanechal. Noc před tím, než Voldemort zabil Potterovy. V jejím životě už potom nebyl nikdo takový, jako byl on. Žádný polepšený záletník, věčný poberta.

Člověk, který by jí přísahal lásku a ona jemu tu svou. Když utekl, doufala, že se zase někdy potkají. A když si v novinách přečetla zprávu o jeho smrti… Bylo to nejhorší, co kdy četla. Za svoji očistu tenkrát zaplatil nejvyšší daň. A teď je tady. Stojí přímo za ní a bojí se jí i jenom dotknout. Musela si přiznat, že tím nikdy neměl problémy.

Pak se za ní ozvalo nesmělé:

„Sarah?“

Víc slyšet nepotřebovala. V tom jednom slově bylo všechno, co potřebovala vědět. Cítila to. Beze slova se otočila a vrhla se mu do náruče, jako by v té chvíli nic jiného neexistovalo a nebylo důležitější. Nemohla tomu zprvu uvěřit, už se smiřovala s tím, že ho nikdy neuvidí.

Mezitím se pokusila o vztah, ale neuspěla. Vdala se, když jí od Siriuse přišel dopis, ať žije bez něho, aby dcera měla otce. Zpočátku to neudělala, nechtěla. Ale když malá rostla a začala mluvit, musela s tím něco udělat. Teď už byla léta rozvedená a jméno si změnila zpátky na dívčí.

Musela se pousmát, když jí zašeptal:

„Doufám, že si nemusím dávat pozor na žárlivého manžela.“

„Ne, ale tohle si s tebou ještě vyřídím. Když jsi tenkrát odešel, nikdy by mě nenapadlo, že mě necháš čekat tak dlouho.“

Neříkal nic, v jeho očích vyčetla pocit viny a smutku z toho, co všechno musela prožít. Teď ji jen políbil. Po dlouhých letech ji konečně mohl políbit. Vložili do toho polibku všechno, co cítili, všechny ty roky odloučení se snažili tím polibkem vynahradit.

Mnoho vášně, touhy, ale i obrovská úleva. Byl něžný i vášnivý, pomalý i rychlý. Sirius si jenom uvědomoval, že stojí na chodbě a nemají žádné soukromí, proto by si měl dávat pozor na ruce.

Molly se ho vydala hledat, ale když je našla u okna přitisknuté jednoho k druhému tak, že nevěděla, kde končí jeden a začíná druhý, potichu se vrátila zpátky do Cassiina bytu.