Kapitola č. 19: Tajemství knihy

Albus přistál v obývačce jejich domu a Scorpius vzápětí po něm.

„Albusi? Scorpiusi? Co tu děláte?“ zděsila se Molly a rukou si rychle utírala slzy z tváře.

„Babi? Co se stalo? Proč pláčeš?“ vyděsil se Albus. „Potřebuji rychle mluvit s tátou. Na něco jsem přišel a je to důležité.“

„Teď ne Albusi. Mamka s taťkou teď mají moc důležitou práci. Když už jste tady posaďte se a počkejte tu na mě, než uložím dvojčata. Pak mi vysvětlíš, jak je možné, že jsi se tu tak najednou objevil. Předpokládám, že jste o tom nikomu neřekli,“ kárala je Molly.

„Řekneš mi už konečně co se stalo?“ zeptal se Albus, ale Molly už odkráčela nahoru s dvojčaty na rukou.

„Unesli Lilly,“ ozvalo se ode dveří, kde se najednou objevil James.

„Cože?“ vyhrkli Al se Scorpiusem zároveň. „Ne, řekni mi, že to není pravda Jamesi. Prosím,“ šeptal Albus a pohlédl na knihu, kterou držel v ruce.

„Taťka se sem vřítil jako blesk a když mu to babička řekla málem zdemoloval svou pracovnu. Pak beze slova odešel a my jsme tu zůstali,“ oznamoval mu dutě James a sám se ještě nemohl vzpamatovat z toho šoku. Hráli si venku na zahradě a on odběhl do kuchyně pro dýňový džus. Když se vrátil, běhala Molly zoufale po zahradě a hledala Lilly, která zmizela v jediném okamžiku, tak jako všechna ostatní děvčata.

„Je sedmá, přesně jak se říká v knize. Máme čas do půlnoci, jinak...“ polkl naprázdno Albus, ale James stále nechápal, o čem jeho bratr mluví.

„V téhle knize jsem našel odpověď. Vím, co je uneslo a když si pohneme, můžeme je ještě zachránit. Ale máme čas jen do půlnoci,“ vysvětloval chlapec a nalistoval v knize stránku, na kterou dnes náhodou natrefil. Podal ji bratrovi, aby si přečetl to, co on. James nemeškal a procházel řádek po řádku, slovo za slovem.


Blakatúr

Není známo, kdy se tento příběh odehrál, ale vypráví o mladém chlapci, který si nedokázal vážit nikoho a ničeho. Vyznačoval se velkou krutostí nejen k lidem, ale i ke zvířatům a navíc se vyvyšoval nad ty, kterých se bál. Ten mladý muž měl obrovský strach z hadů a kdykoli nějakého uviděl, zabil ho, stáhl z kůže a připíchl na strom. To naštvalo čarodějku, která byla známá jako Hadí královna, protože ochraňovala hady.

Rozhodla se pomstít nejen za ně, ale i za všechna zvířata, kterým kdy ten člověk ublížil, a tak ho zaklela do podoby netvora, který měl srst každého zvířete a peří všech ptáků. Jediné, co mu zůstalo lidského, byly oči. Tento netvor se jmenuje Blakatúr a říká se, že žije někde v podzemí a jen jednou za sto let vychází, aby načerpal energii na přežití dalšího století.

Ze svého podzemního úkrytu vychází v den Samhainu a vrací se 30. dubna, v další keltský svátek, Beltine. V této době Blakatúr, ukrývající se v temném lese, unáší každý měsíc mladá děvčata s kouzelnickými schopnostmi, která mají hodně životní energie díky jejich magickému jádru. Blakatúr je nezabíjí, ale kousne je, čímž jim do těla vpraví jed, který postupně uvolňuje jejich energii a on z ní čerpá. Celkově potřebuje k životu sedm obětí, přičemž poslední, unesenou v den návratu do svého úkrytu, bere sebou a ostatní o půlnoci toho dne umírají.

Blakatúra není možné chytit, protože ho vidí jen had, kterého královna zaklela a jehož jed dokáže Blakatúra zabít. Podle svědků některých osudných únosů lidé viděli jen mizející červené oči tohoto netvora, který se dokáže pohybovat velmi rychle a neomezeně přes den či noc. Jednou za sto let mizí pravidelně sedm děvčat a den po jeho návratu do podzemí se těla šesti obětí najdou obvykle na okraji lesa, ve kterém se ukrýval. Sedmá oběť nebyla nikdy nalezena.


Těmito trýznivými slovy se uzavíralo vyprávění o Blakatúrovi a James jen zděšeně procházel očima po stránce. Nemohl tomu uvěřit, nechtěl tomu uvěřit. Konečně zjistili, kdo za únosy je, ale šance na záchranu jsou nulové. Dianu, Rosie a Lolly zřejmě už nikdy neuvidí, nebo jen jejich mrtvá těla.

„Měl by to vidět táta,“ řekl Albus, když na něj James upřel svůj vystrašený pohled.

„Jenže ten je kdoví kde a my nemáme čas. Navíc, i kdyby jsme ho našli, máme sotva dvanáct hodin, než Lilly s tím netvorem zmizí navěky a Rosie s ostatními zemře. Není šance je najít někde hluboko v lese, obzvlášť když je neviditelný. Jediné, co by jsme mohli hledat jsou červené oči.“

„poslouchej mě, já si myslím, že taťka bude ve škole s ostatními, v blízkosti Zapovězeného lesa. Měli by jsme se tam hned nějak dostat a aspoň se o to pokusit. Podle mě se totiž Blakatúr ukrývá právě v tom lese. Já nechci přijít o sestru a ty taky ne, tak uděláme něco?“ zoufale prosil Albus a čekal, až se James odhodlá.

„Babička je ještě stále nahoře. Do školy se dostaneme jedině krbem do ředitelny. Musíme si pohnout, jestli to chceme stihnout,“ řekl nakonec a neslyšně vyběhl po schodech. za chvíli se vrátil s neviditelným pláštěm a Pobertovým plánkem v ruce.

„Dovolil jsem se prohrabat ti stůl, ale nadávat mi můžeš jindy,“ bránil se James a popoháněl Albuse a Scurpiuse ke krbu. Za chvíli už všichni tři stáli uprostřed kruhové místnosti, která sloužila jako ředitelna. Podle mapy však byli ve škole sami, jejich otec s ředitelem nebyli na dosah.

„To je v kotli. Jsme na to sami a nikdo ani netuší, kde jsme,“ hudral James.

„počkejte. Možná nám pomůže Severus. Psalo se tam o nějakém jedu, možná budeme potřebovat protilátku,“ zvolal Albus a vběhl do místnosti, kde bývalo jeho doučování z lektvarů, jenže Snapeův obraz byl prázdný.

„Musíme to zvládnout sami,“ uznal nakonec Albus a přemýšlel, co dál. Až doteď doufal, že jim někdo pomůže, ale nikdo kromě nich tu nebyl.

„Jak ho najdeme, když je neviditelný?“ promluvil konečně Scorpius, který odhodlaně stál po jejich boku, rozhodnutý pomoct jim zachránit Lilly a ostatní děvčata.

„Já nevím. Píše se tam... počkat! Jamesi, ty jsi přece hadí jazyk, možná ho uvidíš. Přesvědčíš nějakého hada, aby šel s nám a až bude správný čas, uštkne ho,“ přemýšlel nahlas Albus.

„Zapomínáš na jeden detail. Já jsem s hady nikdy nemluvil,“ ohradil se James.

„Ale vždyť taťka ti říkal, že to jde samo, že to neovlyvníš. Stačí najít nějakého hada a zkusíme to. Jinou možnost nemáme,“ oponoval Albus.

„A co když ho neuvidím ani já? Jak ho potom najdeme? To řekneme tomu hadovi, aby zavolal, až uvidí něco, co my ne?“

„Skvělý nápad Jamesi. Ale teď už pojďme. Nemáme moc času,“ naléhal na ně Albus a tak sestoupili po točitém schodišti na chodbu ve třetím poschodí a pak ven z hradu. Při pohledu na temný les jim naskočila husí kůže, ale odhodlání zachránit děvčata bylo silnější.