Kapitola č. 21: Věřit si

První Albusovy kroky v hradu vedly na ošetřovnu, jenže madam Pomfreyová tu nebyla. Nebyl tu ani žádný jiný profesor a Albus nevěděl, co dál. Nakonec se ocitl až v ředitelně a snažil se krbem zavolat pomoc. Naneštěstí doma nikoho nezastihl a pomalu ho zachvátila panika. Vrátil se do ředitelny a jeho poslední nadějí bylo namíchat potřebný protijed. Vběhl do laboratoře v naději, že aspoň Severus je konečně zpět, ale ne. Roztřeseně se postavil za pracovní stůl a přemýšlel, jestli to zvládne. V mysli se mu vybavily nedávná Severusova slova o tom, že je v lektvarech lepší, než si sám myslí a musí si jen věřit. A Firenze mu dnes taky říkal, že dokáže víc, než si myslí. Je to jejich poslední možnost, jinak by Lilly, Rosie, Scorpius a všichni ostatní mohli zemřít.

Neměl z toho sice radost, ale neměl na výběr a tak zapálil oheň pod kotlíkem a zamyslel se nad tím, co zjistil, když prohlížel Lilly. Tep, zornice, dech... promítal si všechny příznaky v hlavě a snažil se charakterizovat hlavní složky jedu, aby mohl pokračovat. Postupoval opatrně, ale poměrně rychle. Čas je to, čeho neměli nazbyt. Celé mu to trvalo asi hodinu, než v kotlíku bublala tekutina červená jako krev. Ještě jednou si zopakoval celý postup a doufal, že na nic nezapomněl. Pak vzal z poličky několik lahviček, které naplnil připraveným protijedem. Když zazátkoval poslední z nich, objevil se Severus.

„Albusi? Co tu děláš? Škola je přece zavřená,“ oslovil chlapce.

„Já... Severusi, jsem tak rád, že jsi tu. Hledali jsme pomoc, ale nikdo tu není. Zachránili jsme je, ale jestli nedostanou včas protijed, bylo to všechno zbytečné. Lilly, Rosie, Scorpius i ta další děvčata zemřou a já... já nevím, jestli jsem to uvařil dobře. Co když jim to ještě víc ublíží?“ chrlil ze sebe Al. Konečně mohl někomu říct, co se stalo a požádat o pomoc.

„Počkej, uklidni se. Chceš říct, že jsi zachránil ta unesená děvčata? Jak jsi věděl, kde hledat?“ zeptal se vážným hlasem Severus.

„Tvoje kniha... byl to Blakatúr. Ten jed... uvařil jsem protijed, ale nevím, jestli je správně. Pomož mi Severusi,“ spustil znovu Al.

„Albusi, teď mě poslouchej. Naučil jsem tě dost, abych ti mohl věřit. I když si to neuvědomuješ, máš na lektvary nadání a jestli jsi byl schopný ten lektvar vůbec uvařit, nepochybuju o tom, že je správný. Věř tomu i ty Albusi a běž jim ho dát. Ty to dokážeš,“ povzbuzoval Snape svého malého kamaráda a jeho slova měla požadovaný účinek. Albus se na něj podíval a v jeho tváři se konečně zjevilo odhodlání.

„Dobře. Doufám, že to nezkazím,“ řekl a běžel jak nejrychleji mohl k Hagridovu domku. Z dálky viděl, jak se k chatrči blíží několik osob. Zřejmě je zaujalo světlo v oknech. „Konečně teda nějaká pomoc,“ pomyslel si a běžel dál. Nezdržoval se klepáním a vpadl dovnitř. Kolem děvčat, která ležela na zemi, se hýbalo několik osob a Albus mezi nimi uviděl svého otce, který klečel u Lilly.

„Kde je Albus?“ zeptal se Harry Jamese, který si zjevně vydechl, že přišla pomoc.

„Tady jsem tati. Jsou otrávené a jestli nedostanou protijed, tak... tak...“ nedokázal to ani vyslovit. „Já... uvařil jsem protijed. Nevím, jestli je správný, ale jestli ho nedostanou do půlnoci...“ řekl, když překvapenému Harrymu podával lahvičku s červenou tekutinou.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, aby jsme jim dávali nějaký narychlo připravený protijed. Ani nevíme, jestli byly skutečně otráveny a jestli ano, o jaký jed jde,“ vyslovil své pochybnosti někdo, koho Albus nikdy předtím neviděl. Zřejmě někdo z ministerstva, možná Harryho podřízený. Harry upřel své zelené oči na syna a nepotřeboval se rozhodovat.

„Jestli byli chlapci zachránit je, zřejmě vědí víc než my. Navíc Albuse učí největší odborník na lektvary, jakého znám, takže jeho lektvaru budeme věřit. I tak nám nezůstává nic jiného. Za chvíli je půlnoc,“ uzavřel Harry a vzal si lahvičku s lektvarem. Sklonil se nad Lilly, ale pak zaváhal a přesunul se k jinému děvčeti, které leželo vedle ni. Nalil ji do úst trochu lektvaru a kouzlem ji přinutil polknout. Netrvalo dlouho a její dech se prohloubil a ustálil. Sice se ještě neprobrala, ale zdálo se, že se její stav zlepšil.

„Vypadá to dobře. Dejte protijed všem, rychle,“ přikázal Harry ostatním a sám se postaral o Lilly a Rosie. Albus dal lektvar Scorpiusovi a chlapec se po pár minutách probral, stejně jako Lilly. Jed nebyl v jejich těle dlouho a tak na ně protijed působil rychleji.

„Díky Merlinovi,“ vydechl si Harry a jemně objal dceru.

„Tati,“ zašeptala Lilly unaveně.

„Už je dobře srdíčko. Jsem tu s tebou,“ tišil ji a když opět zavřela oči, šel zkontrolovat ostatní. Téměř všech děvčatům bylo lépe a měli pravidelný dech. U svatého Munga už by je měli dát do pořádku.

„Tati... Diana...“ zavolal James a Harry popošel k drobné dívce, u které seděl James a držel ji za ruku. Její tep byl velmi slabý, slabší než u ostatních.

„Hned je přeneseme k Mungovi, oni už si poradí,“ snažil se ho povzbudit otec, ale stav děvčete vůbec nevykazoval zlepšení.

Harry vyčaroval nosítka pro všechny děti a s ostatními spolupracovníky je před sebou nesli až na hranice pozemků, odkud bylo možné se přemístit. Svěřil každému bystrozorovi jedno dítě a sám objal Jamese a Albuse a přemístil se s nimi.

Ošetřovatelé se o ně okamžitě postarali a jak Harry předpokládal, díky Albusovu lektvaru už jim to nedalo moc práce. Jen s Dianou to nevypadalo dobře.

U Lilliny postele seděli otec i oba bratři, když se dovnitř vřítila Ginny se strhanou tváří a za ní i Hermiona s Ronem, kteří se okamžitě vrhli k Rosie. Jako většina rodičů, kteří přišli za svými dcerami, plakali radostí. Už téměř přestali doufat, že je ještě někdy uvidí živé a zdravé a teď je opět drželi v náručí.

Albus si vydechl, že jeh lektvar byl opravdu správný, protože kdyby ne... Harry až doteď odkládal rozhovor se svými syny o této záležitosti. Rozhovor o tom, že se bezhlavě vrhli do takového nebezpečí. Sice měl hroznou chuť jim vynadat, protože když zjistil, že zmizeli, skoro zešílel strachem a bylo mu jasné, kam se vydali. Na druhou stranu ale nebýt jich, šest děvčat by bylo teď mrtvých a jeho vlastní dcera by zmizela navždy. Ještěže to dopadlo dobře. Teď, když bylo vše pod kontrolou, si mohli promluvit. Odvedl je tedy do jednoho prázdného pokoje a posadil se tak, aby na oba viděl.

„A teď chci vědět všechno,“ řekl velmi vážným hlasem a chlapci sklopili zrak. Věděli, že z toho budou mít problémy, ale za cenu záchrany života to stálo. Albus začal vyprávět o tom, jak v knize našel Blakatúra a jak ho hledali doma. Neměli však čas a babička je nechtěla poslouchat, proto museli jednat. Pak James vyprávěl, jak to probíhalo v lese s hadem. Papsal otci Blakatúra, jak ho viděl jedině on. Harry si uvědomil, v jakém nebezpečí všichni byli a raději nemyslel na to, jak to mohlo dopadnout, kdyby to nezvládli.

„Takže... je vám oběma jasné, že jste se do toho neměli pouštět sami,“ začal otec s kázáním.

„Ano tati,“ odpověděli oba pokorně.

„Vystavili jste se velkému nebezpečí a nikoho jste neinformovali, kam jdete, Kdyby se vám něco stalo, nikdy by jsme si to s vaší matkou neodpustili,“ pokračoval dál a chlapci jen mlčky poslouchali. Harry je sledoval a rozhodl se, že výčitek už bylo dost.

„Na druhou stranu... nebýt vás, tak je všechno ztraceno. Dokázali jste za krátký čas to, co já nezvládl za celou dobu, od kdy to začalo. Ani nevíte, jak jsem na vás hrdý chlapci. Pojďte sem,“ řekl a rozevřel náruč, aby je mohl obejmout. Chlapci na sebe překvapeně pohlédli a pak na otce. Ten se na ně usmíval a oni neváhali. Byli šťastní, že je to všechno za nimi a že už jsou v bezpečí a mají své rodiče, kteří se o ně vždy postarají.

„Bál jsem se. Moc jsem se bál, že to nezvládneme,“ přiznal James.

„Já vím, ve vašem věku jsem se občas dostal do podobných situací...“ řekl Harry mírně.

„J8 se nejvíc bál, aby byl ten protijed správný. Nevěděl jsem, jestli jsem se nezmýlil,“ šeptal Al.

„Uvařil jsi ho výborně synku. Všechny jsi je zachránil. Oba jste je zachránili,“ zopakoval svou pochvalu Harry.

„A co Diana? Dostane se z toho?“ zeptal se James.

„Doufám, že ano. Půjdeme se na to zeptat léčitele, co ty na to? Co kdyby jste vy dva šli za ostatními. Já se k vám za chvíli přidám,“ řekl a na chodbě zastavil léčitelku, která měla na starost první unesenou oběť.

„Jak je na tom?“ zeptal se ji.

„Pojďte se mnou. Její stav je teď již stabilizovaný. To děvče přežije, ale vyskytly se u ni jisté komplikace, které u ostatních naštěstí ne. Ta malá bude mít trvalé následky, které nejde nijak léčit,“ vysvětlovala léčitelka.

Při slovech „trvalé následky“ si Harry vzpomněl na profesora Lockharta, který je dodnes umístěn v oddělení pro psychicky nemocné pacienty. Doufal, že Diana nedopadne podobně a tak pozorně poslouchal, co mu léčitelka řekne.

Harry si pozorně vyslechl Dianinu diagnózu a co se dozvěděl se mu vůbec nelíbilo. Avšak pro její rodiče to bude rozhodně lepší zpráva, než kdyby jim musel oznámit, že je jejich dcera mrtvá. Zaklepal na dveře pokoje, který Dianě přidělili a když vešel dovnitř, stál tváří v tvář jejím rodičům.

„Dobrý den. Teda, možná spíš dobré ráno,“ pozdravil Harry a pokusil se na ně usmát. „Jak se má? Už se probrala?“

„Dobré ráno. Ne, ještě stále spí. Ale říkají, že bude v pořádku, že by se měla probrat brzy. Chtěli bychom vám poděkovat, že jste ji našel. Je to naše jediná dcera... nevím, co bychom si bez ní počali,“ řekl Dianin otec.

„Úplně vám rozumím. Moje dcera byla taky mezi unesenými a ne já, ale mí synové je zachránili. Vím, co je to strach o děti,“ přisvědčil Harry. „Mluvil jsem s léčitelkou a...“ začal opatrně a oči manželů Morissových se na něj upřeli.

„Diana bude fyzicky v pořádku, ale bude to chvíli trvat. Přišla o hodně energie a tím, že tam byla nejdéle, tak jí ztratila nejvíc. Víte, důvod, proč to zvíře unášelo právě děti s kouzelnickou mocí je, že jejich energie je o to silnější, čím silnější je jejich magické jádro,“ vysvětloval opatrně.

„Tedy vysával jejich energii a zároveň magické schopnosti?“ zeptal se pan Moriss.

„Ano, tak nějak. Léčitelé vaši dceru důkladně prohlédli a... domnívají se...“ Harry se zhluboka nadechl, „bohužel Diana asi přišla o své schopnosti,“ řekl nakonec a Morissovi pohlédli na svou dceru, která spokojeně spala.

„Ne, to se určitě mýlí. Naše Diana byla vždy velmi šikovná. Možná bude muset ze začátku cvičit usilovněji, ale ona to zvládne,“ kroutila hlavou paní Norissová a přesvědčovala sama sebe, že to tak bude. Její manžel vyšel s Harrym z pokoje, aby si promluvili osamotě.

„Je to jisté? Nebude víc mít své schopnosti? Už nikdy?“ ujišťoval se.

„Je mi to líto, ale tak mi to řekla léčitelka. Měli by jste si ještě promluvit s ní,“ odvětil Harry.

„Víte, kdyby to i tak bylo... je to jedno. Hlavně, že žije a bude v pořádku. To je nejdůležitější. Všechno ostatní se nějak vyřeší,“ řekl pan Moriss a potřásl Harrymu rukou na znak vděčnosti. Ten se vrátil ke své rodině a přátelům a společně si mohli vydechnout, že je to konečně za nimi.