Kapitola č. 35: Boj začíná

Překvapeně si prohlíželi vytesanou větu a potom hrobku. Pak jim zrak padl na obraz naproti dveřím.


S naprostou jistotou věděli, že je to Pandora. Obraz byl nehybný. Klečící Pandora se strachem ve tváři a nad ní se tyčilo zlo, tak jak si ho představoval malíř malující tento obraz. Temné zlo zformované do obludy unikající ze skříňky.


Nic víc už nenašli. Žádný nápis, pokyny… Nic. Pouze pocit něčeho zlého a mrazivého, vycházející z obrazu. Také pocit beznaděje a smutku, které v nich vyvolával sarkofág. Raději se obrátili k odchodu.


Slunce už téměř zapadlo. Hermionu našli, jak sleduje Cassiin stav.


Na jejich tázavé pohledy odpověděla:


„Myslím, že bude v pořádku, za chvíli by se měla probrat. Našli jste něco?“


„Ano. Něco ano, ale myslím, že bez ní se nehneme z místa.“


„Tak musíme počkat. Poplašné kouzlo u vchodu by nás mělo upozornit, až dorazí. Nejspíš to tu kolem sledují a ten otvor se nedá přehlédnout.“


„To je pravda, možná neznají přesnou polohu, ale tohle jim ji určitě prozradí. Co myslíte, jak je to tu staré?“


„Přesně to už asi nezjistíme, takové runy jsem nikdy neviděla, ale něco jsem objevila. Pojďte, ukážu vám to.“


Následovali ji k jednomu ze sloupů. Obešli ho a z druhé strany objevili stupátka. Provizorní žebřík vedl k otvoru na střechu.


„Myslíš, že je to bezpečné? Kdo ví, jak dlouho tu visí, doufám, že se pod námi nepropadně střecha. Ale nech tu Hermioně klíček, Rone. Hermiono, dej jí ho, až se probere, pak možná nebude kdy,“ nahlas uvažoval Harry, když si prohlížel otvor nad hlavou.


Vydali se nahoru, opatrně zkoušeli každý stupeň žebříku, až nakonec dorazili k svému cíli. Ocitli se na terase bez zábradlí. Střechu chrámu pokrývala vrstva kamení, ale je upoutalo něco jiného. Z terasy bylo vidět celé nádvoří a i přes poškození rostlinami a věkem bylo zřejmé, jaký obrazec vytvářelo. Rozeznávali nejasný půdorys, který končil…


„Tak si myslím, že…“ začal Harry a Ron ho doplnil: „…našli to správné místo, to je Pandořina skříňka. Tohle by měla vidět Cass.“


Ta se zatím dole probrala. Sice ještě byla slabá, ale cítila se dobře. Severus očividně věděl, co dělá, když připravoval tento lektvar.


Chtěla jít do chrámu, ale Hermiona ji zdržela.


„Tady máš klíček, budeš ho asi potřebovat,“ poznamenala a ještě dodala:


„Měla bys ještě něco vědět. Když jsi mi v Norsku diktovala, bylo na konci několik slov, která nedávala smysl. Ale když jsem je zkombinovala s jednou větou v deníku, najednou dávala. Myslím, že je budeš potřebovat, abys mohla zničit skříňku.“


Cassia si pověsila klíček na krk.


„Ty jsi rozluštila zaklínadlo? Věděla jsem, že nezklameš.“


„Počkat. Ty jsi o něm věděla?“


„Samozřejmě. I já jsem ho objevila, ale nechala jsem to na tobě, abys to pospojovala.“


Hermiona se na ni podmračeně podívala.


„Jak jsi to mohla nechat být, když jsi věděla, jak je to důležité?“


„Vysvětlím ti to, až to všechno skončí. Ale tohle mi nemusíš říkat, já to vím. Neponechala bych to náhodě.“


A začala přednášet zaklínadlo:


„Ego germen domus Warr, ego germen domus Black, in meas fiducia cum bonum, in meas fiducia cum futurum, dicendi te, furvum malum, evanesco ex superficies terrestris. To znamená ‚Já, potomek rodu Warrů, já, potomek rodu Blacků, ve své víře v dobro, ve své víře v budoucnost, přikazuji ti, Černé zlo, zmiz z povrchu zemského.’“


Pak si povzdechla.


„Jen nevím, jak spojím větve rodů, když jsem poslední. I věštba, kterou jsem jednou slyšela, mi řekla, že na to nebudu sama, ale myslela jsem si, že to máte být vy. Nechápu to, ale musím se o to pokusit,“ znovu si lehla na nosítka a přemýšlela patříc na noční oblohu plnou hvězd.


Ze zamyšlení ji vytrhli Ron s Harrym.


„Cass, podívej se do našich myšlenek na nejnovější vzpomínku, popisovat ti to by nemělo smysl,“ vykřikli oba.


Zprvu se zatvářila překvapeně, ale poslechla je, a za chvíli viděla přesně to samé, jako viděli oni před chvílí ze střechy. Ale dřív než stihli cokoli říct, udělat nebo se vůbec pohnout, zaslechli poplašné kouzlo od otvoru, kterým sem pronikli. Už to začalo, teď už jen mohli čekat, co bude dál.


Nebylo pro ně lehké vědět, že se nepřítel blíží a nic nedělat. „Jsem ještě v bezvědomí, ano? Využijeme momentu překvapení. Snažte se dosáhnout toho, aby vzali Charlieho sem.“


Když souhlasně přikývli, lehla si zpátky na nosítka u jednoho ze sloupů.


„Cass, kdyby se dělo cokoli, nestarej se o nás a běž.“ Ostražitě se rozhlíželi kolem a čekali, ze kterého směru dorazí Mörderlich.


Netrvalo dlouho a zaslechli šustění listí naznačující příchod hostů. A opravdu, z divokého porostu se vynořilo několik postav v obnošených hábitech.


A hned postřehli, že Charlieho přivedli s sebou, poslední dva ho drželi vznášejícího se ve vzduchu mezi sebou. Nade vší pochybnost to byl on a přivedli ho, aby je mohli vydírat. Vedl je Mörderlich, kterému se už zahojila popálenina způsobená bariérou v Norsku, ale neobešlo se to bez následků. Zjevně ho to netěšilo.


„Přivažte ho ke sloupu,“ přikázal svým lidem.


Pak si všiml těla ležícího na nosítkách.


„Á, jak vidím, vaše ochránkyně je mimo hru. No nic, svůj úkol splnila, bez ní bychom se sem nedostali. Ta se neprobudí, vím, jak něco takového člověka vyčerpá. Dejte ho k ní, ať vidí, jak dopadla. Tolik se celou dobu bránil kvůli ní a nakonec to bylo zbytečné.“ Svůj proslov ukončil ledovým uchechtnutím.


Harry s Ronem a Hermionou sledovali, jak Charlieho nesou ke sloupu a přivazují ho hned vedle Cassii. Dávalo jim to jisté naděje, Mörderlich netušil, že Cassia není v bezvědomí a to jim hrálo do not.

Museli upoutat jejich pozornost, aby měla čas dostat se nepozorovaně do chrámu. Upřeně sledovali postavy stojící před nimi. Bylo jich znovu pět, ale nezahlédli Afanasije, zřejmě nepřežil. Byli ale v přesile, museli si tedy na ně dávat pozor.


Navzájem se propichovali pohledy, nevšímali si okolí, jen sebe navzájem, protože tam číhalo nebezpečí. Nikdo si nevšiml stínu, který se mihl za nimi, nikdo si nevšiml stínu, který obešel chrám a vstoupil do něj otevřenými dveřmi a ztratil se ve tmě.


„Chtěli jste, abychom přišli, tak jsme tady a teď byste nás mohli pustit,“ zkoušela to Hermiona, i když moc nevěřila tomu, že by je pustili.


Snažila se spíš odpoutat jejich pozornost.


„Ale, ale maličká, nejsem žádný hlupák. Myslíš, že budu riskovat? Pěkně půjdete dovnitř.“


„My ale nevíme kde to je. Jsme jenom společníci.“


Zamračil se, možná ho zarazila jejich odvaha, ale přece věděl, kdo před ním stojí. Pak se ale jeho výraz změnil a to nevěštilo nic dobrého.


Zpozorněli. A opravdu.


„Když jste jen společníci, tak to vás vlastně nepotřebuju, ne?“


Ani nestihli odpovědět, vlastně ani nechtěli, raději se rychle přikrčili před letícími kouzly. Nenechali to ale být jen tak, začali útok oplácet. Několikrát unikli jenom o vlásek.


Ron cítil, jak mu kletba ožehla vlasy, ale zatím se jim dařilo unikat. Snažili se ustupovat směrem od sloupu, ke kterému byl připoutaný Charlie.


Během rozmluvy a propukající bitky se Cassia opatrně pootočila ke sloupu. Ten pohled ještě víc umocnil pocit viny, který měla předtím.

Charlie byl zjevně v bezvědomí, hlavu měl položenou na prsou a zády byl připoutaný ke sloupu. Nejspíš měl na sobě oblečení, ve kterém ho unesli, ale bylo celé zakrvácené. Většina krvavých skvrn byla již zaschlá, ale ne všechny. Neviděla mu do obličeje, zato viděla jeho ruce. Byly samá rána a tu a tam zaslechla bolestivý vzdech.


Musela se vzchopit, teď nebyl čas na sebeobviňování, to musí počkat. Musí se dostat dovnitř a zničit skříňku, jinak bude trpět mnohem více lidí. Chtěla vstát dát mu alespoň trochu posilujícího lektvaru, ale zatímco ho hledala, probral se.


Zvedl hlavu, ale nejspíš neměl dostatek sil, aby ji udržel, ale i tak zahlédl její tvář. Myslel si, že má halucinace z vyčerpání a že chce trýznit, ale iluze nezmizela, dokonce ucítil dotek její ruky. Tohle nebyla halucinace.


Vlila mu úst posilující lektvar. Hned jak ho vypil, pocítil, že je mu lépe.


„Cass? Vím, co chce. Vím, co hledáš, řekl mi to, když ze mě chtěl dostat informace.“


„Já vím, nemluv, dostanu tě odtud,“ přerušila ho, když ho odvázala a kontrolovala mu zranění.


Musela se ovládat, když viděla, co všechno mu způsobili.


„Ne, nech mě tady a běž to zničit… teď, když se sem nedívá. Jinak tu budeme mít maniaka podobného Voldemortovi. Běž.“


Musel sebrat všechny síly, aby jí to řekl, ale bylo vidět, že lektvar zabírá. Ale s narůstající energií cítil víc i svá zranění.


„Ach, Charlie,“ zašeptala a opatrně ho políbila na opuchlé rty. „Miluji tě.“


I přes množství škrábanců, ran a podlitin se zdálo, že se pousmál, ale sykl přitom bolestí.


Cassia vstala, ostražitě sledovala probíhající bitku. Byl to nerovný boj, ale zatím se drželi.


Harry zachytil její pohled a ten jeho jí říkal jen jedno:


„BĚŽ!“


Rozhodla se jim trochu pomoci. Vyslala rozptýlené matoucí kouzlo, které zasáhlo tři z útočníků. Nezastavila je tím, to teď nepotřebovala, protože by je to na ni upozornilo, ale zpomalilo to jejich reakce a díky tomu za chvíli dva leželi omráčení na zemi.


Boj pokračoval, ale ona se otočila a proklouzla do chrámu.


Plameny pochodní jí osvětlovaly cestu k hrobce a obrazu na stěně za ní. Jestliže se Harrymu s Ronem nepodařilo donutit obraz k pohybu, nyní se pohnul hned. Pandora pohlédla na Cassii s údivem, ale i s úlevou v očích. Zvláštní bylo, že se na obraze kromě ní nic nepohnulo.


Promluvila:


„Konečně jsi tady. Říkal, že přijdeš.“


„Jak víš, že jsem to já? Možná jen podvádím.“


Pandora se usmála.


„Kdybys podváděla, tak bych se neprobudila. Běž dál, jsi očekávána.“


Cassia nemohla vědět, že Pandora, kterou viděli Harry s Ronem, seděla jinak, než ta, kterou viděl ona. Po její záhadné poznámce se víko sarkofágu odsunulo a odhalilo otvor v podlaze. Popošla k němu blíž.


Spíš vytušila, než zahlédla schody směřující prudce dolů do tmy, která by se dala krájet. Za zvuků ozývajících se zvenku se vydala po schodech dolů.


Zvuky, které zaslechla, byly zvuky boje zuřícího venku. Všichni tři věděli, že musí pozornost útočníků udržet co nejdéle od místa, kde předtím ležela Cassia a kde seděl Charlie. Kryli se za silným stromem rostoucím na kraji nádvoří, jehož kořeny se proplétaly do výšky jednoho metru.


Nyní, když dva padli, to byl boj jeden na jednoho, ale Mörderlich byl nejsilnější. Boj s ním nebyl žádný med. Aby je vyštvali z úkrytu, zapálili strom.


Hermiona ho sice hned uhasila, ale stálo je to chvilku nepozornosti a útočníci se dostali blíž. Nad hlavami jim prolétlo několik zelených a červených paprsků, ale nezasáhly je. Nemohli ale mít štěstí pořád. Ani na jedné, ani na druhé straně. Podařilo se jim poranit dalšího útočníka, což je ale ještě víc rozzuřilo. Hermionu zasáhlo omračovací kouzlo a srazilo ji na zem. Zatímco je Harry kryl, Ron ji probral. Byla omámená, ale vypadalo to dobře.


V té chvíli si uvědomili, že Charlie, který seděl u sloupu, určitě nemá hůlku a nemá se jak bránit. Museli se tedy dostat k němu a k nosítkům.


Ale jak? Byli na druhé straně nádvoří, Mörderlich stál uprostřed a i když byl všem na očích, žádná kletba ho zatím nezasáhla.


Najednou Harry ucítil bolest. Na ruce ho spálila okolo letící kletba, ale neměl čas se tím zabývat, stejně jako Ron, který měl poraněné rameno.


„Harry, vydrž, mám nápad.“


„Nic jiného nemám v úmyslu,“ poznamenal mezi kletbami, které vrhal směrem k útočníkům na nádvoří.


Ron vytáhl cosi z kapsy, položil to na zem a namířil na to hůlku. Falešná rozbuška vyrazila pryč, po okraji nádvoří, až za Mörderlicha. Tam vybuchla. Ozvala se strašná rána, všechno zahalil černý dým, až se rozkašlali.


Té chvíle využili na to, aby zasáhli útočníky, i když neviděli, jestli trefili. Výkřik jim napověděl, že minimálně jednou ano. Rychle přeběhli ke schodům do chrámu, nemohli Mörderlichovi dovolit, aby se dostal dovnitř, nevěděli, jestli by mu neusnadnili získání skříňky, když je tam Cassia.


Sotva se stačili ukrýt za sloupy a stáhnout Charlieho s sebou, když se dým rozptýlil. Mörderlicha bohužel opět nezasáhli, ale stál tam sám.

Rozhlížel se kolem sebe a téměř cítili, jak z něj vyzařuje vztek. Čekali, co bude dělat, ale chtěli využít toho, že je sám. Jejich kletby se ale od něj zpočátku odrážely, měl štít a opravdu odolný. Ale i takový štít zeslábne, když na něj budou nepřetržitě vrhat kletby.


Nestihli ale svůj plán provést, protože se z lesa vynořily další postavy. Nestihli je spočítat, protože byla tma. Vybíhaly z lesa, obklíčily nádvoří a tlačili je ke dveřím do chrámu.


Jejich kletby dělaly díry do stěn chrámu, ale naštěstí pouze malé. Patrně měl chrám nějakou ochranu, jinak by spadl. Normálně by totiž Avada kedavra sotva zanechala na starobylém kameni jenom škrábance. Zároveň ale se vznikajícími škrábanci zanikaly staré nápisy zanechané neznámým autorem na stěnách.


Nezbývalo jim nic jiného, než se stáhnout do chrámu a zabarikádovat se tam. Jak zjistili, byl chráněný proti útokům. Harry s Ronem zvedli Charlieho a Hermiona je kryla.


Nadechli se a rychle přeběhli za další sloup blíž ke dveřím chrámu. Než si to útočníci stihli uvědomit, vběhli do chrámu. Na poslední chvíli jim to asi došlo, protože dveřmi prolétla kletba a trefila Rona. Ten sklouzl na zem, Harry si pouze stačil všimnout, že nebyla zelená.


Už už zavírali s Hermionou dveře, ale ty je předběhly a zavřely se samy. Pochodně se rozhořeli ještě víc. Kromě nich tu nikdo jiný nebyl, Cassia tedy nejspíš našla cestu k svému cíli. Poslouchali, jak se útočníci snaží probít dovnitř, ale dveře je nepustily. Pak bylo najednou ticho, nejspíš se stáhli, aby se poradili.


Hermiona mezitím křísila Rona. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec se probral a omámeně pomrkával a rozhlížel se kolem sebe.


Nastalo ticho. Hrobové ticho, které je neuklidnilo. Znovu cítili ten pocit smutku ze sarkofágu. Zanedlouho se zvenku ozvalo bouchání. Pokoušeli se dobýt dovnitř, ale měli velké problémy.


Harry pohlédl na Charlieho, opřeného o jednu ze stěn a těžce oddechujícího.


„Jak ti je?“ Okamžitě mu došlo, jak moc hloupá to byla otázka, při bližším pohledu na něj.


Charlie zřejmě moc nevnímal smysl jeho otázky, ale i tak přikývl.


„Je to lepší, Cass mi dala nějaký lektvar.“


Harry pochyboval, že je v pořádku, protože při každém pohybu sykal bolestí. On ale neuměl moc léčit. Rozhodl se počkat na Hermionu, až probere Rona, což se jí zanedlouho podařilo. Pak přišla k nim.


„Příliš toho neudělám, mám tu jen výtažek z hrbouna, ale jestli jsou to zranění způsobená černou magií, bude to chtít mnohem účinnější lektvary. Ale pokusím se s tím aspoň něco udělat… bude to trochu bolet.“


Charlie jen přikývl a za zvuků dotírajících vetřelců zvenku mu polévala rány výtažkem. Viditelně to nebylo příjemné, ale snažil se to nedat najevo.

Alespoň mu rány vydezinfikovala, víc nesvedla.


Nikdo z nich ale netušil kde je Cassia, co dělá a jestli je ještě vůbec naživu, ale věděli, že by stejně nemohli jít za ní, protože neměli krev Blacků. Nezbývalo jim nic jiného, jen čekat uvnitř a doufat, že se jí podaří zničit skříňku, ale nedovedli si představit, jak se pak dostanou ven.


Uběhlo přibližně půl hodiny, možná víc. Zvenku se pořád ozývaly rány, ale chrám jako by je ignoroval. Najednou odkudsi zdola něco zaslechli. Znělo to jako výbuch, nebo jako by se něco zřítilo, pak už neviděli ani neslyšeli nic…