středa 19. března 2008

Kapitola č. 1: Rekapitulace

Na začátku si trochu zrekapitulujeme, co se odehrálo ještě během školy. Protože to ale všichni velmi dobře víme, snažila jsem se příliš nezacházet do podrobností.


Lilly se posadila do svého oblíbeného křesla, které měla v pokoji, a ze stolu vzala dřevěnou krabičku, kterou dostala na Vánoce od otce. Opatrně ji otevřela a rukou obratně nahmatala deník uložený v tajné přihrádce. Nejprve napsala krátký zápis z dnešního dne, který nebyl ničím výjimečný, a potom ho otevřela na stránce, kde naposledy přestala číst. Obyčejně si četla pár stránek před spaním, tak jako teď, a od té doby, co ho dostala, si stihla přečíst pár zajímavých stránek ze života svojí prababičky, babičky Molly a také pár ze života vlastní matky. Ty jí zajímaly nejvíc, protože v nich většinou psala o sobě a otci. Lilly byla uchvácená tím, jak matka otce milovala už od té chvíle, kdy ho poprvé spatřila. Láska na první pohled tedy existuje a možná bude mít také takové štěstí. Otevřela deník na stránce, kde naposledy skončila. Bylo to pár dní před Vánocemi toho roku, kdy se ve škole tajně scházela organizace zvaná BA.

Dnes bude tedy den. Skoro celou noc jsem oka nezamhouřila. Evelyn Sorensová celou noc chrápala nebo si něco mumlala ze spaní. Asi budu muset říct Fredovi a Georgovi, aby mi vyrobili nějaké zvukotěsné špunty do uší. Pro Merlina, vypadám hrozně, takové kruhy pod očima nevypadají právě nejlépe. Ale co, Harrymu je to jedno. Ten má oči jenom pro ni, tak proč si dělat zbytečně vrásky. Jen doufám, že neusnu na hodině Kouzelných formulí. Do kotle, už zase nestíhám.

To snad ani není možné. Ten umaštěný netopýr Snape nám dal nečekaný test. Samozřejmě jsem se nevyspala a nebyla jsem schopná se soustředit. I ty Kouzelné formule mám určitě mnohem horší, než kdyby to psal Hagrid. Promiň Hagride, to mi tak uklouzlo… Grrrr.
Jen co jsem přiběhla na snídani, vrazil do mě nějaký prvák s pohárem džusu v ruce. Samozřejmě, že všechen ten džus skončil na mém čistém hábitu, a protože jsem už tak nestíhala, neměla jsem čas se jít převléct. Vysušila jsem to, ale flek tam i tak zůstal. Snape si samozřejmě neodpustil jedovatou poznámku, kéž by toho upíra probodli dřevěným kolíkem, aby byl konečně pokoj.

Jenže to není všechno. Cestou na hodinu s Hagridem si na mě ulevil nějaký zbloudilý havran a přidal svojí značku k fleku od džusu. No a to by samozřejmě nebyli moji bratři, aby něco nevyvedli. Ale však já jim ukážu. Natáhli těsně nad zem mezi dva kmeny nějaký neviditelný špagát. Normálně bych si ho všimla, znám už jejich triky, ale od rozloučení jsem nedávala pozor a natáhla se jak široká, tak dlouhá. Chacha, bratříčci se mohli přetrhnout smíchy, ale radši hned přestali, když viděli můj vražedný pohled. Asi bych se měla zeptat Hermiony, jestli vypadá tak strašně jako mámin. Jestli ano, měla bych ho používat častěji. Jdu už radši spát, jinak nevím, jaká katastrofa by se ještě mohla stát. Snad zavřu oči aspoň na chvíli, než přijde Evelyn a spustí svojí noční sonátu.

Za pár dní budou Vánoce. Dnes jsme měli poslední schůzku BA v tomto roce. Kdoví, co přinese ten další. Filch a ti poskoci Umbridgeové ze Zmijozelu zase hlídkovali na chodbách, ale naštěstí se nám podařilo okolo nich proklouznout. Vím, že se nesmí čarovat na chodbách, ale zaslala jsem na Crabba a Goyla desorientační kouzlo. Teda, netušila jsem, že to bude taková rána, když se ty dvě polena srazila. Skoro jsem se válela po zemi smíchy a Neville, když to viděl, taky.

Díky cvičení s Harrym jsem na tom s obrannými kouzly mnohem líp. Dokonce i Neville se už pochlapil. A dokonce jsme všichni konečně zvládli Patronovo zaklínadlo. Můj Patron má tvar zajíce, také jsem měla radost, když okolo mě hopkal, jenže… Není mi dnes jen veselo.

Harry nám popřál všem veselé Vánoce a potom tam ještě zůstal… Chtěla jsem s ním ještě mluvit, říct mu, jak se těším na společně strávené Vánoce na Grimmauldově náměstí 12, ale on měl oči jen pro ni. Vůbec si mě nevšímal. Proč? Proč? Proč?

Vždyť Cho ani neví, co chce. Ptala jsem se jí, jestli je do Harryho zamilovaná, když jsem ji opět našla minulý týden plakat na záchodě. Je zmatená, měla ráda Cedrika a Harry jí také není lhostejný, ale prý ho má ráda spíš jako dobrého kamaráda nebo bratra… Tak proč ho nenechá na pokoji?

Zůstali tam sami… Srdce mi buší, ale vím, že by nemělo… Vždyť on ani netuší, že ho mám ráda, ale při pomyšlení, že zůstal sám v jedné místnosti s Cho a že se možná líbají, se mi svírá žaludek. Prosím Harry, všimni si konečně, že jsem tu taky já. Vím, jsem jen Ronova sestra, dobrá kamarádka a nic víc, jenže to mi nestačí… Chci být víc než to!

Chtěla bych dostat šanci ukázat ti, jak moc mi na tobě záleží. Když tu možnost dostanu, budu tu jenom těžko svěřovat svojí bolest do deníku a budu ti nablízku, abych nepromarnila ani jedinou chvilku, kterou mi život dal a mohla ji trávit s tebou. Snad možná otevřeš oči a uvidíš… A já budu stát vedle tebe, abys uviděl právě mě…

Lilly se právě chystala obrátit na druhou stránku, když se ozvalo zaklepání a její matka strčila dovnitř hlavu.

„Ještě nespíš? Už je dost pozdě, měla by sis jít lehnout, Lilly,“ řekla Ginny a rozestlala postel, aby do ní nahnala svojí malou dceru.

„Chtěla jsem si ještě chvilku číst,“ vysvětlila Lilly a ukázala mámě deník.

„ Rozumím ti, ale na to je času dost i přes celý den, srdíčko,“ pousmála se na ní a podívala se na stránku, která byla v deníku založená. Usmívala se, když četla svůj zápis před několika lety a Lilly jí zkoumavě pozorovala.

„Tys na ní žárlila, mami?“ Zeptalo se děvčátko.

„ Tak trochu. Ale to už je velmi dávno. V ten večer se stalo něco, co mě přinutilo na to aspoň na chvilku zapomenout.“ Vzpomínala Ginny na večer, kdy měl Harry noční můru o tom, že Nagini pokousal jejího otce. Nebýt toho snu, nenašli by ho včas a byli by z nich sirotci.

„ Ale teď už spi, ráno budeš pokračovat,“ řekla rozhodně a zhasla světlo. Odložila deník na stůl vedle dřevěné krabičky a zavřela za sebou dveře.

Lilly se nemohla dočkat rána a jen co ráno otevřela oči, sáhla po deníku a pokračovala ve čtení, jak řekla matka.

Dnes jsme se byli podívat za otcem. Byl bledý, ale bude v pořádku. Mamka se hněvala, protože si pohrával s mudlovskou medicínou, a tak jsme radši odešli z pokoje. Když mamka křičí, je lepší při tom nebýt, když se tě to netýká. Měla jsem hrozný strach, nevěděla jsem, co bychom si bez otce počali. Teď, když je V…. znovu zpátky, bojím se o něho a o mamku stále víc. Fénixův řád je zase v akci a oni jsou jeho členy. Nechci je ztratit, nechci ztratit nikoho…

Vrátili jsme se do Siriusova domu. Harry chodí jako tělo bez duše. Všichni jsme mu velmi vděční za záchranu otce… Nebýt jeho, nenašli by ho včas a on by… Ne, ani jen pomyslet na to nechci.

Vyhýbá se nám. Tráví čas s Klofanem, a když se s ním snažím mluvit, uhýbá pohledem. Tuším, co se s ním děje. Slyšela jsem, když mluvil s Brumbálem, že on byl ten had, který otce napadl. Voldemort se ho snaží ovládnout a poštvat proti nám, oddělit ho od jeho přátel a tím ho oslabit.

Dnes na mě křičel, možná mě chtěl udeřit, ale neuhnula jsem. Já vím, jak se cítí a on ví, že to vím. Jenže odmítá mojí pomoc. Odmítá pomoc kohokoliv, dokonce ani Sirius moc nezmůže. Harry se uzavírá do sebe a to je to, čeho chce Voldemort dosáhnout. Ne, nedovolím to.

Tak jako on nenechal ležet mě navždy v Tajemné komnatě, tak já nenechám zemřít mého otce, tak já se ho jen tak lehce nevzdám. Já i s ostatními mu pomůžeme, jak jen budeme moci.

Když Lilly četla matčin zápis z noci na ministerstvu, do očí se jí tlačily slzy…

Do konce života na tu hrůzu nezapomenu. Mysleli jsme si, že jsme blízko a že všechno bude v pořádku. Jenže se tam objevili Smrtijedi. Malfoy, Lestrangeová, Dolohov a nevím kdo ještě. Nevím, proč tak moc chtěli slyšet tu věštbu, ale to je teď jedno. Rozbila se, tak jako stovky nebo tisíce dalších, když nás naháněli a když jsme s nimi bojovali. Asi by bylo už dávno po nás, kdyby se v tom správném okamžiku neobjevili bystrozoři… Přesně v okamžiku, kdy nás drželi jako rukojmí a chtěli od Harryho tu věštbu.

Všem nám bylo jasné, že je to past. Jenže to už bylo pozdě… A Sirius… Pro Merlina, chudák Sirius… chudák Harry. Skoro se do toho oblouku vrhl za ním. Ještě, že ho Lupin včas zachránil. Doteď mi v uších zní jeho zoufalý výkřik. Přišli jsme přece Siriuse zachránit a místo toho přišel nakonec zachraňovat on nás. Hlavně Harryho, svého synovce. Jenže on neměl zemřít, ne… Nikdo z nás neměl zemřít…

Smrt pronásleduje Harryho na každém kroku, už od jeho narození. Nechci ani pomyslet na to, jak se asi cítí… Jak ho znám, určitě si myslí, že za všechno může on. Jako si vyčítal smrt rodičů, smrt Cedrika Diggoryho minulý rok… Nevím, jak zvládne Siriusovu smrt…

Nechce s nikým mluvit, vyhýbá se i Ronovi a Hermioně… Brumbálovi prý v ředitelně řekl nějaké věci… Co všechno si ještě musí vytrpět, než bude žít normální život? Kdy se bude moct radovat se svými přáteli bez toho, aby si nemyslel, že je svojí přítomností ohrožuje? Kdy si uvědomí, že to není jeho chyba?

Výčitky svědomí ho trýzní, poznám to na něm. S jeho povahou se s tím nikdy nesmíří, nikdy ne úplně. Bude se snažit zapomenout, ale Voldemortův přízrak ho bude trápit ve snech ještě hodně dlouho.

Proklínám den, kdy se ten zlosyn narodil, den kdy zabil Harrymu rodiče a učinil ho sobě rovným, den kdy znovu povstal, aby se Harryho nadobro zbavil a vzal mi ho. Proklínám tě, Voldemorte a doufám, že za všechno zlo a všechnu bolest, kterou jsi způsobil tomuto světu, budeš hnít v pekle. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě a i na tebe dojde, tak jako na má slova…

Lilly četla matčin deník jako vždy se zatajeným dechem a snažila se pochopit některé věci, ale teď v jejím věku ještě rozhodně nechápala všechno. Většina Ginnyiných poznámek byla o Harrym a o tom, co k němu cítí. Do té doby, než se dali konečně dohromady, byl deník plný pocitu zoufalství, neopětované lásky a smutku z toho všeho, co se okolo dělo. V průběhu jejího pátého ročníku však přišel zlom, kdy si Harry uvědomil její náklonnost a sám odhalil svoje city.

Od té doby byly její zápisy víc o tom, jak spolu trávili volný čas. Popisy procházek, famfrpálových tréninků, společných večerů v Nebelvírské věži… Ale ani toto jejich štěstí netrvalo dlouho…

Nikdo z nás netušil, co se bude dít, když Harry s Brumbálem odešli. Rozdělili jsme si mezi sebou Felix Felicis, a to nás zachránilo. Drželi jsme hlídky okolo Komnaty nejvyšší potřeby, jak nás žádal Harry, všude byla tma… Vymklo se nám to zpod kontroly a do hradu se dostali Smrtijedi. Nevím, jak se jim to podařilo, ještě teď to nechápu. Bojovali jsme s nimi a na pomoc nám přiběhli bystrozoři, kteří měli hlídku jako my. Měli jsme štěstí, ale viděla jsem, jak se Šedohřbet vrhl na Billa a pokousal ho. Chtěla jsem mu pomoct, ale nemohla jsem… Nešlo to… Útočili na nás z každé strany, a kdyby se nám kletby jako zázrakem nevyhýbaly, bylo by dávno po nás.

Nevím, jak dlouho to trvalo, než se tam objevil. Letmo zkontroloval, jak jsme na tom a zezadu někoho odzbrojil, ale běžel dál, nezastavoval se. Všude se ozýval křik, nedalo se rozpoznat, jestli zevnitř nebo zvenku…

Harry pronásledoval Snapea, ale ten mu utekl i s Malfoyem. V tu chvíli se venku rozhostilo ticho. Lekla jsem se a vyběhla do tmy. Hagridův výkřik mě dovedl až k úpatí Severní věže, kde na zemi leželo tělo. Harry s Hagridem tam klečeli na zemi a po tvářích se jim kutálely slzy. Já… Když jsem uviděla Brumbálovu tvář ve světle měsíce, padla jsem na zem vedle Harryho a chytila ho za ruku. Nevím, jestli to cítil nebo ne, ale já jsem v té chvíli potřebovala vědět, že on je živý a zdravý, že sedí vedle mě, zlomený a zdrcený ze smrti svého učitele, přítele.

Brumbál je mrtvý a Bill leží na ošetřovně ve vážném stavu. Kdoví, co s ním bude. Fleur se za něj chce vdát i navzdory tomu, co se stalo. Nerada to přiznávám, ale má ho ráda a on ji. Doufám, že budeš v pořádku, bratříčku. Kéž byste spolu byli šťastní a měli spokojený život. Mě s Harrym to zjevně nikdy nebude souzené. Viděla jsem odhodlání v jeho tváři. Vím, co chce udělat. Nelíbí se mi to, nechci, abychom se rozešli, prostě nechci!!! Ani on to nechce, ale musí. Vím, že ano, ale když mě to strašně mučí. Musím být silná. Musím podpořit jeho rozhodnutí, už tak se cítí vinný víc než dost, nechci, aby se trápil ještě tím, že mu budu něco vyčítat.

Bože, dej mi sílu, abych to zvládla a ochraňuj mi ho. Bez něho nechci žít.

Svoje obavy, když Harry, Ron a Hermiona v době jejího ročníku zmizeli, líčila Ginny s velkým zoufalstvím v srdci, až z toho Lilly běhal mráz po zádech, když to četla.

Konečně se vrátili. Když se objevili v Bradavicích a Neville nám oznámil, že jsou zpět… Nemohla jsem zůstat sedět doma, naštěstí se mi podařilo Freda přesvědčit, aby mě vzali s sebou… Fred… V tu chvíli se ještě smál… Dokonce přišel i Percy a rodina byla konečně pohromadě… Jenže Fred…

Všichni šli bojovat, Voldemort se svojí armádou obklíčili hrad. Slíbila jsem taťkovi, že zůstanu v Komnatě, ale když Harry potřeboval, abych s ním odešla, využila jsem chvilku jejich nepozornosti a po boku Tonkové jsem se přidala k ostatním.

Když boje ustali a viděla jsem mrtvá těla jedno vedle druhého… Fred, Lupin, Tonksová, Collin a mnozí další… Už dost!!! Křičelo všechno v mém nitru. Ať už ten sen skončí, chci se vzbudit a vědět, že je všechno v pořádku. Že nikdo nezemřel, že se tohle všechno odehrává jen v mé mysli a je to výplod mojí fantazie…

Nemohla jsem to vydržet. Nesnesla jsem ten pohled a šla jsem ven. Viděla jsem Rona a Hermionu ve Velké síni, ale Harry nebyl nikde na dohled. Spolu a ostatními jsme šli hledat raněné a pomoct jim, jak to ještě šlo. Voldemort dal Harrymu na výběr. Jeho život za životy nás ostatních. Chtěla jsem ho najít a povědět mu, aby neudělal žádnou nerozvážnost, ale věděla jsem, ze tam půjde. Skláněla jsem se nad jednou zraněnou studentkou. Očividně jí už nebylo pomoci. Chtěla svojí mámu, jediné co jsem mohla dělat, bylo utěšovat ji, že bude v pořádku. Lhala jsem jí i sama sobě.

Slyšela jsem tiché kroky a vycítila jeho přítomnost. Otočila jsem se, ale nikdo tak nebyl. Měl na sobě plášť. Otevřela jsem ústa, abych na něho zavolala a zastavila ho. Jenže z hrdla se nevydral jediný zvuk, všechno v mém nitru v té chvíli zmlklo. Zatnula jsem pěsti, zaťala zuby a potlačila slzy, které mě pálily v očích. Věděla jsem, co se chystá udělat, tak jako jsem věděla, že spolu s ním zemře část mě. Harry kráčel k lesu v předzvěsti smrti a já jsem tam čekala jako na ortel smrti.

A potom to přišlo. Hagrid nesl jeho tělo v náručí a mě se podlomila kolena. Nevím, co se se mnou dělo potom. Zřejmě jsem křičela a plakala, nevnímala jsem svoje okolí a na to, co se událo potom, si vzpomínám jen velmi matně…

Bojovali jsme s Hermionou s tou mrchou Lestrangeovou, dokud nás mamka neodsunula stranou a nepustila se do ní sama. Zdálky jsem sledovala, jak ty dvě po sobě vrhají jednu kletbu za druhou, a bála jsem se. Ztratila jsem toho v ten den už tak hodně a nevnímala jsem, jestli pláču nebo ne. Sledoval jsem mamku a modlila se, aby vydržela. Vtom Bellatrix padla k zemi a Harry ze sebe shodil neviditelný plášť. Postavil se proti Voldemortovi a kroužili okolo sebe jako kočka a myš. To už mě ale Hermiona statečně podpírala a přidala se k ní i mamka. Nevěděla jsem už, co je sen a co skutečnost. Harry žije, jásalo moje srdce a dobro opět zvítězilo. Ale na jak dlouho? Bolest se mísila s radostí, byl sice konec, ale mnozí se ho nedočkali. Mezi těmi, kteří nás opustili, byl i Fred… Už to nebude jako kdysi. Už nikdy nebude nic jako předtím.

7 komentářů:

Aisha Stará řekl(a)...

Moc zajímavej deník a smutnej

Anonymní řekl(a)...

je to super ale nešlo by to přeložit do češtiny??? nějaký slovům tam nerozumim a tak ztrácim přehled o čem to vlastně je....mohli byste mi pomoct???

Anonymní řekl(a)...

tak to je chudý

Anonymní řekl(a)...

docela nic moc.. ne, že by to nebylo hezky napsané, ale je to o ničem.

Anonymní řekl(a)...

že by byla Ginny taková naivka? To asi ne... je to jak z červený knihovny, ještě k tomu od autorky co jí je asi tak 15 let a přečetla si díly Harryho Pottera...
Ortel: nic moc...

Anonymní řekl(a)...

To je strasny, vzdyt je to vazne o nicem...

Anonymní řekl(a)...

Mohlo by to být zajímavé kdyby:
Se to alespoň trošku kontrolovalo od překlepů
Kdyby se to psalo, jak píše holka v Ginnyiném věku
A kdyby to bylo alespoň o něčem.