Kapitola č. 15: Výzkum

George se vracel do ředitelny následovaný učitelem lektvarů, který už cestou chrlil nepěkné nadávky na jeho adresu. Když se za nimi zavřely dveře, spustil naplno: „Co si o sobě myslíte? Vy, který s učením, a vůbec s vedením školy, nemáte absolutně žádnou zkušenost. Myslíte si, že mě budete poučovat o tom, jak mám hodnotit studenty? Mě, který vaří lektvary celý život? Tak to teda ne, to jste přehnal. Podávám výpověď a hledejte si nového profesora,“ vykřikoval a všechny obrazy na něj vyjeveně zíraly.

„Samozřejmě,“ řekl klidně George a ze svého stolu vzal svitek pergamenu opatřeného školní pečetí. „Prosím, pane profesore. Zde je vaše výpověď, ale nezapomeňte, že podle smlouvy musíte vy výuce pokračovat minimálně do konce následujícího pololetí, pokud sám ředitel neurčí jinak. Jelikož nové pololetí již začalo, budete pokračovat ve výuce. Komise při zkouškách dohlédne na to, aby jste svým studentům náhodou nezhoršil známky. A pokud jde o věci vedení školy, tak to laskavě nechte na mě. Už několikrát jsem byl svědkem podobného zacházení se studenty a nemíním to tolerovat. Ne, pokud s tím můžu něco udělat, drahý kolego. Ať se v těch svých patlaninách vyznáte třeba i nejlepší na světě, nestojím o takového učitele. A teď, jestli dovolíte, mám ještě nějakou práci,“ uzavřel George a sedl si za stůl otvírajíc nějaké podklady, čímž jasně ignoroval jakékoli snahy Rocheriena ho vyprovokovat. Šokovaný Rocherien zalapal po dechu a s hlasitým bouchnutím dveří opustil ředitelnu.

George si vydechl a sesunul se do křesla.

„To bylo velmi působivé. Jsem rád, že svou úlohu bereš tak zodpovědně Georgi. Možná řekneš, že jsem měl udělat to samé se Severusem, ale sám dobře víš, že jsem nemohl,“ ozval se Albus Brumbál ze svého obrazu.

„Já vím. Teď už to chápu, ale tehdy se to zdálo nepředstavitelné. Vždyť všichni moc dobře věděli, jak se Snape chová ke studentům,“ odpověděl. „Promiňte, ale dnes toho mám už tak akorát a vedle mě čeká návštěva. Takže pokud mě omluvíte...“

„Jistě, jak se má Viktorie?“ zeptal se Albus.

„No, snad už dobře. Od doby, co po Teddyho smrti odešla do Francie, jsem o ni slyšel jen občas od Billa. Ale jen co budu vědět něco víc, dám vám vědět,“ slíbil a mířil ke svému bytu.

Leu a Viktorii, obě vlastně skoro stejně staré, našel při zaujaté rozhovoru a nepochybně byl tématem jejich debaty právě on, protože se skvěle bavily a když vešel, obě zčervenaly.

„Hm, vás dvě tu nechat o samotě, to byl teda nápad...“ zamumlal naoko pohoršeně, ale hned na to se na jeho tváři rozzářil jeho typický Weasleyovský úsměv a s oběma se ještě jednou přivítal.

„Tak jak jsi se měla Vicki? Otec jen občas něco řekl a v podstatě ani nevím, co teď děláš,“ začal, když se se šálkem kávy posadil na gauč.

„Mám se dobře, děkuji. Chvíli to trvalo, než jsem se s tím smířila, ale už je to lepší. Asi byl dobrý nápad odejít, protože doma jsem ho viděla všude, kam jsem se pohla,“ zavzpomínala trochu sklíčeně na svou životní lásku, která tragicky zahynula před více jak rokem.

„A co dělám? To je právě to, proč jsem tady. Zkoušela jsem léčitelství, však víš, ale neoslovilo mě to. Pak mi otec navrhl, abych zkusila jeho obor, ale v rušení kleteb jsem také nenašla zalíbení. Ale poznala jsem jistou skupinu, zabývající se ve Francii výzkumem a zdá se mi to celkem zajímavé, proto bych to ráda zkusila,“ rozhovořila se už trochu veseleji a s velkým zaujetím.

„Tak o tom chci vědět něco víc, co je to za výzkum?“ napřímil se George a zbystřil.

„V podstatě je to celkem běžný výzkum nových kouzel a lektvarů, ale používají se trochu jiné metody než doteď fungují například v Londýně,“ vysvětlovala.

„Výzkum kouzel a lektvarů? To jakože někdo řekne Abraka-dabra a vy budete zkoumat, co to udělá?“ žertoval a podařilo se mu ji rozesmát.

„I tak by se to dalo říct. Celý výzkum je rozdělen do jistých částí. V první pátrají takzvaní Hledači po nových, ministerstvem neschválených, kouzlech. Pak je skupina, která kouzlo prověří a zjišťuje jeho správné použití a účinek. Pak ho postoupí výš, kde ho schválí a dle potřeby upraví a zařadí do školních osnov nebo do jiných oblastí, jako je výcvik bystrozorů, léčitelství, rušení kleteb a podobně, jestli mi rozumíš.“

„Samozřejmě že rozumím. Jen jsem netušil, že se kolem nových kouzel dělá tolik okolků. My s Fredem jsme taky vymysleli pár celkem užitečných kouzel,“ mrkl na ni. „Ale nikdo za námi nepřišel, aby nám na ně dal patent. Škoda. Možná bys je mohla použít ty, pro ty své Hledače, či jak jsi to říkala.“

“Samozřejmě. No a proto jsem tady. Chtěla bych jít do druhé skupiny, tedy prověřovat nová kouzla a lektvary, ale potřebuji k tomu určité potvrzení. Nestačí výsledky NKÚ a OVCE, ale požadují i výpis hodnocení za celé studium a doporučení ředitele školy.“

„No, tak to jsi na správném místě. Kdo jiný by ti dal lepší doporučení, než vlastní strýček? Do kdy to potřebuješ? Zítra bych to mohl stihnout a poslat ti to jako expresní zprávu, co říkáš?“ navrhl.

„To by bylo úžasné, moc ti děkuju strejdo. Opravdu,“ vrhla se mu okolo krku.

„Pozor děvče, nebo mě udusíš a z mé krásné mladé manželky se moc brzy po svatbě stane vdova. I když mnoho jejich nápadníků by určitě mělo radost,“ ušklíbl se od ucha k uchu a Lea s Viktorií se neudržely a rozesmály se.

„Jsem rád, že sis konečně našla něco, co tě zaujalo. Doufám, že ti to vydrží. A taky si snad konečně najdeš někoho, koho budeš mít ráda,“ dodal téměř otcovsky.

„Milovala jsem a vždy budu milovat jen jeho,“ zakroutila hlavou a v místnosti nastalo ticho. Lea pochopila, že ti dva potřebují chvíli o samotě a taktně se vzdálila.

„Jak jsi se s tím vyrovnal ty? Já na něj nemohu zapomenout. Ještě teď se v noci budím a doufám, že to všechno byl jen zlý sen a on je se mnou,“ řekla tiše a smutně, ale neplakala. Naplakala se už dost, probděla nejednu noc, když na něj myslela.

„Nezapomeneš nikdy a ani se o to nepokoušej. Oni mají vždy místo v našich srdcích a to jim nikdy nikdo nevezme,“ odpověděl a zavzpomínal na období, kdy se on sám vyrovnával se smrtí svého bratra. „Čas léčí všechny rány a uvidíš, že příjde někdo, kdo ve tvém srdci zapálí nový plamínek a přivede tě zpět do života.“

„Tak to udělala Lea?“ zeptala se.

„Ano. Sice jsem se s tím vyrovnal už před časem, ale až do té doby jsem jen přežíval ze dne na den. S ní konečně opět žiju a užívám si krásy života. Nezanevři na lásku Vicki. Dovol někomu získat si své srdce, Teddy by to tak určitě chtěl,“ pohladil ji po vlasech a ona přikývla, že rozumí.

„Už musím jít, naši mi čekají na večeři. Dlouho jsme se neviděli a chtějí mě mít doma co nejvíc, než jim zase tak brzy odejdu,“ vysvětlila a rozloučila se s oběma. George ji slíbil, že všechna potřebná potvrzení ji pošle co nejdříve a pak s Leou osaměli ve svém útulném, vyhřátém bytě. Tehdy si George pomyslel, že k dokonalému štěstí mu už chybí jen jedna věc. Snad se jednou i on dočká.


Zatímco on polemizoval nad svým životem před zapáleným krbem, Albus se Scorpiusem dokončovali v knihovně, pod přísným dohledem madam Pinceové, své poslední úkoly.

„Ty Ale, můžu se tě na něco zeptat?“ začal najednou Scorpius, který už nějakou dobu nepřítomně hleděl kamsi do dálky.

„Hm?“ zamumlal Al aniž by vzhlédl od své eseje.

„Byl už jsi někdy zamilovaný?“ zašeptal blonďatý chlapec tak, aby ho slyšel jen jeho kamarád. Ten okamžitě přestal psát a tázavě na něj pohlédl.

„Ještě jednou?“ zeptal se, jakoby si nebyl jistý, že dobře slyšel.

„No víš, líbilo se ti už někdy nějaké děvče?“ vysvětloval Scorpius.

„No... neříkám, že jsem se za žádnou nikdy neohlédl, ale aby se mi vysloveně nějaká líbila a ztratil jsem pro ni hlavu, to asi ne. Ty jo?“

„Hm,“ pokrčil rameny druhý chlapec.

„Tak to mě podrž,“ téměř vykřikl Al, ale rychle se ztišil, aby nebyl napomenut. „Kdo to je? Znám ji? Ví o tom?“kladl otázky jednu za druhou.

„Hm, ona o tom neví. Není ani ze zmijozelu a ano, znáš ji, ale neřeknu ti, o koho jde,“ rozhodně odmítl prozradit své tajemství.

„Dobrá, jak chceš, nebudu tě nutit, ale doufám, že mi to někdy prozradíš,“ pokrčil rameny Al, tolerujíc kamarádovo soukromí.

„Jednou určitě. Ale chtěl jsem, abys mi poradil. Ona o mě neví a já nevím, jak na sebe nějak nenápadně a nevtíravě upozornit.“

„No, nebýt toho fiaska s Isabellou, poslal bych tě za Jamesem, ten měl podobný problém. Ale já a poradit ti? To opravdu netuším, jak. Já s tím nemám zkušenosti,“ zakroutil bezradně hlavou Al.

„Hm, škoda. Myslel jsem, že bys mohl mít nějaký nápad.“

„Počkej, cosi mě napadlo. Je konec ledna. Za pár dní bude Valentýn. Co kdyby jsi ji poslal nějaký pozdrav nebo čokoládu? Já nevím, možná nejprve anonymně a pak to zkusit jinak,“ navrhl Albus a i když nevěřil, že je to zrovna nejlepší nápad, Scorpiusovi se zjevně líbil a jeho oči se rozzářily.

„Super, to by šlo. Díky Ale. Tak já jsem hotový, co ty?“ vrátil řeč zpět k úkolům a tak si ještě vzájemně zkontrolovali eseje a popřáli si dobrou noc.

Albus před spaním přemýšlel, kdo by mohlo být to děvče, která očarovala jeho kamaráda, ale možností bylo tolik, že ho to vyčerpalo a usnul.