Kapitola č. 34: Cpo skrýval les

Mohlo být tak šest odpoledne, slunce už tak nepálilo, když to ucítili. Stará magie. Bylo to podobné jako tehdy v Norsku u jeskyně, jen to bylo trochu jiné.


Síla staré magie do nich uhodila takovou silou, že se zapotáceli a museli se zastavit a rozdýchat to. To napětí, které cítili, ten tlak na prsou, bolest svalů…


Cassia poznala, že jsou na správném místě. Navzdory tomu, že magii cítili, nic neviděli. Jenom okolní les, klidný a tichý… Počkat! Tichý?


Namáhavě se pohnula, jako by právě uběhla několik kilometrů a rozhlížela se po okolí. Jasně, že byl les tichý. U tak staré magie, jakou cítili, tomu ani nemohlo být jinak.


Zvířatům to vadilo a mudlové se tomu vyhýbali. Stromy, keře, tráva… Všechno rostlo divočeji, stejně jako řeka, která pramenila asi o sto metrů dál.


Harry s ostatními přihlíželi, jak prochází okolo.


„Cítíme starou magii.“


„Ne. Toto není stará magie, ale prastará, je tu velice dlouho. Řekla bych, že několik tisíc let. Můžeš to porovnat, Rone, když jsi byl v Egyptě a bratr ti všechno ukazoval. Ukázal vám tehdy i tu malou svatyni u ústí Nilu?“


Ron si najednou vzpomněl, kde měl stejný pocit.


Přikývl.


„Ano, tenkrát jsem cítil to samé. Tam to bylo tři tisíce let staré.“


„Ano, a tady je to zhruba stejně staré, možná i starší. Jsme na správném místě, teď už nám zbývá jenom zjistit, kde to je. Jsem přesvědčená, že jsme spustili poplašná kouzla a zanedlouho je budeme mít za zády.“


„Proč zanedlouho? Jestli tu jsou poplašná kouzla, měli by tu být hned.“


„Protože jsem je zpomalila. Ozvou se jim až za několik hodin. Do té doby musíme najít řešení a vejít dovnitř. Jsem si jistá, že tu bude něco nezmapovatelného.“


Obcházela kolem jako lev v kleci.


Věděla, že je blízko, pořád ale měla pocit, že jí něco uniká, něco jí na tom nesedělo. Jako by jí to protékalo mezi prsty a nemohla to zachytit.


Měli osm hodin na to, aby na to přišla a snažila se nemyslet na svoje výčitky a pocit viny. Na to, že Charlie teď kvůli ní trpí a jedinou možností, jak ho zachránit, je najít Pandořinu skříňku. Z toho všeho, ale hlavně ze strachu, jaký v životě neměla, se jí udělalo špatně.


Začala se jí motat hlava, proto si raději vytáhla uklidňující lektvar, aby se jí lépe přemýšlelo.


Naštěstí jí pomohl, zklidnilo se jí tělo i rozbouřená mysl, nemohlo to ale uklidnit ten pocit strachu, který byl ukrytý někde hluboko v duši a nechtěl zmizet.

Byl tam pořád a hlodal ji jak hluboko mohl, ale nemohla se mu poddat tak, jak se mu nepoddala v tenkrát v té jeskyni před lety.

Dokáže to, i kdyby to měla být poslední věc v jejím životě. Má přece za sebou tvrdý výcvik, nikdy ale nemusela bojovat s takovými pocity. Pomalu potlačila všechno, co by mohlo ovlivnit její schopnosti nebo činy a začala přemýšlet, jak proniknou skrz všechnu tu prastarou magii dovnitř.


Jedinou možností bylo…


Ano… nic jiného jí nezbývalo. Určitě ji to vyčerpá, ale jinak to nepůjde. Zastavila se s pohledem upřeným před sebe, když hledala to nejlepší místo s nejdivočeji rostoucími rostlinami.

Chvíli přemýšlela a sama sobě přikyvovala, až pak se k nim otočila zpátky s odhodlaným výrazem a prázdným pohledem.


Potlačila všechny city, aby byla schopná se mu postavit. Ostatní ji celou tu dobu pozorovali. Harry už u ní něco podobného viděl, když unesli Ginny s Hermionou. Tehdy jí nechtěl věřit, nechtěl čekat, ale ukázalo se, že měla pravdu a vyplatilo se ji poslechnout. Možná proto teď čekali a nenaléhali na ni, jen ji tiše sledovali. Doteď na ní viděli, jak se trápí – a on to uměl rozeznat, jeho trápily podobné pocity viny celou dobu – ale najednou vypadala, jako by nic necítila, měla prázdný pohled.


Jednou jí řekl, že ona pravděpodobně nikdy necítila, až teď pochopil, jak moc se mýlil. Byla schopná citů, ale uměla to dokonale skrývat. Kdyby to neviděl, neuvěří. Slzy byly pryč, zbyly po nich jenom světlé stružky na trochu ušpiněném obličeji.


Konečně promluvila.


„Je to nezmapovatelné, ale je tu plno jiných kouzel. Co je štěstím, že tu není kouzlo strážce tajemství, to bychom nedokázali zlomit, dokud by nám ho strážce neprozradil. Je to logické, neměli ho komu svěřit, když nevěděli, jestli přežije. I tak je tu plno kouzel, ale ne nepřekonatelných, ale musíte mě to nechat udělat.“


Nechápavě na ni pohlédli.


„Samozřejmě, že tě necháme.“


„I navzdory tomu, co uvidíte? Necháte mě to dokončit?“


„Toto už jim něco napovídalo. Zvědavě se zeptali: „Co chceš dělat?“


„Zlomit starou magii je mnohem těžší než novou, je silnější, jako by zakořenila. Proto ji neodstraním, jednomu člověku se to nemůže podařit. Moje krev mi pomůže, jsem Blacková, jsem i dost silná, ale protože jde o starou magii, tak ji jenom naruším, aby nás pustila dál, a pak se uvidí. Ale musíte mě to nechat dokončit, je to jasné?“


Se zlou předtuchou přikývli.


„Dobrá, až to dokončím, musíte do mě dostat tohle,“ vytáhla z kapsy malou lahvičku se stříbrnou tekutinou.


„Co je to?“


„To je na povzbuzení, normálně stačí jedna kapka, ale já budu potřebovat přesně pět kapek, ani víc ani míň, rozumíte? Kdybyste to popletli… řekněme, že by to působilo jako jed.“


Hermiona si od ní vzala lahvičku a pomalu přikývla.


„Nikdy jsem o něčem takovém neslyšela.“


„Ani jsi nemohla, byl vyvinutý teprve nedávno.“


„A ty tomu svému alchymistovi věříš?“ zeptal se jí pochybovačně a snad i s pochopením Harry.


Zase se na ni díval tím svým pohledem, ale naučila nitrobranu, nemohla si proto přečíst co si myslí.


„Ano, tomu, jak říkáš, alchymistovi, bych svěřila i svůj život. Mám ho už několik týdnů.“


Teď už nic nenamítali, bylo potřeba začít, krátil se jim čas. Jestliže, to co hledají, nenajdou včas, ponesou za to následky – Charlie zemře. To nesměli dopustit.


Otočila se k nim zády a čelem k nejdivočeji rostoucím stromům. Zhluboka se nadechla a snažila se co nejvíc uklidnit srdce a dech.


Přesně tak, jak ji to učil mnich v Tibetu. Možná to nebyl kouzelník, ale někdy z něj měla pocit, jako by o podstatě života a životní energii věděl mnohem víc. To on ji naučil skrývat svoje pocity. Soustředila se a sbírala všechnu svoji energii. Zvedla obě ruce a úplně potichoučku – kdyby neviděli hýbající se rty, nevěřili by, že promluvila – vyslovila:


„Confrigo antiqua magia meae sanguis.“


Z rukou jí vytryskl svazek energie, bezbarvé energie, a narazil do neviditelné stěny. Vzduch zavibroval, jako by se zvedl vítr. Cassia však pokračovala.


„Confrigo antiqua dynamis meae sanguis.“


K předešlému svazku energie se přidal další, tentokrát jemně fialový… země se lehce zatřásla.


,,Confrigo antiqua protetio meae sanguis.“


Poslední vytrysknuvší proud měl nádhernou modrou barvu… barvu jasné oblohy. Nyní se zachvěly všechny listy na stromech a všem třem přeběhl mráz po zádech.


Sledovali, jak se jednotlivé svazky energie proplétají a spojují do jednoho a narážejí do neviditelné stěny. Báli se pohnout, aby něco nepokazili a tak jen přihlíželi.


Viděli ale i to, jak Cassii ubývají síly a energie. Viděli, jak bledne a na tvářích se jí leskne pot, který zanedlouho zahlédli i na oblečení. Po půl hodině se jí začaly třást nohy a pomalu klesla na kolena, ale nepřestávala vysílat svazky energie proti neviditelné stěně. Harry jí chtěl vyrazit na pomoc, ale něčí ruce ho zadržely.


„Říkala, že nemáme nic dělat a máme ji to nechat dokončit. Věděla, na co se chystá.“


Neudělal tedy nic. Ani jeden z nich. Jenom čekali. Dohromady to celé trvalo přibližně tři čtvrtě hodiny.


Najednou, z ničeho nic svazek prošel stěnou a zmizel. V tom okamžiku ho Cassia přerušila a padla vyčerpaně na zem.


Poslední co vnímala, byl otvor, ve kterém zahlédla zahradu. Byli na místě.


Hermiona vyrazila k Cassii, aby splnila její instrukce. Zatímco ji Harry s Ronem obraceli na záda, odpočítala pět kapek stříbrného lektvaru, namířila jí hůlku na krk a donutila ji lektvar polknout. Patrně bylo třeba vyčkat, až lektvar zabere.


Otvor však viděli i oni. Vypadalo to, že vypálila díru v ochranných kouzlech, jako by to byla pevná zeď. Ale vypálit díru do tisíciletých kouzel…


Posbírali věci, naložili Cassii na improvizovaná nosítka a vstoupili do úplně jiného světa. Jestliže venku rostly stromy divoce, teď se ocitli přímo v džungli, i když to tu možná dřív bylo udržované, protože rozeznali, kudy původně vedl chodníček. Rozhodli se ho držet.


Ron s Harrym šli vpředu a hůlkami prosekávali cestu divokými rostlinami a Hermiona šla za nimi a hůlkou ovládala nosítka s Cassií. Všimla si, že se jí pomalu vrací barva do obličeje. Ke vchodu ještě vyslala tiché poplašné kouzlo. Velice malé, aby si ho nevšimli, nic jiného.

Potřebovali, aby se Mörderlich dostal za nimi a byla si jistá, že vezme Charlieho s sebou, aby je mohl citově vydírat. Alespoň se dozvědí, že dorazili. Mudlů se nebála, ty stará magie dostatečně zastraší.


Chodník se klikatil zbytky zahrady. Občas na ně vykoukly bílé opracované kameny, prozrazující, kam chodník pokračuje. Růže zdivočely, stromy rostly křivě, tráva jim rostla do výšky pasu a někde je i převyšovala. Neviděli žádná zvířata, nezaslechli žádný zvuk, pouze nesmírné, nic neříkající ticho.


Navzdory tomu si nevšimli další postavy, která za nimi proklouzla otvorem, využila toho, že zmrazili poplašná kouzla venku a měla štěstí, že proklouzla těsně před tím, než Hermiona zabezpečila vchod tichým poplašným kouzlem.


Ale nevyrazila za nimi. Vyrazila na druhou stranu, jako by věděla přesně, co hledá. Čekala už dlouho, a zatímco se soustředili na rozbíjení kouzel, nevšimli si, že se k nim přiblížila a sledovala je…


Ostražitě postupovali vpřed a trvalo jim několik neskutečně dlouhých minut, než dorazili na otevřené prostranství.


Naskytl se jim jeden z těch pohledů, které určitě stojí za to, protože věděli, že se jim už něco takového nikdy nenaskytne. Nádvoří nebylo tak zarostlé možná jen proto, že kdysi dávno bylo vydlážděné. Ale kdysi nádherná dlažba vytvářející na nádvoří nějaký obrazec, byla teď popraskaná a místy téměř rozlámaná na štěrk. Prasklinami se na světlo draly rostliny, které ji pomalu, ale jistě porážely.


Okraje nádvoří nadzvedávaly kořeny stromů rostoucích okolo. Když si prohlíželi nádvoří blíže, zjistili, že bylo postaveno z mramoru. Kdysi krásný leštěný, tisíce let starý, mramor podlehl náporu rostlin. Opatrně kráčeli přes nádvoří a vyhýbali se všudypřítomným kořenům. Nosítka položili uprostřed a zaměřili se na působivou stavbu stojící asi dvacet metrů před nimi. Bylo to krásné, ale lehce děsivé.


Vyrazili dále, protože jestli je tu něco ukryté, bude to nejspíš uvnitř.


Kráčeli místy, kam během několika tisíců let vstoupil pouze jeden člověk. Black, který sem donesl skříňku. Jinak nikdo. Nikdo kromě něj tu nebyl a zdejší místo zapomnělo, jak takový člověk vypadá. Znervózňovalo je to ticho, které na ně působilo hůře než jakýkoli hluk. Ticho přerušované pouze jejich kroky po měkké trávě a popínavých rostlinách zakrývajících mramor na zemi.


Došli ke krásné, prastaré budově. Stáli pod schody a prohlíželi si ji. Schodů bylo jen pět. Pět širokých, kamenných, černých schodů.


Černé byly jako uhel, zatímco chrám byl světle šedý. Na terase, obklopující chrám, se tyčily čtyři asi dvoumetrové sloupy, obrostlé popínavými růžemi, rudými jako krev. Za chrámem byl hluboký les, stejný jako z obou stran chrámu.

Sloupy stály pod schody jako nějací strážci toho, co se ukrývalo uvnitř. Za nimi byly ve staré kamenné stěně vsazené těžké dvoukřídlé dveře.

Dveře vypadaly jako odlité ze stříbra a matně se leskly v západu slunce. Neměly kliku, vypadaly, jako by čekaly, že do nich někdo něco vyryje. Hermiona zůstala venku s Cassií, kdyby se vyskytly nějaké komplikace, a Harry s Ronem opatrně vešli do chrámu.


Hermiona si zatím prohlížela podrobněji chrám zvenku. Zdi byly popsané starými runami, které jí však nic neříkaly. Takové runy neznala, ani je nikdy neviděla, ale chtěla si je všechny zapamatovat, aby si je někdy v budoucnosti mohla prohlédnout v myslánce. Nebyl to žádné obrazce, ani vytesané výjevy. Pouze pásy texty trpělivě vyryté do skály.


Dveře se samy od sebe otevřely dokořán, jako by je zvaly dovnitř. Téměř jako by se těšili, že opět přivítají člověka. Dovolily tak zapadajícímu slunci, aby trochu osvětlilo vnitřek. Čekali zlato, možná i nějaké poklady, ale zpočátku to vypadalo, že tam není nic. Ale jen na to pomysleli, pochodně na stěnách zazářily rudými plameny. Téměř nedýchali.


Celý vnitřek chrámu – jediná obrovská místnost – byl z tmavě zeleného mramoru protkávaného býlími žilkami. Zdálo se jim, že tu nejsou žádné spoje, jako by někdo objevil obrovský blok mramoru a do něj vytesal tuto místnost. Jakkoli se snažili, nenašli žádné spáry ani mezery.


Jediné, co rušilo tyto majestátné stěny, byl menší mramorový blok dlouhý přibližně dva metry a široký půl metru a obraz na protilehlé stěně. Došli k obrazu a na jeho horní hraně našli zažloutlou obálku, na které stálo:


Cassie, naše milovaná dcero. Jestliže jsi došla až sem, nevzdávej se a běž dále. Jenom tvoje krev může zničit zlo. Ale nebudeš sama, až budeš na konci, pochopíš. Tento dopis otevři, až zlo zmizí.


„Měli bychom vzít dopis ven,“ promluvil poprvé Harry.


„Máš pravdu, je pro ni. Nejspíš to opravdu ukryli sem. Jenomže jestli to byli její rodiče, kdo sem dal ten dopis a jak se ten útržek pergamenu dostal pod obal deníku?“ nešlo na mysl Ronovi.


Naprosto přesně si pamatoval, jak ten vzkaz našli. Nemohl tam tedy být dlouho.


„No, co my víme? Možná to tak měli naplánované, možná to tu je už dlouho a dopis přinesli později. Nikdo z její rodiny neměl takové schopnosti a tak to nezničili, pouze to chránili.“


„Dobře… ale když měla takové problémy se sem dostat, jak se sem dostali oni? Ten první, který sem přinesl skříňku… prosím. Toho to sem pustilo lehčeji, tehdy to ještě nechránilo skříňku. Ale když sem přišli její rodiče, skříňka tu už přece byla…“


„Předpokládám, že odpovědi budou v tom dopise,“ odpověděl mu Harry, vzal dopis a zasunul si ho do vnitřní kapsy u bundy.


Až nyní si všimli, že na kamenném blokuje něco vyrytého. Nahoře byl nápis starými runami, ale pod tím, jako by někdo hůlkou neúhledně vytesal:


Zde leží Pandora,

nechť už nikdo neruší její spánek.