Kapitola č. 22: Loučení

Asi o týden později, když se záležitosti kolem Blakatúra a všech unesených trochu uklidnili, mohli se studenti vrátit do školy. Blížil se čas zkoušek a mnozí z nich by si moc přáli, aby jim je ředitel odpustil. George to sice věděl, ale i tak nepovolil a zkoušky se konaly.

Ředitelna byla na čas přestěhovaná na druhé poschodí, protože laboratoř za ní sloužila ke zkouškám z lektvarů. Místnost byla trochu zvětšená, aby se sem vměstnala celá třída studentů a právě v této chvíli se psal písemný test. Praktická část měla následovat hned poté a studenti měli být zkoušeni po skupinkách. Albus si byl jistý, že písemný test zvládl velmi dobře a praktické zkoušky se již neobával tak, jako na začátku roku. Kromě Rocheriena, současného profesora lektvarů, to byl také jeho bývalý učitel, profesor Křiklan, a jeho přítel, Severus Snape.

„Uhaste oheň pod kotlíky a odstupte od stolů,“ zazněl rozkaz z portrétu. Přísný ledový hlas nesnesl námitky a tak všichni odstoupili od svých výtvorů. Profesor Křiklan bral jeden po druhém a nosil je na ukázku Snapeovi a Rocherienovi. Když procházel kolem Albuse, soucitně na něj pohlédl, ale soucit se změnil ve zmatek a možn... obdiv, když nesl kotlík ukázat Snapeovi na zhodnocení.

„Hm, jak by jste hodnotili tento výtvor kolegové?“ oslovil je Snape svým úlisným hlasem. Rocherien se do kotlíku téměř nepodíval, jen si něco zamrmlal pod nosem.

„No, učil jsem toho chlapce dva roky a nikdy mi neodevzdal tak dokonalý lektvar, jako je tento. Nevím, kde jsem dělal chybu, když jsem ho učil, ale rozhodně mu nemám co vytknout. Hodnotil bych tento lektvar jako výborný,“ rozplýval se Křiklan, ale Severus se mračil na kotlík a Albuse začal oblévat studený pot.

„No... příště tu palinu nakrájejte na stejně velké kousky, pane Pottere. Jinak je to v pořádku. Víte Horácio, pan Potter potřeboval trochu osobitý přístup ve výuce, ale podle nedávných událostí soudím, že našel ten správný způsob a v budoucnosti by v lektvarech mohl dosahovat překvapivých úspěchů,“ hodnotil nakonec a Albus měl chuť se propadnout, při té chvále.

„Och ano, slyšel jsem o vašem protijedu, kterým jste zachránil ta unesená děvčata. Severus má pravdu, v budoucnosti by jste se tomuto oboru mohl věnovat. Věřte mi, slyšet takto otevřeně pochvalu od profesora Snapea je něco nevídaného,“ neodpustil si Křiklan a Albus moc dobře věděl, kolik pravdy se v těch slovech skrývá.

„Za to všechno vděčím svému učiteli,“ řekl Albus a pohlédl do Severusových černých očí. V jeho pohledu bylo kromě vděčnosti ještě hodně nevysloveného, čemu rozuměli jen oni dva a Seversu jen mírně přikývl hlavou na znak pochopení. Hned potom chlapec odešel a zanechal za sebou překvapeného Křiklana, spokojeného Snapea a velmi naštvaného Rocheriena.

„Pozoruhodná změna,“ poznamenal ještě Křiklan a Seversu se samolibě usmál.

Když ze zkoušky odešel i poslední student, zdržel se Rocherien, aby si promluvil se Snapem.

„Tak co Rocheriene? Zase jsi vyšel naprázdno co? No, ale dalo se to čekat, vždy jsi za mnou zaostával a nikdy se to nezmění. Škoda jen, že nebudu moct osobně sledovat, jak tvůj zadek opustí tuto školu. Byla by to pastva pro mé oči,“ vysmíval se Severus a Rocherien pěnil vzteky.

„Myslíš si, kdovíjak nejsi moudrý, ale mýlíš se Severusi. Ty jsi dávno skončil, ale já ještě ne. Co je mi po nějaké hloupé škole a po těch spratcích? Jen si nechej to poslední, co ještě ze svého obrazu můžeš. Já budu mít mnohem víc, pamatuj si to. Sbohem Severusi,“ nedaroval mu to Rocherien a zabouchl za sebou dveře. Snape si z toho však nic nedělal, dosáhl přece toho, co chtěl a Albus konečně objevil své skryté možnosti a začal si víc věřit. Byl na něj opravdu hrdý. Hrdý na chlapce, který mu věnoval to nejcennější, co mohl. Své upřímné a bezostyšné přátelství, jaké Severus nikdy ve svém životě neměl.

Albus se po cestě do Nebelvírské věže srazil na chodbě s Jamesem.

„Tak jak to dopadlo?“ zeptal se James na výsledky zkoušky z lektvarů.

„Co myslíš? Výborně, jsem opravdu šťastný,“ odpověděl oslovený chlapec.

„No tak tě přece jen ten upír něco naučil. Aspoň už vím, za kým jít, když budu potřebovat nějaký lektvar,“ ušklíbl se James a rozloučil se s bratrem. Měl se setkat s kamarády na hřišti, chtěli se trochu proletět, než odjedou zpět domů na prázdniny.

Právě procházel vstupní halou, když v dálce uviděl osobu, na kterou v posledních týdnech neustále myslel.

„Diano,“ zavolal na ni a jakési děvče se ohlédlo. Když uviděla Jamese, její tvář se rozzářila v radostném úsměvu a davem studentů se protlačila až k němu.

„Ahoj,“ pozdravila vesele. Vypadala svěže a spokojeně. Nikdo by na ni nepoznal, co ještě nedávno podstoupila.

„Jak se máš? A co tu vlastně děláš, vždyť...“ zarazil se, nechtěl netaktně mluvit o ztrátě jejích schopností, ale ona se znovu jen usmála a zakroutila hlavou.

„To je v pořádku, už jsem se s tím smířila. Je sice těžké si zvyknout, když jsem byla od malička zvyklá na kouzla, ale myslím, že to zvládnu. Taťka musel přijít za ředitelem kvůli tomu, že končím se školou a já jsem neodolala. Chtěla jsem se přijít ještě naposledy podívat se sem a rozloučit se. Bude mi to tu chybět,“ povdychla si.

„I ty nám budeš chybět,“ řekl James nesměle a sklopil zrak k zemi. Diana se začervenala. Nestihli si však říct nic víc, protože se za Dianou objevil její otec.

„Už jsi se rozloučila Diano?“ zeptal se pan Noriss své dcery a položil ji ruku na rameno.

„Ano tati,“ přikývla a vykročila směrem ke vstupním dveřím. Když už téměř překročila práh zaváhala a vrátila se. James, který ji stále sledoval se nestačil divit tomu, co se odehrálo v následujících sekundách. Diana k němu přiběhla a dala mu pusu na tvář.

„Děkuji,“ zašeptala. Pak vyběhla za otcem a už ji nebylo.

Jamesovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Rozběhl se za ni a i když už byla daleko, zakřičel: „Můžu ti někdy napsat?“

Odpovědí mu bylo veselé zamávání a on pocítil v žaludku zvláštní pocit, jakoby mu tam létal houf motýlů. Doběhl na hřiště za kamarády a udělal ve vzduchu několik vrutů a piruet.

O něco dál, na malém hřbitově za pozemky školy, seděl na zemi muž ve středních letech s ohnivými vlasy. V ústech žužlal stéblo trávy a hleděl na náhrobní kámen, který měl před sebou.

„Víš, občas mám obavy, že jsem na to už starý, ale... mám z toho strašnou radost. Lea je z toho úplně nadšená a já taky. Už se nemůžu dočkat, až ho budu učit létat na koštěti. Pamatuješ, když nás to otec učil? Spadl jsem z koštěte jen co jsem se vznesl do vzduchu a ty jsi nemohl zůstat pozadu. Nemysli si, že jsem nevěděl, že jsi to udělal schválně,“ vedl George svůj monolog a nevydržel se nesmát při vzpomínkách na různé vylomeniny, které s bratrem vyvedli.

„Víš, jak jsme vždy žertovali, že až se oženíme, zkusíme se na čas vyměnit, jestli by to naše manželky poznaly? Dnes je mi jasné, že by nám to neprošlo. Lea na mě pozná každou změnu nálady, odhalila by tě, jen co by na tebe pohlédla,“ řekl a na chvíli se odmlčel. Mysl měl naplněnou nejrůznějšími vzpomínkami a myšlenkami.

„Věděla jsem, že tě tu najdu,“ přerušila ho Lea a posadila se vedle něj.

„Ty vždy všechno víš, že?“ dobíral si ji a políbil ji.

„To je pravda. Aspoň si můžeš být jistý, že sis vybral správně,“ vrátila mu s úsměvem.

„Hm, už jsem ti dnes řekl, že tě miluju?“ zeptal se.

„Hm, dnes jen desetkrát. Ale můžeš to ještě napravit,“ poradila a on si ji k sobě přitáhl a políbil ji.

„Miluju tě,“ řekl ji a obrátil se k bratrovu náhrobku.

Lea ho objala a po chvilce se zeptala: „Když to bude chlapec, mohl by se jmenovat Fred, co myslíš?“

„Slyšel jsi to bráško? Já ji nestačím, ona nás chce mít doma oba,“ prohodil George ke kameni, ze kterého se na něj usmívala Fredova tvář.

„Tak už pojďme, jinak mi ten ryšavec začne závidět,“ řekl nakonec a pomohl své ženě postavit se. Pak ve společném objetí kráčeli k hradu, který se tyčil na úbočí kopce ve světle zapadajícího Slunce.