Kapitola č. 3: Život po škole

Lilly byla překvapená, jak rychle se dostala za popisy posledního ročníku v Bradavicích. Oba její rodiče ukončili zkoušky s nejlepšími možnými výsledky a oba se rozhodovali pro další kroky v životě, které chtěl strávit bok po boku.


Škola je za námi a my jdeme dál. Dostala jsem práci na ministerstvu. Oddělení sportovních her. Sice jsem vždy toužila hrát famfrpál profesionálně, ale vím, že na to nejsem až tak dobrá. Spokojím se s tím, že můžu hrát kdykoliv pro zábavu. Harrymu se jeho sen splnil. Kingsley Pastorek mu pomohl dostat se do bystrozorského výcviku. Ani ho to nestálo moc námahy, protože každý by chtěl mít Harryho ve svém pracovním kolektivu, nebo ne?


Vím jak moc o tu práci stojí, ale občas mám strach. Vlastně ho mám neustále, v noci mě budí nekonečné můry o tom, jak se Voldemort vrátil nebo přišel někdo nový a zabil ho. Zabil mého Harryho. Asi právě proto je nejlepší, aby se cvičil na bystrozora. Bude připravený téměř na všechno a já ho v tom podpořím.


Kdyby to bylo možné, věřím, že by ho cvičil starý Moody nebo možná Tonksová. Jenže to nejde a tak ho přidělili do skupiny, kterou vede vedoucí oddělení. Výcvik musí být velmi tvrdý, Harry se často vrací domů až hodně v noci a velmi unavený.


Jen co si na to všechno trochu zvykneme, chceme se pustit do oprav domu. Harry nechce bydlet v Siriusově domě, ale chce se pokusit opravit dům svých rodičů. Byli jsme se podívat v Godrikově dole, jak to tam vypadá a není to až tak hrozné. Myslím, že s trochou úsilí se nám ten dům podaří opravit. Je tam moc pěkně a mě by se tam moc líbilo. Dokonce i Ron s Hermionou se rozhodli koupit si tam jeden dům, takže bychom bydleli blízko sebe. Myslím, že by to bylo skvělé.


Takže tohle byl ve skutečnosti dům, ve kterém se otec narodil? Zamyslela se Lilly a četla dál.


Hermiona s Ronem už nechtějí čekat. Svatba bude co nevidět a ti dva nás s Harrym předběhnou. My jsem si řekli, že se vezmeme po skončení výcviku a mě to stačí. Jsem s Harrym neustále a svatba naši lásku jen zpečetí. Jestli se vezmeme teď nebo až za rok – dva, je mi vcelku jedno. Hlavní je vědět, že si mě chce vzít. Víc nepotřebuji.


Georgie je stále smutný. Obchodu se daří, ale jeho ta práce nenaplňuje štěstím. Slyšela jsem, jak se ptal Rona, jestli by to nechtěl celé převzít za něj a on přikývl. Snad nechce Georgie někam odejít? Vím, co by mu pomohlo. Potřeboval by ženu, která by zahnala bolest v jeho srdci a rozdýchala oheň v jeho těle. Cítí se osaměle já mu rozumím. Každý z nás někoho má, ale on zůstal sám, dokonce bez Freda. Doufám, že to kam teď míří mu pomůže. Ale co to může být?


Tak kdybych to neslyšela na vlastní uši, tak tomu neuvěřím. Georgie na dálku ukončil vzdělání a hlásí se také na bystrozorský výcvik. Co tím chce dosáhnout? Pohádal jsem se s ním kvůli tomu. Povídal, že chce nějakým způsobem přispět k tomu, aby se už nikomu nestalo to, co nám. Jenže tón, jakým to řekl naznačoval, že se chce nechat zabít při první možné příležitosti, aby měl konečně pokoj. Je to s ním horší, než jsem si myslela. Ještě že mi Harry slíbil, že se pokusí promluvit s vedoucím, aby byli ve stejné skupině a dá na něj pozor. I jemu došlo to co mě. Kdyby to šlo, nejradši bych mu to zakázala nebo by to mohli udělat mamka a taťkou. Jenže můj bratr je už dospělý a nenechá se od nikoho vodit za ručičku., jak sám říká. Je jasné, že nikdo z nás nic nezmůže, ale jak se vrhne do nějaké akce s úmyslem nechat se zabít, tak ať si mě nepřeje. Vlastnoručně bych mu zakroutila krkem.

A je to. Hermiona už není Grangerová, ale Weasleyová. Svatba byla kouzelná. Hermiona nic nenechala na náhodě a s mamkou všechno připravili do posledního detailu. Nejednou se při přípravách s Ronem pohádali. Když se ho totiž zeptala na názor například na květiny nebo jídlo, řekl, že mu je to jedno a tím ji neskutečně rozzuřil. Už jsem myslela, že tu svatbu snad odvolá, ale když ji chodil denně odprošovat s kyticí, vzala ho na milost.


Dnes byl ten velký den D. Počasí jim přálo, a tak rozhodnutí uspořádat oslavu na zahradě bylo na místě. Hermiona přijela z domu v kouzelném kočáře, který jí na tuto příležitost půjčila madam Maxime. I ona byla jedním z hostů, dali se totiž dohromady s Hagridem. Vlastně to nikoho nepřekvapilo.


Ron byl od včerejšího večera strašně nervózní. Harry ho musel vyvést ven, aby se trochu proletěl a přišel na jiné myšlenky. Jenže ráno se situace opakovala. Já jsem byla od rána u Hermiony a pomáhala jí s přípravami, ale když mi Harry řekl, jaké blbosti přes den Ron vyváděl, nemohla jsem zadržet smích. Další zábavu vyvolal, když v každé kapse svého hábitu hledal prsteny. Nakonec mu je Harry podal a on byl červený až po kořínky vlasů. A první novomanželský tanec? Chudák Hermiona asi bude ještě dlouho hojit modřiny na nohách. Ale všichni se úžasně bavili a já se těším, jaká bude naše svatba. Jen škola, že zítra odcházejí Harry s Georgem na první výcvikovou misi do zahraničí.


Začíná mi být doma už smutno. Harry je pryč už týden a Ron s Hermionou jsou na svatební cestě někde v Egyptě. Ještě že bydlíme pořád u rodičů, jinak bych se asi v prázdném domě zbláznila. Snažím se v práci udělat co nejvíc, možná bych si mohla vzít na pár dní volno, až se Harry vrátí a mohli bychom si taky někam vyrazit.


Slyším dole hlasy. Zdá se mi, že je to Georgie. Konečně jsou doma. Jdu přivítat Harryho.


Lilly s napětím obrátila na druhou stránku v domněnce, že tam její matka popíše jejich šťastné shledání. Jaké však bylo její překvapení, když tomu tak nebylo.


George se vrátil sám. Tvář měl strhanou únavou a strachem. Podíval se na mě vystrašeně, jako by nevěděl, co má říct. Bylo mi hned jasné, že se něco stalo. Něco s Harrym.


„Je u Sv. Munga.“ bylo nakonec všechno co mi řekl. Zalapala jsem po dechu a okamžitě jsem se s ním přemístila do nemocnice. Dovedl mě k jeho pokoji, ale dovnitř se mnou nešel. Bylo tam šero a ve vzduchu se vznášel pak dezinfekce. U okna stála jediná postel zakrytý závěsy. Georgie mi nic neřekl, a tak jsem pomalu přistupovala k posteli. Neměla jsem tušení, co uvidím a měla jsem z toho strašný strach.


Odhrnula jsem závěsy a nakoukla dovnitř. Ležel tam, jakoby jen spal. Tvář měl uvolněnou, oči zavřené a ruce položené podél těla. Přišla jsem pár kroků blíž a opatrně jsem vzala jeho ruku do své. Jenže v té chvíli se to stalo. Lekla jsem se a uskočila jsem. Místností se rozléhal příšerný křik. Ne, nebyl tam nikdo jiný, to křičel on. Ty příšerné zvuky se mu draly z hrdla a on na mě upíral svoje zelené oči. Ale už to nebyly jeho oči, které tak miluji. Zornice rozšířené od bolesti a strachu, zrak zakalený jakýmsi mamonem a celé tělo se třáslo v bolestné křeči. Natahoval ke mně svojí ruku a jí jsem nemohla jinak. Chytila jsem ho za ní a on mi ji skoro rozdrtil. Šílený křik neusával, jen zesílil a já jsem už nemohla vydržet ten nápor na nervy. Všechno ve mně chtělo křičet s ním. Jeho bolest se stala mojí a trhala moje srdce na kousky. Nevím, jak dlouho to trvalo, než mě něčí ruce od něho odtrhly. Byl to Georgie a sním přišli nějací ošetřovatelé, kteří ho opět uklidnili a uvedli do spánku. Ještě stále jsem se třásla, když mě George držel v objetí a nechápala jsem, co se děje. Museli mi dát uklidňující lektvar. Jsem po něm ospalá a myšlenky se mi v hlavě pletou. Snad se ráno probudím a zjistím, že to všechno byl jenom zlý sen.


Nemohla jsem oka zamhouřit. Měla jsem před sebou stále ten jeho pohled – šílený, zoufalý, prosebný, neznámý. George mi dnes konečně pověděl, co se stalo. Chtěli zničit nějaký artefakt černé magie. Jenže byl proti zničení nějak chráněný a zasáhl Harryho nějakou kletbou. Zatím nikdo netuší, o jakou kletbu jde. Sama jsem však včera viděla, co způsobila. Harry nesnese jakýkoliv dotek. Pravděpodobně mu každý způsobuje šílenou bolest, která ho připravuje o rozum, a proto měl ten výraz v očích. Jenž jak mám sedět u jeho postele a jen se na něho dívat. Bez možnosti pohladit ho, vzít za ruku a dát mu najevo svoji přítomnost. George tam byl se mnou. Držel mě, když jsem tam seděla a snažila se potlačovat slzy. Léčitelé zkoušejí různé možnosti, ale zatím nic nezabírá. Když mu na rány natírají masti, opakuje se včerejší scéna, proto raději volí kouzla a ani oni nemají zájem vyvolávat bolestivé záchvaty. Nikdo netuší, jak dlouho to může trvat nebo jestli má vůbec šanci se z toho dostat.


Je to už týden, co sedávám u jeho postele. Jediné, co můžu je připomínat se mu. Denně sleduji, jak upadá střídavě do bezvědomí a trpí v agónii. Když tam tak tiše leží na posteli, utěšuji samu sebe, že netrpí. Ale pravdou je, že i tak mu občas tělem proběhne bolestná křeč a tvář se mu zkřiví v grimase. Když potom procitne v novém záchvatu, radši vycházím ven a zakrývám si rukama uši, abych ho neslyšela, jak trpí. Kdybych tam totiž zůstala, nevydržela bych to a musela se ho dotknout, snažit se ho utišit a utěšit, no způsobila bych mu tím ještě horší bolest. A to nechci… nechci, aby trpěl, aby ho něco bolelo… prosím, Bože, nedovol ať trpí. Je ještě mladý a trpěl už víc než kdokoliv jiný. Mučí mě představa, že bych měla žít bez něho, ale jestli je to jediný způsob… jestli je to tvoje volba, jestli musí zemřít, ukonči jeho trápení aspoň rychle a bezbolestně.


Nechci… nebudu tomu jenom nečinně přihlížet. Musím něco vymyslet. Ale co? Nejsem schopná myslet, smutek mi zatemňuje mysl… nevzdávej se Harry. Víš, že tě miluju a nenechám tě jen tak odejít.


Zase jsem nespala, ale dostala jsem nápad. Harry by mi to určitě nezazlíval, kdyby byl na mém místě, určitě by udělal to samé. Je to moje poslední naděje, jestli mi nepomůže on, tak nevím kdo jiný. Musím se o to aspoň pokusit.


Byla jsem v Bradavicích, jak jsem si umínila. Profesorka McGonagallová mě přijala velmi vlídně, je to skvělá žena a také jí je Harryho líto. Nikdy to otevřeně nepřiznala, ale všichni vědí, že ho má ráda. Když Albus Brumbál slyše, co se mu stalo, zamračil se a nevěděl, jak mu pomoci. Kdyby mohl, pohnul by nebem i zemí, aby Harrymu pomohl, byly jeho dnešní slova a jí vím, že to myslel upřímně. Taky bych pro něj udělala první – poslední. Jen Snape tam seděl a tvářil se, jakoby se ho nic z toho o čem jsme se tam bavili netýkalo. Myslela jsem si, že projeví víc zájmu. Ale ne, seděl tam s tváří kamennou jako vždy. Kdyby byla jiná možnost, nešla bych za ním, ale neznám jiné ho člověka tak zběhlého v černé magii a přitom tak zkušeného. Určitě zná lektvary, o jakých se nám ani nesnilo, říkala jsem si a doufala, že aspoň jeden z nich by mi mohl pomoct. Jeden jediný a Harry by byl zase v pořádku. Jenže on nehnul brvou. Myslela jsem si, že už Harryho přestal nenávidět, vždyť Harry mi vyprávěl o jeho vzpomínkách a o tom, že už k němu sám necítí takovou zášť jako kdysi. Proč i obávaný profesor lektvarů nemůže zahodit tu masku a udělat něco, čím by mu pomohl? Vím, že kdyby chtěl, tak může pomoci, jenže to by nebyl Severus Snape. Ale neboj, Harry. Udělám cokoliv, i kdyby to znamenalo, že budu u Snapea prosit každý den na kolenách.

Nemusela jsem prosit. McGonagallová s Brumbálem to zřejmě udělali za mě. Před chvílí tu byla ředitelka a přinesla mi krabičku s jakousi mastí. Prý ji posílá Snape a mohla by mu pomoct. Profesorka McGonagallová mi jí dávala roztřesenýma rukama a stejně jako já doufala, že to zabere. Opakovala mi totiž se slzami v očích to, co pověděl Snape, když ji jí dával.


„Toto by Potterovi mohlo pomoct. Ať mu tím potírají spánky a až se ho budou chtít nějakým způsobem dotknout, musí si tou mastí natřít ruce. Jiný dotek nesnese. Když ani tohle nezabere, potom bych doporučil velmi rychlý a účinný jed, jestli mu chtějí ulevit od bolesti, která bude stále horší a horší.“


Přesně tohle prý řekl. Prví část zněla nadějně, ale při zmínce o jedu jsem se sesypala na nejbližší židli. To přece nemohl myslet vážně. Nikdy bych na něco takového nepřistoupila. Nechci, aby Harry trpěl. Udělala bych pro ně cokoliv, aby mu bylo lépe. Převzala bych tu bolest za něj, kdyby to bylo možné, ale nikdy bych ho nemohla… zabít. Ne, hned ráno zkusím tu mast. Snape přece ví, o čem mluví, určitě zabere. Určitě zabere… musí zabrat… snad zabere…


Natřel jsem si ruce tou mastí a opatrně se dotkla jeho ruky připravená kdykoliv přestat. Trhl sebou při tom dotyku a otevřel oči, ale nekřičel. Jeho zelené oči se na mě dívaly, jako by mě nikdy neviděly. Navzdory tomu v nich byla prosba. Prosba o pomoc a záchranu.


„Budeš v pořádku, Harry. Pomůžu ti. Důvěřuj mi.“ zašeptala jsem mu roztřeseným hlasem. Mezi dvěma prsty jsem nabrala hmotu z krabičky a rozetřela mu jí na spánkách. Až doteď mě držel za ruku křečovitě, ale když mast pronikla pokožkou, zdálo se, že se mu trochu ulevilo a tlak jeho ruky povolil. Můj ale ne. Když jsem věděla, že s rukama od masti se ho můžu dotýkat, využila jsem toho. Seděla jsem u něho a držela ho za ruku. Trochu jsem ho posunula na posteli a upravila mu polštář, aby se mu nedělaly přeleženiny. Ležel příliš dlouho v jedné poloze a nikdo s ním nechtěl hýbat. Teď jsem ale mohla a konečně jsem měla poct, že jsem aspoň trochu užitečná. Znovu jsem mu rozetřela mast na potřebných místech a cítila jsem, jak mu pomáhá. Opakuji to tedy každou hodinu a nepohnu se od něj, dokud nezabere úplně.


Už týden používám mast od Snapea a jediný výsledek je ten, že už není tak citlivý na můj dotek a zrak se mu začíná vyjasňovat. Cosi v jeho nitru jakoby tam zůstávalo. Jsem unavená, ale stále jsem u něj. Masti už není mnoho, snad jí ještě Snape bude mít.


Spím či bdím? ptala jsem se sama sebe, když jsem uprostřed noci slyšela tichý šepot. Někdo vyslovoval moje jméno… sklonila jsem se nad něj a on je mě natahoval svoji ruku. Odtáhla jsem se. Neměla jsem ruce natřené a bála jsem se, že jediný dotek pokazí tuto chvíli. Sáhla jsem po krabičce, ale zastavil mě. Náš následný rozhovor je jeden z těch, na které nikdy nezapomenu.


„To už není potřeba.“ zašeptal potichu a unaveně. „Už jsem v pořádku. Pojď ke mně, moje malá.“ Prosil a ruka ve vzduchu se ke mně stále napínala. První slza se mi skutálela po tváři a opatrně jsem se ho dotkla konečky prstů. Žádný náznak bolesti, ani trochu ruku neodtáhl. Uchopila jsem ji tedy pevně do svojí dlaně a … když se nic nestalo, prudce jsem ho objala a po týdnech trpení a obav, že ho ztratím jsem konečně pocítila úlevu. Nechtěla jsem ho opustit, bála jsem se, že je všechno jenom sen.


„Tohle mi už nikdy nedělej.“ prosila jsem ho a on jen mlčky přikývl. Byl unavený a já také. Usnuli jsem společně.


George mě vzbudil, když se na Harryho přišel podívat. Nejen on, ale všichni naši známí ho navštěvovali dost často, ale nejvíc chvílí jsem s ním trávila osamotě. I on pocítil obrovskou úlevu. Jen co jsem se probudila, musela jsem odejít. Harry byl ještě stále slabý, ale už nepotřebje, abych u něj seděla pořád, a tak jsem mohla udělat, co bylo mojí povinností. Ale nešla jsem mu poděkovat jen z povinnosti. Byla jsem mu nesmírně vděčná z to, že pomohl Harrymu, i když jeho vůli to zřejmě odporovalo. Musela jsem mu slíbit, že to Harrymu nepovím. Nevím proč to žádal, ale teď nemám náladu zamýšlet se nad myšlenkovými pochody jednoho nevrlého profesora. Harry žije a bude v pořádku a to je teď to jediné, co mě zajímá.


Lilly si rukávem setřela slzy z tváře a skryla deník pod peřinu, kdy jí matka přišla zhasnout.


„Dobrou noc, srdíčko.“ řekla Ginny, když jí dávala pusu na dobrou noc. Lilly jí objala a dlouho jí tak držela.


„Co se děje, Lilly?“ zeptala se překvapeně.


„Jsi tak statečná. Ty i otec. Nechápu, jak jste to všechno zvládli.“ šeptlo děvčátko a Ginny pochopila. Vytáhla zpod peřiny malou knížečku a podívala se na pasáž, kterou právě její dcera četla. Až velmi dobře si vzpomínala na tu hrůzu, kterou vždy zažívala při pomyšlení, že to teď čte její malé dítě jí sevřelo srdce. Možná by se ten deník měl dávat dětem až děle. Jenže ona sama byla přesně tak stará, když četla o prvních hrůzách, které postihly její vlastní mamku. Teď jí to pomohlo pochopit moc věcí a u Lilly to bude stejné.


„Pro dnešek už čtení stačilo. Teď je čas spát. Zítra je taky den.“ pověděla a zhasla světlo v pokoji. Lily si povzdechla, ale poslouchala. Dlouho však přemýšlela nad tím, co všechno se doposud z deníku dozvěděla. Životy jejich rodičů rozhodně nebyly lehké a ke štěstí, které prožívají dnes vedla velmi trnitá cesta.