Kapitola č. 20: Sněm

Zatímco se chlapci blížili k okraji lesa, uprostřed něho se odehrával souboj. Ne fyzický souboj v pravém slova smyslu, ale morální souboj jediného kentaura. Firenze stál na louce uprostřed lesa a hleděl na oblohu. Znamení, která viděl mu jasně říkala, co se děje a on přemýšlel, jak se rozhodnout. Zezadu se k němu přiblížil jeho syn.

„Měli bychom jim pomoct. Sami to nezvládnou,“ oslovil ho Prudence.

„Nepodceňuj je. Jsou to chlapci hodni svého jména. Znám osobně jejich otce a nepochybuji, že mají hodně z jeho vlastností. Musí dostat šanci, aby to dokázali aspoň sami sobě,“ řekl klidně Firenze.

„Ale...“ chtěl protestovat jeho syn, ale on ho zastavil jediným gestem ruky.

„Nechej to na mě. Nezůstanou bez pomoci, ale dostanou ji až ve chvíli potřeby. Nesmíš zasahovat do mého rozhodnutí. Slib mi to Prudence,“ pohlédl starší kentaur mladšímu do očí.

„Jestli jim pomůžeš, slibuji, že tě ve všem poslechnu na slovo,“ sklonil hlavu Prudence a společně se vydali ke zbytku stáda, které na ně už čekalo.

„Bratři,“ oslovil je vůdce Firenze. „Když jste mě přijímali zpět do svých řad, složil jsem slib. Přísahal jsem, že nepomůžu žádnému kouzelníkovi a zachovám tak náš kmen distancovaný od problémů kouzelnického světa. Teď tu však před vámi stojím s prosbou. Právě teď do lesa vstoupili tři mladí čarodějové. Chlapci čistého srdce s úmyslem pomoct svým blízkým. Všichni dobře víme, co se v lese odehrává a co má dnes skončit. Tito chlapci se chtějí pokusit zachránit svou sestru a přítelkyně a jsou ochotni nasadit vlastní životy za jejich záchranu,“ začal svou řeč.

„Kdo je to?“ zeptal se kdosi vzadu.

„Dva z nich jsou synové člověka, kterému vděčíme za naši svobodu. Synové Harryho Pottera, který nás zbavil obávaného Temného pána. Když on sám před časem přišel do lesa, odmítl jsem mu pomoct, ale svědomí mi nedovoluje jen nečinně přihlížet tomu, do čeho se řítí jeho děti. Jeho dcera je poslední unesenou a já vás prosím o to, aby jste mi dovolili zrušit slib a pomohli jim,“ uzavřel Firenze a čekal, jak jeho druhové zareagují.

„Jak jim chceš pomoct? Nevím o tom, že by bylo možné ty unesené zachránit,“ ozval se jeden starší, stojíc kousek od něj.

„Když se ti chlapci vydali až sem, zřejmě na něco přišli. Jak jsem řekl už před časem, je to problém kouzelníků a my se do toho nebudeme míchat. Budeme je sledovat z dálky a v případě nutnosti zasáhneme. Když to zvládnou, budou potřebovat přinejmenším pomoct s těmi unesenými oběťmi. Nechci, aby jste si mysleli, že budeme vozit na svých hřbetech lidi, jak kdysi říkával Bane. Ale ty děvčata budou zřejmě potřebovat rychle nějakou pomoc, pokud mají přežít a mohli bychom jim pomoct aspoň v tomto výjimečném případě,“ vysvětlil Firenze.

„Takže se připojíme až v poslední fázi, když to bude třeba? Pokud je to tak, myslím, že výjimku bychom mohli udělat. Za posledních několik let si prokázal velkou oddanost našemu druhu a plnil svůj slib. Jestli se mnou souhlasí ostatní...“ promluvil opět starší kentaur. Z úst kentaurů se ozývalo souhlasné mrmlání a Firenze si tajně vydechl.

„Dobrá, navedeme ty chlapce na správnou stopu, aby lesem nebloudili celé dny a dál je budeme jen sledovat, dokud nedám jiný příkaz,“ rozhodl a vzal svůj luk. Ostatní následovali jeho příklad a pomalu se roztrousili do lesa.

„Prudence, ty je navedeš na cíl, ale nesmí tě vidět,“ přikázal mu otec a mladý kentaur udělal, co slíbil, poslechl otce na slovo.


James, Albus a Scorpius vstoupili do lesa a svítíc si hůlkami na cestu opatrně postupovali hlouběji do lesa. Neustále se ohlíželi při každém šustnutí a nervózně se tlačili jeden na druhého.

„Ale, nešlap mi po noze,“ sykl James na bratra.

„Ale já ti na ni nešlapu. Já jsem tady,“ bránil se Albus a Scorpius se ohradil, že to taky nebyl.

Jamesovi nezůstalo nic jiného, než posvítit si na nohu, na které ho něco tížilo. Leknutím téměř vykřikl a rychle z nohy setřásl malou zmiji, která se mu okolo ní obtáčela. Hadovi se takové chování nelíbilo a tak zprudka zasyčel a zaujal obranný postoj.

„Ne počkej, nechci ti ublížit,“ snažil se James zachovat klid, ale srdce mu bilo jako o závod. Lekl se tak, že si vůbec neuvědomil, že na malou zmiji promluvil hadím jazykem.

„Opravdu?“ zasyčela zmije a pomalu se stáhla.

„Opravdu... nechci ti ublížit, jen jsi mě vylekala,“ vysvětlil James.

„Dobře. Tak já už půjdu. Sssssss,“ řekl had, ale James si vzpomněl na bratrova slova, že by jim nějaký had mohl pomoct. Možná to byla náhoda, že se tu právě teď zmije objevila, ale měl by využít příležitost.

„Počkej, prossssssím. Mohla bysssss nám pomoct?“ oslovil ji znovu. Za ním s otevřenými ústy pozorovali Albus se Scorpiusem , jak se had připlazil zpátky k Jamesovi a omotal se mu kolem ruky.

„Tak a máme hada, který nám pomůže,“ oznámil jim James s úsměvem a ukázal na klidného hada.

„Teda, netušil jsem, že to bude až tak jednoduché,“ přiznal Albus a pak opět vyrazili za záhadou, kterou tento les ukrývá. Když došli na rozcestí, netušili kterým směrem se dát. naštěstí v okamžiku, kdy se rozhodli pokračovat rovně, jim přeletěl nad hlavou šíp a zabodl se do stromu těsně u druhé cesty.

„Co... co to bylo?“ zeptal se Scorpius a pohlédl na své přátele.

„Zdá se, jakoby nám někdo ukazoval správnou cestu. To bude určitě šíp nějakého kentaura, pamatuješ, jak nám o nich taťka vyprávěl. Jsou to velmi inteligentní tvorové a možná nám z dálky pomáhají,“ odhadoval Albus a tak všichni změnili směr a vykročili na cestu označenou šípem.

Slunce už úplně zapadlo za obzor a les se ponořil do absolutní tmy. Světlo z konců jejich hůlek jim osvětlovalo jen kousek cesty. Po chvíli James zastavil a Al se Scorpiusem do něj téměř narazili. Zastavili před jakousi skálou.

„Co se děje?“ zeptal se Al, když James zpozorněl a zkoumal povrch skály.

„Vidíš ten obrazec? Připomíná něco jako hada, možná jsme na místě,“ zašeptal James a ukázal na kámen, na němž však Albus ani Scorpius nic neviděli.

„Jsi si jistý, že tam něco je? Nic nevidím,“ přiznal Al a James to nechápal. „Možná jsi jediný, kdo ho vidí, protože jsi jako jediný hadí jazyk,“ hádal Al.

„Možná,“ připustil James, ale neměl z toho dobrý pocit. „Asi by jsme měli použít plášť,“ řekl, vytáhl z kapsy neviditelný plášť a přehodil ho přes všechny. Pak se dotkl obrazce na skále a v hadí jazyce zasyčel: „Otevři se.“

Jen co to vyslovil, kámen se odvalil a v zem se objevil jakýsi otvor, jakoby vchod do nějaké nory. Pohlédli jeden na druhého.

„Půjdu první a vy se spustíte za mnou, až vám řeknu,“ rozhodl James.

„Počkej, vždyť ani nevíš, jak je to vysoké. Můžeš se zabít,“ protestoval Albus, ale James se už opatrně spouštěl dolů. Nakonec mu nezbylo nic jiného, a tak se zhluboka nadechl a skočil. Trvalo to jen zlomek sekundy a přistál na dně jakési podzemní jeskyně. Byla tu tma a vlhko, ale kromě toho ve vzduchu cítil něco dalšího. Jakousi zvláštní energii, kterou byl nasáklý celý prostor. Ani se nenadál a vedle něj stál Albus a vzápětí i Scorpius, kteří za ním skočili.

„Neměli jste náhodou čekat, až vám dám znamení?“ zlobil se James, ale vlastně byl rád, že tady v té tmě není sám. Albus nedbal bratrových výčitek.

„Je to tu strašidelné,“ poznamenal Scorpius, který se rozhlížel tak jako James před chvílí.

„Cítíte tu energii? Myslíte, že je to...“ nedopověděl Albus a naprázdno polkl. Vzpomínal si, že se v knize psalo, jak jed uvolňuje z těl obětí životní energii.

„To musíme zjistit, ale asi jsme tu správně,“ zašeptal James a opět přes ně přehodil plášť. Přešli asi deset metrů, když se prostor začal zvětšovat a Scorpius o něco zakopl. Posvítil si hůlkou na zem a zděšeně vykřikl. Přímo před ním leželo bezvládné lidské tělo. Albus mu rukou zakryl ústa. Musí být potichu, aby nevyrušili toho netvora, jestli tu někde je. Jenže bylo pozdě. Proti nim ve tmě zářily dvě rudé oči a prohledávaly celou místnost. Netvor je zřejmě neviděl, protože divoce pobíhal po celém prostoru. James stál na místě jako opařený. Nevěděl, jestli to vidí i oni, ale jemu se před očima míhal obraz divokého zvířete, které je hledalo. Hlavu mělo celou pokrytou chlupy, v tlamě hrozivé tesáky a jeho nohy a ruce byly zakončeny ostrými drápy. Zbytek těla pokrývala srst a peří, ale nedalo se definovat konkrétní zvíře, kterému by se netvor podobal. James ještě v životě něco tak odpuzujícího a děsivého neviděl.

„Vidíš ho?“ zeptal se ho šeptem Al a on přikývl a nespouštěl zrak ze zvířete. Jen horlivě přemýšlel, co budou dělat.

„Musíme odtud dostat ty holky,“ šeptl mu Al, ale James věděl, že kdyby se o to jen pokusili, je s nimi konec. Musí se nejprve zbavit jeho, jenže jak? V tom se had, který byl ještě stále omotaný kolem jeho ruky, pohl. To je ono! Had. Konečně si vzpomněl. Pohlédl na malou zmiji a chtěl ji požádat o pomoc.

„Mohla bysssss nám pomoct? Vidíššššš to zvíře? Je velmi nebezpečné a ty jsssssi jediná, kdo ho může přemoci. Sssssstačí ho jen uštknout a zachráníšššš násssss,“ promluvil James, ale než se dočkal odpovědi, místností se ozval příšerný řev a Blakatúr začal šíleně pobíhat po místnosti.

„Myslím, že se mu nelíbí hadí jazyk,“ řekl roztřeseně Albus a Scorpius ho v poslední chvíli odstrčil na bok, protože Blakatúr se řítil přímo na ně. Albus dopadl na zem a James uskočil na druhou stranu. Scorpius však zůstal stát jako přimrazený a hleděl do těch vražedných rudých očí.

„Uteč!“ křičel na něj kamarád, ale ten pohled ho hypnotizoval a on se nemohl pohnout.

„Neee!“ zakřičel James a vrhl se proti netvorovi, jenže ten už byl na opačné straně místnosti. Než se stihli vzpamatovat, padl Scorpius bezvládně na zem, kde už leželo sedm unesených děvčat. Albus k němu přiskočil a James se k němu taky skláněl.

„Pozor, jde přímo na nás,“ vykřikl James, strhl Albuse k zemi a zakryl je neviditelným pláštěm.

„Do prd..., upozornil jsem na nás hadím jazykem a ten had zmizel. Nevím, kde teď je. Co budeme dělat?“

„Já... nevím. Co udělal Scorpiusovi?“ zeptal se Albus a uvědomil si, že pustit se do toho asi nebyl dobrý nápad a jejich plán měl obrovské trhliny.

„Kousl ho,“ odpověděl James, který na vlastní oči viděl, jak se mu netvor zahryzl přímo do krku jako nějaký upír.

Blakatúr teď neustále prohledával místnost, ale najednou se zastavil, jakoby zkameněl. Šílený řev se ozval tnovu a když James posvítil hůlkou směrem, kam se upíraly rudé oči, uviděl hada plazícího se k netvorovi.

„Ano, to je ono. Prosím, stačí jen jedno kousnutí a...“ povzbuzoval James hada, ale ten mu nerozuměl, protože nemluvil hadí řečí.

Had se skutečně plazil k Blakatúrovi a nebezpečně na něj syčel. V další sekundě se zmije vymrštila a zahryzla se mu svými zuby do nohy. Blakatúr zařval a neskutečně se roztřásl. Albus jen se zatajeným dechem sledoval prázdné místo, kde se ve vzduchu objevovaly oči, jejichž barva postupně bledla až úplně vyhasla. James mohl vidět, jak se v momentě, kdy život v rudých očích vyhasl, zhroutil Blakatúr k zemi a zůstal ležet bez hnutí.

„Už... už je pryč?“ zeptal se Albus a nervózně se rozhlížel okolo. James už z nich mezitím strhl plášť a posvítil si na mrtvého netvora. Nehýbal se a zdálo se, že je skutečně po něm.

„Nevím jistě, jestli je mrtvý, ale měli by jsme odtud vzít holky a vypadnout,“ navrhl a ve světle hůlky konečně pohlédli na děvčata, která ležela jedna vedle druhé na chladné zemi. Všechna byla moc bledá a téměř už nedýchala. Kromě nich tu ležel i Scorpius s čerstvou ranou na krku.

„Zkusím, jestli bych jim nemohl pomoct,“ rozhodl se Albus a přistoupil ke své sestře. Soustředil se tak, jak ho to učili a rozložil ruce těsně nad její tělo. Čím víc se soustředil, tím víc záře z jeho rukou vycházelo, ale nezdálo se, že by to mělo účinek.

„Nefunguje to, mají v těle jed a na to potřebujeme protijed,“ vzdal to po chvíli Albus. „Musíme je odtud dostat a rychle sehnat pomoc,“ řekl bratrovi.

„Jenže jak odtud dostaneme osm osob v bezvědomí?“ přemýšlel James. Nakonec se mu na ně podařilo zakouzlit Levicorpus a bezvědmá těla se před nimi vznášela. U otvoru ve stropě tohoto podzemního úkrytu se zastavili a bezradně vymýšleli způsob, jakým se dostat nahoru. James si nejprve vysadil Albuse na ramena, ale východ byl příliš vysoko, aby na něj dosáhl. Když už nevěděli co dál, spustilo se shora lano.

„Co to...?“ pohlédli jeden na druhého a opatrně potáhli za lano. „Já to zkusím. Vylezu nahoru a ty je po jednom přivážeš na lano a vytáhneme je,“ řekl nakonec Albus a James přikývl. S obavami sledoval bratra šplhajícího nahoru, až mu zmizel z očí.

Albus už byl téměř nahoře, když se k němu natáhla ruka, aby mu pomohla. Vděčně přijal nabízenou pomoc a konečně byl venku.

„Děkuji,“ řekl, když se narovnal a uviděl asi deset kentaurů stojících kolem otvoru.

„Co se tam dole stalo?“ zeptal se vážným hlasem Firenze.

„My... my jsme šli na pomoc své sestře. Asi se nám toho netvora podařilo zabít a můj bratr teď stojí dole se všemi unesenými a čeká, abych mu pomohl vytáhnout je nahoru,“ vysvětlil Al a Firenze přikývl, že rozumí.

„Margo, Sorbon, Calisto, vytáhnete ta děvčata,“ přikázal vůdce a tři oslovení kentauři poslechli. Obstoupili otvor a každý dovnitř spustil lano. James přivázal děvčata a postupně je všechny, včetně Scorpiuse a jeho samotného, vytáhli ven. Kentauři je posadili na hřbety a Firenze znovu oslovil Albuse: „Ty pojď se mnou. Vyvedeme vás z lesa,“ řekl a Albus se mu posadil na hřbet. Cestou z lesa se Firenze zajímal o to, jak se jim podařilo Blakatúra porazit a sám pro sebe si řekl, že se v těch chlapcích skutečně nezklamal.

„Potřebujeme však hodně rychle protijed. Nevím, jak dlouho ještě vydrží. Nevíte o někom, kdo by nám mohl pomoct?“ zeptal se Albus.

„Vím o někom, kdo by to mohl zvládnout. Spoléhej se na své schopnosti Albusi Severusi Pottere. Dokážeš víc, než si sám myslíš,“ řekl mu Firenze, když se s nimi loučili na kraji lesa. Pak se stádo kentaurů ztratilo v temném lese a dva černovlasí chlapci osaměli s bezvládnými děvčaty, které na tom byly stále hůř a hůř.

„Potřebujeme pomoct. Musíme je dostat...“ řekl James a myslel tím do hradu, ale zrak mu padl na Hagridovu chalupu, která byla jen pár kroků do nich. „Musíme je odnést k Hagridovi a sehnat pomoc,“ dokončil nakonec a s Albusem je opět před sebou odlevitovali k chalupě.

„Zaběhnu do hradu. Snad se mi podaří někoho sehnat. Zůstaň tu s nimi,“ řekl Albus a nečekal na odpověď, ale vyběhl do tmy směrem k hradu. Jenže ten tak jako doteď zel prázdnotou.