Kapitoa č. 30: Návrat do Bradavic

„Draky mi nepřipomínej,“ zavrčel Ron a snažil se rozeznat jezero dole pod nimi.


Lesklo se pod nimi a nebylo moc velké.


„Tví předkové museli být blázni.“


„To mě taky napadlo,“ odpověděla mu ironicky.


Napadlo ji to už tenkrát, když začala hledat pod domem na Grimmauldově náměstí. Cestovat po světě takovou oklikou…


„Dobrá, Ginny ty půjdeš se mnou, zpomalím tě, a i když to pro tvůj kotník nebude prospěšné, znovu ti ho znecitlivím, ano? Půjdeme poslední, jinak bych vás nemohla zpomalit a dopadli byste dost natvrdo, pokud se netrefíte,“ řekla věcně, až se na ni podívali, jestli se nezbláznila.


„No tak, je to naše jediná možnost. Jakmile skočíš, zpomalím tě na poloviční rychlost, takže dopadneš pomaleji.“


Ronovi se to stejně moc nezdálo.


„A co když mě nezachytíš?“ zeptal se, ale když uviděl její uražený výraz, zmlknul, rezignovaně si upravil batoh a přešel k okraji.


Zhluboka se nadechl a skočil.


Cassia stála hned za ním, a jakmile skočil, natáhla ruku, ze které vytryskl proud vzduch a Rona skutečně zpomalil. Sledovali ho, jak padá po nohách do jezera a víří vodu až ke břehům. Na chvíli jim zmizel, ale pak se vynořil nad hladinu a za chvíli už doplaval ke břehu a vylezl z vody.


„Teď ty, Harry.“


Harry napodobil Rona, přešel k okraji, nadechl se a skočil. Cítil, jak padá, ale najednou jako by ho zachytily neviditelná lana a padal pomaleji. Stejně jako Ron zajel do vody a prskaje plaval směrem k Ronovi, který ještě napůl ležel na břehu. Nejspíš mu ještě nedošlo, že skočil. Pak sledovali Hermionu jak skáče. Za chvíli se i ona vyškrábala na břeh.


„Máme dávat pozor, prý když zpomaluje sebe, není to ono, ale zpomalí hlavně Ginny, protože je zraněná.“


S napětím tedy sledovali, jak Cassia s Ginny vyskočily z otvoru ve skále, přičemž jedna letěla pomaleji. V okamžiku kdy se Ginnyina hlava vynořila z vody, se otvor nahoře ve skále uzavřel. Viděli, že ji noha opět bolí a tak oba skočili zpátky do vody, aby jí pomohli a Hermionu nechali hlídat batohy.


Vytáhli je obě z vody a všichni udýchaně a unaveně padli na zem. Chvíli jim trvalo, než vstali a osušili si oblečení a batohy. Ginny se držela za nohu a tiše sténala.


„Pojďme, použijeme Přenášedlo, ať jsme co nejrychleji pryč. Fabian je mnohem lepší léčitel, i když vidím, že Kostirost zabírá. Cítíš mravenčení, Ginny?“


„Mravenčení? Jako bych tam měla jehly.“


„Nevstávej už, jen se všichni chytněte Přenášedla,“ řekla jim a natáhla ruku, na kterou si navlékla náramek.


Ucítili známé trhnutí a po chvíli se ocitli na jedné velké hromadě u Fabiana na dvorku. Překvapili ho při štípání dříví. Zůstal stát se sekerou zvednutou nad hlavou a překvapeně přihlížel, jak se zvedají ze země. Odložil sekeru a šel ji na pomoc.


Trochu zvláštní, štípat dříví v noci, pomyslel si Harry. Posbíral jejich batohy, předběhl je, aby jim otevřel dveře a společně vešli do kuchyně. Unaveně si posedali kolem velkého kuchyňského stolu.

Fabian se jich na nic nevyptával, kde byli, proč jsou tak špinaví ani proč jsou částečně mokří – usušili se jen lehce – jednoduše před ně postavil hrnky s čajem a rozdělal oheň v krbu. Pak si kleknul ke Ginny a prohlédl si její kotník.


„Jestli jsi vypila Kostirost, tak si běž lehnout, srůstá to dobře.“


Dopili čaj, pomohli Ginny do pokoje a chystali se jít spát. Ginny počkala, až ostatní odejdou, pak se otočila k Harrymu, který jí pomáhal do postele:


„Nechoď. Byla bych raději, kdybys tu zůstal.“


Nemusela mu to říkat dvakrát, opatrně si lehl k ní, objal ji a přitáhl si ji blíž k sobě. Během několika minut a usnuli, jako na povel. Nebyli sami, i ostatní usnuli při zvuku sekající sekery a jemného vánku, opírajícího se do oken.

Spali a netušili nic z toho, co se právě děje na místě, odkud přišli. Netušili, že poté co opustili jezero pod skalní stěnou, se do chodby dostal někdo jiný. Že právě prochází chodbou s popínavými růžemi na sloupech a pochodněmi. Že se zlatá rukojeť znovu vysunula a on ji vzal do ruky. Že mu odhalila svá tajemství, a že nedlouho poté, kdy se přenesli, vyskočí bez obav do jezera, dokonce s radostným výkřikem, že už je blízko a že konečně ví, co má udělat. Konečně to skončí.


Když se Harry probudil, cítil se celý rozlámaný, ale nebylo to nic proti tomu, co prožil minulý rok, když konečně splnil svůj úkol a málem zemřel. Naučil se vážit si života a všeho co přináší, i těch nejnepatrnějších věcí. Pohlédl na Ginny ležící vedle něho. Ještě spala, pomalu, aby ji neprobudil, vstal. Měl docela hlad, protože když se přenesli, šli skoro hned spát. Zdálo se ale, že se probudil první, všude bylo ticho, a když vykoukl ven, zjistil, že je tma. Muselo už být pozdě. Potichu sešel dolů odhodlaný najít si něco k snědku. Tam zjistil, že není jediný, kdo nespí.


Fabian, sedící v křesle u krbu, mu pokynul, aby se k němu posadil. Harry si tedy, stále hladový, přisedl ke krbu.


„Jak je tvé přítelkyni?“


„Vypadá to dobře, ale ještě spí.“


„I ostatní ještě spí, ani se tomu nedivím. Když jste dorazili, vypadali jste unaveně a zbitě.“


„Nepřijde vám divné pomáhat nám a ani nevíte při čem?“ zeptal se zvědavě Harry.


Velice ho to zajímal, protože jeho by to rozčilovalo.


„Ne, teď už ne, i když na začátku kariéry mě to štvalo. Postupně jsem ale přišel na to, že je lepší to nevědět a to se mi potvrzuje pokaždé, když vidím někoho se vracet, tak jako vás dnes.“


Harry přemýšlel, jestli je to v jejich oddělení povinnost. Taková tajemství. Vtom mu hlasitě zakručelo v žaludku, až se lekl a musel se pousmát, když se Fabian vyskočil z křesla, spěchal do kuchyně a táhl ho s sebou.

Harry však nestihl ani připravit jídlo pro Ginny – Fabian trval na tom, že ještě nesmí vstávat a raději ho poslechl – když shora zaslechli zvuky. Spěchal nahoru a našel Ginny rozespale sedět na posteli. I když byla ještě rozespalá, usmála se na něj.


„Dobré ráno… no, spíš večer. Takhle si přehodím noc a den,“ stěžovala si, zatímco si svazovala vlasy do ohonu.


Harry položil podnos s jídlem na noční stolek.


„Dobré. Nestěžuj si, sama jsi chtěla jít s námi a vidíš, jak to dopadlo. Fabian ti vzkazuje, že ještě nemáš vstávat,“ domluvil a zatlačil ji, i přes její protesty, zpátky do postele.


„Ne, zůstaneš tady a až budeme odcházet, přijdu pro tebe. Předpokládám, že to bude za chvíli, jen co se vzbudí i ostatní.“


Pak si k ní sedl na postel, aby ji náhodou nenapadlo vstát.


Cassia se probudila asi půl hodiny poté, kdy Harry nesl Ginny jídlo. Sešla dolů, kde našla Fabiana zabraného do hovoru s Ronem a Hermionou, které bavil příhodou o místních v hospodě. Ron byl mnohem veselejší, než na začátku, zdálo se, že už se smířil s bratrovou smrtí. Hermioně vyhrkly slzy smíchu, Cassia to plně chápala, znala Fabiana.

Tím tedy skončilo jejich hledání v Norsku, ale nepochybovali, že budou v pátrání pokračovat, protože byli k odhalení tajemství nejblíže za několik posledních století.


Hned jak se všichni důkladně probudili a najedli, poděkovali Fabianovi za pohostinnost a pomocí Přenášedla se přenesli zpátky do Chroptící chýše a pak zpátky do školy. Byla sobota, proto se do hradu dostávali složitěji, aby je nikdo neviděl, ale nakonec dorazili do své věže, kde ještě dlouho probírali výsledky pátrání v Norsku.


Cassia věděla, že Hermiona je v luštění hádanek nejlepší, seznámila ji tedy s tím, že viděla i mapu Francie, aby měla všechny dílky skládačky a odešla. Na rozdíl od nich, nešla u Fabiana hned spát, ale dlouho si s ním povídala bez toho, že by mu prozradila, co vlastně hledají, či o co jim jde.

Spala proto jen pár hodin, možná čtyři, těšila se tedy do své postele. Osprchovala se, převlékla, ale spánek nepřicházel. Nemohla usnout, pořád musela myslet na to, co se dozvěděli. Věřila, že to konečně našli, ale ne, znovu jen další stopa, další krok vpřed a nic víc. Unavovalo ji to i proto, že kvůli tomu musel tajit svůj vztah s Charliem, aby ho neohrozila a to opravdu nechtěla, i kdyby to mělo trvat léta. Chtěla ho vidět, být s ním, uměl ji uklidnit a dodával jí rovnováhu, kterou tolik potřebovala.


Hned jak na něj pomyslela, vstala, oblékla se a potichu se vykrádala z hradu. Cestou narazila na Protivu, opět ho někdo inspiroval. Držel v ruce štětec, který si patrně „půjčil“ v kuchyni a čmáral po portrétech.


Kdoví, kde vzal barvu, napadlo ji. Každopádně se naučila novou nadávku… S povzdechem mu sebrala barvu a očistila portréty.


„Proč mi kazíš legraci?“ křikl na ni, když ho vyrušila v jeho „umělecké“ činnosti, ale nevšímala si ho, byla jen zvědavá, co vymyslí, až odejde.


Raději nad tím moc nepřemýšlela, místo toho vyšla před hrad tiše a majestátně stojící ve svitu měsíce. Jakmile byla za hranicemi školy, přemístila se na známé místo na lesní mýtině, nedaleko domů chovatelů dračí rezervace a došla k tomu, ve kterém už nejednou trávila víkend a občas i večery během týdne.


Když došla až k domu, zjistila, že je zhasnuto. Přesto mohla dovnitř, protože měla klíč a znala kouzla, kterými byl zabezpečený.


Zavřela dveře, rozdělala oheň v krbu a posadila se na pohovku před krbem, rozhodnutá na Charlieho počkat. Pozorovala plameny tančící v krbu, až ji přemohl spánek, který v bradavicích ne a ne přijít. Možná to bylo vědomím, že je Charlie nedaleko, možná tím, že sklouzla na polštář a ucítila jeho vůni, nebo prostě jen praskáním ohně, ale usnula tvrdě a po dlouhé době to byl bezesný spánek.


Konečně se jí dobře spalo, dokonce ani nezaslechla, když klaply vchodové dveře.

Když Charlie vešel do pokoje, překvapeně se podíval na krb. On přece nenechal hořet oheň, tím si byl jistý. Pak mu ale padl pohled na pohovku a musel se pousmát. Cassia byla schoulená do klubíčka s hlavou opřenou o polštář, který tam zapomněl. Vlasy jí splývaly kolem obličeje. Vypadala jako dítě, vyžadující ochranu, i když dobře věděl, že se o sebe umí postarat.

Klekl si k pohovce a odhrnul jí vlasy z obličeje. Odhalil tím tenké jizvy, které se lehce zaleskly v měsíčním světle. Při pohledu na ně se zamračil. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Věděl, že jí to připomíná, co se stalo v té jeskyni. Trvalo jí dlouho, než mu všechno vypověděla. Nemohl si pomoci a pohladil místo, kudy se táhly tři tenké jizvy. Pohyb jeho ruky ji probudil, chvilku jí trvalo, než se úplně probrala, ale když ho viděla, jak klečí vedle pohovky, musela se usmát.


„Ahoj, nevěděl jsem, že máme schůzku. Vlastně jsem ani nevěděl, že ses vrátila,“ neznělo to však vyčítavě, spíš radostně.


„Já vím, vrátili jsme se až dnes. Nemohla jsem usnout, tak jsem se vypravila za tebou a tady se mi to podařilo.“


Pak ještě dodala:


„Jestli mě tu nechceš, můžu se vrátit do hradu.“


„Ale vždyť jsem nic takového neřekl. Jsem moc rád, že jsi tady,“ ujistil ji a sklonil se k polibku, který se protáhl.


S povzdechem se od ní odtrhl.


„Jdu se osprchovat. A myslím, že se ti líp bude ležet v posteli, než tady. Pojď.“


Než stihla zareagovat a už ji držel v náruči a nesl ji do ložnice, kde ji uložil do postele.


„Na tohle bych si zvykla,“ prohodila ospale, když se přikrývala.


Pak už jen slyšela tekoucí vodu a při tom zvuku usnula. Tak ji našel Charlie, když se vrátil ze sprchy, ale nechtěl ji budit, tak si jen lehnul k ní a objal ji.


Nocí se, jako by přání dobré noci, rozlehl spokojený řev dračice, které se právě vylíhlo mládě.


Mezitím se ukázalo, že je Hermiona opravdu skvělá v luštění i těch největších záhad, protože i když právě spala, její mozek nejspíš nikdy nepřestával pracovat.

Když se ráno probudila odpočatá a svěží, vydatně posnídala, zatímco se probudili i Ron s Harrym a vzala si pergamen popsaný latinskými slovy. Latinsky sice neuměla, tak jako Cassia, ale určitě jí pomůže slovník. Měla ale takové tušení, jak by se to dalo vyřešit. Hned po snídani vzala slovník, deník a pergamen a pustila se do práce.

Utekla asi hodina. Našli ji ponořenou do práce, seděla na zemi obklopená mapami a popsanými pergameny. Raději ji tedy nerušili, i když už s prací skončila. Konečně rozluštila hádanku, která jí nedávala klidu. Bylo jasné, že se nedala rozluštit bez pomoci deníku, ale i slov získaných v jeskyni. Teď už jí bylo všechno jasné, rozhodla se ale počkat na Cassii, aby jim všem společně oznámila svoje závěry, ale byla si jistá, že má pravdu.


Chtěla si trochu oddechnout, a proto vyšla na balkón a rozhlížela se po nádherném okolí bradavického hradu. Příroda už byla probuzená – vždyť byla půlka května – mělo to tak být. Pousmála se. Blížily se zkoušky na OVCE a ona vůbec nebyla nervózní. Už i Ron se jí ptal, jestli je v pořádku. Čím dál častěji žertoval. Zpočátku byl vážnější, i když svoji povahu nezapřel, ale už to bylo skoro rok. Bylo jí opravdu skvěle a neměla žádné starosti, možná jí pomohly všechny ty zkušenosti.

Nakonec se sešli, jak si představovala a přidala se k nim i Ginny, která odmítala být mimo, jak jim sdělila a tak jí to raději dovolili, věděli totiž, že by se pokoušela zjistit to sama.

Když všichni upřeli svoji pozornost k ní, byla Hermiona ve svém živlu.


„Takže… dala jsem to dohromady. V deníku bylo několik slov, která mi nedávala smysl, ale když jsem je doplnila do vět, které jsi četla v jeskyni, tak to do sebe zapadlo a zbývající slova také.“


„Můžeme už začít?“ zeptal se uštěpačně Ron, kterému se zjevně nechtělo poslouchat sáhodlouhé hovory.


Vysloužil si za to od Hermiony jeden z jejích pohledů, a tak toho raději nechal.


„Ta slova přesně zapadají, podívej… Když doplním slova, která chybějí, slovy z deníku, vyje toto. Pokusila jsem se to i přeložit,“ podala jim pergamen s vlastnoručně psanými větami, ale i s doplněnými slovy z deníku.


Stálo tam:


Requiro malum uncus limes – Hledej zlo oklikami

Requiro malum ist ubi secundus eas – Hledej zlo v místě druhého rodu

Requiro malum ist ubi eas abditum – Hledej zlo tam, kde je skryté

Quod se in aeternum impleo fatum domus – Abys navždy naplnil osud rodu

Quod se transcendo limes piamen – Abys prošel cestou očisty

Quod se per-cello malum manus – Abys porazil zlo ruky

Re-linquo malum – Zanech zla

Coniungo rami – Spoj větve

Coniungo dynamis – Spoj síly

Et malum in aeternum evanesco – A zlo navždy zmizí

Et nec curiosa Pandora eum nuspiam careo – A ani zvědavá Pandora ho nemá


„Výborně Hermiono, zní to trochu jako návod, možná ve spojení s mapou, kterou jsem viděla. Je zřejmé, že máme hledat v zemi, kde žila moje rodina, podle všeho to bylo ve Francii, protože jsem viděla mapu Francie.“