pondělí 10. března 2008

Epilog

Cassia se chystala na cestu do Francie. Charlie byl v rezervaci a seznamoval svého zástupce s tím, co je třeba zařídit, zatímco bude pryč, když vtom někdo zaklepal na dveře. Po jejím pozvání vešli tři lidé. Harry, Ron a Hermiona se posadili proti ní na postel.


„Myslím, že vím, co mi chcete oznámit,“ zahájila rozhovor.


„Ano, myslím, že víš. Je nám to líto, ale nepřijmeme to. Jsme rádi, že jsme ti mohli být nápomocní, ale myslím, že raději nebudu žít v takových tajnostech. Nelíbí se mi to,“ začal Harry a Ron s Hermionou přikývli. K jejich údivu se usmála.


„Tušila jsem, že to nepřijmete, vlastně jsem ráda, že je to tak.“


Překvapeně čekali, co bude dál.


„Víte, já sama uvažuji, jestli bylo správné to tehdy přijmout. Vlastně, hned jak to půjde, odejdu sama. Teď, když čekáme rodinu, se moje povinnosti dost omezí, dokonce do určitého věku dítěte nesmím ohrozit ani sama sebe. To je jedno z pravidel. Jsem ráda, že takové pravidlo existuje. Už nechci žádné noční můry. Myslím, že teď stejně bude dlouho klid a kdyby něco, jsou tu bystrozoři.

Nás bylo vždycky málo. Máme nyní na každém kontinentu pouze dva lidi, kteří mají za úkol sondovat a hlásit Smrtijedy, když se objeví. Mám pocit, že naše oddělení teď bude mít klid, může se pustit do řešení starých hádanek, které nám tu zanechali naši předci a že jich je dost, ale to nedělají členové, ale naši zaměstnanci a to je rozdíl.“


Vtom zaregistrovala v Hermionině tváři zvědavost. Věděla, že ji zaujala. V oddělení teď zrovna neměli nikoho, kdo by se chtěl věnovat luštění hádanek po předcích.


Byla to kombinace knihovníka s archeologem v jednom. Klidné a dobře placené místo a Hermiona měla ráda výzvy. Přesně takové, jako přinášela tato pozice. Když bude chtít, určitě se dohodnou, ale nebude jí bránit v jiné práci tady v Anglii.


Zatímco Molly připravovala oslavu, se kterou všechny obeznámila, že ji chce připravit, ale nikdo netušil proč, stála Cassia na prahu malého rodinného domu na francouzském pobřeží.


Měl pouze jedno poschodí, nebyl ani velký. Sebrala odvahu a vstoupila dovnitř společně s Charliem. Bylo tu až nepřirozené ticho, podle dopisu byl dům zabezpečený před škůdci, ale ne před časem a prachem. Ten ležel všude. Na podlaze, stolech, rámech obrazů i na dveřích.


Nábytek nebyl přikrytý, ve váze v obýváku byly stále uschlé růže, v květináčích v kuchyni zbytky bylinek. Na zábradlí visel narychlo pověšený ručník. V poschodí to vypadalo podobně.


Na chodbě byly troje dveře. První vedly do pokoje pro hosty, tam nebylo nic zajímavého, ale ve druhém… to byl určitě pokoj jejích rodičů. Z pootevřené skříně vykukovalo oblečení, na stole stál kelímek s krémem na ruce, zpod přikrývky vyčnívala krásná hedvábná šála.


Musela se zhluboka nadechnout, aby šla dál. Tušila, co bude v posledním pokoji. Byl to její pokoj.


Útulný, laděný do oranžové barvy. U jedné stěny stála kolíbka, na druhé byly poličky plné hraček. Zničeně se posadila do houpacího křesla a přivřela oči. Najednou si všimla, jak se něco leskne v malém zrcadle. V pootevřené zásuvce byla malá lahvička a v ní se leskla bílá hmota. Vzpomínky. Opatrně ji vzala do ruky a dala si ji do kapsy.


Nechtěla se tu víc zdržovat. Zabalili nějaké osobní věci, které se rozhodla vzít s sebou. Pak sehnala někoho, kdo se postará o prodej domu.


Svoje rodiče už z ničeho neobviňovala, ale tenhle dům nechtěla. Příliš by jí to všechno připomínal a navíc nechtěla bydlet ve Francii. Naposledy zavřela dveře a měla pocit, že zavírá dveře za svou minulostí, měla pocit, jako by ji to osvobodilo.


Nyní už zůstával pouze dům v Anglii. Byl nedaleko hor a zjistili, že i nedaleko dračí rezervace. Podle dopisu tu opravdu nikdo nebydlel a teď Cassia konečně uklidnila svoje pochybnosti. Jestliže byla rodina bohatá, jak se píše v dopise, proč žili v tak malém domě?


A jestli nechtěli žít ve velkém domě, kde je ten, ze kterého odešli do menšího? Ten, který patřil druhému bratrovi, který se přestěhoval do Francie? Nyní se to měla dozvědět. Právě se před ní odhaloval. Veliký dvouposchoďový dům uprostřed velké zdivočelé zahrady. Na šířku měl jistě dvacet metrů.


„U Merlina,“ bylo jediné, co Charlie zaslechl.


Dovnitř je pustily velké vstupní dveře, vysoké tři metry. Stejně tak byla vysoká vstupní hala. Z ní vedly dveře do obýváku, jídelny, knihovny a do kuchyně. Proti vstupním dveřím bylo schodiště vedoucí do poschodí a za ním se dalo projít ke dveřím do zahrady.


V prvním poschodí byly osmery dveře, ale schodiště vedlo ještě výš, kde byly pouze dvoje dveře, jedny vedly do podkrovní ložnice a druhé do dětského pokoje. Všechen nábytek byl zakrytý plachtami zanesenými prachem. Několik set let sem nevkročila ani noha, dá to hodně práce, všechno to uklidit.


Byli tu celý den, než se rozhodli, že tu chtějí zůstat. Měli z toho domu dobrý pocit, vládla tu pozitivní energie, klid a ticho. Nechali si tu všechny věci, které sbalili ve Francii a vrátili se do Doupěte, kde teď bydleli na Mollyino naléhání.


Došli k Doupěti, ale nemohli se dostat do domu. Všude kolem pobíhali lidé, kteří jim bránili v cestě k domu. Charlie se mále srazil s Fleur a Cassia se musela vyhnout Ronovi s Georgem, kteří nesli nějaké stoly. Když se konečně dostali do domu, vypadalo to tam stejně jako venku. Polovina rodiny pobíhala všude kolem, a Molly našli v kuchyni, jak to celé řídí.


„Co se děje, mami?“ zeptal se jí Charlie, když se probil škatulemi poházenými po zemi.


„Ahoj, zlato, vítejte doma. Vyřídili jste všechno?“ nečekala na odpověď, „běžte nahoru, tam je celkem klid. Určitě se potřebujete opláchnout po cestě a vypadáte unaveně.“


Cassia to všechno pozorovala se zájmem, ale Charlie se pokusil ještě jednou zjistit, co se děje.


„Mami, co to provádíte?“


„Neboj, nic vážného. Běžte si odpočinout po cestě, večer bude malá oslava, přijdu pro vás. Vyžehlila jsem vám nějaké hábity, myslím, že jsem vybrala správné,“ a už je směřovala do poschodí.


V domě teď, kromě nich, bydleli pouze Ron, Ginny a Harry, občas i Hermiona. Je ubytovali v pokoji po Georgeovi a Fredovi.


Podvolili se nátlaku a vystoupali do patra. Tady bylo překvapivé ticho. Vypustili všechny starosti a ponořili se do spánku. Ze spánku je však vyrušilo naléhavé klepání na dveře. Charlie ospale vstal a šel otevřít. Přede dveřmi stála Hermiona, vlasy na všechny strany a na sobě zvláštní hábit. Vypadala uštvaně.


„Mám vás vzbudit a vyřídit vám, že se máte obléci na oslavu. Máte na to prý tak hodinu, hodinu a půl,“ a aniž by čekala na odpověď, seběhla ze schodů, pravděpodobně se šla také převléct.


Zavrtěl hlavou a vrátil se do pokoje. Bylo mu až líto budit Cassii. „Cass? Cass, vzbuď se.“


Zprvu jen ospale pootevřela oči, ale nakonec se jí to podařilo.


„Co se děje?“


„Nařízení vyšší moci. Máme vstát a připravit se na oslavu. Prý na to máme hodinu.“


Pousmála se jeho přirovnání, ale raději vstala.


„Netušíš, co chystají?“


„Netuším, jenom doufám, že si mamka nevzala něco do hlavy, protože jestli ano, tak jí to nikdo nevymluví.“


Oblékli si hábity a pomalu scházeli ze schodů. V celém domě bylo podezřelé ticho. Kromě Ginny a Hermiony, které postávaly u dveří, v domě nikdo nebyl.


„Můžete nám prozradit, co se děje?“


Ginny se na ně překvapeně podívala.


„Myslely jsme si, že nám to povíte vy. Mamka nás všechny zaměstnala, ale nikomu neřekla proč a teď jsme na vás měly čekat.“


Aby se dozvěděli pravdu, nezbývalo jim nic jiného, než vyjít s nimi ven. Zahradu zalévaly paprsky zapadajícího slunce, všude voněla tráva a z rybníčku se ozýval žabí koncert.


Uprostřed zahrady bylo několik stolů, plných jídla a kolem seděli lidé. Cassia některá z nich neznala, ale ryšavé vlasy mluvily samy za sebe. Byl tu ale i Kingsley, paní Tonksová, Minerva McGonagallová, Sirius, dokonce zahlédla i Severuse Snapea, který se netvářil příliš nadšeně. Weasleyovi věděli o jeho rodině, ale ne všichni přítomní o tom věděli a hlavně jejich pohledy jim vadily.

Yvainne s tím však žádný problém neměla. Bylo jí jedno, kdo se dívá a co o nich říkají.

Zastavili se a tázavě se dívali na Molly, která k nim přicházela přes zahradu, aby je dovedla ke stolu. Nedovolila jim ale, aby se posadili. Místo toho začala mluvit.


„Takže… vím, že přemýšlíte, proč jsme se tu sešli a proč jsme tohle všechno chystali, ale chci vám něco oznámit a potom to pochopíte.“


Charlie si povzdechl, jako by mu právě došlo a pomalu to začalo docházet i Cassii.


Molly si jich však nevšímala a pokračovala:


„Věc se má tak… doteď nevím, proč nám to tihle dva neřekli, ale před časem se vzali.“


Všichni u stolu překvapeně ztichli.


„A protože jsme nemohli být na svatbě, chceme si to vynahradit teď, proto taková oslava. Taková opožděná veselka.“


Všichni se usmívali.


„Museli jsme to oznámit i proto, aby bylo zřejmé, že dítě, které se jim narodí někdy začátkem příštího roku, je naše vnouče.“


V tom okamžiku se všichni zvedli a spěchali jim blahopřát.


Snape zůstal sedět a jen sledoval všechen ten poprask s ironickým úsměvem. Popřeje jim později.


Když se konečně osvobodili od gratulantů, přičemž si museli vyslechnout přednášku od tetičky Muriel, která měla zcela jistě poznámky ke všemu, co se kdy stalo, mohli se posadit.


Charlie si všiml Cass.


„Jsi v pořádku?“


Jeho starostlivý tón jí dělal velice dobře, cítila se přitom skvěle.


„Ano, všechno je v pořádku, to je normální. Jenom mě to překvapilo.“


Oslava se vydařila, všichni si v klidu povídali, konečně měli pocit, že je konečně všechno, jak má být.


Do konce školního roku zbývaly ještě dva týdny, to už je ale netrápilo. V této chvíli tu nebyl nikdo, kdo by měl jít do školy, ale za pár let se to změní. Jen co se narodí děti a ty, které už byly na světě, vyrostou, začne další generace vyvádět v Bradavicích další neplechy.


To by přece nebyli oni.


Ani se nenadáli a byl tu začátek dalšího školního roku.


Byl už večer a žáci byli ve svých klubovnách. Zítra začíná výuka. Severus Snape seděl ve své pracovně a přemýšlel o tom, jestli na něj přestanou studenti zírat jako na zázrak.


Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml otevírajících se dveří, protože lidé vždy klepali. Až na jednoho.


Yvainne za sebou potichu zavřela dveře a přistoupila k němu blíž.

Vtom si konečně uvědomil, že už není v místnosti sám.


„Yvainne, co tu děláš?“


„Co já vím? Nechtělo se mi doma čekat, až přijdeš, tak jsem přišla já za tebou. Když nejde Mohamed k hoře…“


„Co?“


„To je jenom takové mudlovské přísloví.“


Pousmál se nad tím, jak znala mudly, když mezi nimi téměř nežila.


„A kde jsou děti?“


„Jsou u kmotry. Myslím, že Arianu potěšilo, že má Cassia rozpuštěné vlasy.“


Zamyšleně ji pozoroval, když si sedala na kraj stolu proti němu.


„Tak už se nastěhovali? Myslel jsem, že budou bydlet v tom domě, který zdědila,“ zeptal se jí se zájmem.


„Ano, ale myslím, že ho nejdřív chtějí dát do pořádku a ještě to nemají hotové.“


Další otázky mu nepovolila.

Vstala a přistoupila k němu blíž. Pak si mu sedla do klína, ani se moc nebránil. Ani když si ho přitáhla a políbila ho.


Teď už se vůbec nebránil, vlastně ochotně spolupracoval. Líbali se tak vášnivě a něžně, že ani nevěděli, jak dlouho už to trvá, když je z opojení vytrhl výkřik následovaný bouchnutím dveří. Když se od sebe odtrhli, aby zjistili co se děje, ještě zahlédli ředitelku zavírající dveře.


Minerva se vypravila za Severusem, aby mu vyřídila, že s ním chce mluvit Brumbál.


Kráčela rychle chodbou a nikdy se jí nestalo, že by nezaklepala, ale tentokrát se jí to stalo.


Otevřela dveře Snapeovy pracovny a uviděla ho ve vášnivém objetí se svojí ženou. Stále ještě si na to nezvykla a nyní tu měla velmi přesvědčivý důkaz. Hned však za sebou dveře zavřela, ale nemyslela si, že by ji neslyšeli. Nakonec se však ušklíbla a vrátila se do pracovny.


Severus se zamračil.


„Tady nemá člověk žádné soukromí ani v pracovně.“


„Nic si z toho nedělej, ještě pár takových přepadů a už si to budou všichni pamatovat, hlavně večer sem nikdo nevtrhne a studenti se sem neodváží, na tom jsi pracoval léta.“


To byla pravda, ale raději o tom už nepřemýšlel, věnoval se jiným věcem.


---


Po devíti letech.


Blížily se Vánoce. Všichni se měli sejít v opraveném domě nedaleko rezervace.


Ještě před tím však Cassii čekal jeden úkol. Na nic se už dávno tolik netěšila. Předávala svoji funkci svému nástupci, kterého vychovávala osm let. Byla si jistá, že je pro to místo jako stvořený. Předala mu klíče a hesla, seznámila ho s místy, které musel znát, ale celou dobu měla na obličeji masku. Nový vedoucí nesmí znát toho předchozího. Pak složil přísahu a ona svoji zrušila.


Cítila, jak z ní spadla velká tíže. Teď se mohla vrátit domů ke svým dětem, rodině, ke své práci ve škole. Těšila se na Vánoce, měla se sejít skoro celá rodina. Harry a Ginny s dětmi, Ron a Hermiona také. Charlieho rodiče, Bill s Fleur, George s rodinou a dokonce i Percy slíbil, že dorazí. Chtěli společně připravit velkou hostinu a strávit spolu trochu času.


Přemístila se před dveře do zahrady a zevnitř zaslechla nějaký rámus. Nestihla se ale ani natáhnout po klice, když se dveře rozlétly a kupa dětí ji málem porazila.


V hromadě černých a rezavých vlasů zahlédla i jedny zelené, tak i Teddy je tady.


Jak si všimla, chyběl už jen George, protože neviděla jeho děti.


Počkala, až se vyřítí ven, v závěsu za nimi viděla Charlieho s Billem.


Když ji Charlie uviděl, objal ji a hned se ptal:


„Tak jak to šlo?“


„Výborně, konečně jsem z toho venku. A co vy? Utíkáte?“ ušklíbla se na ně.


Bill přiznal:


„Jestli chceš znát pravdu, tak ano. Taťka nemá šanci, my jsme jen tak tak unikli a Ron s Harrym se o to právě pokoušejí. Máme něco provést, když se děti o nic nepokusí, aby musely ven.“ Domluvil a ukázal na skupinku dětí různého věku.


Nejstaršímu bylo deset. Na nic nečekali a vyběhli ven.


Usmála se a vešla do domu, aby zjistila, co je tolik vyhání ven. Okolo ní proběhli posledně vzpomínaní, ani ji nepozdravili. Hned zjistila, co se dělo. Zatímco tu nebyla, dorazili i ostatní a pustili se do přípravy večeře.


Tehdy se Molly nevyplatilo motat se jim pod nohy. Ne každý se ale polekal. Hermiona s Ginny seděly u stolu a pobaveně ji sledovaly a Fleur si toho nevšímala.


Večeře proběhla v klidu, pokud se dalo říct. Když dojedli, Harry poznamenal, že je rád, že tu nejsou její kmotřenci, tedy Severusovi děti. Během večeře se moc krotit nedaly, byla to jedna banda, která bez přestání mluvila, běhala a bavila se.


Vánoční stromek museli stavět nadvakrát. Poprvé skončil povalený na zemi. Ale mělo to tu výhodu, že když šli spát, tak usnuli jak dřeva. V tom čase bylo v domě takové ticho, že jim až zaléhalo v uších.


„Tak je to každé vánoce. Vždycky se těším, že si alespoň teď oddechnu,“ poznamenal Charlie, když konečně uložili děti ke spánku.


Měli dvě děti. Starší chlapec se jmenoval Árion a o dva a půl roku mladší dcerka Dalia.


„Já nevím, v co doufáš. A letos úplně, když jsou všichni na Vánoce u nás. Máš tady celou rodinu a ty si myslíš, že si odpočineš.“ začala ho s úsměvem popichovat Cassia.


„Já vím, aspoň v noci by ale mohli být zticha. Na dvoře nás porazily, byli jsme víc mokří, než oni.“


Na dotvrzení svých slov, hlasitě kýchl a podobné kýchnutí zaznělo z chodby. Asi nebyl jediný.


Děti splnily slib a celou noc byly potichu. Ráno se ale brzy vzbudily. Stejně jako ostatní děti, do školy se jim vstávat nechce, ale o Vánocích jsou vzhůru v šest.


Potichu se přikradly do ložnice místních, tiše otevřely dveře a naskytl se jim pohled na dvojici spící v objetí a nic netušících.


Najednou jim asi pět dětí vpadlo do postele. Některé přistály na nohách, Harryho syn James přistál Charliemu na břiše, což nebylo nejpříjemnější.


Než se vzpamatovali, zaslechli ještě: „Vááánocééé!“ a zase byli v ložnici sami.


„Takový vyrvál by už dělat nemusely, podruhé už to není vtipné.“


„Máš pravdu, hlavně, když je k tomu minule přemluvil George.“


Nedořekla ještě větu, když zaslechli podobný rachot z vedlejšího pokoje a po chvíli vyběhl za dětmi Ron, Charlie se k němu přidal, polapil svého syna a zeptal se ho:


„Poslouchej, Árione, to vám zase poradil strýček George?“


Zároveň se snažil uklidnit Rona a všechny utišit.


Árion přikývl.


„Tak víš co? Dneska tak vzbudíte strýčka, ano?“


Dětem zazářily oči a zazářily ještě víc, když z dalších dveří vyšel rozespalý Harry a chtěl se zeptat co se děje.


Když uviděl bandu dětí na chodbě, pochopil a podotkl k Charlieho nápadu:


„Běžte ještě ven pro sníh a trochu mu to oslaďte.“


Minulý rok totiž taky zažil podobné probuzení. Děti na nic nečekaly, seběhly po schodech a vyběhly ven pro sníh.


Rona však zajímalo:


„Poslouchej, ale vždyť Georgeova manželka za nic nemůže, nemusí to schytat za mého drahého bratříčka.“


„To je pravda, měli bychom ji zachránit a zjistit, jestli George ještě spí,“ souhlasil Charlie a zavolal směrem k jejich pokoji:


„Cass?“


„Co je? Nechytili jste je?“ zeptala se, když vyšla na chodbu.


„Ale ano, potřebujeme, abych vytáhla Sionu od George, aby se nevzbudil.“


Zvědavě na ně pohlédla. V očích měli jiskřičky, stejné jako malé děti, nemohla jim to odmítnout. Pořád ji ještě bolely nohy.

Potichu otevřela dveře a podařilo se jí Sionu dostat z pokoje, aniž by se George probudil. Pak si obě sedly na schody a pozorovaly, co se bude dít.


Po chvíli viděly děti s hrstmi plnými sněhu potichu se plížící k ložnici jejich strýčka.


„Charlie, jestli všechno zmáčí, my to sušit nebudeme.“


Netrvalo to déle než pět minut, když se zpoza dveří ozval naštvaný křik a tentokrát vzbudil celý dům. Všichni vyběhli na chodbu, aby zjistili, co se děje a viděli George, úplně mokrého, stojícího ve dveřích. Ještě měl za krkem sníh.


Byl rudý jako rak, ale za okamžik už se prohnaně usmál a ostatním ztuhl úsměv na rtech, když dodal: „Dobrá, přijímám to jako výzvu.“

7 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Pěkný závěr moc jsem se na to těšila

Anonymní řekl(a)...

SKVELY! Díky A.

Anonymní řekl(a)...

Je to super!!!Jen by to chtelo dalsi povidku,ted bude zase nuda a cekani co prijde dalsiho
Mejte se
LilieL

Anonymní řekl(a)...

uplne super to bylo...fakt krasny =)

Anonymní řekl(a)...

Nádhera, fakticky se mi to líbilo.

Anonymní řekl(a)...

Super, bude další díl??

Anonymní řekl(a)...

moc se vám to povedlo mega se mi to líbilo...ale je tu taková vyhrada, sice sem ráda že se nikomu nic nestalo atd ae v knížkáach od rowlingové atd je taková ta ROVNOVÁHA, napr. ve fénixově řádu - lidi se dozvěděli že voldemort se vrátil ale VÝMĚNOU za to umřel sirius..to v těch fanouškovskej dílech chybí. nejde aby VŠE skončil ovýborně
Terka